Přírodní zajímavosti - Téma

Co je vlastně tak skvělé na Maroku? Především to, že si často připadáte jako uprostřed příběhů pohádek tisíce a jedné noci. Vůně orientu na vás dýchá skrz naleštěné konvice na čaj, tajemné oči místních žen, skrz hedvábné deky a šátky i skrz mohutné velbloudy, líně se procházející po dunách Sahary.

V pralese roste liána zvaná yagé či také caapi, ze které se vyrábí zázračný odvar zvaný ayahuasca. Proč mluvím o zázraku? Nápoj ayahuasca připravovaný šamanem má mnoho magických účinků.

Biodiversita Bornea je obrovská, tropické pralesy hostí více než polovinu světových druhů rostlin a zvířat na ploše jen o málo větší než 5 % celkové plochy pevniny.

Aki Nabalu, „Svaté místo předků“, tak zní v jazyce indonéského domorodého národa Kadazan Dusun jméno nejvyšší hory Bornea a jihovýchodní Asie vůbec – mytického Mt. Kinabalu.

Tísníme se u malého letadlového okénka a s úžasem hledíme na pohádkový výhled pod námi – po zemi rozhozené tisíce kuliček rtuti, které se třpytí ve slunci jako ryzí stříbro, a pokrývají zemi, kam oko dohlédne. Nekonečná plocha tůněk, močálů, bažin a lagun.

Každý z lyžařů buď dobře zná, nebo jistě někdy slyšel o rakouském Hintertuxu. Ne každý ale ví, že je zde možné brouzdat nitrem ledovce v obrovské ledovcové trhlině nazvané Natur Eis Palast, která byla otevřena a zprovozněna pro návštěvníky roku 2008 a je jediným přírodním ledovým palácem na světě.

Jeli jsme nazdařbůh do Jeseníků. Po víkendu stráveném na výletě na Praděd, jsme v neděli zkusili jít přes Velké mechové jezírko do Jeseníku. Ráno jsme si přivstali a za slunečného počasí vyrazili na přibližně 17 kilometrů dlouhou procházku.

Ve skutečnosti tyto stromy nejsou nejvyšší, nýbrž nejmohutnější z hlediska množství dřevní hmoty. Sekvojovce byly v minulosti káceny za účelem těžby dřeva, ale po určité době byl proces zastaven, neboť kvalita dřeva nebyla pro zpracovatelské využití příliš vhodná.

Jezero Bogoria je známé především jako útočiště stovek tisíc plameňáků. Přestože se nejedná o tak známou destinaci jako je blízké jezero Nakuru i zde můžete bez problémů spatřit tyto růžové krasavce, kteří okupují břehy jezera a tvoří místy až několik desítek metrů široké růžové plochy.

Už nějaký pátek jsem pracoval v Norsku a stále jsem neviděl víc než jen kus pobřeží u práce, ale i ten byl nádherný. Jen vnitřní hlas mi stále napovídal, že by bylo příhodné počkat, až roztaje sníh v okolních kopcích. Ukázalo se, že tenhle hlas je pěkný pacholek.

Island se v poslední době stal vyhledávaným místem turistů z celého světa. Hojné zastoupení tvoří Němci, Francouzi, Dánové ale i Češi, což mnohdy překvapí, ale z vlastní zkušenosti vím, že je tomu tak. Má totiž hodně, co nabídnout. Úchvatná krajina, příjemní lidé a specifická, i když drahá kuchyně, tak se dá shrnout Island do tří bodů. Já jsem měla tu možnost Island procestovat a po týdnu stráveném v přírodě se dostat ještě na jeden týden do islandské rodiny, se kterou jsem zažila plno zajímavých okamžiků.

Domácí i zahraniční turisty v Kappadokii lákají jedinečné přírodní krásy, zejména prapodivné vulkanické vyvřeliny pozoruhodných tvarů a velikostí, a podzemní města.

V letošním roce se poprvé otevírá hraniční přechod Poledník, který umožní přechod z Modravy do Buchenau, rovněž tak nejdiskutovanější přechod Modrý sloup, který povede turisty novou cestou přes Špičník a po hraně Luzenského údolí. Oba přechody jsou otevřeny od 15. července do 15. listopadu. Některá místa zůstanou však nepřístupná i letos. Zůstávají vyhrazena jen tetřevu hlušci.

Prakticky okamžitě po příjezdu uslyšíme brnkání na ukulele, pokud patříme k movitější cestovce, dočkáme se i květin kolem krku. Zatímco květiny skutečně jsou místním zvukem, ukulele přinesli honáci z Portugalska v podobě malé kytary, ze které se brzy vyvinulo ukulele.

Gordes du Verdon, nebo chcete-li Grand canon du Verdon, jak zní jeho druhé jméno, je největším evropským kaňonem. Vyhloubila ho světle tyrkysová řeka Verdon a na jeho konci vytvořila jezero. Kaňon je vskutku obdivuhodné dílo a musela dát řece hodně zabrat. Vždyť jeho délka činí 25 kilometrů a hloubka od tří set do sedmi set metrů!

Než jsme se stačili rozkoukat a vybalit si, zaklepal nám na dveře jakýsi mladík s tím, že je „průvodce“ a nabízí nám své průvodcovské služby v podobě výletů po okolních zajímavostech. Nejvíce nás lákala možnost na vlastní oči spatřit kvetoucí Rafflesii, největší květinu na světě – v okolí Bukittinggi totiž existuje jedna rezervace, kde údajně roste.

Odjakživa, od samého vzniku planety Země, pulsuje její žhavě nitro rychlým pulsem. Tu s větší, tu s menší intenzitou tryská na zemský povrch nezkrotná energie ať už v podobě žhavé lávy, sirnatých par či „obyčejných“ horkých pramenů. Ačkoliv sopečná aktivita našeho věku je v porovnání s dávnou minulostí podstatně nižší, přesto jsou místa, kde můžeme pocítit žhavý dech matky Země i dnes.

Taman Negara znamená v národním jazyce Malajsie „národní park“, se svými 4 343 km2 je největším ze všech chráněných území poloostrovní Malajsie a považuje se za jeden z nejstarších deštných pralesů na světě (odhaduje se stáří 130 milionů let).

Sedíme na palubě malé výletní lodě a kolem nás ubíhají vody Tyrhénského moře. Mořské vlnky tiše šplouchají pod přídí, zatímco sluneční paprsky se odrážejí v lehce zčeřené mořské hladině.

„Mokrá fylitová skála…“, tak to se dočtete v kdejakém turistickém průvodci o tomto přírodním jevu. Většině lidí se při tom nic nevybaví, někteří se možná i vyděsí. Ničeho se neobávejte a pokud jste na zimní dovolené v Orlických horách nepropásněte možnost navštívit tuto přírodní zajímavost.
Aktualizovaný první tip na cestu – 10 let Cestovatel.cz

Výlet už zbývalo jen završit dlouhou procházkou okolo lomu Velká Amerika. Je nedaleko hradu Karlštejn, u obce Mořina v Českém krasu a říká se mu český Grand Canyon. Když se večerní slunce opře do načervenalých skal rudě to svítí až k oněmění.

Na jaře, když taje na horách sníh, je průtok vody opravdu velký a o to větší je i dojem, kterým vodopády působí. V létě zde zas najdete příjemné osvěžení v podobě chladné a čisté vody.

Nedaleko za jeskyní Matěje Krocínovského se ocitnete u Hořákovy a Husníkovy vyhlídky, které patří k nejkrásnějším a nejznámějším na Maloskalsku. Právě z nich je úchvatný výhled do údolí řeky Jizery, z výšky na Vranovský hřeben s Panteonem, na rozhlednu Kopaninu, na Ještěd, Ralsko, Velký a Malý Bezděz či Drábské světničky…

Rázem jsme se stali s našimi nafukovacími loděmi atrakcí pro částečně albánsky mluvící kluky z domků nedaleko řeky. Ti se poněkud podivili našemu nápadu projet si kus kaňonu, ale pak došli k závěru, že Češi jsou prostě divní a dál se věnovali skákání do vody v nedaleké tůni.

Podle pověsti jezera vznikla v době velkého sucha, kdy se všichni obyvatelé modlili byť i o jedinou kapku vody. Nad lidem se tehdy slitovala Černá královna.. Informativní článek o Plitvických jezerách, hezkého to koutu chorvatské přírody, který si oblíbil i Vinnetou

Vydavatelství ZonerPress přineslo unikátní fotografickou publikaci Jiřího Tillera, zachycující přírodní kamenné sochy šumavského příhraničí od Slavonic/Fratres až po řeku Vydru a Bayerischer Wald. Kniha obsahuje 123 tajuplných fotografií, které textem doprovází PhDr. Luděk Jirásko, CSc. Na přiloženém mapovém CD je ukázáno přesné umístění těchto "soch přírody", cyklotrasy a turistické stezky česko-rakousko-německého příhraničí.

Tušíc poklady skryté před chodci putujícími po cestách vyznačených, pustil jsem se přímo do nitra vojenského prostoru. Nejprve míjím polorozpadlou vojenskou nemocnici, kterou už odcházející sovětská armáda nestačila dokončit. Za ní mizím v lese a ztrácím se v zajetí stromů a vysokých křovin. Slunce přes mrazivý vzduch nemá sílu zahřát zkřehlého poutníka, ale svým jasem mu dodává radost a chuť pokračovat dál. Občas mám pocit, že nejsem v Čechách, ale někde uprostřed širé Rusi. Nevím zda je to možné, ale jakoby krajina přejímala ráz a charakter, který si přivezli ve svých srdcích vojáci srpu a kladiva.

Jindy přeplněné turistické trasy zejí prázdnotou a vzdychají opuštěností. Skoro aby se v té prázdnotě člověk bál. Jen zvuky lesa a zažloutlých mýtin doléhají k osamělým uším. Zpěv letních ptáků je natolik nezvyklý, že nejde přeslechnout. Cesty, které bývají buď prašné, nebo zasněžené, jsou blátivé a nutí Vás k tolika skokům a úhybným manévrům, že po chvíli se prostě smíříte s jejich přítomností na svých botách.

Na gymplu jsme kdysi ukecávali paní profesorku, že by bylo nejlepší, abychom si ráno po školním plese udělali hodinu s volným programem. Snažila se nás přesvědčit, že ples netrval déle než do dvou do rána a že bychom měli být jako rybičky. Když jsme jí vysvětlili, že jsme sice jako rybičky, ale vytažené z Ponávky, kapitulovala.

Jak je to tedy s touto říčkou, která dala jméno jedné brněnské čtvrti, ulici i brněnským lázním a přesto mnoho brňáků netuší, odkud a kam vlastně teče a jen matně tuší, že její vody je možné občas vidět v celkem nevábné strouze, která se sem tam vynoří někde ve staré průmyslové části města.

Po hodině a půl chůze, jsem došel k výchozímu bodu na Pokličky. Po úzkých, blízko sebe položených schodech vystoupíte k několika skalám, které Vás na první pohled, jen co se trochu vydýcháte, překvapí svým tvarem. Na vrcholu každé z nich totiž objevíte zvláštní úkaz ve tvaru klobouku, nebo jak jejich název prozrazuje, pokličku. Jde o to, že vrchní části těchto skal podléhají erozi pomaleji než ostatní a tak působí dojmem nesmeknutých čepiček. Úctou jsme přece povinováni my, kteří přicházíme.

U chatky je opět sud s vodou. Teče pěkně žlutá - rezavá. Ale jinou bohužel nemám. Škoda že mám jen tablety a ne filtr....Noční obloha je fascinující....škoda jen že mrzne :)... Na horu jsem se škrábal s veškerou výbavou abych mohl sestoupit jinou stezkou. Dolů jsem šel po Observatory Trail dlouhé od Mauna Loa Cabin 10 kilometrů. Je o něco prudší ale pohodové to je. Od observatoře (3 399m) vede až zpět do civilizace zpevněná cesta. Problém ale je, že zde není žádný provoz. Musel jsem ujít celou třetinu z tohoto 30 kilometrového úseku, nežli mi zastavilo druhé auto co tu jelo. Ani zde není po cestě jediný zdroj vody.

Kdo z nás by neznal Adršpašsko-Teplické skály, nebo Broumovské stěny? Už malí školáci se v zeměpise učí, že je to pískovcový skalní masiv, táhnoucí se v délce několika desítek kilometrů podél česko-polských hranic. Ale věděli jste, že má svoji nádhernou tvář i na polské straně? Že ne? Tak přijměte pozvání k malé, virtuální prohlídce.

Chain of Craters Road na 30 kilometrů dlouhá silnice vede kolem několika lávových polí a kolem Pu'u Loa Petroglyphs - geometrické obrazce, zvířata i lidé ztvárnění v lávě. Hlavní atrakce je ale na "pohyblivém" konci této silnice. Pohyblivém protože toto místo se vlivem proudící lávy neustále mění. Silnice je přerušena lávou. Pod černošedou hmotou bizardních tvarů se několika proudy teče láva do moře.

Najednou auto zastavuje. Řidič a jeho pomocník nasazují holínky, do ruk berou lopaty a začínají jeden kužel soli přehazovat na korbu. V tu chvíli mi dochází váhavé přikývnutí řidiče, že jede na Salar. Co budu dělat? Na korbě zůstat nemůžu, pomáhat házet sůl nejdu, leda bych měl holínky a stovku na hodinu. Sundávám boty, hážu batoh na záda a vyrážím na cestu zpátky. Jde se blbě, ta sůl je taková ostrá a do mých zhýčkaných nožiček dost píchá. Ale aspoň mi to ty nohy umeje.

Mark Twain nazval na kilometr hluboký kaňon "Grand Canyon of the Pacific". Stěna dávného vulkánu se během geologického pohybu sesula a umožnila řece Waimea River během pěti miliónů let vytvořit dnešní na 16 kilometrů dlouhý a jeden kilometr široký kaňon. Voda na dně kaňonu je zbarvena do červena díky velkému obsahu železa a hlíny a lávy způsobené erozí.

Na jižním pobřeží lze také navštívit kávové a cukrové plantáže. Rozšířené je také pěstování tropického ovoce. Kauai je jediný z havajských ostrovů který má splavné řeky. Můžete si půjčit kajak a plout 4 kilometry po Wailua River k "kotvišti" a pak jít kilometr k vodopádů s možností koupele. Podél Na Pali Coast se doporučuje spíše letní období kdy je moře klidnější.

Největší a nejmladší (jeden milión let) z havajských ostrovů byl vytvořen pěti vulkány z nichž Mauna Loa, Kilauea a Hualalai se považují dnes za aktivní. Nacházejí se v Hawaii Volcanoes National Park. Rozloha ostrova je větší nežli součet zbývajících sedmi hlavních ostrovů.

Havajské souostroví je považováno za nejizolovanější ostrovní seskupení. K nejbližšímu kontinentu je vzdálenost větší jak 3 600 kilometrů. Odhaduje se že pouze každých 30 až 35 tisíc let se podařilo úspěšně ostrovy osídlit jedinému živočišnému či rostlinnému druhu. Flora a fauna jenž se zde nacházela před příchodem lidí je považována za původní. Na 90 % jejich zástupců se nevyskytuje nikde jinde na světě.

Nedaleko od Františkových Lázní najdete rezervaci s poněkud zvláštním jménem Soos, tento název pochází z německého nářečí a je možno jej přeložit jako bažina, mech, nebo močál. Na 221 ha rezervace nenajdete ale jen bažiny a rašeliniště. Mezi místní zajímavosti patří i slaniska, minerální prameny a hlavně vývěry přírodního oxidu uhličitého, takzvané mofety, někdy trochu senzačně označované jako bahenní sopky.

Vysoká bílá skála s puklinou a několika otvory v dolní části je opředená legendami a stále v sobě ukrývá mnohá tajemství. Jméno Býčí Skála, které souvisí patrně s kultem býka si jeskyně vysloužila dávno předtím, než zde byla v roce 1869 nalezena soška bronzového býčka. V letech 1871-1873 zde byl dr. Jindřichem Wankelem odkryt tzv. Halštatský pohřeb spojený s lidskými oběťmi.