Zdeněk Hübner Na návštěvu nejposvátnějších míst sikhismu vzpomínám s odstupem téměř jednoho roku jako na výjev z pohádky. Dva hlídači s kopím v ruce, střežící přístup velkou branou, nám na hlavu vážou nezbytný šátek, o kousek dál odevzdáváme sandále a procházíme mělkým, mramorem vykládaným bazénkem se studenou vodou. Toto v očích turisty příjemné osvěžení je především symbolickým vyjádřením touhy očistit své tělo a svou duši od prachu všeho nedobrého a připravit se tak před vstupem na svatou půdu chrámového nádvoří, po němž se na znamení úcty podle Mojžíšova příkladu všichni pohybují pouze naboso.
Jakoby mávnutím kouzelného proutku je ruch ulice tentam a zmocňuje se nás majestátnost obrovského obdélníkového prostoru. Obklopen je věncem sněhobílých nízkých staveb s kupolovitými věžemi a věžičkami z bílého mramoru je i cesta lemující ze všech stran plochu nádvoří. Jeho zdaleka největší část však tvoří vody posvátného jezera a v jeho samém středu se jako perla skví důvod vší té nádhery kolem: Zlatý chrám, který v noční tmě zářil nepozemskou krásou a jehož jas se zrcadlil nejen na vodách jezera, ale naplňoval i celý prostor kolem.
I v této noční hodině se z něho ozývaly motlitby a hymny díkůvzdání a indickými tradicemi podbarvená hudba, která před desetiletími inženýrům Zikmundovi a Hanzelkovi připadala jako „nejmazlivější a nejněžnější chrámová hudba, jakou jsme kdy slyšeli“. Skupiny poutníků volně procházeli kolem podloubí a jejich had se vinul i po kamenném můstku, směřujícím přes jezero ke Vznešenému dvoru, jak svému chrámu říkají. Promodlený, posvátnou bázní prostoupený a do meditace ponořený prostor už v ničem nepřipomínal dramatické okamžiky z roku 1984, kdy za cenu velkých obětí nádvoří obsadila a poškodila indická armáda, podezírající sikhy ze snahy vytvořit nezávislý Chálistán. Neuvážený krok stál v zápětí život tehdejší předsedkyni vlády Indíru Gándhíjovou…
Přitáčí se k nám sympatický mladý sikh, oslovuje perfektní angličtinou a stává se naším (na rozdíl od Arabů nezištným) průvodcem po areálu i po dějinách svých souvěrců. Dějiny sikhů (= učedníků) se začaly psát v 1. pol. 16. století, kdy v době evropských reformačních snah i zde vyklíčila zčásti podobná touha po opravdovosti duchovního života a nápravě některých společenských křivd. Tak jako křesťanství vzešlo ze židovství, tak první sikhové byli hinduisty, kteří se 450 let před Ghándím pokusili rozbít mechanické kastovnictví a stejně odvážně přistoupili i ke zrovnoprávnění žen a zákazu upalování bohatých vdov. Podle příkladu muslimů začali oslavovat a chválit jediného, živého Boha a přitom se vystříhali tehdy u muslimů (i u nás křesťanů) běžné netolerance. Svým životem jejich prvotní obec vlastně naplnila slova sv. Pavla „všechno poznávejte, co je dobré, toho se držte“, stálo je to ale vyloučení ze středu hinduistického společenství.
Jemný hlásek našeho průvodce nás provází i do samotného, zlatem a mramorem vykládaného chrámu. Nemusím se tu jako u marockých Arabů vydávat za muslima, je mi sem umožněn přístup jako křesťanovi i mému kolegovi bez vyznání, i když jeho ateismus je pro mentalitu zdejších lidí zjevně nepochopitelný – až trochu exotický. Mnohokrát jsme se pokoušeli přebít kulisu břevnovského pokoje a přiblížit atmosféru dálek pomocí vonných tyčinek, ale tady uprostřed kouře aromatických kadidel cítíme Indii konečně doopravdy. Pomalu se zástupem ostatních míjíme velký originál ručně psané posvátné síkhské Knihy počátků, neustále ovíjený vějířem z ocasu jaka. „Vaší jedinou zbraní budiž jazyk“, stojí tu mezi jinými moudry a není vinou staletí svým okolím tvrdě pronásledovaných sikhů, že tomu tak zdaleka vždy nebyla. Úlevu nepřináší jen u stropu vrnící lopatky ventilátorů. Ale i chvíle hlubokého rozjímání, kterým tu žije celé společenství.
Vzpomněl jsem si na jednu z nejsilnějších scén filmu „Ghándí“ tak se ptám po náměstí, kde v osudném roce 1919 vojáci vedení britským velitelem města stříleli až do úplného vyčerpání střeliva do davu 20 000 lidí. V muzeu jsem pochopil, proč jsem neuspěl – krev sikhů tu tekla příliš často. Nejedna dynastie se je pokusila zcela vyhladit. A přesto tu dnes žijí jako jedna z nadějí, že nenávist a zloba nebudou mít poslední slovo.
Sikhové pro mne dlouho byli jen zajímavou veličinou, jedním faktem z indických dějin, položkou ve slovníku. Nyní je považuji za své přátele a bratry ve víře, protože se dotkli mého srdce.
