administrator Do nitra filipínské přírody
Příroda Filipín zažila během posledních desetiletí drastické změny. Velkoplošné odlesňování a zemědělství vyvíjejí na zdejší faunu a flóru velký tlak. Poslední zbytky nedotčené krajiny se dnes tísní na pouhém zlomku původní rozlohy na Mindanau a také na severovýchodě Luzonu kolem Palananu.
Cesta za panenskou přírodou v pohoří Sierra Madre probíhajícím podél severovýchodního pobřeží Luzonu je zdlouhavá, vede přes nekonečné planiny, které jako by nikdy nepoznaly nic vyššího než rostlinky obilnin. Všechny říční toky jsou zregulovány člověkem, aby veškerou svou vodu dodaly na okolní pole. Každý, koho se zeptáte na Palanan, nevěřícně kroutí hlavou, jako byste hledali cestu do Atlantidy. Vstupní branou do zelené divočiny je město Cauayan. Místo k rekreaci to rozhodně není. Jedinou „zábavou“ těchto končin je pěstování rýže a oprava traktorů. Celé město má atmosféru obřího prašného tržiště. Cizinců tu mnoho není, a proto je na každém kroku sledují zvídavé pohledy.
Zdejší letiště na první pohled aeroport opravdu nepřipomíná. Lidé s balíčky posedávají podél prašné cesty a uvnitř menší plechové haly. Postupně jeden po druhém váží své balíky a skládají je na hromadu. Všemu tomu chaosu zřejmě šéfuje menší usměvavá žena. U provizorního okénka se ptám na let do Palananu. Po koupi letenky mne žena posílá na osobní váhu a já zatím vůbec netuším, co je špatně. Po chvíli čekání je čas k odletu. Na pokyn ženy se vydávám na travnatou ranvej a teprve teď mi dochází, že o takovou cestu zase až tolik nestojím. V ten okamžik se mě ale na názor už nikdo neptá. Jeden z pracovníků letiště mi bere batoh a cpe ho do zavazadlového prostoru mezi slepice, zatímco druhý mužík mě usazuje vedle pilota. Ve chvíli, kdy jsem se nadechovala k protestní tirádě, zabouchla se za mnou dvířka a čtyřmístná cessna se dala do pohybu.
Tento článek Vám přinášíme ve spolupráci s časopisem Země světa. V internetovém obchodě si můžete vydání věnované Filipínám pořídit.
Z ptačí perspektivy vypadá kraj zprvu stejně nudně jako ze země. Pod námi leží malá políčka, mezi kterými se klikatí prašné cesty. Po chvíli se ale tu a tam začínají objevovat první stromy a zemědělská krajina začíná ustupovat divočině. Reliéf se rázem mění v hornatou krajinu a po zemědělských planinách už není ani památky. Všude, kam oko dohlédne, se rozprostírají hory pokryté zelenými lesy. Bujná vegetace tropické džungle vytváří celistvý zelený koberec. Po půl hodince letu se krajina opět viditelně mění a znovu ohlašuje přítomnost člověka. Příležitostná políčka narušují celistvost pralesní pokrývky, kterou navíc protkávají klikatící se vodní toky. Na břehu řeky se objevuje několik málo domků a mezi nimi prašná silnice vedoucí odnikud nikam. Pilot začíná pomalu klesat a srovnává se s horizontem. První kontakt se zemí rozhodně není nijak příjemný.
Jakmile letadlo zastaví, začínají se kolem shromažďovat vesničané a přebírají náklad zaslaný z civilizace. Přes všechen ruch panující kolem letadla mi neušlo, že jsem středem pozornosti. Filipínci všeobecně nemají příliš pochopení pro osamocené cestovatele. Často se k vám připojí, jen abyste nebyli sami. V odlehlém místě typu Palananu je pro ně představa osamoceného cestovatele naprosto absurdní.
Život v Palananu
Palanan je město s 16 000 obyvateli převážně pinoyského původu, založené španělskými kolonizátory už v roce 1609. Koloniální éra se však na jeho vzhledu nijak výrazně nepodepsala. Dějiny vstoupily do Palananu jedinkrát, a to v roce 1901, když zde na konci filipínsko-americké války Američané zajali prvního filipínského prezidenta Emilia Aguinalda. Dnešní stavby jsou pravděpodobně velmi podobné těm, jaké stavěli první osadníci. Bambusové domky, na zahrádce palmy a slepice. Snad jen střechy z vlnitého plechu jsou vymožeností moderní doby. Jediná dvoupatrová budova patří místním obchodníkům. V přízemí se nachází malý obchůdek s kávou, sušenkami, hygienickými potřebami, sušenými rybami a rýží. Z betonové terasy ve druhém patře lze přehlédnout takřka celé město. Všechny cesty zde končí za hranicemi lidských příbytků a do neprostupné hradby stromů jako by se neodvažovaly. Stavba cest je v těchto končinách nesmyslnou a sisyfovskou prací. Jejich údržba je kvůli zarůstání vegetací a častým sesuvům půdy nákladná a v zásadě i zbytečná. Hlavní dopravní komunikací je řeka.
Agtové v divoké Sierra Madre
Díky své špatné dostupnosti si svahy nejdelšího filipínského pohoří Sierra Madre uchránily svou divokost a krásu až do dnešních dnů. Stejnojmenný národní park o velikosti Švýcarska je domovem unikátních druhů rostlin a živočichů, např. ohroženého orla opičího nebo krokodýla mořského. Opravdovou raritou jsou ale původní domorodé kmeny Agta.
Agtové jsou příslušníci negritské skupiny. Tento termín nese v dnešní době na Filipínách lehce pejorativní nádech. Přestože Negritos patří k nejpůvodnějším obyvatelům celého souostroví, nejsou jejich přesné kořeny ani v dnešních dobách zcela známy. Černou barvou pleti, kudrnatými vlasy a neobyčejně malým vzrůstem se na první pohled značně liší od všech ostatních obyvatel země. V pralesích severovýchodního Luzonu žije na státem chráněném území o rozloze 50 km2 zhruba 700 příslušníků této etnické skupiny.
Vesnice jednotlivých kmenů leží nejčastěji na březích řek nebo na mořském pobřeží. Jednotlivé rodiny žijí v malých dřevěných chýších s vyvýšenou podlahou, kolem nichž často pobíhají slepice a prasata. V čele každé vesnice stojí náčelník rozhodující o chodu celé osady.
Pralesy na strmých svazích Sierra Madre zůstaly díky své nepřístupnosti po dlouhou dobu nedotčeny děním v okolním světě. Proto i v období, kdy si zbytek Filipín podmaňovaly západní velmoci, si místní kmeny dál nerušeně žily svým tempem. Ne však na dlouho. S narůstajícím zájmem o dřevo začaly těžební společnosti stále více pronikat hlouběji do zdejších lesů a kontakt s civilizací byl nevyhnutelný. S lidmi ze západu sem přišla znalost pěstování plodin a obdělávání půdy, a tak domorodci živící se do té doby pouze lovem divoké zvěře, rybařením a sběrem různých rostlin, začali kolem osad zakládat políčka. Dodnes se však také vydávají s primitivními zbraněmi do lesa na lov, kterému předcházejí rituály k uctění lesních duchů, předávané z generace na generaci.
Navzdory svému malému vzrůstu mají Agtové velice tuhý kořínek. Jejich domovem je úchvatná divočina, která umí být okouzlující, ale i nelítostná a drsná. Silné deště jsou tu na denním pořádku. Při několikadenních loveckých výpravách na pobřeží doprovázejí lovce často jejich ženy a děti. Zatímco muži v rozbouřených vlnách rybaří, ženy v provizorních přístřešcích z banánových listů udržují oheň. Ten je za chladných a deštivých nocí jediným zdrojem tepla, který se na vlhkém plážovém písku i tak poněkud míjí účinkem. Čekání na úlovek si ženy krátí sběrem škeblí, jež posléze vkládají do ohně a drtí na prach. Vápno ze schránek měkkýšů je pak drahocennou přísadou při žvýkání betelových listů a arekových oříšků.
Svět za hranicemi národního parku se až tak neliší od kulturní krajiny, kterou lze nalézt kdekoli v Evropě. Silně zemědělsky využívaný sever už ničím nepřipomíná původní divočinu, která zůstala jen uvnitř parku. Rostoucí počet obyvatel a jejich stále se zvyšující nároky na půdu vyvíjejí každým dnem velký tlak na zemědělsky nevyužívané pralesní oblasti. I zde je častým problémem nelegální těžba dřeva. Lidé z lesa dnes stále více mění luky a šípy za moderní náčiní a z chýší se stále častěji stěhují do větších vesnic, i když jejich místo je na okraji společnosti a ostatní Filipínci jimi pohrdají. Ještě včera Agtové neznali vymoženosti moderní techniky, zatímco dnes se modlí ke Kristovi a jejich děti ve školních lavicích píší první písmena. Stejně jako zdejší divočina, také identita filipínských Negritů postupně nenávratně mizí.
