nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Za hranice všedních dnů i republiky aneb Rakousko v roce 1999 tři a půlkrát jinak

Téma: Rakousko

Rakousko po druhé

Rakousko po druhé se uskutečnilo pro nás v nezvyklém čase, v nadcházejícím podzimu. Po 20. září to vypadá, že vládu převzalo "svatováclavské" neboli "babí" léto, a tak neváháme a vydáváme se na další cestu do Rakouska. V 5 hodin ráno 23. září odjíždíme a do druhé hodiny odpolední absolvujeme kolem pěti set kilometrů po českých i rakouských silnicích na trase Česká Třebová - Brno - Mikulov - Vídeň - Graz - Wolfsberg. Počasí nám přeje a tak i když máme namířeno až do oblasti Villachu, rychle hledáme možnost alespoň krátké procházky ve zdejší oblasti.

Villacher Alpe

Z jedné z ulic Wolfsbergu uvidíme v dálce vrchol a na něm jakousi stavbu. Usoudíme, že tam by se mohlo dojet a dojít. Využíváme svůj celkem dobrý orientační smysl a ačkoliv nevíme, v jakém směru se máme držet, jedeme neomylně za vytčeným cílem. Vše se zdaří a tak jízdu končíme na rozsáhlém parkovišti v blízkosti turistické chaty a množství vleků. Neklamný důkaz toho, že tady převažují především zimní turisté.

Z orientačního plánku u parkoviště se dozvíme, že se nacházíme v horské oblasti nazývané Koralpe a že vrchol, na který se chceme vydat, je Grober Speikkogel, jenž se zvedá do výšky 2 140 m. Neváháme, vezmeme si nejnutnější věci a hurá k vrcholu. Vede na něj silnička, my si cestu zkracujeme cestou po louce. Jak stoupáme výš a výš, otevírají se nám krásné pohledy, které máme tak rádi. Na chvíli usedneme u Koralpen Hütte, ani nám nevadí ostrý vítr. Díváme se na další vrcholek a hádáme, čemu nebo komu asi stavba s dvěma kopulemi slouží. Pak se ještě vyšplháme na samotný vrcholek, rozhlédneme se opět po kraji a vracíme se dolů. Potkáváme pár turistů, armádní auto a pak už nic. Je tu prostě mezisezónní klid.

V krásném podzimním podvečeru pokračujeme dále. Cesta rychle ubíhá, na dálnici směr Villach není už hustý provoz. Pouze v úseku nedostavěné dálnice před Klagenfurtem se jede trochu pomaleji, ale jakmile se dostaneme za Klagenfurt, než se nadějeme, už jedeme nad jezerem Wörther See a hledáme kemp na přenocování. Ne všechny jsou totiž v tuto roční dobu v provozu.

Faaker See Sjíždíme k menšímu jezeru Faaker See, na jehož břehu by podle mapy měl být jeden kemp za druhým. Doufáme, že tady alespoň jeden bude ještě služby poskytovat. Na východním břehu, hned na začátku jezera, skutečně narazíme na kemp. Hned na první pohled vypadá dost přepychově, podle toho bude asi také cena. Nechceme ale riskovat další hledání a tak se ubytujeme. Paní v recepci je příjemná, vybaví nás informačními brožurkami o zdejších zajímavostech, poskytne nám igelitové pytlíky na odpadky, podá nám informace o tom, co kde v kempu najdeme, a za to vše zaplatíme jednou tolik, než kolik jsme obvykle zvyklí v rakouských kempech za jednu noc zaplatit.

V kempu je téměř prázdno, je zde pouze několik německých karavanů. Najdeme si místo na postavení stanu, připravíme vše potřebné a jdeme se projít po kempu. Dech nám vyráží nejen krásný pohled na zapadající slunce nad Villašskými Alpami, ale především vybavení kempu. Budova s "hygienickým zázemím" není jen tak obyčejná. Nejdříve vstoupíme do prostorné chodby. Na nástěnkách je množství atraktivních nabídek toho, jak strávit volný čas. Nabízejí se zde koncerty, projížďky po jezeře, posezení v restauracích, nákupy v luxusních i méně luxusních obchodech nejen v blízkém Villachu, výlety do hor třeba i s horolezeckou instruktáží, zábavné programy pro děti. Prostě pro každého něco. Hned vlevo z chodby můžeme otevřít dveře a pohodlně se usadit při sledování televize. V koupelně nenajdeme jen umyvadla a sprchy, ale i mnoho dalších věcí. K použití zde jsou i sušáky na vlasy s pohodlnými křesly. Nejneobvyklejší, i když trochu kýčovitá, je koupelna pro rodiče s malými dětmi. Kachličky hýří barvami a zrovna tak i vše ostatní. Různá zvířátka mají upoutat pozornost "mrňousů", kteří zatím neshledávají v koupání nic příjemného.

Zbytek večera strávíme "studiem" obdržených materiálů. Máme sice základní představu o tom, kam bychom se chtěli podívat, ale brožurka o krásách Korutan by nám mohla nabídnout i lepší možnosti. Brožurka obsahuje přes stovku nabídek na poznání přírodních i kulturních krás. Nás zajímají především hory a jezera. Obojí podle brožury patří prý ke Korutanům jako guláš k pivu. Když listujeme knížečkou, s potěšením docházíme k závěru, že mnohá nej v této zemi jsme už poznali. Je toho ale stále ještě dost, co neznáme. Po přečtení se utvrdíme v tom, že místa, která chceme navštívit tentokrát, patří též k těm nej.

Páteční ráno nás vítá lehkým oparem nad jezerem a mraky napíchnutými na okolních horských velikánech. Není zcela jasné, jaký den se nám dnes "vyloupne", a tak trochu měníme plán. Nejprve se jedeme podívat do Villachu, tedy i do jeho obchodů, a s výletem vyčkáme na pozdější dobu. Kolem jedenácté se oblačnost přece jen trochu zvedne a tak nasedáme do auta a vyrážíme k prvnímu cíli.

Objíždíme Faaker See a míříme k Arnoldsteinu. Kulturní památky Arnoldsteinu známe už ze svých dřívějších cest, vrcholky v jeho okolí ale nikoliv. Bez problémů dojedeme pod sedačkovou lanovku a necháme se během osmi minut vyvést do výšky 1 460 m. Ocitáme se na vyhlídkové terase u horní stanice lanovky a na cestě k hranici tří zemí. Z terasy se nám otevře překrásné panorama. Na severu dohlédneme do údolí korutanských jezer (Ossiacher See, Faaker See, Wörther See), k městu Villachu a též k Villašským Alpám s vrcholem Dobratsch - mimochodem, tam máme namířeno zítra. Na jihu se nám představují slovinské a italské vrcholy.

Dreiländereck Vpravo od lanovky vede cesta k rozhraní tří zemí nazvanému Dreiländereck. Tam máme namířeno, neboť odtamtud budeme mít ještě lepší výhled na slovinskou a italskou stranu. Přes sjezdovku se během deseti minut dostaneme k chatě Dreiländereck Hütte a odsud dojdeme opět přes další sjezdovku až k vrcholu ve výšce 1 508 m. Kromě toho, že se zde stýkají tři státy (Rakousko, Itálie, Slovinsko), tři národy a tři kultury (německá, římská, slovanská), poskytne nám vrchol skutečně panorama v okruhu celých 360 stupňů. Na jihu leží západní a východní Julské Alpy nejen s nejvyššími vrcholy Mangart (2 678 m), Montasch (2 753 m) a Jof Fuart (2 666 m), ale i se známým údolím Planica. Na severozápadě přehlédneme italskou i rakouskou část Karnských Alp, Gailtalské Alpy na rakouské straně a údolí mezi Karnskými a Gailtalskými Alpami. A na severu vidíme opět Villašské Alpy a korutanská jezera.

Na vrcholku posedíme u dřevěného památníku zvaného Marterl, o něco níže se zastavíme u kamenného památníku. Ten je trojhranný a na všech plochách se nachází stejný text v němčině, italštině a slovinštině. Je zde konstatováno, že tato hora je symbolem míru a spokojenosti lidí a právě toto potřebuje lidstvo na své pouti ke světové harmonii. Na pomezí tří největších evropských kultur byl zde postaven památník na znamení rozumu a přátelství mezi národy. V tuto roční dobu zde není mnoho turistů, ale i tak slyšíme němčinu, italštinu i slovanskou řeč.

Dreiländereck

Projdeme se kousek na italskou, kousek na slovinskou stranu - to abychom mohli říci, že jsme zde byli skutečně ve třech zemích. Potom se pomalu vracíme k horní stanici lanovky, ještě tam se zastavíme a pak sjedeme lanovkou dolů. Trojmo si řekneme, že návštěva vrcholu Dreiländereck stála zato. Protože je něco před čtvrtou hodinou, nepojedeme ještě do kempu, ale vydáme se na další hraniční bod, tentokrát do průsmyku Wurzenpaß.

Sjedeme na silnici vedoucí do Villachu, brzy z ní však odbočíme k jihu a okamžitě začínáme stoupat. Vytáčíme jednu zatáčku za druhou, objevuje se před námi značka upozorňující na stoupání 18 %. Tak to bude chtít rychlostní stupeň "jedna". Ze šesti set metrů nadmořské výšky v Arnoldsteinu vystoupáme na šestnáct set sedmdesát tři metry v průsmyku. Na chvíli zastavujeme. Čekali jsme, že nám průsmyk poskytne také pohled na okolní velikány. V tomto směru jsme se ale zklamali. Kolem dokola stromy a jen nad nimi se k nebi zvedají vrcholky.

Otáčíme a pomalu sjíždíme do údolí. Teprve teď si všímáme retardéry, které mají sloužit motoristům v nouzi nejvyšší. My bohudíky sjedeme bez problémů. Znovu objedeme Faaker See a věnujeme se hledání levnějšího kempu. Máme štěstí. V kempu Mittewald, asi 2 km nad Villachem, zaplatíme za noc polovic toho, co jsme zaplatili včera. Jsme unaveni a tak nás spánek přemůže velmi brzy.

V sobotu vstáváme do typické podzimní mlhy. Když sjedeme k silnici vedoucí do Villachu, nejen že nevidíme Villach, ale pochopitelně nevidíme ani Villašské Alpy, do nichž máme dnes namířeno. Projedeme okrajem Villachu, zaplatíme mýto u vjezdu na villašskou horskou silnici a můžeme jen doufat, že se počasí umoudří. Zastavujeme na prvním parkovišti a uznáváme, že počasí přece jen trochu rozumu pobralo. Viditelnost není sice ideální, ale přece jen alespoň obrysy hor vidíme. Pozornost věnujeme také propagačnímu letáčku, který jsme obdrželi při placení mýta. Z něj se dozvíme, že villašská silnice je 16,5 km dlouhá, 6 metrů široká, s maximálním stoupáním 10 %, že začíná v části Villachu zvané Möltschach ve výšce 550 m n. m. a vystoupá do výše 1 732 m. Krásy okolí můžeme ocenit, když využijeme k zastavení 11 parkovišť, neboť každé poskytne návštěvníkům něco zajímavého.

Villacher Alpe Z prvního parkoviště můžeme jako z ptačí perspektivy shlížet do údolí, kterému vévodí Villach. Ostružinové pole v blízkosti tohoto parkoviště je však už zbaveno plodů a tak si musíme nechat zajít chuť. Z třetího parkoviště dohlédneme k Faaker See a do Gailtalského údolí, čtvrté parkoviště nám nabídne dramatický pohled do propasti s množstvím suti, jež zde zbyla jako tichá připomínka zřícení skalního bloku v roce 1348, při němž bylo zničeno několik vesnic v údolí. Ze čtvrtého parkoviště bychom také měli ocenit mohutnost masívu Julských Alp. Z tohoto masívu vidíme ale pouze obrysy, detaily se nám skrývají v mlžném oparu. Také půvaby šestého parkoviště nemůžeme plně vychutnat. V jeho blízkosti, ve výšce téměř 1 500 m, na rozloze kolem 10 000 m2, se představuje více než devíti sty druhy rostlin flóra jižních Alp. V září je už ale tato alpská zahrada zavřena. A tak jen posedíme v závětří, nad stěnou "Rote Wand", která vznikla při již zmíněném zřícení. Poslední, jedenácté parkoviště, dostalo příhodný název - Himmelsblick. Volně přeloženo - pohled k nebi.

Na tomto parkovišti i my odstavíme auto, najíme se, sbalíme potřebné věci - včetně rukavic, kulicha a pláštěnek, fouká zde ostrý vítr a počasí je nejisté - a zamíříme k informační tabuli. Fantastický pohled na rakouské, slovinské i italské Alpy se nám sice zatím neotevřel, jsme ale vděčni i za to, že zatím neprší, dokonce svítí slunce, byť pochybujeme, že tomu tak bude nadlouho. Na obloze se totiž kupí děsivě vyhlížející mraky, v nichž se ukrývá i náš dnešní cíl, vrchol Dobratsch. Uvědomujeme si, že vlastně včera, kdy jsme se z vrcholku Dreiländereck dívali i směrem k Dobratschi, se nám tento nejvyšší bod Villašských Alp ukázal pouze na chvilku.

Za slunného, i když větrného počasí se vydáváme na cestu. Nejprve projdeme kolem restaurace, pokračujeme po široké cestě až na rozcestí. Z něj doprava pokračuje široká cesta, po níž se dojde jednak k sedačkové lanovce jezdící na Höhenrain do výšky 1 957 m a jednak až na vrchol Dobratsch. Doleva uhýbá téměř neznatelná stezička, po které by měl poutník dojít též na Dobratsch. Ještě jednou se poradíme s mapou. V komentáři se dočteme, že stezička skutečně vede k cestě 294 A v tzv. medvědím příkopu, že ale není značená a je pouze pro zkušené turisty. Nad medvědím příkopem už pokračuje cesta k vrcholu. K odpovědi kudy dál se dobereme demokratickým hlasováním. V poměru 2 : 1 zvítězí varianta pokračování po neznačené cestě. Co se dá dělat, menšina se musí podřídit většině.

Stezička se ještě zúží ve chvíli, kdy vystoupí z lučního porostu a zmizí nejprve v jehličnatém lese a potom v kosodřevině. Navíc její zdolávání je ztíženo zátarasy z kulatiny. Ty mají asi překazit pohyb všude se pasoucímu skotu, pro který je nejspíše tato cesta příliš nebezpečná. Opatrnost při chůzi je bohatě vyvážena krásnými pohledy dolů i nahou. I když dohlednost není dobrá, v tuto chvíli nám to nevadí. Nad námi se neustále proměňuje úchvatné divadlo skalních scenérií, pod námi se střídá zeleň porostu s bílou a šedou barvou skal a kdesi daleko dole se vinou stříbrné stužky silnice a dálnice. Na tom podle našeho mínění nejhezčím místě si uděláme přestávku na občerstvení. Klid ale nemáme. Možnost občerstvení vycítili i místní stálí ptačí obyvatelé z rodu snad havranovitých. Nevíme, zda nálety na nás podniká havran, vrána nebo nějaký jiný jejich příbuzný. Tolik znalostí z této oblasti živočišné říše bohužel nemáme. Nejsme lakomí, a tak český rohlík s českou paštikou zmizí i v ptačím žaludku.

Ještě kousek cesty nás chrání lesní porost před náporem větru. Jakmile z něj vyjdeme na holé prostranství, vítr se do nás opře s plnou silou. Navlékáme na sebe vše, co máme. Stále více a více nám znepříjemňují pohyb nízko letící mraky. Ti, kteří šli před námi, se vracejí. My ale vytrváme. Vždyť k zážitkům z hor patří i toto nepříznivé počasí. Pokračujeme v cestě a jak stoupáme výš a výš, noříme se hlouběji a hlouběji do mraků. Několik stovek metrů, které nám ještě zbývají k vrcholu, už nevidíme vůbec nic. Pouze na chvíli se vždy clona mraků roztrhne a pak uvidíme nejen telekomunikační věž se stanicí nákladní lanovky, ale i turistickou chatu a tzv. německý kostel, jinak též kostel Panny Marie na kameni. Tento malý kostelík je údajně nejvýše položeným kostelem v Evropě a byl postaven v roce 1692 na paměť tragédie z roku 1348.

Turistická chata ve výšce 2 167 m n.m. nám poskytne příjemné teplo i typicky rakousky vydatnou gulášovou polévku s chlebem. Jako správní Češi však neodoláme pivu a tak při zpáteční cestě se nám budou poněkud plést nohy. To ale ještě v tuto chvíli netušíme, protože si vychutnáváme zasloužený odpočinek.

Pro návrat využijeme už širokou cestu. Stačí sestoupit o něco málo níže a opět nás pozdraví slunce. Prudký vítr je však naším vytrvalým průvodcem po celý zbytek cesty na parkoviště. Sjedeme do Villachu a nastoupíme zpáteční cestu. U jezera Ossiacher See se zastavíme na hradě, jehož jméno nám připomíná naši vlast. Ten hrad se jmenuje Landskron. Po silnici s mýtem vyjedeme na dolní parkoviště - semafor signalizuje, že horní je již obsazeno - a do hradní zříceniny dojdeme pěšky. Hrad nás však hluboce zklame. Část zříceniny je dostavěna, ovšem stalo se tak se značným nevkusem. Místní restaurace je ale pravděpodobně velice oblíbeným cílem turistů, snad ani místečko není volné. Nás v tomto místě upoutají pouze jiné dvě skutečnosti. Právě probíhá i zde vypouštění a krmení orlů za asistence mnoha diváků a z hradeb se otevírá pěkný rozhled po okolí.

Protože nejsme ještě unaveni, pokračujeme v cestě a dojedeme až do města St. Veit a.d. Glan. Mapa slibuje existenci kempu v tomto městě a tak v klidu zastavujeme a v podvečeru se vydáváme do městských ulic či spíše uliček. První stavba, před níž zůstaneme stát s ústy dokořán, je přepychový hotel Rogner Dorint Hotel Zodiac. Popsat ho je velice těžké. Snad na první pohled připomíná extravagantní stavby pana Hundertwassera, jen v jeho stavbě převládá barevné sklo. Stavba je to skutečně neobvyklá, ale ne podle našeho vkusu. Nám spíše učarují uličky historického centra, detaily starých domů, kostel s náhrobními kameny pamatujícími celá staletí.

Kemp najdeme lehce, potíž je pouze v tom, že nemůžeme najít správce. Když ho konečně objevíme a vyslovíme přání přespat, pouze mávne rukou na znamení souhlasu, zinkasuje od nás jen 100 šilinků, předá nám klíče k umývárnám a WC a popřeje dobrou noc. "A zítra dejte klíče tamhle do toho přívěsu", dodá ještě a nedbale mávne rukou k přívěsu pod stromy. Tak tomu se říká důvěra.

Neděle je zamračenější než sobota. Tak co asi budeme s dnešním dnem dělat? Budeme se vracet a podle situace se vydáme do kopců nebo do měst. Brzy poznáme, že druhá varianta bude pravděpodobnější. Ráno se nejprve necháme unést historií. To ve chvíli, kdy doslova ze všech stran prohlížíme jeden z nejlépe zachovaných rakouských hradů, mohutný Hochosterwitz, jehož historie se začala psát už v 9. století. Změť hradeb, čtrnácti bran i obytných staveb se dodnes výstražně tyčí k nebi jako připomínka tragédií i radostí lidí mnoha minulých generací.

Naše cesta pokračuje do starobylého Althofenu. Jeho nejstarší část se usadila až na samém vrcholu kopce. Prokličkujeme úzkou uličkou, zaparkujeme u kostela a jdeme na terasu s vyhlídkou. Podle reliéfu na měděné desce může návštěvník určit, ke kterým alpským vrcholům při dobré viditelnosti dohlédne. My bohužel dnes štěstí nemáme.

Za Althofenem projíždíme zvlněnou krajinou. Stoupáme směr Guttaring, Mösel a Lölling a vyjedeme až na Klippitztörl do výšky 1 644. Silnička je úzká, klikatá, její okolí nám však zůstává skryto v nízko se povalujících mracích. Ještě si "odskočíme" do Bad St. Leonhard i. Lavanttal, pak sjedeme na jižní dálnici a po ní pokračujeme až na odbočku na Vídeňské Nové Město. To ale tentokrát není naším cílem, není jím ani Eisenstadt či obce u jezera Neusiedler See. Zastavujeme až ve městě Hainburg an der Donau.

Toto město, i když leží jen kousek od Bratislavy, zatím unikalo naší pozornosti. V raném středověku zde vznikla hraniční pevnost a ta roku 1244 obdržela městská práva. Velkou slávu zažili obyvatelé města v roce 1252, kdy si zde budoucí český král Přemysl Otakar II. bral svou první manželku Markétu Babenberskou, poněkud starší dědičku rakouských zemí. Bez zajímavosti není ani to, že hrad je připomínán v slavném germánském eposu Píseň o Nibelunzích. Město však čekaly většinou jen méně radostné chvíle, protože bylo nárazníkovým bodem proti vpádům z Uher.

Slavnou i méně slavnou minulost připomíná ve městě mnoho staveb. Na kopci nad městem z minulosti přežila zřícenina hradu, z něhož se dochovala část paláce, obytné věže a kaple z 12. století. Od hradu k Dunaji se táhne opevnění, které pochází z velké části ze 13. století a které mělo poskytovat obyvatelům města i lidem ze širšího okolí bezpečí v neklidných dobách. Do města se dodnes vchází a vjíždí několika branami, jejichž názvy připomínají směry cest, které střežily. Vídeňská i Maďarská brána pocházejí ze 13. a počátku 14. století. Ve městě nechybí samozřejmě ani staré domy, farní, v jádře gotický kostel a mariánský sloup z roku 1749, jehož autorem je Martin Vogerl.

Deutsch-Altanburg Karner Podél Dunaje se vrátíme jen několik kilometrů na západ a zastavíme na okraji města Bad Deutsch-Altenburg. Jak už název dává tušit, město bude mít něco společného s lázněmi. Skutečně už staří Římané využívali zdejší jodové a sirné prameny s vodou teplou 25 stupňů. Nejstarším objektem ve městě je kostel na hřbitově, u něhož jsme právě zastavili. S jeho stavbou se začalo v době, kdy ještě uměleckou podobu staveb určoval románský sloh. Ve 14. století dali stavitelé kostelu gotickou podobu, především postavili nový, vysoký chór. Na hřbitově, v těsné blízkosti kostela, se nachází ještě druhá významná stavba. Je jí románský karner ze 13. století s krásným portálem.

Hned na hranicí města začíná areál vykopávek z římského období známý jako Carnuntum. Z původně nevelkého římského vojenského tábora vyrostlo město s 50 000 obyvatel a množstvím přepychových staveb se vším komfortem, který tehdejší doba mohla poskytnout jen někomu. Nechyběl zde rozvod teplé a studené vody, ani bohatá umělecká výzdoba. Z římských císařů se o rozvoj města nejvíce zasloužili filozof na trůně Marcus Aurelius a jeho syn Commodus, který zde kolem roku 200 n.l. nechal postavit amfiteátr pro 13 000 diváků. Při vykopávkách byly odkryty základy mnoha domů, z nichž mnohé měly mozaikové podlahy. Nejvzácnější nálezy jsou pak shromážděny v muzeu Carnuntinum v Deutsch-Altenburgu.

Dürnkruty

Po moderním mostě mezi Deutsch-Altenburgem a Hainburgem přejedeme na druhou stranu Dunaje. Ujíždíme typickou rovinou podél rakousko-slovenských hranic. Silnice je obyčejná, pouze její označení je romantické. Jedeme prý "cestou zámků". A skutečně brzy se o této skutečnosti přesvědčíme. Některé zámky míjíme, na jiné nás upozorní ukazatelé. Tak dojedeme až za vesnici Dürnkruty a tam zastavíme u prostého pomníku. Na něm se nám v reliéfu představuje stylizovaný středověký rytíř na koni a s praporcem a pod ním text připomíná, že zde, mezi vesnicemi Dürnkruty a Jedenspeigenem, dne 26. 8. roku 1278 svedli bitvu český král "železný a zlatý" Přemysl Otakar II. a německý král Rudolf I. Habsburský a že tato bitva připravila českého krále o život.

Hranice přejdeme na hraničním přechodu Břeclav a pak už nám domů zbývá tak kolem sto padesáti kilometrů. Co bude následovat po návratu domů, víme. Jako už tolikrát bude vypráno špinavé prádlo, budou vyvolány fotografie, uspořádány získané informační materiály a napsáno těchto pár stránek, které nám třeba někdy pomohou oživit vzpomínky na pěknou, i když krátkou dovolenou v Rakousku v roce 1999.

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
19.6.2006
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 16.49
Co je to karma a jak funguje?


Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.

Cestovatel
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist