Tomáš Poláček Za všechno může manželčina záliba ve vaření a moje touha zas někam vyjet. Jednoho krásného dne jsme nasedli do auta a vyrazili na okružní cestu Maďarskem, kterou jsme nazvali „Gastronomickou miniexpedicí Paprika“.
Předem jsme si vytipovali místa, kde se zastavíme a co hlavně okusíme. Hlavní cíl miniexpedice však byla návštěva Paprikového muzea v městě Kalocsa.
Je pět hodin ráno a vyrážíme z Ostravy směrem na jih. Slovenská republika je pojímána jako zrychlený přesun a na hraničním přechodu Medveďov, asi třináct kilometrů na jihovýchod, začínáme být vtahováni do maďarské atmosféry. Ne tím, že přejíždíme řeku Dunaj, ale maďarským jazykem, který nás obklopuje ze všech možných nápisů kolem silnice. Než se stačíme zorientovat jsme v městě Györ, první krátká zastávka naší cesty, kde si prohlížíme historické centrum města, které je významné především tím, že je centrem biskupským. Vedle významných budov jako například Biskupský palác či nejstarší kaple Dóczy z 15. století míříme na široko daleko největší květinový trh s tím, že si přejeme, aby byl otevřen i dnes ve čtvrtek. Zjišťujeme, že trh je v provozu skutečně pouze v sobotu.
Asi po hodině odjíždíme na nedalekou Martinovu horu v Pannonhalmě, kde se stkví nejstarší klenot maďarského stavitelského umění, svatostánek všech Maďarů, sídlo arciopatství benediktinů, zapsaného v roce 1956 do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. K jeho tisíciletému výročí sem zavítal i papež Jan Pavel II.
V Pannonhalmě jsou soustředěny neocenitelné hodnoty: gotická klenba basiliky, klášter s jedinečnou nepoškozenou středověkou křížovou chodbou a knihovna s 360.000 svazky, která patří mezi tři největší knihovny světa. Dnes se však nic zvláštního nekoná krom silničních uzavírek pro opravu silnice a stavby dalšího parkoviště. A tak místo opouštíme a přejíždíme do jedny z nejstarší rekreační obce Velence u stejnojmenného jezera, kde začneme s naší degustační činností.
Než jsme však dojeli do požadovaného místa, museli jsme projet městem Székesfahérvár a to tak abychom při výjezdu z města nevjeli na dálnici směřující do Budapešti, neboť pak bychom museli dost kilometrů najíždět. Když už jsme se asi po desáté ocitli na stejné křižovatce, rozhodl jsem se konečně zeptat na cestu ven z města a obsluha na benzínové pumpě mi skutečně cestu ukázala. Podotýkám ale, že k vysvětlení byl použit pouze ukazováček prvé ruky a místní podrobná mapa. Počítáme projeté světelné křižovatky a odbočujeme vlevo. Míjíme supermarket Tesco a již na pravé straně registruji modrou plochu jezera. Vjíždíme do Velence přitom již vyhledáváme vhodné ubytování. Hotel Juventus nás nějak podvědomě nutí zastavit, že by v tom měl prsty Pavel Nedvěd. Po obvyklé proceduře v recepci a ubytování vyrážíme do czárdy (čárda – typická maďarská hospůdka). Vítá nás milá dámská obsluha, která patrně měla větší radost z novorozeněte své známé, které podle mě nemělo víc jak dva měsíce. Skutečně to bylo hodně malé mimino.
Usedáme a manželka si objednává první typicky maďarské jídlo, které není nic jiného než halászlé – rybí polévka. Dále uzenou rybu s těstovinami a tvarohem. Já dávám přednost kuřecímu špízu. Výborně si pochutnáváme a navíc jsme překvapeni velikostí porcí, což nemělo být poprvé, ale to jsme zatím nevěděli. To nejsou porce pro jednoho, ale tak minimálně pro dva jedlíky. Jídlo zapíjíme maďarským pivem, které je lehčí než to naše české, ale při současných tropických teplotách takový mok je jistě vhodnější.
Slunce již pomalu se blíží ke svému západnímu horizontu hory Bence a my se po prvním příjemným kulinářském zážitku rozhodujeme schladit těla ve vodě místního jezera. Cestou obdivujeme střechy domů z rákosů. Schladit se v jezeře se nepovedlo. Voda měla snad 35 stupňů. Až když jsem odplaval asi dvě stě metrů od břehu a ponořil se, pak bylo možné hovořit o nějaké chladnější vodě.
Jezero Velence je možné pro názornost přirovnat k nádrží Olešná u Frýdku-Místku a to pro svoje břehy rákosí, tmavěhnědou vodu, ale ne bahnitou a především spoustou návštěvníků. Tak říkajíc hlava na hlavě.
Ještě nebylo tak pozdě a proto jsme se usadili na terase jednoho rychlého občerstvení. Zde nás zaujala nabídka smaženého hejka. Ryba ne delší jak 25 cm s jednou páteřní kostí vskutku byla vynikající. Sněhově bílé maso lahodilo pohledu i jazyku.
Mezitím s postupem večerního času zábava vodních her se přesunula na pevninu do místních restaurací a diskoték. Zem sálající teplo nám pak až pozdě v noci umožnila usnout a nabrat síly na další cestu.
Po snídani, která nesla styl klasické evropské kuchyně, snad jen s výjimkou upečené maďarské klobásy a místního pečiva, se vydáváme dále na jihovýchod. Právě dnes je ten den s velkým „D“. Čeká nás muzeum papriky – feferónů. Zásadně se vyhýbáme dálnicím a pak všem hlavním silničním tahům. Ocitáme se na jedné z vedlejších cest a hned oceňuji, že máme terénní auto. Zuza, jak říkáme naší Suzuki Grand Vitara hravě zvládá většinu nerovností. Zároveň najíždíme na „pusztu“ Velkou maďarskou nížinu. Uvědomuji si, že ještě ráno jsme viděli horu Bence, která nebyla vyšší jak 300 m a teď budeme jen na rovině do doby než se před námi objeví vinařské městečko Tokaj, ale to nebude dřív jak za dva dny.
Kukuřice, samá kukuřice. Potom lány slunečnic a zas jen slunečnic. Po dvou hodinách jízdy se nacházíme v oblasti, kde se pěstuje převážně paprika. Věnuji se řízení i navigaci a manželka vyhledává domy, kde pod okapy se sučí červené zlato, jak se paprikám zde obecně říká. Tak to aspoň v dřívějších dobách bývávalo. Dnes je však všechno jinak. Paprika se suší ve speciálních velkosušárnách, pokud bychom to tak mohli nazvat. Již parkujeme blízko centra městečka Kalocsa a hledáme ulici Szent István király číslo 6, což je právě muzeum papriky. Ulici záhy nacházíme, ale podle orientačního čísla je nám jasné, že se projdeme pěkný kus cesty, abychom se dostali na její druhý konec, kde se právě muzeum nachází. Přecházíme na druhou stranu ulice, to proto abychom se tak vyhnuli pálicím slunečním paprskům, ale moc to nepomáhá, horko je všude. To jsme ale ještě netušili co nás čeká v muzeu. Konečně stojíme u vchodu číslo 6 v dlouhé řadě stojících domů a hned stoupáme pod střechu velké půdy, kde dominuje červená barva všudypřítomné papriky. Vlhkost i teplota ukazuje nad čtyřicet. Je tu pekelné teplo, ale stojí to za to. Paprika sladká, paprika štiplavá. Paprika v malém balení, paprika ve velkém balení. Paprika v sáčku, paprika v keramice.
Capsicun annum ve svých různých tvarech i barvách je bohatší na vitamin C než citrusové plody. Tento vitamín během svých pokusů poprvé izoloval dr. Albert Szent-György ze Segedu, který získal Nobelovu cenu v oboru lékařství.
Je až neuvěřitelné, že roční produkce tohoto koření je okolo 10.000 tun a tak proč ne část této úrody přenést do naší kuchyně. Prohlídka byla u konce a také batůžek byl řádně zatěžkán patřičným množstvím papriky v jejích různých formách a chutích. Duši už má moje manželka na místě, jak by řekla, teď zbývalo, abych duši na místě měl i já. Startujeme a přejíždíme 18 km do vesnice Hájos, která byla založena Marií Terezií v 18 století a která vypadá, že se skládá jen a pouze ze samostatných vinných sklípků. Celkem asi 1200 lisoven hroznů vína je architektonickou kuriozitou Evropy. Byla vybudována německými osadníky z krajiny kolem Ulmu a Freiburgu. Víno je ohnivě aromatické. Je tím na vině paprika? No to už nechám na vás.
Dnes však je tady pusto a prázdno. Do vinobraní zbývá ještě alespoň jeden měsíc a všichni vinaři jistě pracují ve vinicích. Zastavuji u jedné z vinic, abych se podíval jakým způsobem zde pěstují vinnou révu, zda na jeden nebo dva tažně. Na jeden. Je mi to jasné. Našim skoro jižním sousedům se jedná především o kvalitu vína, než o jeho kvantitu.
Manželka nervózně sedí v Zuze a očima mě tahá z vinice pryč a to jen proto, abych náhodou od ostrahy neschytal nějaké ty broky do zadnice. „Buď v klidu“ utěšuji ženu a dál vyrážíme na východ do míst, kde se konalo První zákonodárné stavovské shromáždění maďarských kmenů, do Ópusztaszer , které se datuje před rokem 896 a které je asi 30 km severně od města Seged.
Nejenom navštívit nejvýznamnější místo maďarských dějin, ale také ochutnat všemi tak chválený guláš v Szerdi Csárdě, hned vedle kempu. Jenže pokud jsme se nasytili historií s gulášem to tak snadné nebylo. V pět hodin odpoledne na jídelníčku snad nezůstalo nic co by bylo typicky maďarské, protože návštěvníci tohoto místa, a bylo tu skutečně hodně zájezdních autobusů, všechno vyjedli. Neváháme a nacházíme další csárdu, kde na jídelníčku mají také maďarský guláš, který si objednává manželka, už jenom proto, aby porovnala své kuchařské umění s maďarským.
Guláš je skutečně přinášen v malém smaltovém hrnci s naběračkou a jako příloha typický bílý chleba. Stačilo už jen nabrat a jíst. Guláš byl velmi dobrý, ani nebyl nijak zvlášť ostrý, jak by si našinec mohl myslet. Jeho obsah po celodenním putování však záhy zmizel. Zbývalo už jen opět najít nějaké ubytování. I když jsme sebou měli potřeby pro stanování v kempu, vedle cesty nás upoutala pozvánka do penziónu Marika s bazénem ve vedlejší obci Baks.
Chvíli nám trvalo, než jsme jej našli, ale s pomocí místního občana všechno dobře dopadlo. Po obvyklé proceduře ubytování odcházím si koupit tekuté občerstvení a usedám do židle u místního bazénu, ve kterém si hrají děti. Když tak sedím a vybavují se mi okamžiky, které jsme doposud zažili, po nějaké době si uvědomuji, že mě vůbec neláká vyzkoušet jak je voda v bazénu studená. Nebo naopak teplá?
Za čas přichází manželka a míří přímo k bazénu, aby si schladila svoje nohy, které ji trochu natekly. Varuji ji, aby to nedělala, protože děti, které si hrály v bazénu tam podle mě byly jistě celé odpoledne a nepociťovala doposud žádný chlad. Přesto usedá na kraj bazénu a jedem kotník noří do vody. Hned je noha ven s konstatováním, že to není voda, že to je teplé jak cacao. Přemísťujeme se na terasu restaurace penziónu a objednáváme si výborně vychlazené bílé víno Muškát Otonel a začíná večer a noc, na kterou jen tak brzy nezapomeneme.
Sedíme ve stínu a rozhovor se po nějaké chvíli stáčí na konstatování, že je tady cítit nějaký smrad. „Jo“, říkám, „tady jsme na vesnici a asi je nízký tlak“. S tím tlakem to byla velká hloupost při takovém slunečném tropickém počasí. Za chvíli se tato antivůně někam vytratila. Za to nás začínají čím dál tím víc otravovat mouchy. „Kde se tady berou?“ sebe se ptám a rozhlížím se po okolí. Všímáme si, že u vedlejšího stolu právě večeří nějaký mladý pár, ale to co jím lítá kolem talířů by mě jistě od jídla odradilo. V tu chvíli se pronikavý smrad vrací zpátky. Je to strašné, ale co se dá dělat. Manželka mi ukazuje na velkou bílou stěnu a pobízí mě, abych si uvědomil co je na stěně namalované. Najednou oba víme co nám tady tak smrdí. Prasečák. Za stěnou je pracečák. Tím se vysvětlují i ty mouchy. Pomalu se stmívá, obsah láhve muškátu už doznal úbytku. Přes to všechno je pohoda. Najednou moje oči zaregistrovaly nějaký nepatrný pohyb. A další. Zaměřuji pohled na betonovou plochu před terasou a co nevidím. Všude skáčou malé zelené žabičky. Je jich čím dál tím víc. Upozorňuji manželku ať se neleká, ale je to marné. Žáby nebo myši. Koukáme nevěřícně na sebe. „Myslíš, že nás ještě může něco překvapit?“ ptá se mně. Mohlo a bylo to hned vzápětí. Do dvora přiletěli dva netopýři. Je pravdou, že velká většina much zmizela, ale my jsme také zmizeli, na pokoj.
Jak proběhla noc nevím, ale ráno kolem páté nás vzbudilo neskutečně hlasité kvičení prasat. Ve čtvrt na šest jsme již ujížděli vstříct novým zážitkům.
Opět rovina, opět rovná cesta, opět kukuřice a slunečnice. Jedeme celkem svižnou rychlostí a vůbec nám nevadí horší kvalita silnice. Zuza nerovnosti celkem lehce zvládá. V dálce vidím nějaký násep asi tři metry vysoký. To bude železniční přejezd. Když ale jsme na jeho vrcholu koleje tady nejsou. „Co to mám znamenat“ říkám si. „Že by nějaká ochrana před vodou?“ No a už brzdím. Před námi se objevil tok řeky Tisza. Když jsme se ráno dívali do mapy, tak jsme ji přehlédli, protože byla schovaná v ohybu papírové mapy. Naštěstí vidíme převozníka jak k nám míří, aby nás převezl na druhou stranu. Platíme v přepočtu asi 30,– Kč a překonáváme 50-ti metrové řečiště. Dobře to dopadlo a my míříme dál do města Gyula u maďarsko-rumunských hranic na kávičku a krémeš.
V městě Gyula totiž provozuje cukrárna svoji živnost už celých 166 let. Cukrárna Szávés na Erkel tér 1 založená v roce 1840 je druhou nejstarší cukrárnou v zemi. V jejím Malém a Velkém salónu s Biedermaeierovým nábytkem se podávají vybrané speciality a ve vitrínách si lze prohlédnou staré předměty používané k pečení.
Když jsme vešli do cukrárny, ani jsme nechtěli věřit svým očím, jak je cukrárna pěkná. Skutečně je nám dovoleno se usadit v jednom ze sálů a je nám podávána kávička a sladký krémeš . Není možno opsat to příjemné prostředí a proto doporučuji si zde na zákusek a kávu zajet. Dřív než jsem se oddávali příjemným prostředím cukrárny, manželka narazila na obyčejné železářství, které ji na dveřích vítalo velkou sadou barevných nálepek různých platebních karet. No a já věděl co bude následovat. První co bylo v košíku byl hrnec na sádlo. Když na každý podzim je u nás zabíjačka, uznal jsem, že tu věc potřebujeme. Pak v košíku přistál obrovský pekáč s poklopem. Než jsem chtěl svůj tázavý pohled slovně podpořit, bylo vysloveno jen jedno slovo. Husa. „Ta do tohoto pekáče vleze a ještě ji přikryji“ nekompromisně konstatovala a dodala, že já nevařím. Rezignoval jsem. Pak manželku vidím jak se dívá na pravé maďarské kotlíky. Smaltové, kovové, ale také měděné. Malé, střední, větší, největší. Jen tak mimochodem podotýkám, že to nemá přenosné kovové ohniště, které se dává pod kotlík a pak se může vařit všude a všechno. Kotlík se v tuto chvíle nekupuje. Ještě nějaké drobnosti a spojením pokladny s platební kartou odčerpává bankovní účet.
Nakládáme nádobí, nakládáme sebe a naše cesta se stáčí na sever. Tím směrem se vlastně začínáme vracet. Ještě projíždíme kolem gotického hradu z 15. století, který je jediný cihlový ve střední Evropě. Cílem naší další zastávky je Hortobágyi, asi čtyřicet kilometrů západně od Debrecenu. Tato vesnice je centrem hortobáďské oblasti, která byla dříve známa honáky dobytka, hospodami a cikánskými kapelami. Leží uprostřed puszty, která je jednou z největších travnatých stepí Evropy.
Je kolem šesté hodiny odpolední a vjíždíme do vesnice přes most s devíti oblouky. Zastavujeme. Vidíme muzeum pastýřů, kde se můžete seznámit jak ovčáci a ostatní pastevci žili, kde spali, jak vařili, co si oblékali a jaké ozdobné předměty si zhotovovali. Hortobágyská kruhová stodola ukazuje jedinečný svět zvířat a rostlinstva puszty, lidové umění a řemeslné nářadí zdejších cechů. Pořádají se zde Mezinárodní jezdecké dny. Dny folklóru a trhy. Trhy tady jsou snad pořád. Jenže už je pozdě a trhovci začínají všechno své zboží schovávat, aby je zas ráno vystavili a prodávali.Rozhodujeme se, že se ubytujeme v místním hotelu a na nákupy půjdeme zítra, než se vydáme na další cestu.
Proti včerejšímu ubytování se dnes cítíme jako v prezidentském apartmá. Všechno ve dřevě, nábytek působí starodávným dojmem, personál je milý a snaží se nám ve všem vyjít vstříct. Protože ještě nebylo tak pozdě a hotel byl od turistického centra necelé dva kilometry, rozhodujeme se, že si ještě uděláme procházku. Ještě než jsme chtěli vyrazit, zadržela nás hudba, která se linula z místní zahradní restaurace. Nebylo možné tam nejít. Temperamentní cikánská muzika nás přinutila jít blíž a pak jsme shlédli celé vystoupení jedné cikánské skupiny, která hrála a tančila tak energicky, že se místní návštěvníci oddávali zpěvu i tanci spolu s nima.
Produkce skončila a já ukazuji zkratku mezi hotelem a centrem obce, kterou se vydáme, ale která zkratkou nebyla. Přesto se nám do centra navigačních diskusích podařilo dojít.
Zde se ještě musím zmínit, že jsme v ten večer již neměli dost peněz na hotovosti. Nějak se v průběhu dne zapomnělo najít bankomat a později už žádný bankomat na cestě nebyl a do Debrecenu se nám nechtělo. Navíc byla sobota odpoledne a to žádná banka není otevřená.
Jsme zase tam, kde jsme asi před hodinou projížděli autem. Ještě jsou tu poslední trhovci, kteří balí své zboží, ale už to tady více méně zeje prázdnotou. Procházím kolem posledních proutěných košíků a co za nima na, vlastně ve stěně nevidím. Bankomat. Oba jsme se radovali jako malé děti, které dostanou bombón. Vkládám kartu, vyťukávám PIN a bankomat mi sděluje, že moji VISA kartu neakceptuje. Karta manželky všechno zachraňuje. Ještě dobře, že jsme nechali udělat k účtu různé karty, když jsme účet zakládali.
„To se musí oslavit“ zvolala žena a už jsme mířili do místní Hortobágyi Csárda. Jako aperitiv objednáváme Barack pálinku – meruňkovici. Na náš vkus byla až moc ostrá. Pak si vybíráme jídlo pro dva. Co to přesně bude, nevíme, ale jsme si jisti, že tam bude ryba, husí játra a klobása. Za nějakou dobu nám přinášejí obrovskou mísu plnou jídla. Nevěřícně na to koukáme a uvědomujeme si, že to nemůžeme sami sníst. Ale co: „Pane vrchní, pivo. A ne jedno“ objednávám a začali jsme hodovat. Nejdřív sundáváme z jehlic opečené kousky klobásy. Pak postupně podle chuti pomalu, ale jistě mizí opečený špek, husí játra, vepřové medailonky, kuřecí přírodní řízek velký jako ta mísa, pečená ryba. K tomu nějaká ta zelenina, mezi kterou je i smažený květák. Hranolky a rýži už necháváme.
Protože je už kolem osmé hodiny večerní a všichni, i turisté jsou doma, jsme v czárdě skoro sami. Sedíme pod stříškou na terase a při tom celém degustačním procesu k nám začínají doléhat něžné, vábivé tóny houslí. Tu melodii známe. Tu tklivou, táhlou melodii oba poznáváme. Pochází však trochu více z jihu. Z jihu, ze země oliv a vína. Z ostrova Sicílie, z vesničky Corleone, kde začal příběh Kmotra tak, jak jej nám popsal Mário Puzzo. V tu chvíli není snad nic krásnějšího než sedět právě zde, když ještě celou atmosféru dokreslila tichá hudba vánku, který si pohrával s květy lípy spadlými všude kolem nás.
Je ráno, jsme po snídani a odjíždíme ještě dokončit to co jsme včera večer nestihli. Hortobágyiský trh začíná žít. Nejdřív se zastavujeme i bičů. Každý z nich je jiný a trhovec nám vysvětluje jejich funkci a jejich rozdílnost. Je to až neuvěřitelné, jak se s trhovcem domlouváme. S maďarštinou, angličtinou, němčinou, trochu češtinou, ale hlavně polštinou. Vybíráme si jeden pěkný bič. Je nám také ukázáno, že je i funkční. Práskání bičem se mi zprvu zdá dost nebezpečné, ale po prvních pokusech zjišťuji, že i já dokážu pořádně prásknou bičem. Licitujeme cenu, ale než dojde k dohodě ukazuji manželce kotlíky i přenosným ohništěm. Vybíráme velikost, přejeme si měděný a licitování začíná znovu. Po nějaké chvíli dohadování jsme se shodli a všichni jsme spokojeni. Korunu všemu dává trhovec, když nám umožňuje platit českou korunou. Dokonce nám i v českých vydává zpět.
Tokaj, středisko vinařské oblasti je vlastně oficiálním cílem našeho putování Maďarskem. Z Hortobágyi jedeme cestou necestou. Kvůli rozestavěné dálnici musíme na objížďku. Po čtyřech dnech perného slunce, obloha je zatažená a místy prší. Voda, bláto a prach změnily stříbrnou karosérii Zuzy na odporně hnědošedou hmotu. Konečně vidíme něco jiného než rovinu. Když se blížíme k Tokaji rostou před námi Zemplénské vrchy. Vyjíždíme z vesnice Tiszalök a zažíváme stejnou příhodu jako když jsme třetí den mířili z Bakse do Gyuly. Z ničeho nic a před námi je řeka Tisza a most nikde. Kompa nás převáží na protější břeh a už pouhých deset kilometrů nás dělí od ráje vinařů.
Parkujeme v samotném centru, hned vedle mostu přes námi tak známou řeku. I tady je znát, že doba ještě nedospěla do vinobraní. Procházíme celým centrem Tokaje, zatím jen navštěvujeme jednotlivé vinotéky a obdivujeme různorodost tokajských vín a všeho co k němu patří. Při zpáteční cestě se v jedné takové vinotéce zastavujeme a kupujeme několik láhví tokajského vína. Tokaj šesti putonový, rok 1997, Tokajské cuvé 2000, Tokaj pěti putnový ročník 1999. Pěkně se budou vyjímat v mém malém vinném sklípku.
Vystupujeme po schodech do místní czardy, ale personál nás upozorňuje, že otevírají až v jedenáct. Škoda. Tím tak skončila naše malá expedice Paprika.
Nasedáme do Zuzy a začíná přesun domů, do Ostravy.
V Maďarsku jsme toho prožili hodně a jistě bychom toho prožili více, kdybychom tam byli déle. V paměti nám zůstaly, slunečnice, kukuřice, vinná réva a hlavně paprika, vlastně feferóny. Nekonečná rovina, nekonečně rovné, ne však kvalitní cesty. Na náš vkus přespříliš teplé vody jezer a bazénů. Nezapomenutelný zážitek z agroturistiky. Spoustu kvalitního jídla. Spousty nádobí, které nám bude doma často připomínat naši cestu. Ale hlavně spoustu dobrých a příjemných lidí.
Červenec 2006
