nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Stromboli

Témata: Přírodní zajímavosti, Moře a mořská pobřeží, Itálie

Sedíme na palubě malé výletní lodě a kolem nás ubíhají vody Tyrhénského moře. Mořské vlnky tiše šplouchají pod přídí, zatímco sluneční paprsky se odrážejí v lehce zčeřené mořské hladině. Nad hlavami blankytně modré nebe bez jediného mráčku a slunce rozpalující okolní vzduch do letních teplot i teď na konci září, dotváří lehce ospalou atmosféru tohoto dopoledne. Je konec září , jsme na Liparských ostrovech a před necelými dvěmi hodinami naše loď Ghibli opustila přístav na ostrově Porto di Levante na ostrově Vulcano a vyrazila za svým cílem – ostrovem Stromboli. I když je tento ostrov viditelný z Vulcana pouhým okem, přesto plavba na něj trvá téměř tři hodiny a tak máme dost času trochu si tento pozoruhodný ostrov, vyčnívající nad hladinu Tyrhénského moře jen pár desítek kilometrů od italského pobřeží, představit.

Ostrov Stromboli - pohled z hladiny Tyrhénského moře při plavbě z Panarey

Na vlnách Tyrhénského moře

Ostrov Stromboli musíme vnímat jako součást Liparských ostrovů, jakkoliv je nejvýchodnější výspou celého souostroví. I když toto místo nikdy nedoznalo významnějšího osídlení, přesto bylo jako přírodní maják dychtivě vyhlíženo námořníky všech tudy proplouvajících lodí. Zvláště za bouřlivého počasí sloužil ostrov jako důležitý orientační bod v navigačně složité oblasti ostrovů a blízkého italského pobřeží. I teď, když proplouváme v blízkosti ostrova Panarea, dobře vidíme na navigační mapě, jak těžkou úlohu tu měli a mají posádky lodí. Jakkoliv se na mapě objevují veskrze uklidňující údaje o hloubce pohybující se kolem 50 až 100 metrů, přesto se najdou zvláště v blízkosti ostrova Panarea místa, kterým je lepší se za bouřlivého počasí vyhnout. Nebezpečím hrozí nejen skalnaté ostrůvky Basiluzzo, Datillo, Lisca Nera, Lisca Bianco, Bottaro, Dattilo či Panarelli, ale především zrádné podmořské útesy. Jedná se o vrcholky podmořských hor, které však nedosáhly takové výšky, aby vystoupaly až nad mořskou hladinu a v některých případech končí jen pár metrů pod ní. Zvláště obávaný je podmořský útes „Černí mravenci“, který je za hezkého počasí dobře viditelný pod hladinou průzračně čistého Tyrhénského moře.

Ostrov věčného ohně

Za názvem ostrova Stromboli musíme hledat generaci starých Řeků, kteří při hledání názvu vcelku logicky vyšli z jeho tvaru pravidelného kužele, v řečtině označovaného jako strombos.

I když je historie osídlení ostrova v průběhu staletí přerušována obdobími bez osídlení, přesto jsou lidé spojeni s tímto neklidným ostrovem už po tisíce let. Dnes na rozloze 12,6 kilometrů čtverečních žije na 660 stálých obyvatel v na severovýchodním pobřeží situované osadě Stromboli a v osadě Ginostra na opačné straně ostrova. Původní zdroj obživy zdejších obyvatel – rybolov a pěstování vína (známá odrůda malvasie) byl dnes povětšinou nahrazen příjmy z turistického ruchu. V letním období sem každodenně přijíždí desítky výletních lodí s turisty, toužícími spatřit na vlastní oči největší pozoruhodnost ostrova – aktivní vulkán ve svahu pod nejvyšším bodem ostrova – vrcholem Vancori.

Dříve než zamíříte do výšin

Za stejným cílem sem míříme i my a když okolo třetí hodiny odpolední přistáváme u osady Stromboli, vítá nás ostrov přívětivě a jen obláček kouře nad jeho vrcholkem dává vědět, že nahoře nás čeká něco pozoruhodného. Úzkými uličkami, kterými neprojede žádné auto, míříme do srdce osady, abychom se zaregistrovali u místní průvodcovské agentury a kromě svých osobních dat podepsali i prohlášení, že jsme byli obeznámeni s veškerými riziky výstupu na sopku. Při kontrole vybavení, náš průvodce Mario opravu důkladně prověřuje obutí, přítomnost teplého oblečení v batozích a hlavně funkčnost našich „čelovek“. Že nejsou tyto kontroly zbytečné, se brzy přesvědčujeme na vlastní kůži. Zbývá už jen vyfasovat ochranné přilby a naše skupina spolu s ještě několika dalšími vyráží ke zdolání devítisetmetrového převýšení.

Vzhůru na sopku

Pokud se rozhodnete k výstupu na Pizzo o Sopra la Fossa, měli by jste opravdu zodpovědně zvážit svou fyzickou kondici. Náročnost výstupu je vysoká a protože trasa výstupu není totožná se sestupovou trasou, tak každý problém „tam nahoře“ znamená velké komplikace. Z osady Stromboli vyrážíme za slunného podvečera.

Erupce na Stromboli

První stovky metrů vedou nenáročným terénem po zvolna stoupající asfaltované cestě, která však končí na hranicích zdejší rezervace. A tady začíná i poslední test naší připravenosti na výstup. Dalších 300 výškových metrů poslouží našemu průvodci Mariovi k tomu, aby si otestoval, zda jsme všichni schopni vystoupit bez problémů až k samotnému kráteru a uchovat si přitom dostatek sil i na sestup zpět na pobřeží. Po úspěšném zvládnutí tohoto testu se cesta ve zhruba čtyřech stech metrech nad mořem stáčí doleva a my si můžeme na chvíli vydechnout při zhruba 400 metrovém traverzu s výhledem na stále ještě sluncem ozářenou osadu Stromboli hluboko pod námi. Po něm přichází závěrečná etapa výstupu. Po prudkém kamenitém svahu stoupáme dalších téměř 500 výškových metrů a pak přichází poslední krátká zastávka pod vrcholovým hřebenem, který nás teď chrání před silným větrem, který nahoře vane. Výrazně se ochladilo a o pár desítek metrů dále se už do nás opírá ledový vítr vanoucí od italských břehů a my se rychle oblékáme do teplého oblečení. Ještě rychle ochranné přilby na hlavu a ve skupině pod bedlivým dohledem Maria zdoláváme posledních 50 výškových metrů na vrcholek Pizzo o Sopra la Fossa.

V říši ohně

Čpavý zápach síry, kouře a spáleniny se nám dere do nosů a jsme proto rádi, že je nám bůh větru Aiol nakloněn a vítr odnáší kouř stoupající z kráterů mimo náš vyhlídkový bod. Zhruba o 200 metrů níže a nějakých 700 metrů dále se před námi červenají dva žhnoucí jícny – vstupy do podzemního pekla. Sopka na kterou jsme právě vystoupili, patří mezi pár sopek na celém světě u kterých dochází k sopečným erupcím pravidelně každých deset až dvacet minut. Díky tomu, že se mohutný tlak pravidelně uvolňuje formou menšich erupcí, je možno vystupovat až k samotnému kráteru a pozorovat jedinečné přírodní divadlo z bezprostřední blízkosti. Ačkoliv se pozornost naše i našich fotoaparátu a videokamer soustředí na rudooranžově žhnoucí krátery, k první erupci dochází nakonec ve škvárou pokrytém svahu nad oběma krátery. Z černé masy začínají v rychlém sledu za rachotu připomínající nízko letící stíhačku vyletovat v gejzírech kusy roztavené horniny, aby pak rychle chladnoucí dopadaly na tzv. „Cestu ohně“(Sciara del Fuoco) a po ní se kutálely až do vln Středozemního moře. Další erupce následují v pravidelných intervalech tu s menší, tu s větší intenzitou.

Se zapadajícím sluncem a houstnoucí tmou se efekt ohňových gejzírů zvyšuje, ale stejně tak rychle klesá i okolní teplota a roste síla větru. Na vyhlídkový bod vystupuje v sezóně celá řada skupin a tak je doba pobytu každé z nich vyměřena na přibližně 40 – 45 minut, kterou bedlivě kontrolují akreditovaní průvodci. O přibližně čtyřista metrů níže je možno pozorovat erupce od hospůdky Punta Labronzo hezky v závětří, ale tady nahoře už začíná být pěkná zima. Ani se nechce věřit, že dole vládne letní počasí a že z nás ještě před necelými třemi hodinami tekl pot při výstupu na vrchol! Teď jsme však i přes teplé oblečení celí zmrzlí a proto ochotně a rádi sestupujeme do relativního závětří sedla le Croci. Spíše jen tušit můžeme v temnotě vpravo nad námi 924 m vysoký vrchol Vancori.

Návrat z říše divů

Ve svitu čelovek svlékáme teplé oblečení protože nás čeká prudké a dlouhé klesání traverzem přes Rina Grande do nadmořské výšky 400 m.n.m., kde nejenže začíná pásmo vegetace, ale i přes pokročilou večerní hodinu vládne teplo. Sypký a neustále ujíždějící popel pod našimi nohami totiž neumožňuje výměnu oblečení někde po cestě a zmiňované sedlo je nadlouho jediným místem, kde se něco takového dá zrealizovat. Pravidelné oddechování ostatních členů skupiny, sypký popel ujíždějící pod nohami ve svitu čelovek a poziční světla lodí hluboko pod námi – to je to jediné co člověk po následujících třicet minut může vnímat. Teprve po půlhodině strmý sráz končí a my máme na dohled nejen světla blížící se osady, ale konečně můžeme pohlédnout nad naše hlavy. Na jasném nočním nebi se rozsvítily celé girlandy světel, které svou nádherou donutí k zastávce a ke zhasnutí svítilen snad každého. V nastalé tmě vyznívá nádhera nočního nebe ještě mohutněji.

Na shledanou, Stromboli!

Ještě později, když už sedíme na palubě naší lodě, jejíž příď prořezávala klidnou mořskou hladinu, přichází čas rozloučení.. Světla přístavu Stromboli jakoby se s námi loučila za celý ostrov. Záře sopečných erupcí teď zůstaly skryty našim očím na odvrácené straně ostrova a tak s očima upjatýma k noční obloze vzpomínáme na chvíle setkání se skutečně živou přírodou, s její ničivou silou, ale i s uchvacující krásou její divokosti. Na setkání s divem přírody jménem Stromboli.

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění do 2 minut i z mobilu
Krytí koronaviru či pojištění storna zájezdu
Sjednat
15.1.2009
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 22.19
Co je to karma a jak funguje?

Cestovatel
TOPlist