Rubrika: Nevážně vážně

Pro některé je legendou Divokého západu. Podle jiných názorů to byl vychloubačný zabiják bizonů, který nejdřív zabíjel a potom vykořisťoval americké indiány.

Černá magie působí na lidi jako magnet. Vždy se o ni zajímali a jistojistě se zajímat budou. Magie se obecně dělí na magii černou, která má uškodit konkrétnímu člověku a magii bílou, která se zabývá spíše léčitelstvím.

Chytil jsem sáček ze spod a něco bylo jinak. Hned mi v hlavě proběhlo „to není možné, na prstech cítím teplo, vždyť je to kuře, kuře má být studené, tuhé a nehybné“. Pro kluka z města to bylo něco nového a v zápětí jsem si uvědomil, že z něj za 5 minut nemůže vyprchat všechna životní energie.

Po delší době tu máme další soutěž na víkend. Připomínáme, že v těchto soutěžích se nic nevyhrává a kdo ví, tak to nemusí hned vyzvonit, ale třeba jen náznakem ukázat, že ví, aby se i ostatní mohli pokusit hádat.

Sedmý a poslední článek do soutěže s internetovým obchodem Scoutdoor.cz. Přečtěte a jestli se vám líbí, zvyšte mu karmu. Tento článek je na téma „Zvláštní chování jiných kultur“.

Milý příteli, bezpochyby jsem se dopustil neodpustitelného prohřešku. Mám před sebou kousek kamene, který jsem zdvihl na cestě mezi zdmi budov na Machu Picchu. Kdyby každý návštěvník tohoto monumentu Inků zdvihl a odnesl pouhý jeden, malý kamínek, zely by v cestách a na terasách propasti.

Před nedávnem se na tomto serveru objevil zajímavý článek, zpověď „Proč cestovat“. Autor v připojené diskuzi poznamenává: „...víš, mě třeba u různých cestopisů až tak nezajímá, kdo co viděl, to si mohu najít v kterémkoliv průvodci, ale spíš mě láká se dozvědět, co ten který člověk prožíval...“, což mě přimělo sepsat následující text, takové malé podobenství jedné galerie s jedním lidským životem.

Tušíc poklady skryté před chodci putujícími po cestách vyznačených, pustil jsem se přímo do nitra vojenského prostoru. Nejprve míjím polorozpadlou vojenskou nemocnici, kterou už odcházející sovětská armáda nestačila dokončit. Za ní mizím v lese a ztrácím se v zajetí stromů a vysokých křovin. Slunce přes mrazivý vzduch nemá sílu zahřát zkřehlého poutníka, ale svým jasem mu dodává radost a chuť pokračovat dál. Občas mám pocit, že nejsem v Čechách, ale někde uprostřed širé Rusi. Nevím zda je to možné, ale jakoby krajina přejímala ráz a charakter, který si přivezli ve svých srdcích vojáci srpu a kladiva.