Rubrika: Nevážně vážně

Černá magie působí na lidi jako magnet. Vždy se o ni zajímali a jistojistě se zajímat budou. Magie se obecně dělí na magii černou, která má uškodit konkrétnímu člověku a magii bílou, která se zabývá spíše léčitelstvím.

Chytil jsem sáček ze spod a něco bylo jinak. Hned mi v hlavě proběhlo „to není možné, na prstech cítím teplo, vždyť je to kuře, kuře má být studené, tuhé a nehybné“. Pro kluka z města to bylo něco nového a v zápětí jsem si uvědomil, že z něj za 5 minut nemůže vyprchat všechna životní energie.

Po delší době tu máme další soutěž na víkend. Připomínáme, že v těchto soutěžích se nic nevyhrává a kdo ví, tak to nemusí hned vyzvonit, ale třeba jen náznakem ukázat, že ví, aby se i ostatní mohli pokusit hádat.

Sedmý a poslední článek do soutěže s internetovým obchodem Scoutdoor.cz. Přečtěte a jestli se vám líbí, zvyšte mu karmu. Tento článek je na téma „Zvláštní chování jiných kultur“.

Milý příteli, bezpochyby jsem se dopustil neodpustitelného prohřešku. Mám před sebou kousek kamene, který jsem zdvihl na cestě mezi zdmi budov na Machu Picchu. Kdyby každý návštěvník tohoto monumentu Inků zdvihl a odnesl pouhý jeden, malý kamínek, zely by v cestách a na terasách propasti.

Před nedávnem se na tomto serveru objevil zajímavý článek, zpověď „Proč cestovat“. Autor v připojené diskuzi poznamenává: „...víš, mě třeba u různých cestopisů až tak nezajímá, kdo co viděl, to si mohu najít v kterémkoliv průvodci, ale spíš mě láká se dozvědět, co ten který člověk prožíval...“, což mě přimělo sepsat následující text, takové malé podobenství jedné galerie s jedním lidským životem.

Tušíc poklady skryté před chodci putujícími po cestách vyznačených, pustil jsem se přímo do nitra vojenského prostoru. Nejprve míjím polorozpadlou vojenskou nemocnici, kterou už odcházející sovětská armáda nestačila dokončit. Za ní mizím v lese a ztrácím se v zajetí stromů a vysokých křovin. Slunce přes mrazivý vzduch nemá sílu zahřát zkřehlého poutníka, ale svým jasem mu dodává radost a chuť pokračovat dál. Občas mám pocit, že nejsem v Čechách, ale někde uprostřed širé Rusi. Nevím zda je to možné, ale jakoby krajina přejímala ráz a charakter, který si přivezli ve svých srdcích vojáci srpu a kladiva.

Nic, žádná i ta nejkrásnější památka světa či přírodní scenérie, kterou můžete objevit se nevyrovná dobrodružství objevování zákoutí duše Vašeho milého. A tak jsem v jednom maličkém chrámu vysoko v horách stál a vnímal svoji samotu silněji než kdy jindy. S bytem, autem a lednicí plnou jídla jsem vlastně v tomto světě bezdomovcem. V tu chvíli jsem si uvědomil, že náš vztah s přítelkyní minimálně od určité doby tímto domovem nebyl a že není kam se vracet. Tento domov, mne teprve čeká. Snad.

Údery tympánů z Radůze a Mahuleny zněly nepřetržitě z reproduktoru onoho kalného rána dne 14. září 1997. Tklivé, pochmurné akordy zarývající smutek do srdcí milionů znamenaly jediné. Zemřel. Zdálo se, že se zastavil čas, že není proč se stydět za slzu na tváři ženy i muže. Odešel muž, ztělesněný symbol – taková byla slova nekrologů po úmrtí T. G. Masaryka.

Milý příteli, se zájmem jsem vyslechl Tvé povídání o nových výzkumech. O tom, jak vědci zkoumají zbytky tkání tvorů, kteří žili před mnoha tisíci či miliony let. Vyprávěl jsi mi, jak věda objevila, že nositelem informací je DNA, ona podivuhodná kyselina deoxyribonukleová, jak ji vědci pojmenovali. Vyprávěl jsi mi o tom, jak na vědecké poznatky navázaly úvahy o tom, že snad, jednou by bylo možné tyto zbytky tkání oživit, nechat buňky množit a vyvolat opět do života celého původního tvora, jehož zbytky se uchovaly. Věda je ale střízlivá a fantazie bezbřehá.

Dne 14. května 1991, jsme téměř u cíle několik tisíc kilometrů dlouhé cesty ze Salt Lake City v Utahu. Poslední přenocování před cílem. Přejeli jsme hranici z Yukon Territory v Kanadě a jsme na Aljašce a o cestě jsem tehdy napsal: Nepřehlédnutelná dřevěná deska u cesty oznamuje, že se blížíme ke vjezdu do „Campground Deadman Lake“. Jako všechny předešlé i tento je sice otevřen, ale mimo provoz, na turistickou sezonu je příliš brzo.

Nikdo neví, zda se má bát či třást nedočkavostí, neboť jsme se právě přikodrcali k albánským hranicím... Naše pasy už možná nespatříme a domů už se třeba také nevrátíme (naznačuje nám to pohledem zdejší celník, jenž se později projeví jako sympaťák).