nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Španělsko V

Téma: Španělsko

Další den až do města Noia ještě sledujeme pobřeží. Noia byla přístavem města Santiago de Compostela, dnes je však přístav zanesený pískem. I přesto jsou zde přece jen patrné stopy z dob, kdy sem na lodích připlouvali mořeplavci ze severních zemí. Nedělní ráno ale věnujeme přímo symbolicky návštěvě nejznámějšího poutního místa ve Španělsku, městu Santiago de Compostela. Toto korunovační město bývalého královstní Galicie a dnes sedmdesátitisícové město patří k nejstarším ve Španělsku. Podle legendy se po evangelizaci Judee vrátil svatý Jakub do Španělska a po smrti byl pochován na místě nynější katedrály. V 9. století se nad místem objevila hvězda, která přesně označila místo posledního odpočinku slavného apoštola. Z Campus Stellae se později stalo Santiago de Compostella.

Putování k svatému Jakubovi staršímu v hvězdném poli (Compostella - campus stellae) bylo v středověku jedním u mála důvodů, aby se člověk vydal na cesty. Vydat se na pouť znamenalo odpoutat se od pozemských statků, napodobit Krista, absolvovat svou životní cestu v pokoře. Středověcí poutníci nastupovali svou dlouhou, nejistou cestu jako pokání, aby si zaopatřili duševní blaho, nebo aby splnili složenou přísahu. Nebo také někdy byli na cestu posláni v okovech. Existovali však také placení poutníci, kteří za úplatu podstoupili časově náročnou a často i velice nebezpečnou pouť místo někoho, kdo se na tak dlouhou dobu nemohl uvolnit. Do Santiaga prý přicházelo až 200 000 poutníků ročně, mnozí z nich dorazili nemocní nebo zcela vyčerpaní. Mnoho kamenných svědků, v nichž často poutníci nacházeli nocleh nebo se zastavovali k modlitbě, se zachovalo dodnes a mnohé z nich jsme už také poznali. Když pominula vlna poutnického cestování, upadlo toto území v zapomnění. Nicméně svatojakubská cesta se stala velice důležitým komunikačním prostředkem pro kulturu i obchod.

Tato poutnická cesta byla tedy nejen spojnicí, po které proudilo do země bohatství, ale také stimulem pro zakládání nových měst. Na rozdíl od jiných měst tato nová města neměla opevnění ani nedobytné hrady a rozkládala se právě podél této poutní stezky. Kolem ní rozkvétala řemesla i obchod a cesta často vyústila na mosty přes říční toky. Mnoho z těchto měst založili frančtí přistěhovalci, kteří za to, že se v této krajině usadili, dostávali rozsáhlá privilegia. Kvetoucí obchod přitahoval křesťany i Židy. Už z historie Pamplony, města ležícího též na svatojakubské cestě, víme, že každá etnická skupina žila ve své čtvrti a že často mezi obyvateli docházelo k prudkým střetnutím. Přestože čtvrti byly od sebe odděleny zdmi, občanská válka mezi místním obyvatelstvem a privilegovanými přistěhovalci zuřila po staletí. Na osídlení měly zásluhu i rytířské řády. Zejména řád templářů, který se upsal ochraně poutníků do Svaté země i na cestě do Santiaga, obdržel rozsáhlé pozemky a za to měl povinnost střežit cestu. Rovněž řád svatého Jakuba staršího (Santiago) měl své osady podél cesty. Toto byl ale spíše bojovný řád a jeho poslání spočívalo v něčem úplně jiném.

Stavební formou velkého poutnického období byl románský styl. Setkáváme se s ním od Navarry až po Galicii v nejsevernější části poloostrova. Brzy poznáme, že románské kostely byly budovány z těžkých hrubých kamenů, jejich půdorys tvoří často latinský kříž, mají valenou klenbu, kopule nemají střešní krytinu, vše je pouze kámen. Ano, takové kostely jsme už viděli v několika městech a vesnicích, jimiž jsme projížděli. Okna těchto kostelů jsou velmi malá a tak jimi prochází jen nepatrný pruh světla. Okrouhlé apsidy sloužily nejčastěji k ubytování poutníků. Hlavní kapli za oltářem většinou zdobily malby, často s motivem pantokratora (Všemocného). Pro románské umění však byla určující síla skulptur. Najdeme zde portály, oltáře a hlavy krokví plné basreliéfů a skulptur, jejichž funkce nebyla ani tak dekorativní jako spíše informativní. Prvky, které měly pozorovatele zaujmout, byly dokonalost, často ironie a popis biblických příběhů. Obracely se k obyčejnému, pověrčivému divákovi, hledajícímu v kostele útěchu.

Dnes je tato poutnická cesta opět dobře značená. "Přátelé cesty" pečují nejen o značky, ale zřizují i poutnické noclehárny. Jinde se o ubytování poutníků starají obce a kláštery. Dne 25. července je svátek svatého Jakuba. Roky, kdy toto datum připadne na neděli, se nazývají svaté roky a příliv poutníků v těchto letech stoupá. Tento den se každoročně v Santiagu koná slavnost a ohňostroj, který se v noci 24. července rozzáří nad katedrálou a stane se tak vrcholem cesty po stopách svatojakubských poutníků.

Poutníci vcházeli do města po Rúa de San Pedro branou Puerta del Camino. Procházeli kolem Casas Reales, kaple ubohých duší, přes Cervantesovo náměstí, po ulici Azabachería, kde se místní černé drahokamy zpracovávají na šperky. U severního portálu katedrály se poutníci mohli u kašny umýt a převléknout. Staré šaty se spálily na střeše kostela, na tzv. "hadrářském kříži". A jak nás uvítá toto město údajně nádherných kamenných staveb, úzkých uliček a malebných náměstí, vyhlášené za městskou památkovou rezervaci?

Nejprve samozřejmě projedeme novými částmi města, z nich vystoupáme ke starému městu a hledáme místo k zaparkování. Za asistence policistů - ocitli jsme se v blízkosti policejní stanice - sjedeme do podzemních garáží. Už několikrát jsme se totiž přesvědčili, že podzemní garáže jsou hlídané a parkování v nich není o moc dražší než v městských ulicích. Ve zdejších garážích mají dokonce sami policisté zaparkována svá auta a motocykly. I tak provedeme naše tajná bezpečnostní opatření, prohlédneme plán města, ještě se posilníme a pak vyrážíme. Skutečně úzkými uličkami se ve chvíli dostaneme na náměstí Plaza del Obradoiro, v samém centru "svatého města". A hned toto náměstí nám nabídne snad ty nejlepší architektonické lahůdky. Nejprve je zběžně přehlédneme, potom se jim začneme věnovat důkladněji.

Jestliže necháme za našimi zády katedrálu, pak po naší levé straně uzavírá plochu náměstí kolej svatého Jeronýma. Budova byla postavena v 16. století a byl do ní zakomponován románskogotický portál někdejšího špitálu. Sloužila jako kolej pro chudé studenty a umělce, kdežto palác Fonseca ze 16. století, kolem něhož jsme na náměstí přišli, byl rezervován pro bohatší adepty vědy. Naproti nám, na delší straně náměstí, se předvádí elegantní fasáda klasicistního paláce Rajoy, v němž dnes sídlí správa města a galicijská autonomní vláda. Průčelí paláce je zdobeno reliéfem znázorňujícím bitvu u Clavija a název mu dal arcibiskup Rajoy y Losada. Za budovou paláce, o "poschodí níž", se vynořuje "churrigueristická" fasáda kostela svatého Fructuosa. A odkud se vzal ten zvláštní přívlastek charakterizující podobu průčelí tohoto kostela? Churriguera je jméno tří bratrů - umělců: Josého Benita (1665 - 1725), Joaquína (1674 - 1724) a Alberta (1676 - 1750). Ti vytvořili churriguerský styl, který se vyznačuje ornamentální přesyceností a demonstrováním bohatství a nádhery. Uplatnil se nejen na kostele svatého Fructuosa, ale především na místní katedrále.

Ale rychle zpět na náměstí. Druhou kratší stranu náměstí zabírá Hostal de los Reyes Católicos, neboli špitál Katolických králů. Jedná se o bývalou královskou nemocnici a útulek pro poutníky. Dnes je z něj přepychový hotel, ale prý dosud poskytuje v souladu s ustanovením zakládací listiny opravdovým poutníkům zdarma jídlo. Projekt vypracoval architekt Enrique de Egas. Práce začaly v roce 1501 a během deseti let byla stavba dokončena. Dodnes se do ní vchází platareskním portálem mistrů Marina de Blase a Guilléna Coláse připomínajícím v mnohém oltář, dodnes má čtyři velká nádvoří a gotickou kapli uprostřed.

O katedrálu se jakoby opírá palác arcibiskupa Gelmíreze. Palác je důležitým příkladem civilní románské architektury z 12.století. Nechal ho postavit po roce 1120, po zničení dřívějšího arcibiskupského paláce, biskup Gelmírez. Dnešní fasáda se však na něm objevila až v 18. století. O kráse románských sálů uvnitř se bohužel přesvědčit nemůžeme.

Když nahlédneme do uličky Calle San Francisco, objevíme klášter svatého Martina Pinario. Tento starobylý benediktinský klášter byl založen v roce 1590. Ještě o kousek dál najdeme františkánský klášter s barokním kostelem.

Na programu prohlídky je konečně katedrála. Jenže kde s prohlídkou začít. Z Plaza del Obradoiro je výhled na barokní průčelí katedrály s oběma vysokými věžemi. Jinak je ale katedrála pokládána za jednu z nejkrásnějších románských památek. Byla postavena v letech 1060 až 1211 na místě kostela z 8. století. Byla několikrát přestavována a dostavována, z dalších uměleckých slohů ji nejvíce poznamenalo právě baroko. V něm bylo přebudováno i hlavní průčelí. První barokní přístavbou byla Hodinová věž z roku 1680, dílo A. D. de Andrade. Podle ní pak vznikly obě věže v průčelí, nejprve jižní, kterou postavil Peňa de Toro v letech 1670 - 76, pak severní z let 1738 - 50 od Fernanda Casas y Novoa. Druhý stavitel zvedl mezi oběma věžemi kamennou oponu, která je spojuje a sjednocuje. Dnes je katedrála 94 m dlouhá a 30 m vysoká a je obklopena čtyřmi náměstími, z nichž každé má svůj vlastní charakter.

Vnitřek katedrály je doslova přeplněn vším možným, co demonstruje bohatství a moc církve. I on je nepřekonatelnou směsicí nejrůznějších stylů, což odpovídá dlouhé stavební historii katedrály. Vstoupíme-li do kostela vchodem z Plazza del Obradoiro, zastavíme se určitě před Portálem slávy (Pórtorico de la Gloria) mistra Matea z roku 1188, románským mistrovským dílem, které si i v době překotného barokního přestavování nikdo netroufl strhnout, ať už z uměleckých nebo statických důvodů. I další portály jsou bohatě zdobené. Zlatnický portál (Fachada de Platerías) je důležitý sochařský soubor z 12. století. Otevírá přístup ze stejnojmenného náměstí, kde se tyčí Koňská kašna (Fuente de los Caballos). Další přístup do kostela zajišťují i tzv. Svatá brána (Puerta Santa) a brána Quintana z 18. století.

Uvnitř katedrály je množství kaplí. K nim patří především tzv. Relikviářová kaple. I my vystojíme dlouhou frontu, abychom se do ní úzkým průchodem dostali a zhlédli bohatě zdobenou relikviářovou skříňku. Ostatky sv. Jakuba tu jsou uloženy od roku 1884, kdy byly podruhé objeveny. Při prohlídce dalších pozoruhodností neustále pokukujeme po tom, co se zde chystá. Ve 12 hodin bude sloužena poutnická mše a tu asi bude přenášet televize. Všude lešení a na něm filmová technika. Mniši věnují také zvýšenou pozornost známé "kadidelnici". Tato obrovská nádoba se svěcenou vodou zvaná botafumeiro je umístěna na speciální konstrukci v osmistěnné kupoli hlavní kaple. Při zvláštních příležitostech - tedy i při poutnických mších - projíždí příčnou lodí rychlostí budící úzkost. Říká se, že toto osvěžování vzduchu má svůj původ ještě v dobách, kdy se tu tisíce poutníků nejen modlily, ale kdy tu i spaly.

Z přítmí kostela vycházíme do zářivého dne. Nejprve bloudíme v bezprostřední blízkosti katedrály, pak zamíříme do dalších ulic. Kolem kláštera svatého Pelaya s překrásnými barokními oltáři dojdeme ke kostelu svatého Augustina z roku 1648. A pak se už jen bezcílně touláme. Ochutnáme místní sladké speciality a narazíme na další svědky minulosti. Zádušní kaple (Capilla de las Animas), kostel Panny Marie Cesty (La Vigren del Camino), kostel sv. Felixe (San Félix - Fiz de Solovio), univerzita z roku 1532, přestavěná v 18. století, kostelík Panny Marie Salomé z 12. století, kanovnický dům, děkanství, kapitula. A tak dále a tak dále. Pozorovací ostražitost nás už úplně opustila, prostě čeho je moc, toho je příliš. A těch kamenných monumentů bylo skutečně už příliš. Ještě chvíli nahlížíme do výloh především zlatnických obchodů - a že jich tady je neuvěřitelné množství, v každé ulici nejméně tři - a zavítáme i do dalších obchodů.

Je téměř poledne, slunce je už zase jižansky horké, vždyť také stále ještě jedeme k jihu, k portugalským hranicím. Než se vydáme na cestu napříč španělským vnitrozemím, naposledy se koupeme v Atlantiku. Tentokrát to je u Bueu. Voda je tak akorát, ani teplá, ani studená, vlnky příjemné. Tedy prozatím. Při tom sladkém zahálení a povalování se v písku pozorujeme, že se nasouvá fronta. Pevnina na druhé straně zálivu nám mizí z očí v šedém oparu, z vlnek se stávají vlny. A pořádně velké. Nestačíme se divit té proměně během jedné jediné hodiny. Sbalíme věci a hurá do ulic města Viga. Okresní silnici vyměníme za dálnici, abychom nemuseli objíždět celý záliv a mohli použít služeb ladně klenutého, 1558 metrů dlouhého mostu. 50,- peset za jeho přejezd není zase tolik. Stovkou profrčíme okrajovými, moderními městskými čtvrtěmi, z poutače stihneme zjistit, že zdejší letiště nese "zaoceánský" název - jmenuje se Buenos Aires.

Vigo, kdysi římské Vicus espacorum a později rybářská vesnice, zažilo v 19. století neuvěřitelný rozkvět. Dnes je nejdůležitějším přístavem početné španělské flotily specializované na lov sardinek a centrem pro jejich průmyslové zpracování. Od vstupu Španělska do Evropského hospodářského společenství se tu rozvíjejí i jiná průmyslová odvětví, takže se Vigo stalo centrem průmyslové Galicie. Na tomto vzestupu mají svůj podíl i umělci, oděvní návrháři a také galicijská "galerka" v přístavní čtvrti Barrio de Berbés. Tato čtvrť se jako jediná ze starého města dochovala a dnes je zde plno restaurací nabízejících speciality z těch nejrůznějších "darů moře" a nechybí zde ani noční podniky často s pochybnou pověstí. Vše si zachovává sebevědomou domácí atmosféru.

Tentokrát jsme se rozhodli nevěnovat se duševní potravě - tedy "konzumaci" krás historických památek - ale nasytit zcela reálnou potravou naše žaludky a to právě v některé z restaurací v Berbés. Kupodivu čtvrť najdeme bez velkého bloudění. A teď už jen si vybrat tu nejlepší restauraci a pak: "Dobrou chuť".

Usedneme v rybářské restauraci - marisquerii s názvem El pescador - Rybář. Okamžitě je u nás číšník a my můžeme studovat jídelní lístek. Požádáme o jídelní lístek v němčině a tak alespoň něčemu porozumíme. Poručíme si tác pro tři se sedmi dary moře a k tomu tác zeleniny. Číšníkovi poněkud tvrdnou rysy, to ale ještě nevíme proč. Samozřejmě se rozhodneme ochutnat i zdejší prý velmi dobré víno. V tomto ohledu dáme na radu poněkud rozpačitého číšníka. Ten se usměje a dodá, že doporučuje ribeiro, které se rodí v tomto kraji. Než nám donesou jídlo, rozhlížíme se po hostech. Víme, že je neslušné koukat druhému do talíře, ale jsme pochopitelně zvědaví, co jedí ti ostatní. Pak se už před námi objeví tác zeleniny - je dost velký - a vzápětí ještě větší tác s dary moře. Teď zase tvrdnou rysy nám. Tak tolik jídla jsme si nepředstavovali. S přísahou, že není Čecha, aby od nezkonzumovaného jídla odcházel, se hrdě vrháme do boje s obsahem obou táců. Rozlupujeme a vyjídáme malé a velké kraby, čtyři druhy mušlí, krevety, langusty. Jíme pomalu. Ona to je i dost velká dřina, než se člověk probojuje přes tvrdé skořápky k té trošce masa uvnitř. Hora celých tvorů se pomalu mění v téměř stejně velkou horu odpadu. Vyjíme téměř vše, až na několik dlouhých, tzv. amerických mušlí, které nikomu z nás příliš nechutnají. A co si ještě dáme? Jednu kávu a jeden zákusek. Za chvíli se však číšník vrací s omluvou, že vybraný zákusek bohužel už není. Přichází s ním kuchař a nabízí jiné dva druhy. Dcera si nakonec vybere exoticky vypadající "cosi" ve velké mušli. A obsah? Ve směru shora dolů šlehačka, puding, slabá vrstva třené buchty a kandované ovoce.

Zaplacenou sumu raději nepřepočítáváme a pomalu se suneme k autu. Jak dlouho jsme zde vlastně seděli? Určitě déle než dvě hodiny, protože máme v autě vynulovány všechny dnešní údaje. Mávneme rukou a s definitivní platností se vydáváme na východ. Od této chvíle se budeme jen přibližovat k domovu. Je neděle, 26. července, 18,45 hod, dvanáctý den našeho putování.

Projíždíme vinařským krajem proslaveného ribeira. Je skutečně lahodné, ještě teď cítíme jeho chuť na jazyku. Víno se pěstuje v závratných polohách na dlouhých, strmých stráních nad řekami Río Miňo a Río Avia. Projedeme kolem města Ribadavia, jehož staré jádro se tísní právě pod průjezdní silnicí. Po osmé hodině se rozhodneme ještě zabloudit do ulic města Orense. Orense bylo proslulé svými horkými prameny Las Burgas již v keltských a římských dobách. Ještě dnes prý mohou hospodyně přicházet k prameni pro horkou vodu. Musí se ale k němu vydat až na okraj města, kam byl pramen sveden.

Ve městě na nás okamžitě dýchne přátelská atmosféra. V ulicích a uličkách je mnoho lidí. Nikdo nikam nespěchá, nikdo se nerozčiluje, připadá nám, že většina lidí se usmívá. Lidé se jen tak procházejí, posedávají v cukrárnách a kavárnách vysunutých často na chodník. Vychutnávají víno, kávu, či diskutují u krásných zmrzlinových pohárů. I my se přesvědčíme o tom, že zmrzlinu tady připravují výtečnou.

Bez předem vytčeného cíle se touláme městem a zastavujeme se u některých významných staveb. Jimi jsou zase především kostely a těm kraluje katedrála San Martín. Byla zbudována na základech pozdně antické baziliky ve 12. a 13. století, v pozdějších dobách byla několikrát přestavována a rozšiřována. Proto také její nová fasáda zakrývá románské sloupořadí Pórtico del Paraíso, které figurou svatého Jakuba obklopeného proroky a čtyřiadvaceti mudrci z apokalypsy připomíná katedrálu v Santiagu. Centrum města tvoří Plaza Mayor ležící na prudkém svahu. Ale je zde nejen toto náměstí. Půvabná jsou i Plaza del Cid, Plaza del Hierro a Plaza de la Magdalena. Všude starobylé domy, tradiční hospůdky i moderní kavárny a bistra. Když Orense opouštíme, shodneme se na tom, že dvě hodiny strávené ve městě byly příjemným zakončením dne.

Pondělní ráno je podmračené, pravděpodobně nás dostihla fronta, které jsme včera úspěšně ujeli. Monforte nás vítá zvukem zvonů. Město se ještě nestihlo probudit, jen na stavbě se už pracuje a ženy jdou do kostela. V ulicích je liduprázdno. My vyjíždíme na vrcholek, odkud je prý krásný výhled na město a na němž se nachází klášter San Vicente del Pino ze 16. století a hrad. Z ptačí perspektivy se nám představí nové městské centrum, římský most a zlatě se lesknoucí mohutná budova koleje Colegio del Cardenal postavená v herrerovském stylu. Následuje krátká zastávka ve městě a po ní zase ukrajujeme další desítky kilometrů ze zbývající části cesty.

Silnice pomalu stoupá, projíždíme kopcovitou krajinou. Z tunelu nás občas pozdraví železnice, směrem k severu vystupují z ranního oparu jižní svahy Kantabrijských vrchů, spadajících do hlubokých kaňonů jednotlivých řek. V Ponferradě zajíždíme jen k obrovskému obchodnímu domu Continente, abychom doplnili zásoby. Nabídka všech druhů zboží je zde široká, údiv v nás vyvolá místní obsluha. K rychlému přesunu totiž využívá kolečkové brusle.

Za Ponferradou se ocitáme v centru stavebního ruchu. Staví se zde dálnice, která spojí Madrid s Atlantikem a odlehčí tak středomořskému pobřeží, dnes už přeplněnému turisty. Brzy po poledni jsme v Astorze, starém biskupském městě ležícím na úpatí leónských hor. Nad římskými hradbami se tyčí ze všech stran viditelná katedrála ze 16. století a modernistický biskupský palác od A. Gaudího v kuriózním novogotickém stylu. Dnes je v něm umístěno muzeum, jehož sbírky vypovídají o umění oblasti Leónu a o historii Svatojakubské cesty. Na radnici odbíjejí hodiny dvě maragatské figury, Colasa a Zancudo, oblečené do místních krojů. Maragatéria je chudý kraj na jih od Astorgy a táhnoucí se až k Monte Teleno. Jeho obyvatelé putovali zemí jako obchodníci s koňmi nebo potulní muzikanti. Jsou pokládáni za národní menšinu, která až do 19. století žila naprosto odloučeně a jejíž příslušníci uzavírali manželství jen mezi sebou. Jeden z nejroztodivnějších zvyků této menšiny byla "covada": ženy rodily děti a muži s velkými bolestmi leželi v posteli. Mnoho vesnic ve zdejším kraji je napolo rozpadlých, v jiných se našli nadšenci, kteří dávají zdejší typické kamenné domy znovu do pořádku.

León je se svými asi sto dvaceti tisíci obyvatel správním městem provincie a leží na soutoku řek Bernesga a Torie, v úrodném lánu, obklopeném loukami, které se v samotném městě mění v zahrady. León byl hlavním městem starého království, které se pyšní tím, že mělo 24 panovníků už před tím, než vůbec vznikla Kastilie, oblast, odkud vyšel španělský sjednocovací proces. Název není motivován lvem ve znaku, ale pochází od sedmé římské legie, která si tu roku 70 po Kristu zřídila tvrz, jejíž hradby se zachovaly dodnes. Získala brzy na významu jako nejdůležitější opevněné sídliště na severu Hispánie.

Slunce už zase praží, plán města nemáme a tak není divu, že se nám ani příliš nechce do ulic. Pohodlnost ale přece jen překonáme a vydáváme se za architektonickými památkami. Nejprve míjíme dům Casa de los Botines, což je budova dnešní městské spořitelny, která byla před více než sto lety postavena podle plánů Antónia Gaudího. Kolem radnice dojdeme k renesančnímu paláci Guzmánů ze 16. století, v němž je umístěno sídlo provinční správy. Širokou ulicí plnou luxusních obchodů se dostaneme k nejvýznamnější památce, ke katedrále.

Katedrála, leónská kráska, la pulcra leonina, je dokonalou ukázkou gotického umění 12. až 14. století. Na rozdíl od jiných španělských katedrál byla stavěna ve francouzském duchu a tak připomíná katedrály v Remeši a Amiensu. Má půdorys latinského kříže a tři fasády. Hlavní je orientována na západ, její obdélníkové průčelí je zakončeno vimperkem mezi dvěma štíhlými věžemi. Hlavní průčelí s jemnými sochami apoštolů a znázorněním ráje a pekla v tympanonech je jednou z nejlepších ukázek středověkého umění na světě. Umělecky působivé vstupní portály tak vyprávějí v názorných kamenných obrazech o posledním soudu, příběh o Marii a Janu Křtitelovi i o svatém Pavlovi.

Také interiér se může pyšnit svou krásou. Katedrála má údajně nejkrásnější gotická okna na celé Svatojakubské cestě. Květinové vzory, ornamenty a části biblických příběhů na více než 1700 metrech čtverečních okenní plochy a tři veliké rozety vyvolávají v hlavní chrámové lodi kouzelnou hru světel, která se zvlášť působivě rozprostírá v prostoru oltáře s torzem starého gotického oltáře, který byl nalezen na půdě biskupského paláce. Barevně rozehrává i renesanční chór, kapli patronky Bílé Panny a bezprostředně vedle ní se nacházející kapli zřídka viděné těhotné Panny Marie. Počet růžic a výplní skleněných oken dosahuje 737, převážně původních, i když jsou tu k vidění ukázky všech období, od 13. až do 20. století. Tento soubor podle názoru odborníků představuje nejlepší a nejúplnější celek tohoto druhu nejen ve Španělsku, ale v celé Evropě. Ve stínu těchto krás si mnozí návštěvníci ani nevšimnou krásné gotické chórové lavice z 15. století a s očima zvednutýma k oknům projdou lhostejně kolem náhrobků zdobených neméně krásnými reliéfy a sochami.

Katedrála však není nejstarším městským chrámem. Tím je kostel svatého Isidora, pro změnu mistrovské dílo románského umění z 12. století. Právě tento kostel byl cílem poutníků, kteří měli namířeno do Santiaga. Ti, kteří pro nemoc nebo vyčerpání už neměli dostatek sil a obávali se, že by do Santiaga už nedošli, mohli dosáhnout úplného odpuštění už zde. Stačilo, když prošli branou odpuštění (Puerta del Perdón). Nad hlavním vchodem je zobrazen biskup Isidoro ze Sevilly jako maurobijce, ačkoliv zcela jistě nebyl válečník, ale jeden z nejvýznamnějších učenců vizigótského období. V kostele se uctívá schránka s jeho ostatky. Ty prý v daleké maurské zemi promluvily a prosily o přenesení na sever, který už byl v reconquistě osvobozen od maurského panství. Bazilika je trojlodní, v královském panteonu, také trojlodním, se dochovaly hrobky leónských králů a infantů. Klenby kostela jsou zdobeny skvělými malbami z 12. století. V jedné z věží je muzeum obsahující nepředstavitelně cenné předměty - zlatnické výrobky, smalty a řezby ve slonovině z 9.- 12. století.

O tom, že se zatím nacházíme v tzv. římské čtvrti, nás přesvědčí částečně zachované římské hradby. Teď naše kroky povedou do staré čtvrti San Martin, zvané "mokrá čtvrť". V jejím středu je Plaza Mayor, náměstí založené v 17. století, na němž se konají trhy včetně blešího. Asi nejvýznamnější stavbou zde je Stará konzistoř též ze 17. století. Míjíme zřetelně neudržované domy i nesčetné malé hospůdky a bistra. Tak dojdeme k další církevní památce, ke kostelu Santa Maria del Mercado, trojlodnímu, postavenému ve 12. století v románském slohu.

I když se už neodbytně hlásí večer, horko neustává. Zpocení usedáme do auta, odjíždíme z města a hledáme nějakou říčku či potok, jejichž voda by nás osvěžila. Všude kolem nás až k obzoru se rozprostírá bezútěšně působící planina s nepatrným množstvím zeleně a s trávou uschlou "na stojačku". Tak tady vodní ráj asi těžko najdeme. Vytouženou vodu nám může poskytnout pouze kemp.

Ráno je až příliš svěží, teploměr ukazuje pouhých 11 stupňů. A zimu doprovází navíc ostrý vítr. Málem by člověk hned zapomněl, že je ve Španělsku. Po co nejrychleji připravené a zkonzumované snídani a trochu "odfláknuté" ranní hygieně pokračujeme v cestě k jihu, do Valladolidu. Jedeme krajinou, v níž se setkáváme s minimálním osídlením, zato s ohromnými lány obilí protkanými mohutnými buky. Pokud projíždíme osadami, pak se nestačíme divit velkému množství románských kostelů v této oblasti. Starou Kastilii totiž v době zvané repoblación - to byla doba po vyhnání Maurů a jednalo se o 11. století - osídlovali jednak křesťané přicházející ze severu a jednak křesťané žijící pod arabskou nadvládou, tzv. mozarabové. Tito noví obyvatelé vždy vybudovali ve své osadě nejprve kostel a odtud pramení to neuvěřitelné množství románských stavebních památek. Z tohoto období pocházejí i hrady rozeseté nejen kolem řeky Duera, která je tepnou kraje. Hrady sloužily k obraně proti Maurům i jako příbytky hrabat. Z mnoha těchto opevnění zbyly už jen trosky, ale duch této doby přežívá v básních, romancích a legendách.

Také pěstování obilí na těchto rovinách má své kořeny hluboko v minulosti. Když reconquista postoupila dále na jih, stal se tento kraj obilnicí Španělska. Ve 13. století už produkovala oblast kolem Valladolidu obilí na export. Přes Santander se rozvíjel obchod s vlnou, vínem a obilím, zejména s Vlámskem. Z této doby pochází i tradice pěstování vína a skvostné jídlo cordero asado, pečené jehně, které se dodnes připravuje v hliněných pecích, tzv. hornos.

Dnes téměř třistatisícový Valladolid je administrativním střediskem Staré Kastilie a leží v rozsáhlé nížině, zavlažované řekami Pisuerga a Egueva. Jeho původní arabský název zněl Vella Baled. V 11. století se stalo majetkem hraběte z Carriónu Pedra Ansúreze a poté nejdůležitějším kastilským městem. Koruně město připadlo ve 13. století. Právě v tomto městě došlo ke sňatku Ferdinanda Aragonského a Izabely Kastilské vedoucí k pozdějšímu sjednocení Španělského království. Ve Valladolidu také zemřel slavný mořeplavec Kryštof Kolumbus a část svého života zde prožil Cervantes. Ve 14. století se sem přestěhovala palencijská univerzita. Za vlády Filipa III. byl Valladolid na dvacet let hlavním městem Španělska. Bylo by tedy nelogické, kdyby tak bohatá historie nezanechala ve městě své doufejme ještě dlouho nesmazatelné stopy.

Ráno bez problémů zaparkujeme přímo v centru města a hned "za rohem" můžeme začít s prohlídkou pamětihodností. Tou první je kostel Santa Maria la Antigua (Panny Marie Starší) z konce 11. století s vysokou věží, nádhernou ukázkou kastilské románské architektury. Venkovní opěrný systém je už gotický, kostel byl ve 13. století přestavěn.

Stavbou, v níž se odrážejí celé dějiny města, je katedrála. Stavba byla započata za krále Karla V., ale Filip II. přikázal svému architektovi Juanu de Herrerovi (jinak též staviteli proslulého Escorialu), aby plány pozměnil. Tuto obrovskou renesanční stavbu však Herrera nedokončil, nedokončili ji ani jeho bezprostřední nástupci. Když Herrera zemřel, práce se zastavily. Pokračoval v nich - už za Bourbonů - Churriguera a ten v roce 1729 dokončil fasádu. Jedna z věží byla dostavěna až v 19. století. Také vnitřní zařízení je cenné, nám však zůstává skryto. Dnes je ještě příliš brzy na to, aby už kostely byly otevřeny.

Hned za katedrálou se nachází univerzita, krásná barokní budova, dílo Narcisa Tomé, tvůrce slavné "průhledové" kaple v toledské katedrále. Barokní základy mají i některé domy, kolem kterých procházíme při cestě na náměstí Plaza Mayor. Náměstí nechal zbudovat Filip II., ale zničil ho obrovský požár, jemuž padlo za oběť 440 domů. Ještě v 16. století se začalo se stavbou dnešního náměstí, které zdobí působivé arkády. Ty jsme obdivovali už v jedné z ulic. Na náměstí kromě jiného prohlížíme systém španělské výstavby. Jeden z domů strhli a teď ho dostavují. Nestačíme se divit tomu, jak slabé trámy ke stavbě používají.

Další zastávka patří kostelu San Benito. Jeho fotografii jsme viděli v propagačním materiálu a nemohli jsme uvěřit, že takto vypadá kostel. A tak se chceme přesvědčit, zda se skutečně jedná o kostel. Je to tak. Vyjdeme z jedné z ulic a naráz se před námi tyčí cosi, co připomíná spíše pevnost než kostel. Po stranách dvě několikaboké věže zakončené stroze rovnou střechou, prostor mezi nimi zaklenut ve dvou patrech. Portál se skrývá daleko uvnitř stavby.

Přímo protikladem ke strohosti kostela San Benito je podoba kostela při klášteře svatého Pavla. Klášter byl postaven ve 13. století a nejzajímavější je na něm právě zdobné pozdně gotické a platareskní průčelí. Na něm před námi defiluje nekonečné množství postav, celkový dojem dotváří typické gotické krajkoví dalších zdobných prvků.

V jeho blízkosti se nachází další klenot gotického umění, kolej svatého Řehoře. Byla založena Fray Alonsem de Burgos, biskupem z Palencie a zpovědníkem královny Izabely Kastilské, a postavili ji Juan Guas a Diego de Siloé. Ze strohé kamenné zdi je vytažen bohatě zdobený portál. Vnitřní dvůr koleje zdobený krajkovými kružbami údajně patří k nejkrásnějším výtvorům izabelské architektury ve Španělsku.

Při cestě za církevními památkami jsme nezapomněli ani na památky světské. Ve Valladolidu je hned několik zajímavých paláců. V Palaciu de los Vivero se konala tajná svatba Katolických králů, v Palaciu Pimentel se narodil Filip II., v Casa de Colón je dnes Kolumbobo muzeum, neboť tento objevitel zde roku 1506 v chudobě a osamění zemřel, v Casa de Cervantes žil jeden z nejznámějších španělských spisovatelů - i v tomto domě je dnes muzeum.

Opouštíme Valladolid a stáčíme svou cestu k východu. Slunce vystoupilo už vysoko a vysoko vyšplhala i rtuť teploměru. Je zase úmorné vedro a tak po asi šedesáti kilometrech zastavujeme, abychom si odpočinuli. Navíc nás upoutala už z dálky obec Peňafiel na úpatí hory s hradem. Nejprve se projdeme po městě, chybí nám totiž ještě známky na pohlednice. Když si na poště poručíme známky do České republiky, žena za přepážkou nás poněkud překvapí otázkou: "A je to v Evropě?"

Potom hledáme příjezdovou cestu k hradu. Hrad působí mimořádně mohutným dojmem a tak nám nedá se k němu nevyšplhat. Serpentinami se dostaneme až pod hradby a opět nevycházíme z překvapení. To, co zdola vypadalo mohutně, zblízka vůbec tak mohutné není. Hrad je postaven na skalnatém ostrohu připomínajícím lodní příď a tvoří ho vlastně pouze obranné zdi a jedna větší obytná věž. Zase jsme si potvrdili, že zdání může velice často klamat. Přemýšlíme, zda hrad v dávných dobách klamal své dobyvatele stejně úspěšně, jako oklamal nás.

Když opouštíme Peňafiel, zahlédneme velký podnik s názvem PROTOS. Je to stáčírna vína. S touto značkou jsme se už setkali v obchodech a nutno říci, že tato vína patřila k nejdražším. Vždyť prý vinice mezi Valladolidem a městečkem El Burgo de Osma jsou nejskvělejšími v celém povodí řeky Duero.

Teploměr ukazuje 33 stupňů ve stínu a tak zase v autě dlouho nevydržíme. Zastavujeme v již zmíněném El Burgo de Osma. Městečko je iberského původu a od 11. století je také obchodním centrem. Z této doby si do dnešního uspěchaného života přineslo romantické uličky a náměstíčka v typickém kastilském stylu. Jsme rádi, že i tady si oblíbili stavět domy s podloubími. Ta podloubí jsou ale jiná, než jaká známe od nás. Je to skutečně něco mezi naším podloubím a arkádami. Podloubí je podepřeno sloupy nejčastěji dórského stylu a v noci jeho osvětlení zajišťují stylové lampy. A k tomu všemu opět stylové krámky a nepřeberné množství hospůdek. A v tuto chvíli pro nás vytoužený stín.

Dojdeme na náměstí a zastavujeme před katedrálou. S její stavbou bylo započato ve 12. století a kromě gotiky se v její podobě odrazily i další umělecké směry. V 16. století ve městě fungovala i univerzita, jejíž renesanční budovy se zachovaly do dnešních dob. I jednotlivé domy by jistě mohly mnoho z historie vyprávět.

Pod stromy na náměstíčku před bývalým špitálem (dnes hotelem) posedávají místní obyvatelé i turisté. Těch druhých je zde málo, asi sem jen náhodně zavítali stejně jako my. Městečko v žádném případě nepatří k turisticky propagovaným cílům. Nám se ale moc líbí. Nakonec se rozhodneme v jedné z hospůdek posedět a ochutnat i něco z nabídky jejího jídelního lístku. Smažení kalamáři v bagetě, hranolky a plato combinado. Vše chutná perfektně, tři druhy masa na "platu combinadu" se jen rozpadají. Proč bychom se divili, vždyť prý město je proslavené kulinářskými specialitami, jen vepřové maso tu údajně připravují na 32 způsobů.

Naše cesta pokračuje stále téměř k východu. Už neprojíždíme jen nekonečnou rovinou, krajina je oživena kopečky, silnice už není jednotvárná rovná linka až k obzoru, občas musíme točit volantem. V podvečeru zastavujeme v městě Soria. Ta je druhým nejmenším hlavním provinčním městem, má jen něco přes 30 000 obyvatel. Vznikla blízko iberské Numancie. Tu v roce 133 př.n.l. obyvatelé statečně bránili před římskými legiemi vedenými Scipionem Emilianem a nakonec město raději sami zničili. Dnes odkryté zbytky zdí pocházejí z města znovu postaveného Římany a archeologické nálezy keltoiberské kultury jsou uloženy v Muzeo Numantino v Sorii. Když Fernán Gonzáles osvobodil Sorii od Arabů, zažilo město za Alfonse III. ve 13. století období velkého rozkvětu. Stalo se hlavním městem tehdejší Extremadury (tak se nazývala frontová linie na Dueru). Dnes Soria není bohaté město, ale má svou atmosféru a své neopakovatelné kouzlo. Návštěvníka láká projít se parkem La Dehesa, vypít pivo na náměstí Tubo obklopeném bary, dát si v některé hospůdce grilované jehněčí kotlety, zvané tortilla espaňola, nebo se porozhlédnout po okolí, které ve svých básnických legendách o nešťastné lásce Hora neklidných duší nebo Měsíční paprsek zvěčnil španělský romantický básník Gustavo Adolfo Bécquer. Rovněž Gerardo Diego a Antonio Machado, dva významní básníci Generace 27, jsou svázáni s tímto krajem: Machado se narodil v Seville a dovedl mistrně a přitom střízlivě popsat duši krajiny. Jako gymnaziální profesor francouzštiny v Sorii, která tehdy, v roce 1911, čítala 7 000 obyvatel, se zamiloval do třináctileté dcery své bytné. Oženil se s ní, když jí bylo čtrnáct let, ale žena mu brzy poté zemřela. Památka na ni - jmenovala se Soledad - se objevuje ve všech spisovatelových dílech.

Machado také zcela ojediněle vylíčil promenádu na kraji města mezi San Polo a San Saturio, "kde Duero vykresluje svůj oblouk luku...". Ještě dnes chodí milenecké páry po nábřeží Duera k San Saturio a do aleje topolů, které lemují cestu. Milenci vyrývají srdce, své iniciály a významná data svých vztahů. Nejstarší zápisy jsou už dávno nečitelné, povyrostly do výšky a vytvářejí kroniku lásek, které ve městě vzplály.

Sorijská slavnost v červnu na svatého Jana Křtitele už není typicky kastilská, spíše se podobá oslavám, jaké se konají v oblasti Rioja nebo Navarra. Těch pět slavnostních dnů má pevný a přesný rituál a vše se točí kolem býků. Ve čtvrtek "La Saca" se přiženou býci z pastviska na okraj města, v pátek "de Toros" se dopoledne i odpoledne konají býčí zápasy, v sobotu "Agés" se občanům z dvanácti spolků "peňas" rozdělí dobré kusy masa z dvanácti býků a méně hodnotné a poživatelné části jako uši, ocas a nohy se vydraží. V neděli zvané "Calderas" (kotlářské) se pak koná průvod, v němž členové spolků "peňas" nesou v průvodu své ozdobené kotle na vaření.

Ulice starého města jsou úzké a křivolaké stejně tak, jako byla často křivolaká cesta města dějinami. Nechybí zde ani náměstí se stromovím a pochopitelně kostely, kostely a zase kostely. Tím nejvýznačnějším je dóm svatého Petra s platareskním portálem z roku 1587, v interiéru dómu pak zaujmou vyřezávané barokní oltáře a nejkrásnější malířské dílo Sorie, vlámský triptych Ukřižování z roku 1559 v kapli svatého Saturnina. Nechybí zde ani románská křížová chodba.

Kostel svatého Dominika je národní kulturní památkou a byl postaven ve 12. století v nejčistším románském slohu. Jeho průčelí zdobí slepé arkády, překrásná růžice, portál a figurální výzdoba v tympanonu. Kulturní památkou je i kostel svatého Jana (San Juan de la Rabanera), velmi originální románská stavba pod byzantským vlivem. Portál svatého Mikuláše sem byl přenesen ze zničeného kostela. A do třetice - kulturní památkou je též křížová chodba svatého Jana na Dueru (San Juan del Duero), která náležela k bývalému templářskému klášteru. Její pozoruhodností je originální románsko - mudéjarský ambit.

Světské stavby i zde jsou reprezentovány především paláci. K nim patří Alcantarský palác, palác Ríosů, palác vévodů Gomarů a další. Často jsou zdobeny překrásně vypracovanými erby, jak bývá ve Španělsku zvykem.

V podvečer odjíždíme do města Tarazona. Ano, čtete skutečně dobře. Tarazona, nikoliv Taragona. Toto město leží na úpatí hory Moncayo, nejvyšší v iberském hraničním pohoří (2316 m). I tady je vliv maurských stavitelů, kteří působili v celé Aragonii, jasně patrný. Město bylo krátce i sídlem aragonských králů.

Zastavujeme u katedrály, nedaleko informační kanceláře. Přestože je už sedm hodin večer, informace jsou otevřeny. Ochotná slečna nám poskytne plán města, omlouvá se, že ho mají pouze ve španělštině. Na plánu nám ukáže nejzajímavější místa, doporučí jejich zhlédnutí. Prohlídku začneme tedy hned u katedrály. Ta je gotická, ve stylu mudéjar s cimbuřím z červených cihel a portálem, který zhotovil Juan de Talavera. Se stavbou bylo započato ve 12. století, k dalším úpravám došlo ve 14. století a potom i v 15. a 16. století. Není tedy divu, že zde objevíme i vliv renesance. Uvnitř je obzvlášť vzácná kaple rodu Calvillů s oltářem od Juana Leviho a renesanční křížová chodba se zřetelnými arabskými prvky.

Přejdeme přes vyschlé koryto řeky a ocitáme se v samotném středu starého města. Křivolakými uličkami vyšplháme do kopce, k církevním i světským stavebním skvostům středověkého umění. Strmé uličky jsou překlenuty oblouky, zachovala se i část městských hradeb. Domy ve městě jsou mimořádně vysoké. Kostely Svaté Magdaleny a Neposkvrněného početí (Concepción) mají krásné věže. Oba kostely jsou jednolodní a cihlové, nikoliv kamenné, s kachlovou výzdobou a představují stejně jako katedrála klasické příklady aragonského stylu mudéjar. Dnešní radnice je bývalá burza ze 16. století, překrásný výtvor renesance. Má bohatě zdobenou fasádu se znaky Tarazony, Aragonie a Karla V., který sem přivedl bankéře z rodiny Fuggerů. Ve městě nechybí ani biskupský palác, zvláštností je tzv. judérie a staré náměstí pro býčí zápasy. To má kuriózní tvar: je osmihranné a uzavírá jej třicet dva domů, které pocházejí většinou z 18. století.

Další díly seriálu: Valovi píší o Španělsku

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
31.7.2006
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 20.22
Co je to karma a jak funguje?

Cestovatel
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist