Munţii Şureanu není nadarmo Čechy nazýváno Opuštěné hory. Celé dny může člověk jít po ovčích stezkách na travnatých hřebenech, pod sebou neuvidí nic než nekonečné lesy a společnost mu dělá jen ptactvo a zvěř. Pestřejší krajinu spatříme na jižním okraji pohoří. Skály zde mají bílou barvu a suché kamenité planiny prozrazují, že stojíme na hrobě miliard prehistorických měkkýšů a trilobitů.
I za pěkného počasí si člověk připadá maličký a nepodstatný uprostřed ohromných plání kamení a zežloutlé trávy. Po několika dnech na hřebeni se už těší, až sestoupí do lesů, jež lemují úbočí hor. Možná spíše pralesů, lidé zde ještě nestihli zničit kouzlo houštin, tlejících padlých stromů a lesních paloučků.
Hory s okouzlujícími pohledy na jezera pod skalními štíty, se skalními stěnami, které jsou úchvatné pod modrou oblohou s bílými obláčky a děsivé, mizí-li v černých bouřkových mracích. Hřebeny navršené z kamenů, kam až oko dohlédne, nedozírné horské louky i nekonečné pěšiny klečí. Hory patřící ovcím, koním, oslům, ale i turistům.