Žigulík se prodírá Asií

Z Uzbekistánu jsme vypadli načas. Hranice měla do šesti, my tam dojeli ve čtvrt na sedm. Hraničníci nás rychle odlifrovali, a nastal malinký problémek protože tádžická víza jsme měli až na 14.7. Místní plukovník nás uvítal a situaci jasně pochopil. Rozkaz jednomu vojákovi vyčistil pole od kravinců nás mile překvapil a noc strávená v zemi nikoho nás potěšila. Ráno na hranici vše ok, za auto jsme platili pouhých 25USD.

Dá se říci ze silnice v Tádžikistánu jsou v katastrofickém stavu. Totální hrůza, o tom se nám ani nezdálo. Třeba zrovna včera jsme jeli tunelem, kde se normálně pracovalo. Tunel cca 3000 metrů nad mořem, dlouhý snad 10km, celou cestu na jedničku, rychlost maximálně 10kmh. Díry, všude voda, no prostě brodit v tunelu řeku je fakt úlet. Potom, stejně jako před tím,následovalo po 60 km totálního hnoje. Zlatá polňačkaaaaaaaaaaa. Vzdálenost 200km jsme jeli devět hodin. {{reklama()}} Před Dušanbe je silnice hezčí než u nás, krásný asfalt, dál na východ do Pamíru je cesta prý pěkná. Činaní tady staví silnice, mosty, tunely, no jo to zboží se musí nějak dostat sem a dál na západ.

Nádherných šest dni jsme strávili ve Fanských horách. Výsledkem našeho snažení je zdolání vrcholu Energia 5102m.n.m. Plán do budoucna je jasný, večer odjíždíme směr Pamír, budeme se rvát zuby nehty se dostat do několikatisícových sedel a přejet do Kyrgyzstánu, do dalších hor.

Ladík jede pomalu ale jede. Proběhly už dvě odlehčovací kůry tak dál uvidíme. Porodili jsme druhý karburátor. Starý, se spotřebou 14 litrů na sto po rovině, byl špatný. Po 30 km vlítl opět pravý tlumič dovnitř. Dumal jsem, dumal a vydumal řešení. Pomocí tlusté trubky jsme s šikovným svářečem a pomocníkem nadstavili uchycení tlumiče. Zdá se, že to je řešení ok. Byli jsme moc těžcí a při vlítnutí do díry šel tlumič na doraz do kastle. Snad to bude ok.

Stále žijeme a posíláme pozdrav ze stepi kazašské. Po návštěvě hlavního města Tádžikistánu Dušanbe jsme se vydali vstříc tádžickému pohoří Pamír. Zprvu se jednalo o celkem příjemnou jízdu, kterou znepříjemňovalo jen množství vojenských kontrolních stanic. Nicméně v tomto ohledu se vše obešlo bez větších problémů. Další ne příliš příjemnou okolností byl také stav zdejších silnic (dá-li se to tak vůbec nazvat). První polovina cesty spočívala v nezpevněné cestě skrze hory, kde jsme se dokonce jednou potýkali s příčně proudící říčkou bez mostu. Naši poněkud bezradnou situaci rozřešil až kolemjedoucí GAZ, který nás z té šlamastiky doslova „vytáhl“ (za pomoci tažného lana samozřejmě). Tak jsme uháněli rychlostí, kterou nám cesta dovolovala podél řeky, která tvořila hranici s Afghánistánem a mohli jsme tak aspoň zdálky vidět další odlišnou kulturu.

Cesta Pamírem skýtala i další svízele, mezi kterými byla kromě časté absence zpevněného povrchu také příkrá stoupání, která činila obzvlášť velký problém pro náš slabý motor. Problém jsme zdárně (a bohužel často) řešili obratným vyskakováním členů posádky (vyjma řidiče samozřejmě) z jedoucího vozidla těsně před kopcem. Tato naše neblahá činnost nabyla vrcholu těsně před hranicemi s Kyrgyzstánem, kde nám nakonec znepříjemnilo celou situaci i počasí, jelikož jsme se náhle ocitli uprostřed sněhové vánice. Za pomoci místních dobrodinců se nám však podařilo automobil dotlačit až do finálního sedla. Poté jsme se opatrně proklouzali až dolů k samotné hranici a vjeli do o něco teplejších nížin v Kyrgyzstánu.

V této zemi byl v plánu výstup na pár vrcholku v pohoří Ala-Archa. Konkrétně pak čtyřtisícové hory Peak Koróna a Peak Učitel. Výpravy se účastnili jen dva členové, neboť třetí (Ondřej) náhle ochořel. Tak čekal v táboře a odpočíval, zatímco se ostatní dva zdárně domohli vrcholu a za pár dní se vrátili aby se všichni tři opět vydali směrem k další zemi, tentokrát ke Kazachstánu.

Po průjezdu kazašským městem Almaty a vyřízení potřebných formalit ke vstupu do čínsko-kyrgyzsko-kazašské pohraniční oblasti, Chystali jsme se zdolat jeden z našich hlavních cílů a to Peak Bayancol v pohoří Tian-Shan. Už od začátku nám příliš nebylo přáno, avšak i přes veškerou nepřízeň (zejména počasí) jsme se vydali vstříc nelítostné hoře. Podmínky byly ne příliš přátelské. Každý den déšť či sníh a na kopci byla cesta ztěžována velmi silnou vrstvou právě napadlého sněhu. To vše mělo za následek nezdar naší výpravy za bezmála šestitisícovým vrcholem. V inkriminovaný den plánovaného výstupu na vrchol nás na cestě stihly skutečně nežádoucí podnební podmínky a byli jsme nuceni vrátit se zpět do výškového tábora a další den až dolů do tábora základního. Vrchol tedy zdolán nebyl a my se dostali pouze cca 300m pod něj do výšky pěti a půl kilometrů nad mořem. Nicméně jsme vše přežili ve zdraví fyzickém. Utrpělo pouze psýché naším nezdářeným pokusem.

Nyní míříme směr Rusko a šup šup do Mongolska, kde máme v plánu pomoct místním dětem a to materiálními dary, na které přispěli i někteří z našich čtenářů.

Z Uzbekistánu jsme vypadli načas. Hranice měla do šesti, my tam dojeli ve čtvrt na sedm. Hraničníci nás rychle odlifrovali, a nastal malinký problémek protože tádžická víza jsme měli až na 14.7. Místní plukovník nás uvítal a situaci jasně pochopil. Rozkaz jednomu vojákovi vyčistil pole od kravinců nás mile překvapil a noc strávená v zemi nikoho nás potěšila. Ráno na hranici vše ok, za auto jsme platili pouhých 25USD.

Dá se říci ze silnice v Tádžikistánu jsou v katastrofickém stavu. Totální hrůza, o tom se nám ani nezdálo. Třeba zrovna včera jsme jeli tunelem, kde se normálně pracovalo. Tunel cca 3000 metrů nad mořem, dlouhý snad 10km, celou cestu na jedničku, rychlost maximálně 10kmh. Díry, všude voda, no prostě brodit v tunelu řeku je fakt úlet. Potom, stejně jako před tím,následovalo po 60 km totálního hnoje. Zlatá polňačkaaaaaaaaaaa. Vzdálenost 200km jsme jeli devět hodin. {{reklama()}} Před Dušanbe je silnice hezčí než u nás, krásný asfalt, dál na východ do Pamíru je cesta prý pěkná. Činaní tady staví silnice, mosty, tunely, no jo to zboží se musí nějak dostat sem a dál na západ.

Nádherných šest dni jsme strávili ve Fanských horách. Výsledkem našeho snažení je zdolání vrcholu Energia 5102m.n.m. Plán do budoucna je jasný, večer odjíždíme směr Pamír, budeme se rvát zuby nehty se dostat do několikatisícových sedel a přejet do Kyrgyzstánu, do dalších hor.

Ladík jede pomalu ale jede. Proběhly už dvě odlehčovací kůry tak dál uvidíme. Porodili jsme druhý karburátor. Starý, se spotřebou 14 litrů na sto po rovině, byl špatný. Po 30 km vlítl opět pravý tlumič dovnitř. Dumal jsem, dumal a vydumal řešení. Pomocí tlusté trubky jsme s šikovným svářečem a pomocníkem nadstavili uchycení tlumiče. Zdá se, že to je řešení ok. Byli jsme moc těžcí a při vlítnutí do díry šel tlumič na doraz do kastle. Snad to bude ok.

Stále žijeme a posíláme pozdrav ze stepi kazašské. Po návštěvě hlavního města Tádžikistánu Dušanbe jsme se vydali vstříc tádžickému pohoří Pamír. Zprvu se jednalo o celkem příjemnou jízdu, kterou znepříjemňovalo jen množství vojenských kontrolních stanic. Nicméně v tomto ohledu se vše obešlo bez větších problémů. Další ne příliš příjemnou okolností byl také stav zdejších silnic (dá-li se to tak vůbec nazvat). První polovina cesty spočívala v nezpevněné cestě skrze hory, kde jsme se dokonce jednou potýkali s příčně proudící říčkou bez mostu. Naši poněkud bezradnou situaci rozřešil až kolemjedoucí GAZ, který nás z té šlamastiky doslova „vytáhl“ (za pomoci tažného lana samozřejmě). Tak jsme uháněli rychlostí, kterou nám cesta dovolovala podél řeky, která tvořila hranici s Afghánistánem a mohli jsme tak aspoň zdálky vidět další odlišnou kulturu.

Cesta Pamírem skýtala i další svízele, mezi kterými byla kromě časté absence zpevněného povrchu také příkrá stoupání, která činila obzvlášť velký problém pro náš slabý motor. Problém jsme zdárně (a bohužel často) řešili obratným vyskakováním členů posádky (vyjma řidiče samozřejmě) z jedoucího vozidla těsně před kopcem. Tato naše neblahá činnost nabyla vrcholu těsně před hranicemi s Kyrgyzstánem, kde nám nakonec znepříjemnilo celou situaci i počasí, jelikož jsme se náhle ocitli uprostřed sněhové vánice. Za pomoci místních dobrodinců se nám však podařilo automobil dotlačit až do finálního sedla. Poté jsme se opatrně proklouzali až dolů k samotné hranici a vjeli do o něco teplejších nížin v Kyrgyzstánu.

V této zemi byl v plánu výstup na pár vrcholku v pohoří Ala-Archa. Konkrétně pak čtyřtisícové hory Peak Koróna a Peak Učitel. Výpravy se účastnili jen dva členové, neboť třetí (Ondřej) náhle ochořel. Tak čekal v táboře a odpočíval, zatímco se ostatní dva zdárně domohli vrcholu a za pár dní se vrátili aby se všichni tři opět vydali směrem k další zemi, tentokrát ke Kazachstánu.

Po průjezdu kazašským městem Almaty a vyřízení potřebných formalit ke vstupu do čínsko-kyrgyzsko-kazašské pohraniční oblasti, Chystali jsme se zdolat jeden z našich hlavních cílů a to Peak Bayancol v pohoří Tian-Shan. Už od začátku nám příliš nebylo přáno, avšak i přes veškerou nepřízeň (zejména počasí) jsme se vydali vstříc nelítostné hoře. Podmínky byly ne příliš přátelské. Každý den déšť či sníh a na kopci byla cesta ztěžována velmi silnou vrstvou právě napadlého sněhu. To vše mělo za následek nezdar naší výpravy za bezmála šestitisícovým vrcholem. V inkriminovaný den plánovaného výstupu na vrchol nás na cestě stihly skutečně nežádoucí podnební podmínky a byli jsme nuceni vrátit se zpět do výškového tábora a další den až dolů do tábora základního. Vrchol tedy zdolán nebyl a my se dostali pouze cca 300m pod něj do výšky pěti a půl kilometrů nad mořem. Nicméně jsme vše přežili ve zdraví fyzickém. Utrpělo pouze psýché naším nezdářeným pokusem.

Nyní míříme směr Rusko a šup šup do Mongolska, kde máme v plánu pomoct místním dětem a to materiálními dary, na které přispěli i někteří z našich čtenářů.