Tomáš Peterka Bolívie – Salar de Uyuni
Po chvilce hledání konečně stojím na výpadovce z Uyuni směrem na Colchani a solná jezera. Nikde nikdo. Vytahuju avokádo a jen tak na sucho ho do sebe láduju. Dojídám první půlku a přicházi ženská, přibobkne do stínu a čeká. Dojídám druhou půlku a přijíždí pickup. Máváme, naskakujem na korbu. Tam už jsou dva lidi. Jeden chlapík se se mnou dává do řeči. Taky jede na Salar, naplnit PET láhev slanou vodou. Prý je léčivá.
Já si myslím, že může pomoct jen v případě zácpy, ale nic mu neříkám a už vůbec mu to nehodlám dokazovat. I když zácpu mám. Ale protože na cestách mám buď zácpu nebo průjem, nemám zrovna chuť se té mé zácpy zbavovat.
V Colchani platíme 5 pesos řidiči pickupu a obratem, již jako kamarádi naskakujem na náklaďák, jehož řidič, na dotaz, jestli jede na salar, váhavé přikyvuje. Náklaďák je celý od soli, na korbě nějaké to nářadí. Jedem. Nechávám se unášet příjemným pocitem toho, jak krásně mi to všechno vychází. Rozhlížím se po krajince a sleduji, jak se mění z pouštní barvy na barvu bílou. Najednou náklaďák lehce hodí a my sjedem do vody. Brodíme se asi dvaceticentimetrovou vrstvou vody a „pevnina se vzdaluje“. Obrázky to jsou parádní, modré nebe, modré jezero, bílé kužely natěžené soli.
Najednou auto zastavuje. Řidič a jeho pomocník nasazují holínky, do ruk berou lopaty a začínají jeden kužel soli přehazovat na korbu. V tu chvíli mi dochází váhavé přikývnutí řidiče, že jede na Salar. Co budu dělat? Na korbě zůstat nemůžu, pomáhat házet sůl nejdu, leda bych měl holínky a stovku na hodinu. Sundávám boty, hážu batoh na záda a vyrážím na cestu zpátky. Jde se blbě, ta sůl je taková ostrá a do mých zhýčkaných nožiček dost píchá. Ale aspoň mi to ty nohy umeje. Jdu asi deset minut, když tu zastaví turistická Toyota a z jezera mně vysvobodí zpět na okraj poblíž Colchani. Nabídku komerční cesty na jezera odmítám. Přece musí být cesta! Vracím se zpátky do Colchani. Nikde nikdo. Spása ve formě německých turistů s vlastním offroadem jedoucí na jezera se nekoná.
Salar de Uyuni je se svými 10 582 čtverečními kilometry největší solné území na světě. Nachází se v Departmento de Potosí na jihozápadě Bolívie, v blízkosti 3650 metrů vysokého hřebenu And. Hlavní minerály, které se na Salaru těží je kamenná sůl a sádrovec. Před čtyřiceti tisíci lety byla celá oblast součástí obrovského prehistorického jezera Minchin. Když jezero vyschlo, zanechalo za sebou dvě dnešní jezera, Poopó a Uru Uru a dvě hlavní solné pouště, Salar de Coipasa a větší Uyuni. Uyuni je přibližně pětadvacetkrtát větší než mnohem známější Bonneville Salt Flats v USA. Salar de Uyuni obsahuje 10 miliard tun soli, ze kterých je téměř 25 tisíc tun ročně těženo. Každý listopad se Salar de Uyuni stává hnízdištěm třech druhů jihoamerických plameňáků – Čilského, Jamesova a Andského. Je to také častá turistická destinace lákající hlavně hotelem ze soli a několika tzv. ostrovy.(Zdroj: Wikipedia)
Přicházím k městečku, ta cesta se v té absolutní rovině neuvěřitelně vlekla, a vidím autobus. Věřte nebo ne, ten autobus jede na druhou stranu jezer!
Naskakuji, platím dvacku a už se vezu na Isla de Pescado (který se tak nejmenuje, ale o tom později). Mám jistotu, že druhý den můžu jet zpátky do Colchani, nebo pokračovat na druhou stranu jezera. Skvělé. Autobus míjí místo, kde těží sůl málomluvní chlapíci a pokračuje vodou dál a dál. Řikám si, že není možné, že v té soli autobus vydrží tak dlouho. VŽdyť nejedu nějakým retrotvarovaným novým strojem, ale poctivým třicet, čtyřicet let starým autobusem. Neuvěřitelné. Po chvíli se krajina změní. Končí mokrá část jezera a my vjíždíme na vyschlou, zářivě bílou, nekonečnou pláň. Pochvaluji si, jaká je výhoda cestovat mezi suchým a mokrým obdobím. V suchým totiž, je jezero vysušené a bíle, s modrou oblohou zatímco mokré období má sice zataženou oblohu, ale je pokryto několikacentimetrovou hladinou vody a vypadá jako nekonečně velké zrcadlo. Frčíme si to ještě nějaký ten kilometr, když se v dálce objěví ostrov. Vystupuji a kochám se. Tohle se nedá popsat slovy a dokonce i fotografie mají problémy s výrazovými prostředky.
Ostrov je celý porostlý kaktusy, které rostou centimetr za rok. Dávám se do řeči se správcovou a dozvídám se spoustu zajímavých věcí o ostrově. Mimo jiné i to, že ostrov se jmenuje Inka wasi a název Isla de pescado nebo pescadero je nesprávný, ale zažitý. Dovoluje mi na ostrově přespat. Je to výsada pro ty, kteří tam přijedou autobusem, nebo na kole. Účastníci zájezdu na ostrově spát nesmí. Západ a východ slunce patří k nepopsatelným věcem a tak je popisovat nebudu. Zajeďte se na to podívat sami.
Paní správcová, taková mladá paní, udělala pro ostrov tolik, že by měla dostat nějakou medaili. Vymezila jen jedno místo na parkování pro turistické ofroady, dříve prý parkovali a dělali piknik kde je napadlo, zřídila chodníčky kvůli ochraně kaktusů a odpadkové koše, zavedla solární panely atd. V Bolívií se s ochranou příroy moc cavyků nedělá a tak doufám, že tohle je první kapka moderní ochrany přírody této nádherné země. Velice rád jsem zaplatil vstupenku na ostrov, protože vím, že ty peníze jsou použity na správnou věc.
Přemýšlím co dál. Projet Salar MHDčkem asi nepůjde. Můžu se zítra vrátit zpět, anebo zkusit odchytnout nějakou cestovku, která by měla volné místo v Toyotě a zkusit získat dobrou cenu. Druhá varianta vyhrává.
Ráno mně vzbudila správcová, abych nezaspal východ slunce, který byl skutečně parádní, pak jsem si šel ještě lehnout a na chvíli usnul, no a teď oplenduju na místě, kam přijíždějí turistické Toyoty. Za den přijede tak padesát aut. Turisti se vyhrnou, proběhnou ostrov, průvodce jim zatím udělá něco k snědku, najedí se, naskládají se do auta a jedou dál. Z jednoho z aut vylezly holky z Holandska, se kterýma jsem se potkal v Potosí. To bylo radostné shledání!
Jeden chlapík, dokonce sám majitel cestovky, mi nabízí místo v druhém autě za 50 USD. Říká, že mám brát nebo nechat, že smlouvat nebude. Tak to beru a rozhodně nelituju. Ta cesta stojí za to. Dokonce bych řekl i za víc. A jsou to končiny, kam se prostě jinak nedostanete.
Řidič druhého auta přivazuje batoh na střechu k ostatním zavazadlům, já se nasoukám dozadu, seznámím se s párečkem z Argentiny, dvěma bezva Italkama ve středních letech a jednou starší Němkou s českými kořeny, která si neustále na něco stěžuje a můžem jet.
