nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Za hranice všedních dnů i republiky aneb Rakousko v roce 1999 tři a půlkrát jinak

Téma: Rakousko

Rakousko po prvé

Rakousko po prvé se uskutečnilo také v srpnu, tentokrát jsme si jeho krás užívali tři dny, 18. - 20. srpna. Na cestu jsme se vydali už 17. srpna večer. Již jednou jsme tuto možnost odjezdu v pozdním podvečeru zkusili a docela se nám osvědčila. Večer není tak silný provoz, je přece jen chladněji. Proto i zdolání větších vzdáleností v autě je příjemnější.

Liechten-Steinklamm

V jedenáct v noci projedeme Vídní a divíme se. Tak tady je pro nás nezvykle silný provoz. Podaří se nám úspěšně projet Vídní a najet na dálnici A1 směr Sant Pölten. Necítíme se ani příliš unaveni a tak jedeme až do blízkosti Amstettenu a tam přenocujeme, přesněji řečeno prospíme těch pět hodin, které zbývají do hodiny, kdy obvykle vstáváme, napůl vsedě a napůl vleže.

Ráno není moc jasné. Krajina je zahalena v lehkém oparu, nad vrcholky na obzoru se kupí mraky. Po ranní očistě a snídani pokračujeme po silnici směr Steyr. Město objedeme po okruhu a směřujeme k jihu. Pod zatím turisticky nepříliš známým, ale prý velmi půvabným pohořím Sengsen Gebirge na pár kilometrů najíždíme na dálnici A 9. Vzápětí se vracíme opět na okresní silnici, abychom po ní vystoupali do průsmyku Pyhrn. Po krátké zastávce v Liezenu ujíždíme do nám už důvěrně známého Radstadtu. Ve "Forellencampu" - "kempu pstruhů" se zatím neubytujeme, na to máme do večera čas. Počasí je ucházející a tak raději se hned pustíme na jeden z naplánovaných výletů.

Roossbrand

Výlet si trochu usnadníme. Směřujeme na vrchol Roßbrand nad Radstadtem. Z něho se nám má otevřít pohled na mnoho vrcholů i do údolí. Mapa praví, že téměř na vrchol vede placená silnice, průvodce doporučuje jít pěšky z Radstadtu. Celkovou dobu chůze odhaduje na více než pět hodin. To je pro nás v dané chvíli, kdy hodiny ukazují jednu po poledni, dlouhá doba. Proto vítězí pohodlnější varianta. Až uvidíme, jaké počasí nás přivítá na vrcholu, rozhodneme se pro další.

Propleteme se úzkými ulicemi na okraji Radstadtu, nestačíme obdivovat zdejší domy a za posledním z nich vjíždíme do pásma lesa. Silnice je prašná, kamenitá, ale mýtní budka nikde. Jak stoupáme výš a výš, otevírají se nám skutečně překrásné pohledy do krajiny. Tak dojedeme až na parkoviště na Bürgeralmu. Místní hostinec je uzavřen, parkoviště je ale téměř plné aut i autobusů. Za chvíli dojdeme k chatě Radstädter Hütte a od ní i ze samotného vrcholu Roßbrand (1770 m n. m.) se nám otevře panorama, které musí nadchnout každého. Však podnítilo i stavitele vrcholového kříže k tomu, aby do jeho příčného trámu vyryl slova, která v češtině znamenají něco podobného jako: "Pane Bože, ta vlast je krásná". Před námi defilují ve své plné kráse Dachstein s Gosaukammem, Bischofsmütze a Gosauerstein, Nízké a Vysoké Taury s Großglocknerem, Hochkönig a Tennengebirge. Pokud bychom měli trpělivost a byla ideální viditelnost, mohli bychom podle průvodce napočítat na 150 vrcholů. Trpělivost nemáme, viditelnost také není ideální a tak se jen necháme unést vší tou přírodní krásou. Více než hodinu se jen tak "couráme" v blízkosti vrcholu, pozorujeme připlouvající i odplouvající mraky, přijíždějící i odjíždějící turisty. A pochopitelně neustále otáčíme hlavu na jednu i druhou stranu, abychom do sebe nasáli co nejvíce nabízených krás.

Protože se nám ještě stále nechce jet jen tak lenošit do kempu, hledáme další příhodné místo pro dnešní výlet. Nakonec i vzhledem k počasí prostě zamíříme tam, kde je nejméně oblačnosti. Vrátíme se zpět silnicí na Lienz, ale po zhruba třiceti kilometrech odbočíme úzkou silničkou pod Schladminské Taury. Projedeme Kleinsölk a Hinterwald a - ejhle, vítá nás mýtní budka. Tak tady zase o mýtu mapa nic nepraví. Zaplatíme a pokračujeme ještě kousek typickou prašnou silnicí k horské louce Breitlahn. Tam musíme auto nechat na parkovišti a dál pokračovat pěšky. A kam že to jdeme? K jezeru Schwarzen See. Je to nenáročná hodinová procházka nejprve cestou mezi loukami - a pochopitelně také všudypřítomnými kravami - a potom lesním stínem až k jezeru. Jeho vody se rozlily v hlubokém údolí lemovaném vrcholy tyčícími se do výšky nad 2 000 metrů. Je tu všude klid, prostě balzám na pocuchané nervy moderního člověka. Na břehu jezera dovádí rodina s malými dětmi a psem, v nedaleké salaši jsou všechny lavice obsazeny posilňujícími se turisty. Místní hospodář s hospodyní nabízejí především mléko a mléčné výrobky, pro zákazníka se zde najde ale i pivo. Nikdo nikam nespěchá.

I my se přizpůsobíme tomuto rytmu a zvolna se vracíme zpět. Nejdříve pěšky k autu, potom po známé silnici do známého kempu v Radstadtu. Zde nás uvítá usměvavý mladík. Jeho úsměv se roztáhne ještě do větší šíře, když mu řekneme, že jsme zde už ve dvou sezónách nocovali, že my jsme ti, kterým před dvěma lety na podzim za deště nabídl přenocování v rybářské chatě za cenu noclehu ve stanu. Neskrývá své potěšení z toho, že se sem rádi vracíme. Formality jsou rychle vyřízeny, dostaneme informační materiály o okolí a jdeme postavit stan. Když je vše hotovo a připraveno na nocleh, neodoláme a necháváme se zlákat bohatou - a jak už víme - i chutnou nabídkou restaurace v areálu kempu.

Liechten-Steinklamm

Probouzíme se do dalšího dne. My máme zcela jasnou představu o tom, kam bychom se chtěli dnes vydat, ale obloha tak jasná není. Sice zatím neprší, ale na obloze převládají spíše odstíny šedé než modré barvy. Ale protože nikdy nepropadáme úplné beznaději, když se nám nedaří podle plánu, nepropadneme jí ani nyní. Zajedeme do městečka St. Johann im Pongau, nakoupíme potřebné, a protože se obloha nechce umoudřit, přichází na pořad dne "náhradní program". Tím se stane návštěva soutěsky Liechtensteinklamm v blízkosti St. Pongau. Má to být jedna z nejkrásnějších soutěsek.

Zaparkujeme, zakoupíme vstupenky a pak už se můžeme oddat divoké soutěsce. O divoce romantické soutěsce se vypráví po mnoho generací pověst o marném pokusu ďábla, který chtěl přenést teplé gasteinerské prameny do Großarlu. Ten ale nedokázal dodržet po něm požadovanou lhůtu a tak právě, když přelétal nad roklí, vrhl prameny se zlostí sem. Tolik pověst. Pravdou je, že už od roku 1875 Liechtensteinklamm udivuje svou nádherou všechny, kdo do ní vstoupí.

I my dnes do ní vstupujeme s očekáváním příjemného překvapení. A tak se také stane. Procházíme po mnoha mostech a můstcích, stoupáme po žebřících, procházíme tmavými tunely - aniž bychom toto byli tušili, máme s sebou baterku - a necháváme se kropit až přímo zalévat vodou stékající ze skalních převisů nad našimi hlavami. Do závratné výše se zvedají rozervané skály a mezi nimi svítí zeleň porostu. Soutěska je místy tak úzká, že obloha se nám objevuje jen jako úzký proužek kdesi téměř v nedohlednu. Vodopády a vůbec valící se vodní masy v hloubce pod námi se století za stoletím stále hlouběji zakusují do odolné skály. Když projdeme 800 metrů tohoto přírodního divadla - tak je údajně dlouhá zpřístupněná trasa - a ocitneme se proti 50 m vysokému vodopádu, litujeme, že ta divoká krása končí. Procházka soutěskou byla skutečně okořeněna dostatečným množstvím dobrodružství a romantiky. Vřele doporučujeme návštěvu všem, chodníky jsou perfektně udržované. Komu nevadí, že ze soutěsky vyjde jen o něco málo sušší než ze sprchy, "ať neleží a už tam běží".

Je pár minut po poledni a my při výjezdu nad St. Johann shledáváme, že to s tou oblohou není tak špatné. Takže hurá do hor, byť jen na půl dne. Přes Radstadt se vrátíme až před Schladming a odbočíme směr Rohrmoos. Někde odsud by měla vést buď mýtná silnice nebo by měla jezdit lanovka na vrcholek Hochwurzen. Chceme využít jednu nebo druhou alternativu, abychom si opět zkrátili túru. U závory přes silnici nám je jasné, že jezdí jen lanovka nebo linkový autobus. Soukromá auta na silnici nepouštějí. Sjíždíme na parkoviště k lanovce, sbalíme něco málo k jídlu a pití, zakoupíme jízdenky a už nastupujeme do kabinky. Ale proboha, co k nám ještě cpou za vozítko. Je to podobné saním, jen místo skluznic to má čtyři kolečka a řidítka. Možná na vrcholku nám bude odhaleno, proč tato vozítka jsou lanovkou vyvážena. U pokladny lanovky obdržíme také neodmyslitelné informační letáčky. Za celou dobu cesty lanovkou se ale do nich nepodíváme, věnujeme se krásným panoramatickým pohledům.

Na Rossfeldu

Lanovka nás vyveze do výšky 1 852 m k chatě Hochwurzenhütte. Obsluha lanovky vytahá z kabinek i záhadná vozítka a předá je "stepujícím" nedočkavcům. Zvědavě za nimi pospícháme a při tom listujeme v informačním materiálu. Na stránce s nadpisem "Co všechno dnes nabízíme" si přečteme vysvětlující řádky. Na Hochwurzenu byla zbudována první letní sáňkařská dráha. Prý perfektně poslouží dvěma typům lidí. Jednak těm, kteří nemilují zimní vítr, sníh a vůbec vše, co s sebou zimní počasí přináší, a jednak těm, kteří ani v létě nemohou bez sáňkování spokojeně žít. Dráha je prý dlouhá 7 kilometrů a je povyražením pro celou rodinu, pro staré i mladé, pro malé i velké. Ještě si poslechneme část instruktáže "pověřeného pracovníka" a pak si jdeme "po svém".

Nejprve si vychutnáme pohledy, které nám tato nepříliš vysoká hora nabídla. Pohled do údolí, až k Schladmingu, bere dech, pohled k Dachsteinu je velkolepý. A cesta na planinu Roßfeld, kam máme namířeno, vypadá pohodlně. A skutečně taková i je. Nejprve vede na kosodřevinou porostlou kopuli hory Kleine Wurzen a za ní dolů do sedla Hüttecksattel. Odsud vystoupáme trochu ostřeji serpentinami chráněnými vysokohorskými borovicemi - limbami. Po půl hodině se ocitáme na planině pokryté typickou vysokohorskou loukou. Alpské růže už sice odkvetly, nás však uspokojí i tak. Především zase "okružní" rozhled z tohoto místa ve výšce 1 919 m v nás vyvolá ty nejpříjemnější pocity.

Za slabou hodinku jsme zpět u lanovky. Měli jsme strach, že nestihneme poslední jízdu, ale všechno dobře dopadlo. Ještě poslední pohledy na okolní velikány i do údolí a už vystupujeme zase na stanici v údolí. Následuje příjemná procházka Schladmingem doprovázená ochutnávkou chladivé zmrzliny a v podvečer dojíždíme do kempu. Příjemně unaveni uleháme a necháváme si zdát krásné sny.

Ráno dalšího dne je k nám vysloveně nepřátelské. Probouzíme se do přívalu deště, mlhy a nízkých mraků. Déšť sice ustane, ale jinak nenásleduje žádná další změna k lepšímu. Zachmuřeni balíme a odjíždíme. Občas zvedneme hlavy tam, kde tušíme horské vrcholy. Vidíme však stále jen nízko plující mraky.

Nastupujeme na zpáteční cestu. Zastavujeme se v přívětivých městečkách a objevujeme alespoň jejich krásy, byť pod podmračenou oblohou. Mile nás překvapí městečko Haag nedaleko Steyru. Městečko se rozložilo neobvykle na kopečcích, takže pokud chceme poznat jeho zákoutí, poněkud se i zadýcháme. Svou návštěvu zde zakončíme prohlídkou volně přístupného skanzenu. V něm najdeme nejen stavby pamatující staletí, ale i zemědělské nářadí, stroje apod. Mnoho z tohoto je spjato především s výrobou moštu, která je pro tento kraj typická.

Slunce se nám na chvíli ukáže až na našem území. To už nás čekají jen asi tři hodiny jízdy domů a pak fotografie a vzpomínky, i když tento výlet byl na náš vkus příliš krátký. I tak v nás zanechá zážitky, obohatí nás zase o něco nového a přesvědčí nás o tom, že i krátké výlety mají něco do sebe.

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
12.6.2006
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 15.88
Co je to karma a jak funguje?


Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.

Cestovatel
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist