nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Španělsko VI

Téma: Španělsko

Západ slunce obdivujeme u řeky Ebro a potom už pro dnešek: "Dobrou noc". Další den začínáme brzy po ránu v hlavním městě provincie Aragonie, ve více než půlmilionové Zaragoze. Původ města sahá až k Iberům, tehdy se město jmenovalo Salduba. Jeho existence pokračovala i v pozdějších dobách, jen název se měnil. Za Římanů to byla Caesaraugusta, za Arabů Sarakusta. Římské město čítalo v 1. století 16 000 obyvatel, z hradeb dosud zbývají některé části. Za arabské nadvlády v 11. století byla Sarakusta hlavním městem táifského království a významným kulturním střediskem. Po dobytí králem Alfonsem I. Bojovníkem se Zaragoza stala sídlem dvora Aragonského království a těšila se mimořádným právům. I tady jako na mnoha jiných místech se stále bojovalo. Tak například sňatek Katolických králů vyvolal nevraživost mezi aragonskou šlechtou a Kastilií, která skončila právě zabezpečením zvláštních práv (fueros) pro Aragonii. Když se sekretář Filipa II. Antonio Pérez po roztržce s králem roku 1590 uchýlil do Zaragozy a pod ochranu jejích fueros, zatkla ho zde inkvizice. Lid se vzbouřil a odvážil se dokonce povstat proti 12 000 vojáků, které vyslal král. Povstání však bylo potlačeno a starosta Lanuza byl na náměstí sťat.

Za renesance byla Zaragoza rovněž významným kulturním střediskem. Za francouzské invaze v letech 1808 - 09 čelila statečně pod vedením Palafoxovým obléhání francouzským vojskem, proti němuž se postavili všichni obyvatelé. Jméno Zaragozy tak přešlo do širšího povědomí jako příklad odporu proti dobyvatelům. Francouzi pak dobyli město, když už bylo naprosto zničené.

Křesťanské legendy spojují Zaragozu se jménem svatého Jakuba, který roku 40 putoval zemí s apoštolským posláním. Unavený a znechucený misijním neúspěchem se uložil na břehu řeky Ebro k odpočinku. Ve snu se mu zjevila na sloupu (pilar) Panna Marie a dodávala mu odvahy. O pravdivosti této legendy lze vést spory, ale Pilar je ve Španělsku právě tak hojné dívčí jméno jako Carmen. Na břehu Ebra se tyčí bazilika El Pilar, která tuto příhodu připomíná a u níž také my začínáme prohlídku města.

Základní kámen této trojlodní baziliky byl položen v roce 1681 na místě staršího gotického kostela, kde se údajně právě Jakubovi zjevila Panna Marie. Obrovitou stavbu navrhli Francisco Sánchez a Francisco Herrera mladší. Klenby byly dokončeny v roce 1725, hlavní kupole až v roce 1860. Siluetu baziliky tvoří 4 nárožní věže - zčásti dostavěné až ve 20. století - a řada drobných kupolí, osvětlujících vnitřek. Soška Madony Pilar je umístěna ve Svaté kapli (la Santa Capilla), kterou postavil Ventura Rodríguez z mramoru, jaspisu, bronzu a stříbra. Soška je vysoká 38 cm a každý den se jí vyměňuje dlouhé roucho, aby budila patřičný dojem už z dálky. Poněkud více vzadu leží kámen, na který si Panna Marie údajně stoupla. Miliony rukou, jež se do během staletí dotkly, zanechaly na kameni hlubokou stopu.

Klenbu katedrály malovali takoví umělci jako Goya, González Velázquez a bratři Bayeu. Uvnitř se nachází i sousoší Příchod Panny Marie do Zaragozy, k vynikajícím uměleckým dílům patří hlavní oltář s goticko - platareskním oltářem z alabastru. Chórové lavice z vlámského dubu jsou dílem řezbářů G. Moreta, E. de Obraye a N. Lobata. Bohaté poklady jsou soustředěny i v sakristii chrámu.

Podle nejznámějšího městského chrámu se nazývá i náměstí, jehož jednu stranu chrám zdobí, Pilar. V jeho rohu se nachází druhá zaragozská katedrála, katedrála La Seo San Salvador. Kdysi byla vizigótským kostelem, potom mešitou a v roce 1118 zde byl založen dnešní chrám. Z původní románské stavby zbyla pouze apsida, dnešní stavba je převážně mudéjarsko - gotická. Během staletí se katedrála rozrostla na pět lodí a nese znaky všech stavebních stylů od zmíněné románské apsidy přes gotickou hlavní kapli a kapli San Augustín, mudéjarskou zeď de Luny, renesanční zadní stranu chóru a kapli San Bernardo až po barokní věž.

Hlavní oltář s krásnými alabastrovými reliéfy je dílem Pere Johana z roku 1431. Významné jsou i obrazy ze života Krista za chórem ze 16. století umístěné pod vznosným baldachýnem. Z kaplí vynikají La Parroquieta (Farnůstka) s krásnou goticko - mudéjarskou kupolí ze zlaceného dřeva a kaple sv. Bernarda, v níž jsou náhrobky příslušníků královského rodu Hernanda de Aragón a jeho matky, provedené v renesančním stylu místními umělci. Ve velké sakristii je Katedrální muzeum, v němž převažují zlatnické práce, z obrazů jsou to díla J. de Ribery, J. Gossaerta-Mabusse, z okruhu Rubense a vlámské tapiserie z 15. století.

V přilehlé budově kanovnictví je jedna z nejbohatších sbírek vlámských a francouzských tapiserií ve Španělsku. Je zde celkem 72 nástěnných koberců, nejstarší z nich pochází ze 14. století.

Zaragoza je dále proslulá pozoruhodným souborem mudéjarských kostelů s malebnými věžemi, zdobenými cihlovými vzory a keramickými obkladačkami. K nim patří třeba kostel svatého Pavla se skvělým interiérem a pozoruhodným oltářem od S. Damiána Formenta. Tento kostel je považován za třetí zaragozskou katedrálu. Dalšími kostely podobného charakteru jsou kostel Maří Magdaleny, sv. Jiljí poustevníka a sv. Michala. Z renesančních vyniká skvělým platareskním portálem kostel sv. Engrácie a klášter sv. Mikuláše z Bari, z barokních kostely sv. Isabely, sv. Filipa a Jakuba.

K souboru renesančních šlechtických paláců patří Torrero, hrabat Lunů, Santiago, Argillo a Fuenclara. Jediným pozůstatkem muslimské architektury je palác Aljafería z 11. století, zvenčí připomínající svou strohostí pevnost, uvnitř bohatě zdobený. Původně byl letohrádkem místních maurských panovníků, Katoličtí králové ho pak dali přestavět a v jeho druhém poschodí se zřídili přepychové obydlí. Maurské doby připomíná dochovaná malá mešita. V pozdější době se zde usadila neblaze proslulá inkvizice. Palác vstoupil také do dějin hudby, odehrává se zde část Verdiho opery Trubadúr, zkomponované podle díla romantického španělského autora Garcíi Gutiérreze.

Zaragoza je také moderní město. Jeho tvář poznáváme při výjezdu. Široké ulice, plné aut. Jedni směřují do města, jiní z města. Ráno, když jsme sem přijížděli, město ještě spalo. Teprve teď v jeho ulicích pulsuje život. Otevírají se restaurace, bistra, bary, ožívají městské parky. Přijíždějí turisté, aby letmo i důkladněji poznali a vychutnali atmosféru Zaragozy patřící k největším španělským městům.

Jedeme jen mírně zvlněnou krajinou a opět nevidíme lidská obydlí. Pouze nás v poli zdraví osamocený kostel. Se smíšenými pocity dojíždíme do Léridy, katalánsky Lleídy, správního města provincie na řece Serge. "Bedekr"praví, že se jedná o starobylé město, a tak jsme zvědaví na jeho památky. Brzy ale poznáváme, že skutečnost je úplně jiná.

Zastavili jsme v centru města a první, co nás upoutá, jsou jednak zanedbané domy a jednak po ulicích se "poflakující" pochybné existence. A tak míříme přímo asi k tomu nejzajímavějšímu, co nám může město nabídnout. Vyjíždíme na kopec, ze kterého střeží město původně maurská citadela Azuda, v 12. - 13. století místo korunovace aragonských králů. Uprostřed pevnosti se tyčí stará katedrála Seo Antiqua ze 13. století. Ta je asi právě tou největší zajímavostí Léridy. Byla postavena v románském slohu s gotickými a mudéjarskými prvky, její křížová chodba přečnívá jako balkón z původní pevnosti. Z terasy pevnosti je pěkný pohled na město i na protější kopec s pevností Panny Marie z Gardeny z 12. století.

Město nás příliš nenadchlo a tak z něj rychle ujíždíme. Protože se nám stýská po moři a protože máme podle itineráře trochu "předstih", rozhodneme se zajet do nám už známé Taragony, kde se můžeme ještě vykoupat. Odbočíme ještě ke klášteru Pobled, jenž má být jedním z největších španělských klášterů. Jeho základy byly položeny ve 12. století a patřil řeholi cisterciáků. Po jejím rozpuštění v letech 1820 - 23 zpustl, restaurován byl až v tomto století. Klášterní kostel zdobí renesanční oltář, najdeme v něm sarkofágy a náhrobky aragonských králů od roku 1196 do roku 1497. Klášterní nádvoří s křížovými chodbami zdobí mnoho fontán, soch a barevnost mu dodává i bohatá jižní květena.

Samotnou Taragonu už tentokrát objevovat nebudeme, protože tak jsme učinili již před dvěma roky. Dnes nám jde jen o to moře. Pláž nedaleko vlakového nádraží je stejně přívětivá, jako byla před dvěma roky, najdeme i neobsazený stín pod jednou z palem. Jen vlny jsou menší než ty tehdy. Ve vodě rozpouštíme všechen pot, únavu a starosti spojené s naší téměř čtyři tisíce kilometrů dlouhou cestou jen po španělském území. Můžeme tedy bilancovat. Shodujeme se na tom, že to bylo krásné, ale bylo toho dost. Ještě necelých dvě stě kilometrů a budeme se se Španělskem loučit. Projeli jsme oblasti různého charakteru, ty neobydlené i "přecpaná" města, poznali jsme mnoho pamětihodností, výtvorů lidských rukou i matky přírody, nahlédli jsme i trochu do životních zvyklostí místních lidí. A zase jsme si potvrdili staré známé: "Jiný kraj, jiný mrav".

Jen neradi se loučíme s chladivou koupelí, čas je ale neúprosný. Směřujeme k hranicím. Zastavujeme ještě v malém městečku s poněkud zvláštním názvem Jmenuje se totiž Montblanc, byť po nějaké hoře zde není ani památky. Zato se jedná o město, které jakoby bylo do dnešní doby přeneseno přímo ze středověku. Novodobé v něm je snad pouze zavedení elektrického proudu. Město - tedy alespoň jeho stará část - je sevřeno mohutnými neporušenými hradbami, jeho úzké uličky nebyly určitě stavěny pro automobilový provoz, nikdo je do dneška nerozšířil. Zrovna tak hrbolaté dláždění pamatuje nejspíš staletí. Domorodci vypadají spokojeně, snad celé město se s nastávajícím podvečerem stěhuje do ulic. Lidé "korsují", vyprávějí si, posedávají v kavárničkách u sklenky vína či něčeho jiného. Všude vládne klid, jakoby byla spíše sobota či neděle a ne pracovní den uprostřed týdne.

Projíždíme kopcovitou krajinou, na mnoha vrcholcích se tísní osídlení. Dnešní noc strávíme v předhůří Pyrenejí a zítra Španělsko definitivně opustíme. Hory budou střežit náš klidný spánek a my, než usneme, můžeme ještě vstřebávat jejich neopakovatelné kouzlo. V tuto chvíli je zalévají poslední sluneční paprsky a dodávají jim zvláštní zbarvení.

Druhý den ráno jsou hory zase úplně jiné. Teprve se probírají k životu z ranního šedého oparu. Brzy nás zase uchvátí jejich mohutnost, očarují nás propasti a průzračná voda na jejich dně. Jenže tentokrát vše vnímáme jen ze sedadel auta. Vystoupíme pouze na vrcholku nad andorsko - francouzskou hranicí, abychom se najedli. Klid a pohodu "pikniku" nám však ruší silný vítr, ten se snaží nám odnést ze stolečku vše, co nedržíme. V nekonečném sjezdu na francouzské území upoutá pak naši pozornost vrtulník 1. pomoci, který vpravo od nás neomylně dosedá na skálu.

Za andorsko - francouzskými hranicemi uhýbáme nejprve na Toulouse, po zhruba třiceti kilometrech sjíždíme na "okresku" a okamžitě vyjíždíme prudkým stoupáním do průsmyku Col de Chioula ve výšce přes 1 400 metrů. Je zde mnoho turistů, protože vládne příznivé počasí. Většina z nich se však shromažďuje na jednom místě a jejich zraky směřují do údolí a na protější vrchol. Připojíme se k nim i my. A co vidíme? Na protější straně údolí se rozhořívá na několika místech požár. Přeběhne nám mráz po zádech, vzpomeneme si na svůj vjezd do Španělska. Několik možná i nostalgických pohledů k Pyrenejím, jeden snímek pro dokumentaci a pak rychle pryč. Co kdyby se situace opakovala?

Přes Quillan a Limoux, po dost mizerných silnicích, se dostáváme do "středověku v současnosti", do města Carcassonne. Průvodce nám slibuje zážitek, jakému není rovno, a tak kdo by odolal? Brzy však zjišťujeme, že dostat se do městské části zvané "cité" - to je právě ono středověké město - nebude zase tak jednoduché. Ale všechno po pořádku.

Název pevnosti pochází už z dob Římanů - jak také jinak. Už za dob Caesara zde bylo opevněné město. Později tady vládli západní Gótové a v roce 725 město dobyli Arabové, kteří si ho pak nechali ve vlastnictví 25 let. Ve válkách s albigenskými stál kníže z Carcassonne na straně kacířů. A potom už i tady období bojů střídala krátká období klidu, v nichž se často město ani nestačilo vzpamatovat z válečných ran. Nicméně je štěstím pro současnost, že nikdo z těch, kteří město dobývali, ho nestihl zničit úplně. Dnes vlastní Carcassonne leží na druhé straně řeky Aude a "cité" se stalo jakýmsi pozůstatkem starých časů, lákadlem pro turisty.

Nejprve zastavujeme u hradeb "dolního" města a projdeme se jeho ulicemi protínajícími se vždy v pravém úhlu. I tady na nás dýchne středověk. Ulice jsou úzké, domy pamatují asi i několik staletí. Ze 14. století pochází kostel Saint Vincent, katedrála Saint Michel sahá svými počátky do 13. století. Jen lidé jsou dnešní. S neuvěřitelnou obratností se nejen na motorkách, ale i v autech proplétají uličkami, postávají ve dvou či v početnějších skupinkách, aby si sdělili zážitky dnešního dne, hubují své neposlušné děti, nakupují.

Po letmé prohlídce následuje čas hledání "cité". Ukazatelé nás úspěšně dovedou na velké parkoviště pod touto atrakcí. Staré časy nám připomene už starodávný kolotoč před městskými hradbami, jenž hraje stále stejnou melodii, ale stejně proti městu samotnému je příliš mladý. Nejprve nás upoutá nezvykle mohutné, hned dvojité městské opevnění. Hradby údajně doplňuje 54 obranných věží a celý obranný systém vznikal po několik staletí. Cihly a malé kameny jsou románské, velké kvádry gotické z počátku 13. století a otesané bloky z konce 13. století

Když se dost "vynadíváme" na hradby, vstoupíme do samotného města. Učiníme tak mohutnou narbonnskou branou ze 13. století a rázem se ocitneme alespoň zčásti o několik staletí zpět. Proč jen zčásti? Vysvětlení je jednoduché. Stavby jsou staré, "byznys" zcela současný. V nepřeberném množství obchůdků se sice nabízí zboží připomínající staré časy, je to však často spíše kýč. Restaurace a hospůdky chtějí také na turistickém ruchu vydělat a tak ceny jsou o více než polovinu vyšší než jinde. Dobově je oblečen i loutkář, který v jedné z ulic předvádí své umění. Ať chceme nebo ne, připadá nám vše až příliš podřízené snaze o co nejvyšší zisk z turistů.

Město samo je ale skutečně architektonickou perlou středověku. Nejen hradby a staré domy, ale také hrad a kostel. To všechno se zde zachovalo. Procházíme ulicemi a u každé stavby odhadujeme nejen její stáří, ale i její "chod staletími". V mnohém nám situaci umožňují informační tabulky umístěné na domech. Dojdeme k "pevnosti v pevnosti". Tak je totiž nazýván zámek Comtal nacházející se v samotném městě. Byl postaven jako knížecí hrad ve 12. století a dnes je v něm muzeum, v němž najde návštěvník přehled o dějinách města a o jeho zrestaurování. Nedaleko se nachází katedrála Saint Nazaire. Ta vznikla už v 11. století jako románský halový kostel, ve 14. století byl upraven goticky.

Projdeme branou ve vnitřním opevnění a vracíme se prostorem mezi vnitřním a vnějším opevněním. Teď opět vyniká jeho mohutnost. Je až neskutečné, že toto monstrum mohlo být někdy dobyto. Město opouštíme se zacházejícím sluncem. Ještě sjedeme do míst, odkud by se nám měl naskytnout krásný pohled na město, a potom už hledáme camp, v němž bychom měli strávit dnešní noc.

Ráno je uplakané, dnešní déšť byl už signalizován včerejším větrem. Z kopcovité krajiny, kterou projíždíme, bohužel moc nevidíme. Vše je přikryto nízkou oblačností. Jedeme úzkou silnicí, plnou zatáček, s minimálním okolním osídlením. Oblačnost se přece jen trochu zvedne a tak z průsmyku Roc Suzadou se nám otevře nad očekávání pěkná vyhlídka. Po poněkud lepší silnici dojedeme do Béziers a přes Pézenas a okrajem Montpellieru směřujeme do Nimes.

Nimes patří ke starobylým francouzským městům, dnes je průmyslovým městem s více než sto třiceti tisíci obyvatel. Bylo založeno jako město římských vojenských veteránů v 1. století před Kristem, název pochází ale asi z keltštiny. Ve středověku se zapletlo ve válce s albigenskými, v 16. století bylo baštou hugenotů. Jeho nový rozkvět přišel v 2. polovině 19. století spolu s rozvojem průmyslu a obchodu s vínem.

Auto zaparkujeme v podzemních garážích pod náměstím u justičního paláce a těšíme se na to, jak nás město uvítá. Pravdou je, že nás uvítá poněkud nefrancouzsky. Ocitáme se nejprve u krásné bronzové sochy toreadora. Když se rozhlédneme kolem, je nám hned jasné, proč je zde tato socha. Jednak ke španělským hranicím to není tak daleko a zvyky nakonec neznají politické hranice a jednak za zelení, přes ulici, je starověký amfiteátr, který je dnes nejznámější jihofrancouzskou býčí arénou. Než se právě jí stal, byl vším možným. Amfiteátr v Nimes je menší než v Arles, ale zato prý daleko hezčí. Celkem sto dvaceti čtyřmi vchody do něj mohlo vcházet 21 000 diváků gladiátorských her. V raném středověku sloužil jako pevnost, později i jako obydlí pro armádu. Právě proto, že každé období našlo pro tuto stavbu využití - pravda, někdy trochu svérázné - zůstala aréna zachována dodnes a neproměnila se v hromadu kamení.

Aréna není zdaleka jedinou antickou památkou ve městě, je však tou nejznámější. Při procházce objevíme asi všechny významnější z nich. Patří k nim Maison Carré, Castellum a Porte Auguste. Maison Carré je dobře zachovaný římský chrám z 1. století př. n. l., je 26 m dlouhý, 15 m široký, 17 m vysoký a je zdoben třiceti štíhlými sloupy s korintskými hlavicemi. Dnes je v něm výstavní síň pro antické nálezy z archeologických výzkumů ve městě samotném i v jeho nejbližším okolí. I on vděčí za své zachování tomu, že sloužil různým účelům. Byl radnicí, křesťanským kostelem i koňskou stájí.

Castellum je technickou památkou římské zručnosti. Jedná se o jakýsi rozdělovník vody přicházející do města velkým římským vodovodem. Voda se právě tady rozdělovala do deseti hlavních větví. A Porte Auguste je městská brána, zbytek římského městského opevnění z roku 15 př. n. l.

Nejen antickými památkami je Nimes proslulé. V jeho ulicích a na jeho náměstích najdeme otisky i dalších historických epoch. Srdcem starého města je katedrála, malá náměstí, ulice a uličky, do nichž okny jako očima hledí fasády starých patricijských domů. Katedrála Notre-Dame a Saint Castor byla budována od 11. století, v 19. století se dočkala rozsáhlé přestavby. Hodinová věž vznikla ve 14. století, cestou potkáme i několik kostelů postavených v různých stavebních stylech. Poněkud mimo historické centrum se nachází barokní zahrada Jardin de la Fontaine s mnoha stavbami. Návštěvník zde najde především klid a romantická zákoutí pro své rozjímání.

My moc času na rozjímání nemáme a tak pokračujeme v cestě. Míříme k další významné antické památce v tomto kraji, k mostu Pont du Gard. Ten se klene nad hlubokým údolím řeky Gardon a je asi nejslavnějším starořímským mostem na francouzském území. Byl součástí vodovodu, který přiváděl do Nimes pramenitou vodu z okolí Uzés, tedy ze vzdálenosti padesáti kilometrů. Výškový rozdíl mezi Nimes a pramenem byl pouhopouhých 17 metrů. Tento tříposchoďový most je 49 m vysoký, délka horního traktu dosahuje 275 m. Voda byla vedena ve třetím poschodí, na prvním poschodí byla zbudována cesta. Historie mostu byla pohnutá a málem nebyl zachován do současnosti. I on si zažil období ničení. Když skončila jeho základní funkce, stal se levným zdrojem kamene. Tak zmizelo 12 oblouků 3. mostního poschodí. Most byl také finančně výnosný, protože se u něho vybíralo nemalé mýto. Počátkem 18. století se započalo s jeho rekonstrukcí a tak zůstal zachován až do dneška. V roce 1986 ho dokonce UNESCO prohlásilo světovou památkou.

I dnes je most asi velkou turistickou atrakcí. Jen nám připadá, že pro mnohé turisty je to spíše snobství než touha uvidět unikátní historickou technickou památku. Vždyť si vzpomeňte, kolik lidí staví svou prestiž na tom, že může nad vašimi fotografiemi z cest říci: "Tady jsem také byl." Obvykle ale při tom dodají něco ve stylu: "A měli tam v restauraci výborně připraveného pstruha." To abyste si nemysleli, že jeho finanční prostředky by na něco takového nepostačovaly. V tu chvíli vám je jasné, že téma historických památek bude dotyčnému člověku značně vzdálené. My jsme však přece jen více zatíženi na ty historické památky než na pstruhy a tak oceníme technickou zdatnost Římanů a při té příležitosti nám hlavou proběhne hodně a ještě více myšlenek. Jen je máme poněkud neurovnané, takže se "nedají hodit na papír". I tak odjíždíme spokojeni.

Spokojenost nám vydrží až do Avignonu, dalšího známého francouzského města. Že se na toto město těšíme, neboť má několik přídomků s "nej", je celkem pochopitelné. A jak je typické pro naše cesty, nejprve si zopakujeme jeho historii a pak vyrazíme do jeho ulic. Ligurské sídliště se stalo v roce 48 n. l. římskou kolonií, v době římské však nemělo žádný větší význam. Ve středověku se stalo sporným objektem mezi hrabaty z Toulouse, hrabaty z Provence a biskupy z Avignonu. V roce 1309 se stalo sídlem papežů. Dnes jeho úspěch souvisí s hospodářskými výrobky kraje Provence.

Při procházce máme v těch všech historických stavbách poněkud zmatek. Nejprve zaparkujeme v uličce, jejíž jméno musíme pracně hledat na plánku města. Když se konečně zorientujeme, pátráme po cestě k dalším historickým památkám, především k papežskému paláci, katedrále a starému mostu. Vše se zdaří a tak můžeme vychutnávat krásu starobylé architektury.

Nejprve se propleteme uličkami k starému mostu. Vstup na něj je umožněn pouze z 1. patra budovy le Chatelet, v níž se také nachází kancelář turistických informací. Nicméně při vstupu na most se musí zaplatit dost vysoké vstupné a tak se rozhodneme, že jeho krásu vychutnáme z jiného úhlu, a to z nábřeží. Most se oficiálně nazývá Pont Saint-Bénézet. Byl postaven ve 12. století, byl opevněný, jeho stavba trvala údajně 11 let, byl 900 m dlouhý a sestával z devatenácti oblouků. Dnes stojí pouze čtyři z těchto oblouků a tyto byly zrestaurovány v 19. století. Zajímavá je na něm gotická mostní kaple.

Proti le Chatelet se rozkládá tzv. malý palác. Ten vznikl v roce 1317 a byl sídlem biskupů avignonských. Jan XXII. zde sídlil i jako papež. Později budova sloužila jako "hostinský dům" papežství.

Vydáváme se k nejznámějším památkám. Nejprve se ale projdeme parkem v blízkosti dómu, pokocháme se pohledem na "druhobřežní" část Avignonu a pak se vydáme ke katedrále. Její základ pochází z 12. století, později byla přestavěna. K jejím zajímavostem patří kaple, ve které návštěvník najde pozlacenou madonu z Blei ze 16. století, náhrobek Jana XXII. a biskupskou stolici z 12. století.

V těsné blízkosti katedrály se nachází papežský palác. Jedná se o mohutný komplex ze 14. století. Jeho základy položil Benedikt XII. v roce 1334. V protikladu k tomuto paláci stojí tzv. Nový palác, postavený Klementem VI. Oba paláce jsou vyzdobeny cennými uměleckými díly. Návštěvu paláce odkládáme na "později", možná i na "nikdy", zato kroužíme kolem dobově oblečených stráží, které nás po očku poctí krásným úsměvem. V duchu je ale litujeme. V tom parnu a tak důkladně navlečeni. No prostě, každý je za něco placen. Oni za to, že trpí v dobových kostýmech. Nejvíce se nám líbí jejich trojhranné, "péřaté" klobouky.

Na náměstí před palácem zve "živý" poutač na večerní dobové představení. Bohužel, tento požitek nám nebude dopřán, protože se nemůžeme zdržet, musíme jet dále. Ještě se projdeme ulicemi, zhlédneme několik dalších historických staveb, někdy nevíme, před kterou z nich se právě nacházíme, ale my vnímáme spíše celkovou atmosféru města. Pak ještě přejedeme most Pont Daladier, poněkud zabloudíme na ostrově uprostřed řeky Rhony, vrátíme se na tentýž most, na chvíli na něm zastavíme, byť je toto zakázáno, abychom si pořídili jeden či dva snímky, a potom odjíždíme nejprve po nábřeží, pak po výpadovce z města ve směru Apt a Digne po silnicích N 100 a N 85.

Před přejezdem přes řeku Durance dnes ještě jednou zastavujeme. Stane se tak u skalního města les Mées. Načervenalé skály tohoto přírodního útvaru se zvedají jako hradba ze zeleně stromů, jejich červenou barvu podtrhuje ještě nízké slunce pátečního podvečera. Neodoláme a alespoň na chvíli zastavujeme na přívětivém parkovišti pod touto přírodní zajímavostí. Je už pozdě, nemůžeme se vydat do skal, musíme spíše hledat nocleh. Několik snímků na památku a pak pro dnešní den dobrou noc.

Sobotní ráno je zase pěkně slunečné. Provensálské Alpy, do kterých jsme vjeli, se sice ještě skrývají v ranním oparu, jakoby se jejich vrcholkům nechtělo vystavit se intenzívním slunečním paprskům, ale i tak je skutečně na co se dívat. Ne nadarmo je silnice, po níž projíždíme, v autoatlase "opuntíkována" a tak je dáno autoturistovi na srozuměnou, že to v těchto končinách skutečně "stojí zato." Rozeklané skály, bílý kámen, protkaný zelení nízkou i vyšší, modrá plocha jezera 24 Barrage de Castillon, rokle a na jejich dně hučící říčky a potoky, romanticky se vinoucí silnice, stejně romanticky vyhlížející železnice. Její zastávky jsou jako vystřižené z pohádky, k pohádkovým určitě alespoň celkovým dojmem nemají daleko i nepočetná osídlení. Z nich nás nejvíce zaujme Entrevaux.

Vykličkovali jsme totiž z horského masívu a údolí před námi se rozšířilo. V něm přitisknuté ke skále, se zachovaným opevněním se nám představilo toto seskupení lidských obydlí. Nejedná se o městečko, ani o vesnici, snad bychom ho mohli nazvat osadou. Mohutné hradby, ještě mohutnější strážní věže a navíc hluboké koryto řeky Var. Na předsunuté opevněné bráně se ve větru třepotá prapor, jakoby oznamoval, že pán tohoto kouzelného místa je doma a každý, kdo v dobrém přichází, je vítán. Hradby obepínají i kopec nad osadou a na kopci mohutná hradní zřícenina. Pouze ta nám říká, že nejsme ani ve středověku, ani v pohádce, protože tam i tam by na jejím místě stál ještě nedobytný hrad.

Podél řeky Var sjedeme k moři a přes nám už známé středisko Nice dojedeme do Monaka. Ne, tady už nechceme vyrazit do městských ulic, tady se chceme na nám už též známé pláži pod centrálním parkovištěm vykoupat. I když je pláž malá, nejsou zde téměř lidé a tak jsme spokojeni. Zkonstatujeme, že neteče sladká voda, která loni ze skály tekla (později ji přece jen odkudsi z "ústředí" pustí), že stihli opravit žebřík, po němž se na pláž slézá, že tady jsou zase Češi v silné převaze, že tu jsme zase za přílivu. Dopřejeme si na naše poměry dlouhé sladké zahálení, a až když uvidíme, že přílivové vlny dosahují v pravidelných intervalech až na šestou příčku žebříku, rozhodneme se byť neradi pro odchod. Mořská voda si nás přece jen trochu "olízne", nepodaří se nám před ní úplně utéci. Tentokrát se nelitujeme, že jsme mokří. Vždyť je to naše letošní poslední setkání se slanou vodou. Od této chvíle nás čeká už jen průjezd vnitrozemím. Takže: "Ahoj, Atlantiku, ahoj, Středozemní moře, prostě ahoj, všechna slaná vodo, která nás, suchozemce, dokážeš z nevysvětlitelných důvodů očarovat. Ahoj, někdy příště."

Vyjedeme na parkoviště nad Mentonem a ve stínu stromů si zde při jídle posedíme. Hluboko pod námi se stříbřitě leskne mořská hladina, voní pryskyřice borovic a "řvou" všude přítomné cikády. Mnohokrát jsme se nejen letos pokoušeli tyto tvorečky uvidět, ale zatím se nám to podařilo všeho všudy jedinkrát. S poněkud nostalgicky zasněným pohledem kamsi do dáli balíme a stoupáme dál a dál k francouzsko - italské hranici.

Před námi jsou zatáčky, propast Berghe nad řekou Roya, vysoko nad námi projede po elegantním novém mostě vlak, nevycházíme z údivu v tunelu de Tende a ani nevíme, že jsme přejeli hranice. Teprve za tunelem si tuto skutečnost uvědomíme. Jsme sevřeni horami a jejich síla zasahuje i nás. Už jsme zapomněli na smutek, který se nás zmocnil při odjezdu od moře, a plnými doušky vychutnáváme alespoň na chvíli kouzlo hor. Toto opojení netrvá však dlouho, protože několik set kilometrů pojedeme jen jednotvárnou italskou rovinou. Do hor se dostaneme až zase zítra.

Jenže"zítra" nám počasí opět nepřeje. Ráno je mlhavé a mlha se jen těžko odlepuje od hladiny jezer Lecco a Como. Od jezera Como uhneme ve směru na Sóndrio. Kupodivu se počasí umoudřilo a tak neodoláme a narychlo se rozhodujeme pro výjezd do jednoho z méně známých průsmyků v italských Alpách, do průsmyku Chiaréggio na italsko - švýcarské hranici, pod masívem Bernina. Vyšplháme úzkou silničkou až na nejhornější parkoviště, cestou tajíme dech při pohledech do hlubokého údolí. A patníky nikde. Projedeme kolem lomu, kolem chudých stavení i pastýřských úkrytů a stojíme téměř v závěru údolí. Pohybuje se zde jen malá skupinka turistů, jinak tu není nikdo. Opravdu ještě zapomenutý kout v dnešní "přeturistizované" době. Slibujeme si, že se sem někdy vydáme na delší dobu. Dnes to bylo jen letmé setkání, příště se možná spřátelíme.

Sjedeme do Sóndria a před Tiranem uhneme na italsko - švýcarskou hranici. Silniční odbočka je zde vedena společně s vlakovou úzkokolejkou, na švýcarské straně jedeme dokonce chvíli po kolejích. Výjezd do průsmyku Bernina ve výšce 2300 m n. m. je prudký, plný zatáček, ale také se z něho otevírají krásné pohledy. Nejprve sledujeme železnici, honíme se s vláčkem, který právě také stoupá do průsmyku a kterému dáváme několikrát přednost. Je půvabně červený a jeho okna jsou "obložena" udivenými turisty. I my se dostáváme zcela do zajetí drsné krásy zdejších hor.

Protože je krásně - tedy když odmyslíme ten ostrý studený vítr - vyjíždíme do dalšího průsmyku, do průsmyku Livigno, a vracíme se kousek na italskou stranu. Otevře se nám krásný pohled na ledovcovou krajinu. Leč ledovcová zde asi není jen krajina, ale i švýcarští celníci. Při návratu do Švýcarska projdeme důkladnou zpovědí a neméně důkladnou prohlídkou. Celníky zajímá, zda nevezeme z Itálie víno, maso, salám, tvrdý alkohol. Když řekneme že ne, pro jistotu ještě prohlédnou některé tašky a pak nás s otráveným výrazem ve tváři pustí do země. Že by Italové měli závadné potraviny? Nevíme.

Na nepříjemnou kontrolu zapomeneme a věnujeme se dále přírodním krásám. I při sjezdu do St. Moritze několikrát zastavujeme. A je to nejen proto, že opět nám zkřížil cestu vlak. Den se chýlí k večeru, na oblohu vyplouvají zlověstně šedé mraky a my spěcháme přes Martinu na rakouské území, abychom poslední noc naší cesty strávili stejně jako první v blízkosti města Landecku, u řeky Inn.

"Naše" poslední ráno je uplakané, kopečky se skryly v mracích, pomalu se z nebe snášejí dešťové kapky. Dnes nám to moc nevadí, protože máme před sebou jen drobné nákupy a především ještě zhruba 700 km. Neodoláme půvabům města Innsbrucku, jenže i to pláče ze střech a okapů. A navíc nevidíme ani slavnou "Zlatou stříšku", ta se právě opravuje. I tak projdeme alespoň několika málo ulicemi v historickém centru, nahlédneme do obchodů a pak se vracíme na dálnici směr Linec a rakousko - české hranice. Několik zastávek na rakouské straně, hranice a něco málo přes 250 km domů. Potom už jen fotografie, vzpomínky na tu letošní dovolenou a plány pro dovolenou příští.

Letošních 20 dní bylo náročných. Projeli jsme osm zemí a cestu jsme absolvovali bez větších zdravotních i technických problémů. "Oktice" nás dovezla na mořské pobřeží, do horských průsmyků i do městských ulic a uliček. Přitom "našlapala" více než osm tisíc kilometrů. I tato cifra je úctyhodná. Jsme si vědomi toho, že některá místa, která jsme navštívili, by si zasloužila prohlídku důkladnější, ale i tak jsme bohatší o mnoho nových dojmů. A taková má být podle našich představ správná dovolená.

Další díly seriálu: Valovi píší o Španělsku

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
7.8.2006
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 17.79
Co je to karma a jak funguje?

Cestovatel
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist