Zdeněk Hübner Vypráví se, že Karel May nenavštívil snad ani jediné dějiště svých románů. Pak tedy klobouk dolů, pane May obraz divokého Kurdistánu se ve vaší fantazii zrcadlil úplně věrně a pokud jde o Šíráz – dnes centrum jihoíránské provincie Fárs – ten je pořád stejně krásný, ne-li ještě krásnější než před sto lety, kdy jste pracoval na své „Růži ze Šírázu“. Kouzelné město sadů a zahrad, snad jen o něco větší než za Mayových časů, dosud působí jako zázrak uprostřed pustých velehor Zagrosu a pravidelné volání adhánu jím zní stejně naléhavě, i když se kromě minaretů ozývá i z amplionů nebo přímo z televizní obrazovky.
Do malárií ohrožovaných tropů Perského zálivu je odtud už jen kousek, a tak se raději obracíme na východ a přes noc přejíždíme rovněž čtyřtisícové hory Kohrúd. Jako první z Evropanů je spatřili už Polové, kteří se tu na rozdíl od nás nevyhnuli střetnutí s pouštními lupiči – ostatně banditů byly prý tyto končiny plné ještě v době zmíněného německého romanopisce… Když palčivé slunce střídá chladnou noc, objevují se hluboké strže kaňonů a široká koryta řek, bez jediné kapky vody. Rozeklané skalní věže ve tvaru zřícenin hradů umocňují pocit děsivé prázdnoty a nehostinnosti, těžko ho ale zachytit na filmový pás, když máme v autobusu kolem sebe vždy plno rozesmátých tváří.
V Kermánu je úž vedro k zalknutí, ale domorodci nám dodávají odvahy: „Tady to ještě nic není, ale jestli jedete do Balúčistánu, tak něco zažijete.“ Tato nejchudší a nejzaostalejší provincie na jihovýchodě Íránu leží na okraji pověstné pouště Lút (česky: Země bez života) a před Vasco da Gamovou plavbou bývala výstavnou branou do Indie, ale to už je dávno pryč. Dnes je tu velmi řídké osídlení mnoha usedlých i dosud kočujících kmenů a národů a pokud nemusí, tak sem Peršan nezabloudí ani omylem.
Na odpočinek zastavujeme v jedné ze zaprášených oáz s hliněnými domky a datlovými palmami. Ventilátoru v jedné z místností odpočívadla vděčíme za to, že jsme na okamžik obživli. Ze štěrkopísečné pouště, kterou jeden arabský cestovatel nazval „nejsmutnější ze všech pouští v zemích islámu“, vanul žhavý vítr jako horký fén a s pískem vířil prach. Ani dobře míněný pozdrav „Salám!“ nepotěší, zprotivil se mi od doby, kdy mne v Maroku v nestřežené chvíli „salámování“ toulavý pes obral o drahocennou šišku salámu. Tady však není na jídlo ani pomyšlení, zajímá vás jedině studená voda, a tu naštěstí zdarma rozdávají za jízdy v autobusu. Však se muž s cisternou, i kvůli nám dvěma, nestačí ohánět.
Pohraniční Zahedán už v ničem nepřipomíná krásu Šírázu, je špinavý a v deníku jsem si k němu poznamenal prostě jen „hrůza“. Navíc jen 30 km nás na severu dělí od nesmlouvavých afghánských Talibanů a na jihu od hrozivého kráteru nejvyšší činné sopky Íránu, v poušti kolem jsou prudce jedovaté zmije, kobry, štíři a nějaký ten sklípkan. V zanedbaném hotelu proto pečlivě prohlížíme postele (nedýchají právě čistotou) a každý kout, na chodbě mi přes cestu přebíhá neidentifikovatelný černý živočich. A přesto právě tady v oprýskané tmavé světnici pod velkým ventilátorem zjišťujeme, že expedice nás učí vážit si i docela obyčejných věcí, například že můžeme spát a dokonce vleže. O posteli, na kterou jsme už během bezmála dvou týdnů skoro zapomněli, ani nemluvě.
A nejen to. Cesta nás obohacuje nejen vším, co vidíme, ale hlavně o nová setkání s lidmi. Do Íránu jsme přijížděli s obavami jako do země vysloveně podezřelé, Západu a tedy i nám nepřátelské, a opouštíme ji s přesvědčením, že za sebou zanecháváme bezvadné lidi a mnoho nových přátel. Slavný francouzský oceánograf Costeau jednou požádal o setinu nákladů na zbrojení, aby všem mladým na Zemi umožnil cestovat: „To bude konec válek,“ řekl.
Na druhý den ráno už zvědavě ťukáme na dveře Pákistánu. To jméno znamená v překladu „Země čistých“.
