Martin Lejsal Vystoupíte-li v městečku Mšeno, do kterého Vás dopraví z Mělníka motoráček „Hurvínek“, ani ve snu Vás nenapadne, že v jeho okolí můžete nalézt krajinu s téměř mystickým nádechem.
Snad až ve chvíli, kdy na náměstí stanete před rozcestníkem turistických tras budete překvapeni, kolika různými směry se můžete vydat. Hrad Kokořín, nejrůznější rokle s prazvláštními názvy, či skalní útvary připomínající výlet do zoologické zahrady, nebo za památkami starodávného Egypta.
Ať už se ale vydáte po modré, červené, žluté, nebo jiné barvě, zaručeně neprohloupíte. Odměnou Vám budou zážitky, které budete vstřebávat ještě celý následující týden.
Jedno sobotní ráno, jsem se tímto směrem v malé české kotlině vydal i já. Chvíli jsem s mapou v ruce meditoval, která trasa bude asi nejzajímavější, ale po zjištění, že se všechny více méně neustále prolínají, jsem vybral tu, o které Vám budu dnes vyprávět.
Po asi pěti minutách chůze městskou zástavbou, se mi za hradbou domů otevřela krajina, hodná malířova plátna. Prašná cesta porostlá svěží travou, lehounce zvlhlá ranní rosou, se vinula mezi podzimními loukami s alejí ovocných stromů, které poutníkovi ukazovaly směr. Opojen pocitem splynutí s přírodou, jsem téměř stydlivě svými kroky hladil půdu pod nohama a s přivřenýma očima, jak malé kotě vrnící blahem, plul okolní nádherou.
Najednou jsem stál před cestou, prudce se svažující směrem dolů do hluboké rokle uprostřed temného lesa. Močidla. Ale ano, čtete správně. Název sice prapodivný, vyvolávající nejrůznější asociace, ale je to oblast směrem ke skalnímu městu Pokličky. S pocitem, že vstupuji do hájemství loupeživých rytířů, jsem se ponořil do prostoru plného ticha a temnoty. Časem a vlhkem zjizvené skály, mechem porostlé obří balvany, strmé úbočí po obou stranách cesty, to vše dotvářelo tajemnou atmosféru, ve které bylo možné očekávat téměř vše. Potulné komedianty jedoucí na kymácejících se vozech k další štaci, bezohledné lapky v rozedraných šatech, či chudé venkovany kradoucí trochu dřeva v panském lese. Každý kout skrýval tajemství, která uchovává po staletí od dob, kdy tudy táhli drsní Švédové.
Po hodině a půl chůze, jsem došel k výchozímu bodu na Pokličky. Po úzkých, blízko sebe položených schodech vystoupíte k několika skalám, které Vás na první pohled, jen co se trochu vydýcháte, překvapí svým tvarem. Na vrcholu každé z nich totiž objevíte zvláštní úkaz ve tvaru klobouku, nebo jak jejich název prozrazuje, pokličku. Jde o to, že vrchní části těchto skal podléhají erozi pomaleji než ostatní a tak působí dojmem nesmeknutých čepiček. Úctou jsme přece povinováni my, kteří přicházíme. Chvíli jsem pozoroval malé jehličnaté stromky, které se na nich usadily a vytvářely scenérii krátce sestříhaných vlásků a pak jim poděkoval, že tak pečlivě uchovávají přírodu pod nimi pro každého z nás. Seběhnout tytéž schody dolů není sice fyzicky nijak náročné, ale prosím Vás, pozor na nohy, protože letět se dá kamkoliv, ale tímto směrem to rozhodně nedoporučuji.
Modrá značka pokračovala za silnicí dál a slibovala okruh dalším, podobným skalním městem s názvem Jestřebické pokličky. Vysloveně jsem si užíval cestu opuštěným údolím lemovanou skalami s téměř nedostupnými jeskyněmi. Kdo ví, snad v nich v minulosti nacházeli své úkryty poustevníci toužící po klidném rozjímání, stejně jako dnes nikoho a nijak nerušící trampové. V malé vesničce Jestřebice, s domky opravenými do starodávné podoby, jsem usedl do zahradní restaurace a velmi brzy ucítil vůni objednané kávy. Jediný provoz na blízké silničce obstarávali pouze cyklisté a tak klid a osvěžující ticho, byly mými jedinými společníky. Nedaleko sedící turisté s opřenými horskými koly hodnotili již ujetou trasu a zjevně byli spokojeni. Trochu, ale jen na opravdu malinkou chvilku mne zamrzelo, že nemohu vidět víc, než co mé nohy dovolí. Vnímám totiž jako dar možnost nejen krajinou projet, ale spřátelit se s ní, pomazlit se ve svém srdci s každým kamenem či stromem a dát prostor času, aby každý vjem pronikl co nejhlouběji do mého nitra. Vždyť už zítra budu opět obklopen civilizací, která Vám srdce spíš obrací, než naplňuje.
Z Jestřebic se spouštím cestičkou mezi domky a netrvá to dlouho, kdy jsem opět v lese. Listnatý přítel, kterému Malíř na paletu vymačkal požehnaně z těch nejkrásnějších podzimních barev. Stojím a nemohu dál. Nechce se mi. Usedám do něžného mechu, prsty hladím kůru nemluvného spojence, aby věděl, že ho mám rád. Celý se zachvěl vzrušením a radostí a do hloubi lesa se nese jeho ševelící „děkuji“.
Jestřebické pokličky, špatně značené a jen málokým objevené. Cesta k jejich pokladům je nesnadná, ale na jejím konci Vás čeká odměna. Vysoko nad okolními hvozdy, se skalami na dosah, můžete strávit hodiny naprosté samoty a nechat promluvit ty, kteří tu byly již dávno před námi. Jen tiše seďte a naslouchejte. Uslyšíte slova, která budou určena jen Vám. Každý lístek Vás chce povzbudit. Nejste nikdy sami, nikdy nejste zbyteční a Váš život má svůj smysl a cíl. Ukaž druhým krásu barev svého srdce.
Cesta zpátky do Mšena, nabízející krátká zastavení u lesní studánky, skalní kapličky a míjející obrovskou skálu, v jejíž blízkosti se na okamžik ocitnete v amerických pouštích a rozsedlinách, uplynula přespříliš rychle. Ještě v zajetí nehybných přátel, ale za nejbližším cípem lesa již tušící okraj města. Teplý čaj v místní restauraci, půlhodina čekání na vlak zpestřená sluněním na nádražní lavičce a je tu okamžik loučení.
V srdci si odvážím každý lístek, či závan větru, ale vzpomínky na dlouho nevystačí. Moje ruka jakoby bez mého přičinění vytahuje z batohu mapu a já hledám námět, pro příští týden. Až teprve ve chvíli, kdy nalézám, se mi samovolně zavírají oči, monotónní drkotání vlaku se milosrdně vzdaluje a má duše se vrací tam, kde vlastně ještě stále je. Jak jí závidím, není vázána prostorem ani časem. Tak tam alespoň pozdravuj.
