Rubrika: Cestopisy

Stáli jsme nad řekou, stínili si oči před ostrým červencovým sluncem a užasle pozorovali scenérii protějšího břehu.

Nebyla to jen zdaleka viditelná kopule ostřihomské katedrály, zrcadlící se v klidných vodách Dunaje, a ani zbytky arpádovského hradu z 1O. století na Hradním vrchu vysoko nad řekou, co napoprvé upoutalo naši pozornost. Překvapeně jsme totiž zírali na torzo ještě zdaleka nedokončeného mostu ze slovenské na maďarskou stranu, a pak očima rychle přelétli jízdní řád zdejšího přívozu. Až když bylo jasné, že do večera budeme suchou nohou v Uhrách, mohli jsme se věnovat nerušenému rozjímání nad nádherou již zastíněného obrazu...

Nevím, jak se to stalo, ale zabublalo mi to v šedých kůrách mozkových a já dostal nápad. Co takhle zase sjet nějakou řeku. Naštěstí se už přes 4 roky s kamarádem vyhýbáme vodáckému přežitku podzimního zamykání a jarního odemykání vody a tak vždy, když se takhle rozhodnem, nemusíme nikde shánět klíče. Datum bylo totiž stanoveno na 9. ledna...

Stanoven, nalezen, dobyt. Ano přátelé, beze studu za neskromnost si dovolím oznámit, že jsem to byl právě já, kdo byl vyvolen aby stanovil, nalezl a vzápětí s českou vlajkou mezi zmrzlými prstíky dobyl Východní pól...

Zbyde-li volný víkend někomu, jehož alespoň jeden z rodičů pracuje u dráhy, neměl by zůstávat doma. Svou cestovatelskou filozofii zde nebudu dále rozvíjet, podělím se o zážitky z jedné takové soboty a neděle na konci ledna, kdy jsme se s přítelkyní rozhodli okouknout údajně nejrozlehlejší středověký hrad v Evropě - polský Malbork, který leží asi 40 km jižně od Gdaňské zátoky na severu Polska. Vedlejším cílem zájezdu bylo poznání Waršavy, obhlédnutí Polska, našeho soupeře v mezinárodních disciplínách s početným obecenstvem jako je NATO nebo EU, všeobecně a samozřejmě prožití nějakého toho dobrodružství...

Sraz s kamarádkou Janel jsme měli hned po (ne zrovna moc vydatné) snídani. Výhody to mělo hned dvě. Měla auto a znala dobře San Francisko (hlavně proto, že tam bydlela)...

Stojíme na vlakovém nádraží v Barceloně, v ruce mapu, co byla úplně zadarmo na informacích v hale (záchody tam mají taky úplně zadarmo - tomu já říkám Evropa!) a rozhodujeme se kam asi jít...

Stopoval jsem. Měl jsem namířeno na ten velice známý a nikým ve Skotsku nikdy neopomenutý Nebeský ostrov nebo chcete-li Isle of Skye...

30. září jsem v 21.10 h nasedla do rychlíku č .223 Vihorlat, který z Prahy odjíždí v 19.05h a mířila do Košic. Zde jsme byli v 5.30 h a hned pokračovali do Plešivce rychlíkem Sitno s odjezdem z Košic v 6.05h. V Plešivci jsme byli kolem půl osmé a jen jsme se stačili porozhlédnout po kráse ranní Plešivecké planiny a dojít přes říčku Slanou na autobusové nádraží. Autobus směrem na Silicu a Gombaseckou jeskyni odjížděl v 7.50h. Pak už skončilo naše cestování veřejnými dopravními prostředky a my jsme vešli do přírody...

Celá výprava do italských Dolomitů, které jsem se zúčastnila, trvala 4 dny. Týkala se oblasti okolo Cortiny D' Ampezzo...

To jsme takhle chtěli jet ze San Francisca do Los Angeles. Po dálnici je to asi 6 hodin, ale my jsme se rozhodli obětovat skoro 2 dny a jet po silnici číslo 1. Ta vede skoro po celém pobřeží Kalifornie. Silnice se kroutí nádhernou divokou přírodou - na jedné straně (té pravé) je sráz a útesy tvořící pobřeží tichého oceánu, na straně druhé kopce. Když člověk řídí, tak se moc nepokochá, protože tam je opravdu moc opravdu ostrých zatáček...