nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Španělsko IV

Téma: Španělsko

Čtvrteční ráno je opět přímo ukázkově nádherné. Netopýři, kteří nás v noci obletovali, se už uložili ke spánku, my se naopak pomalu probouzíme. Po nezbytné ranní hygieně a snídani sjíždíme opět na pobřeží. Ale jen na chvíli, protože vzápětí odbočujeme na Guernicu. Kdo by toto jméno neznal! Nejprve tragédie - za občanské války r. 1937 ji německá legie Condor proměnila v hromadu sutin - potom světoznámý stejnojmenný Picassův obraz. A dnes? Nic moc zvláštního, prý jedno z center baskického nacionalismu. Symbolem svobody je tisíciletý dub, pod nímž španělští panovníci po staletí slibovali zachovávat práva Basků.

Bilbau se vyhýbáme a zastavujeme až zase na pobřeží. Jedeme po kantabrijském pobřeží s rybářskými vesnicemi a městečky a s nádhernými plážemi. Od 16. do 18. století se zdejším přístavům říkalo "moře Kastilie". Nejdůležitějšími místy byly "Cuatro Villas de Mar - čtyři přímořská města. Castro-Urdiales, Laredo, Santoňa a Santander. Později vtiskovali této části pobřeží podobu tzv. indianos. A kdo jsou "indianos"? Koncem 19. století, kdy Španělsko ztratilo poslední kolonie na Kubě a Filipínách, se vystěhovalci vraceli do své původní vlasti, stavěli si přepychové vily a investovali kapitál do přístavů a loďstva. V té době byly rozšířeny přístavy v Castru-Urdiales a Laredu, aby sloužily jako odlehčovací přístavy pro Bilbao.

Z výše zmíněných se rozhodneme pro návštěvu Castra- Urdiales. Toto město je v současné době oblíbeným letním sídlem bilbaoských majetnějších vrstev. Jeho siluetu tvoří ruiny templářského hradu s majákem a opevněný kostel Santa María. Plány kostela pocházejí z 13. století, tedy z období ještě románského, později se však stavělo už ve slohu gotickém. Horní část města má středověké centrum, v dolní části je přístavní promenáda, obytné čtvrti bohatého měšťanstva z přelomu století a množství hotelů. A samozřejmě nádherné pláže. Tomuto lákadlu neodoláme a na jedné z nich vystavíme své tělo chladivým vlnám i horkému slunci. Zde poprvé poznáváme, že voda Atlantiku není tak studená, jak se traduje. Je sice chladná, ale příjemně osvěží.

Pláž opouštíme až se zvyšující se intenzitou slunečních paprsků. Při jízdě po pobřeží ještě několikrát zastavujeme. Naši pozornost upoutávají světlé skály a množství ostrůvků v moři. Krajina nám svým charakterem připomíná Dalmacii. Projedeme okrajem přístavního města Santander a zastavujeme na parkovišti v Santillaně del Mar. Tato vesnice či městečko zůstalo jako celek od 17. století nedotčeno a tak není divu, že láká množství turistů. Všechny zdejší budovy jsou ukázkami klasické architektury santanderské venkovské šlechty. Najdeme na nich daleko přesahující střechy, šlechtické erby na fasádě a zasklené balkony s bujnými převislými květy různého druhu. Světlý kámen staveb a zeleň a různobarevné květy působí zvláštně.

V městečku se nachází také jeden z významných církevních komplexů, komplex Santa Juliana, příklad románské architektury na severním pobřeží. Podle místní legendy byly zhruba v polovině 8. století, na počátku znovuosídlování území získaných po prvních porážkách Maurů, na toto místo přeneseny ostatky mučednice svaté Juliány, umučené na počátku 4. století, protože si chtěla zachovat svoji čistotu a křesťanskou víru. Její ostatky byly nepochybně uloženy nejprve v malé kapličce, ale zanedlouho zde byl postaven klášter. Svaté Julianě vděčí městečko i za svůj název - španělský název Santillana vznikl vlastně stažením slov Sancta Juliana. Do obce se postupně začaly stěhovat šlechtické rody. První písemné zmínky o klášteře a tedy i o celém sídlišti pocházejí z 9. století.

Klášter svaté Juliany se nachází na tzv. Svatojakubské cestě, přesněji řečeno na její pobřežní větvi, která procházela městy San Sebastian, Guernice, Castro-Urdiales, Santander, Llanes a Ribesella a po níž chodili ti, kdo se chtěli v Oviedu poklonit ostatkům svatých ve známé kapli zvané Cámara Santa. Skutečnost, že klášter stojí právě na Svatojakubské cestě, přispěla k bohatosti a vysoké umělecké úrovni jeho výzdoby. Slavné svatojakubské pouti totiž představovaly nepochybně impuls pro duchovní život i pro plodnou výměnu kulturních hodnot mezi středověkým Španělskem a ostatními oblastmi západního křesťanství.

Na počátku 12. století se klášter stal kolegiátní kapitulou. Mniši v této době opouštějí benediktinskou řeholi a přiklánějí se k řeholi augustiniánské. Protože zde není sídlo biskupství, nemůže být kostel katedrálou. Kapitula se však dále rozšiřovala a v roce 1209 předal kastilský král Alfonso VII. delas Navas pod opatovu správu celé sídliště. Tím však zavdal příčinu ke stálým střetům mezi civilní a církevní mocí. K úpadku kapituly dochází až po nástupu Habsburků na španělský trůn, mimo jiné také v souvislosti s vystěhovalectvím do Ameriky. Jen málo vystěhovalců se však do této oblasti vrátilo, ti nemnozí ale vtiskli městečku zejména v období baroka dnešní ráz. Zdá se až neuvěřitelné, jak se obyvatelům podařilo ráz 17. století zachovat až do dnešních dob. Není tedy divu, že v ulicích potkáme malíře, které přitahuje pochopitelně půvab města.

Okolí Santillany neuspokojuje jen milovníky mořských vln a architektonických památek minulých století, ale i milovníky umění mnohem, mnohem staršího. Nedaleko Santillany totiž leží proslavená Altamira, jeskyně s pravěkými malbami. Navštívit ji je pro obyčejného smrtelníka nemožné. Kdo se chce pokochat nádherou výzdoby Altamiry, musí podstoupit složitou proceduru objednání návštěvy a nevím čeho ještě nebo si zajet prohlédnout její přesnou repliku v madridské galerii Prado. V této oblasti je pro turistu přijatelnější navštívit jinou z několika zdejších jeskyň. Výzdoba v nich sice není tak bohatá a světoznámá, ale i to údajně stojí zato. My však i tuto možnost opouštíme, protože bychom museli dlouho čekat.

Pokračujeme příbřežní silnicí a opět obdivujeme krásu zdejších turistických center. V paměti nám asi nejvíce utkví městečka Comillas a San Vicente de la Barquera. Comillas proslavil hraběcí rod téhož jména, který se s velkým jměním vrátil z Kuby. Kromě paláce a rozverného letního zámečku Capricho navrženého Antoniem Gaudím je v městečku vysoká teologická škola, jejíž stavbu jezuité zadali Gaudího současníkovi Domenechu i Montaner. San Vicente de la Barquera je půvabné rybářské městečko, nad kterým ční trosky hradu. Ve městě je gotický opevněný kostel s románským portálem, zbytky městských hradeb, na náš vkus až příliš zvláštní náměstí a - překrásné rozložité palmy.

Odjíždíme od pobřeží do vnitrozemí, v plánu máme alespoň letmý průjezd jedním z nejhezčích španělských pohoří, pohořím Picos de Europa. Tušíme však, že počasí nám nebude příznivě nakloněno. Slunce se schovalo za mraky, vrcholky teď již nedalekého pohoří se skrývají v šedém oparu. A k tomu všemu od západu připlouvají další tmavé mraky. U obce Panes vjíždíme do údolí či spíše soutěsky řeky Cares. Silnice se zúží, "zklikatí" do nejvyšší možné míry. V propasti hluboko pod námi se třpytí vody průzračné řeky. Představuje se nám příroda téměř nedotčená lidskou rukou. Bohužel ale zároveň na zemi dopadají první dešťové kapky. Nejvyšší horský masív severního Španělska se nám asi nepředstaví v celé své kouzelné kráse.

Projíždíme soutěskou a naše zraky míří spíše dolů než k horským vrcholům. Ty se nenávratně ztrácejí v mracích. Chtěli jsme dojet do centrální části pod nejvyšší horu Tore Cerredo (2648 m), do místa zvaného Fuente Dé, odkud stoupá lanovka do výšky 2000 m na vyhlídku Cable. Chtěli jsme k vysokohorským ledovcovým jezerům Enol a La Ercina. Chtěli jsme do poutního místa Covadonga s klášterem, k němuž tvoří kulisu horské štíty Picos de Europa. Zůstalo však jen u chtění. Racionalisticky rozhodujeme, že tyto naše představy odkážeme kvůli počasí do říše snů a zvolíme "náhradní program". Ten ale nemáme připravený a tak improvizujeme.

Zcela náhodou se nám do rukou dostává prospekt zvoucí do městečka Cangas de Onís, prvního hlavního města asturského království. Jeho nabídka vypadá lákavě a tak proč bychom sem nezavítali. Půvabné náměstí, kostel pamatující určitě několik století a především slavný římský most, pod nímž visí ještě slavnější asturský kříž. Chtěl-li dříve někdo přejet s károu nebo s koňským povozem přes tento strmý most, bylo třeba připřáhnout volský potah, jinak na mostě uvízl. Dnes po něm procházejí turisté, na kamenech v řece pod ním posedávají další návštěvníci. Projdeme městečkem, zhodnotíme architektonické památky i nabídku zdejších obchodů a vracíme se k moři. Tam snad bude lepší počasí. Blíží se ale večer, takže nejdříve zdravý spánek a teprve potom další poznávání.

Druhý den ráno si zcela jasně uvědomujeme, že zde, daleko na západě, se rozednívá mnohem později než u nás, protože jsme vlastně v pásmu nultého poledníku, a přitom se řídíme středoevropským, a navíc letním časem. Posun činí 1,5 - 2 hodiny, rozednívá se zde tedy až kolem 7. hodiny ranní. Dnes pravděpodobně tzv. "půlíme" naši dovolenou, začínáme její 10. den a náš plán zní: dovolené 20 dní, více je nad naše síly.

A pak už se zase na několik desítek kilometrů zdravíme s oceánem. Nejprve zastavujeme ve Villaviciose. Na jejím okraji zahlédneme zvláštní kostel. Je to kostel San Juan de Amandi, jehož základy sahají pravděpodobně do doby vlády románského slohu. Průčelí vlastního kostela je chráněno otevřenou krytou chodbou, která obepíná zhruba polovinu kostelní stavby. Nízká zídka, sloupy, které nesou střechu. Zvláštní. Něco podobného se nevidí často.

Čtvrtmiliónový Gijón, největší město celého kraje, průmyslové centrum a přístav, pouze projedeme a pokračujeme do města Avilés. Toto průmyslové a přístavní město patří také ke starým městům, byť knižní průvodci o něm téměř mlčí. O jeho starobylosti se přesvědčujeme i při letmé procházce. Starobylé kostely (ze 13.- 17. století), radnice ze 17. století, staré domy na náměstí i v přilehlých uličkách. Zasklené balkóny, tak typické pro tuto oblast. Tak tedy řečeno ve zkratce vypadá Avilés.

Opět se vracíme do vnitrozemí, do města Oviedo. Toto město se 160 000 obyvatel, správní město provincie v oblasti zvané Asturie, leží mezi řekou Nalón a jejím přítokem Nora, rozprostírá se v předhoří Kantábrijských vrchů a je obklopeno úrodnou nivou. Bylo založeno v 8. - 9. století jako hlavní město Asturského království, jediného území, které nepodlehlo na poloostrově maurskému panství. Soubor památek z tohoto raného období je zcela jedinečný i v celoevropském měřítku. Do novodobé historie se Oviedo zapsalo r. 1934, kdy stávkující horníci město drželi 10 dní ve své moci. Za občanské války v letech 1936 - 39 bylo město silně poškozeno.

Mezi kopci a kopečky vyčnívá nad střechy domů věž pozdně gotické katedrály, "básně z kamene" (Clarín). V bezprostřední blízkosti katedrály najdeme ještě stopy minulosti: poněkud zašlé obchůdky, staromódní cukrárny, tichá náměstí ve stínu starých kostelů. Všude se tu shledáváme s hospůdkami chigres, které mají ještě dřevěné podlahy a kde se cidre - sidra (perlivé jablečné víno) dosud nalévá s nezvyklou obřadností. Hlavní náměstí a tržiště jsou typická náměstí lemovaná podloubími.

Oviedská katedrála nebo jinak bazilika del Salvador je v podstatě gotickou stavbou. Její výstavba začala v roce 1388 a trvala až do roku 1500. Teprve později k ní byla přistavena 82 m vysoká věž. Nejstarší částí katedrály je tzv. Cámara Santa, Svatá komora, která vznikla již v 9. století a pravděpodobně tvořila součást královského paláce Alfonsa II. jako kaple sv. Michala. Před Svatou komorou se na sloupcích nacházejí románské sochy apoštolů. V 12. století částečně přestavěná Svatá komora dnes slouží jako muzeum relikviářových předmětů. Do přístavku přimykajícího se ke Svaté komoře byl v době, kdy Maurové dobyli Toledo, uložen říšský poklad. Uvidíme tu pamětihodnosti jako achátovou truhlu a legendární andělský a vítězný kříž, který zdobí znak nejen Ovieda, ale i samotné Asturie. Obdivovat můžeme nejen jemně zdobené oltáře ze slonoviny, ale i velice kuriózní relikvie: sandál svatého Petra, několik vlasů Máří Magdaleny, kost svaté Eulalie a jeden z Jidášových stříbrňáků.

Hlavní oltář v chrámu pochází ze 16. století a je třetím největším a nejkrásnějším po oltářích v toledské a sevillské katedrále. Přilehlá křížová chodba má podobu získanou v 18. století. Ve spodní části komplexu se nachází krypta svaté Leokádie (Cripta de Santa Leocadia), jejíž klenba se zvedá přímo ze země.

S krásou katedrály i jejím stářím přímo ve městě soupeří i další kostely. K jedinečným předrománským kostelům patří kostel San Tirso s mozarabskou římsou kolem oken a kostel San Julian de los Prados či Santullano (kostel sv. Juliána na Louce). Ten druhý je jedním z nejstarších chrámů v Asturii vůbec a kupodivu se v něm zachovaly i zbytky starých fresek.

Svým stářím se mohou pochlubit i další církevní i světské stavby. Jejich výčet také není zrovna chudý. Biskupský palác pochází ze 16. století, stará univerzita s arkádovým nádvořím ze 17. století, ve stejném století vznikla i radnice. Kašna La Foncalada je jedinou středověkou kašnou z doby krále Alfonse III. zachovanou ve Španělsku, knížecí špitál vznikl v polovině 18. století, klášter sv. Pelaya byl zbudován na románských základech na přelomu 16. a 17. století, jeho fasáda pochází až z roku 1704. Klášter sv. Dominika byl v roce 1934 poničen, takže se z jeho původní stavby dochovala jen křížová chodba z roku 1518 a portikus z 18. století. Provinční archeologické muzeum se nachází v budově bývalého kláštera sv. Vavřince (San Vicente). U něho se zachovala křížová chodba z 15. století. Charakter města dokresluje řada starobylých paláců.

Po prohlídce historického městského centra a po údivu, který v nás vyvolá návštěva tržnice s neuvěřitelně různorodou nabídkou ryb, se vydáváme za dalšími předrománskými památkami v jeho těsném okolí. Chvíli bloudíme, snažíme se domluvit s "domorodci", nakonec jsme přece jen v hledání úspěšní. A co že to hledáme? Dva předrománské kostely, kostel Santa Maria de Naranco a kostel San Miguel de Liňo. Oba se nacházejí na úpatí hory Naranco, asi 3 km severozápadně od města. Kostel Panny Marie pochází z poloviny 9. století a je zbytkem rezidence asturského krále Ramira II. Kostel sv. Michala pochází ze stejné doby, je trojlodní, s jemnou dekorací uvnitř a s typickými šňůrovými vzory. Původně byl královskou kaplí. Jeho klenba je považována za nejlepší ukázku předrománské klenby v Evropě. V blízkosti obou zachovaných staveb se nachází množství skromných pozůstatků dalších staveb.

Ještě letmé pohledy do údolí na poněkud zamžené Oviedo a je před námi opět několik desítek kilometrů, než dojedeme do dalšího místa, které chceme poznat. Vracíme se zpět na pobřeží. Kousek od silnice, na břehu hluboko zaříznuté zátoky, leží Cudillero s přístavem. Je to údajně jedno z nejkrásnějších rybářských míst v Asturii s řadou prý výtečných restaurací nabízejících rybí speciality. Odtud na západ se strmé pobřeží rozevírá k čistým písečným i oblázkovým plážím. Také další osada, Luarca, přezdívaná "bílá rybářská vesnice", se rozrostla v malé městečko, které se tísní na úzkém prostoru u ústí řeky Río Negro. I Luarca má pěkný rybářský přístav a úzké uličky, jimiž se proplétají místní lidé i turisté mířící k moři. A tak i my v horkém podvečeru neodoláme a hledáme tu "svou" pláž. V blízkosti Puerto de Vega sjíždíme k malé písečné, dalo by se říci "rodinné", pláži a své tělo poroučíme chladivým vlnám. Hladina skutečně není nijak klidná.

Po nezbytném osvěžení nás stříbrná stužka silnice vede dále na západ. Silnice číslo 634 je rovná, táhne se až na obzor. Překvapí nás i poměrně vysoká povolená rychlost - 100 km/hod, pouze někde je rychlost snížena na 80 km/hod. Při jízdě nevíme, kam se máme dříve dívat. Vpravo skalnaté útesy, vlny bijící do rozeklaných skal, vlevo obzor uzavřený Kantabrijskými vrchy. A k tomu všemu krása dalších městeček a vesnic. Z centra městečka Navie vede eukalyptová alej až na pobřeží k otevřenému moři. Kousek nad městem jsou vidět základní zdi původního keltského sídliště Castro Coaňa. Jak se blížíme k městu Ribadeo, na silnici panuje čilejší dopravní ruch, i pláže jsou plnější. Mohutné vlnobití láká k surfování. Surfovat sice nebudeme, ale také zastavujeme na parkovišti před mohutným mostem nad řekou Eo, která se právě zde vlévá do moře. Z jedné i druhé strany silnice je skutečně se na co dívat. Za námi zůstalo město Figueras, před námi je Ribadeo a v místě, kde se na rozhraní říčního ústí a moře vytváří zátoka, se nachází Vegadeo. Města Ribadeo a Vegadeo - v doslovném překladu "břeh a louky Eo" - dostala název právě podle řeky Eo.

Uhýbáme do vnitrozemí. Silnice nám zase mizí až v dálce na obzoru. Míjíme bohatší i chudší stavení, osídlením dominují výstavné kostely. Například město Mondoňedo bylo dlouhá léta biskupským sídlem a tak není divu, že zde stojí katedrála z období přechodu od románského ke gotickému slohu. Baroko jí pak dalo fasádu. I my nahlédneme do této poněkud zapomenuté katedrály, abychom uviděli fresky z 15. století. Pak ještě několikrát zpomalíme, to když se objeví další z typických asturských špejcharů. Ty jsou vždy na kamenných "nožičkách", vzácněji na podezdívce, obrovnané těmi nejrůznějšími plody země. Nejčastěji však z jejich široko vysunutých říms visí hrozny zlaté kukuřice, popřípadě svazky cibule. Před Villalbou ještě něco upoutá naši pozornost. Proti nebi rudě se barvícímu od zapadajícího slunce ční změť křížů a jakýchsi minivěžiček. Až teprve přijdeme k onomu ohrazenému místu, poznáme, že se jedná o hřbitov, na naše poměry vskutku neobvyklý. Stejně tak, jako hřbitov vyvolal naši pozornost, vyvoláváme pro změnu pozornost zdejších obyvatel. "Čeko" - tak to tu snad ještě neviděli. Místní staříci s fajfkami obcházejí auto, nechápavě kroutí hlavami. Škoda, přeškoda že neumíme španělsky. Domorodci by byli ochotni si popovídat.

Ručičky hodin ukazují deset večer a tak je zase čas myslet na spánek. Řídký borový les s jemnou trávou je přímo jako dělaný pro náš odpočinek. Rozbalíme vše potřebné, nasytíme žaludky a poohlédneme se v okolí auta. Než se skutečně setmí, věnujeme se sběru místních šišek. Jsou krásně velké, některé ještě zavité, plné smoly a semínek s křidélky. Když jich přineseme k autu hromadu, začne nutný výběr. Česká republika se stane druhým domovem jen těm nejlepším exemplářům. A protože se nezadržitelně blížíme k nejzápadnější výspě Španělska, mysu Finistere, začneme těmto překrásným šiškám říkat symbolicky šišky - finisterky. Když se uložíme k zaslouženému spánku, dojdeme k poznání, že jižanské vedro nás asi pro tuto noc opustí. Rtuť teploměru vytrvale klesá, v 11 hodin v noci teploměr ukazuje 12 stupňů. Ráno bude asi ještě chladněji.

Protože jsme šli pozdě spát, druhý den si "přispíme". Naše zraky směřují nejprve k teploměru. No jasně - už večer bylo chladno. A teď? Je to neuvěřitelné, ale teploměr ve vrcholném létě ve slunném Španělsku ukazuje pouhých 10 stupňů. Ranní podmračenou oblohu jen letmo zahlédneme, protože když jsme konečně připraveni k další cestě, je už zase jasno. Ještě pár kilometrů a zastavujeme v dalším starobylém městě, ve městě Lugo, které je správním střediskem provincie. Průvodce praví, že vzhled starého města je v podstatě stejný, jaký mu dali staří Římané a že moderní výstavné město má široké ulice, náměstí a krásné zahrady. Nechybí zde ani termální lázně. Po dvou hodinách procházky a jízdy městem vyslovíme souhlas s těmito předloženými fakty.

Nejprve tedy to nejslavnější - hradby. Byly zbudovány Římany, jsou 10 až 13 m vysoké, 5 až 6 m silné a 2 km dlouhé. Obepínají celé staré město v neuvěřitelné zachovalosti. Nejprve je objedeme - netrefili jsme se totiž do správné brány - potom se po nich projdeme. Z této hradební perspektivy se nám staré město představí jako směsice především břidlicových střech, nové město je skutečně skryto z převážné části v zeleni parků. Ta je rušena jen přímými širokými ulicemi.

Potom přijde na řadu katedrála. Je opět pompézní, až trochu vyumělkovaná. S její stavbou se začalo ve 12. století, dokončena však byla až v 18. století, takže se na ní podepsaly všechny stylové epochy. Základ románský z roku 1129, gotická a barokní přístavba a novoklasicistní fasáda. Tak nějak by ve stručnosti zněla základní charakteristika její podoby. Interiér - zase na náš vkus příliš tmavý - nabízí též mnohé připomínky starých časů. Chórové lavice pocházejí ze 17. století a jsou dílem Galicijce Franciska Moure. Oba konce příčné lodi jsou vyzdobeny starým oltářním obrazem ze 16. století, který byl nejdříve rozřezán a potom na místě znovu pospojován a instalován. Patron a ochránce San Froilán je na něm vyobrazen s vlkem. Pověst vypráví, že vlk napadl na poli světcova osla, který nesl světci zavazadla, a sežral ho. Froilán vlkovi domluvil, toho jala lítost a nesl pak světcův náklad sám.

Po ranní, ještě poněkud ospalé prohlídce Luga, odjíždíme na pobřeží, do města La Coruňa. Správní, více než dvěstětisícové město se nachází na úzkém pruhu země, vybíhajícím do moře a oddělujícím dva zálivy. Jeho historie je - jak jinak - než starodávná. Keltské počátky, římská nadvláda, středověké doby rozkvětu i dočasné nepřízně osudu, střídající se doby míru a věčných válek. I do nich se město zapojilo. Vždyť například v roce 1588 zde více jak měsíc v důsledku nepříznivých plavebních podmínek musela čekat tzv. Nepřemožitelná armáda, největší flotila té doby, než se vydala k anglickým břehům.

Nás vítá město přívětivě. Podaří se nám zaparkovat v podzemních garážích v blízkosti pobřežní promenády a můžeme se vydat do městských ulic. Kolem přístavu směřujeme k hradu sv. Antonína. Než k němu dojdeme, opět se nestačíme divit. Příbřežní promenádu zdobí nejen stylové lampy a lavičky zvoucí k posezení, ale i odpadkové koše ve tvaru lodní "trubky". Nutno říci, že nám chvíli trvalo, než jsme pochopili účel těchto "trub". Chvíli postojíme u pevnosti sv. Antonína ze 16. století a pak se vydáme do městských ulic. Zatím vůbec netušíme, jaké překvapení nás v nich čeká.

A co nám tedy křivolaké uličky starobylého města nabídnou? Nejprve nefalšovaný středověký trh. V časném ránu se sice všechno teprve chystá, ale i tak je vskutku na co se dívat i co ochutnávat. Přes ulice jsou nataženy ozdoby z barevných papírů a látek. Stavějí se dobové stánky a v nich se nabízí všechno možné. A kdo by této nabídce odolal? Ani my nejsme tak silní a ochutnáváme. Tedy alespoň něco. Nejvíce nám chutná klobása zapečená v listovém těstě, místní podoba perníku a slisované fíky s ořechy a mandlemi. Ty si také odvážíme domů. Ach, těch chutí a vůní. Ale provázejí nás nejen vůně a chutě. Ve stáncích najdeme i lidovou keramiku, batikovaný textil, lidové malby a nádherné masky z kůže. Kličkujeme od jednoho stánku k druhému a dost dlouho nám trvá, než se vzájemně přesvědčíme o skutečnosti, že čas je pro nás až příliš drahý a že proto i na něj musíme brát ohled. Pokud rychle neopustíme všechna tato lákadla, nestihneme prohlídku místních pamětihodností.

Brzy zjišťujeme, že i toto město je především plné kostelů. Ať zamíříme do kterékoliv ulice, narazíme na kostel. Přestože máme podrobný plánek města, i při sebevětší snaze se v tom kostelním množství nedokážeme orientovat. Pouze některé dokážeme identifikovat. K těm identifikovaným tedy patří následující. Je to především kolegiátní kostel Panny Marie, postavený v románsko - gotickém stylu a skrývající umělecká díla z 12. - 15. století, dále pak kostel sv. Dominika postavený v barokním slohu, kapucínský kostel z 18. století, románský klášterní kostel Santa Maria del Campo, románský kostel Sv. Jakuba staršího, údajně nejstarší ve městě, a kostel San Jorge s barokním průčelím.

Ale nejen církevními stavbami se může toto město chlubit. Když pomineme pozoruhodnosti ukryté ve zdejších muzeích - bohužel nám na ně opět nezbyl čas - jsou tu ještě další krásy. Srdce města tepe na náměstí Plaza de María Pita vroubeném podloubím. Náměstí nese jméno hrdinky, která v boji proti Angličanům pod Drakeovým vedením dopomohla městu k vítězství. V té době však Angličané vypálili celé staré město i s přístavem. Svůj půvab mají i mnohé domy zdobené zasklenými balkóny. A co by to bylo za pobřežní město, kdyby se nemohlo pochlubit plážemi. Ty zdejší jsou krásné, písečné a nazývají se Riazor (500 m dlouhá, 30 m široká, se středně jemným pískem, bez chaluh), Orzán, Santa Cristina (1 km dlouhá, 30 m široká, s jemným pískem a též bez chaluh) a Bastiagueiro (7 km dlouhá od města, 400 m dlouhá, s jemným a pevným pískem, bez chaluh a příboje).

Staré město nejen projdeme, ale i projedeme, když míříme k nejznámější a nejstarší architektonické památce v La Coruni. Na nejzazší špici ostrova hlídá město maják Herkules zvaný též Herkulova věž. Byl postaven Římany na skále vysoké 56 m v 2. století našeho letopočtu, aby střežil bezpečnost lodí v této divoké oblasti. Aby se dobře uchoval, byl v roce 1791 obložen kamenem. Uvnitř věže je dodnes patrný pozůstatek původní římské stavby. A nejen to. Kromě prodejny suvenýrů je tu i malé muzeum věnované bezesporu těm, kteří zde po staletí bojovali s nepřízní přírodního živlu. Fotografie dokumentující ztroskotání jedné lodi na místních skaliskách jsou toho výmluvným dokladem. I nás od parkoviště k samotnému majáku nedoprovází jen nabídka prodavačů suvenýrů a pohlednic, ale i věčný ostrý vítr. Jsme rádi, když se můžeme před ním na chvíli schovat u zdi majáku. Jak to zde musí fičet v zimě, to nechceme raději ani domyslet. Život zde je plný dobrodružství, ale především neskonale nebezpečný a náročný. Do zdejšího větru nám jen poněkud nezapadají palmy, které spolu se zářivě červenými lampami pouličního osvětlení střeží komunikaci směřující z města až na tento cíp země.

A teď už nás skutečně čeká ten nejzápadnější výběžek španělské země. Neustále střídáme cestu vnitrozemím s občasnými zajížďkami k moři. Západně od La Coruni se rozprostírají nádherné pláže, na něž vyjíždějí lidé z měst. Jedním z turistických center zde je i Malpica de Bergantiňos. Městečko krčící se na úpatí nevysokého kopce, překrásná písečná pláž, mořská hladina, která zná snad všechny odstíny modré barvy. Za Malpikou se táhne tzv. Costa de Muerte (Pobřeží smrti). Jeho jméno připomíná nesčetná neštěstí, kdy na skalnatém pobřeží ztroskotaly lodi, a zároveň ukazuje na zakořeněnou pověrčivost místních obyvatel. Krajina kolem mysu Finistere, která byla až do konce 15. století pokládána za konec světa, je rozeklaná, těžko přístupná. Jsou v ní však krásné osamělé pláže, k nimž se dá často dojít jen dlouhými polními cestami. Až sem došlo v 15. století poselstvo českého krále Jiřího z Poděbrad, vedené Václavem Šaškem z Bířkova, známé z Jiráskova zpracování v knize Z Čech až na konec světa. Na zdejším pobřeží jsou prý k nalezení nejrozmanitější "plody moře" a nejlepší krabi z celé Galicie.

Než ale dojedeme na onu nejzápadnější výspu, ještě několikrát zastavujeme. Navíc bychom se rádi i zde vykoupali. Pravdou je, že teplota vzduchu je nižší, než by mnozí turisté očekávali, a teplota bouřících vodních mas bude asi také dost hluboko pod dvaceti stupni. Nejpůvabnější z přímořských středisek nám připadá Laxe a tak tu chvíli zůstaneme. Okamžitě však zjistíme, že koupání je zde pouze pro otužilce - voda může mít tak 15 stupňů. S dlouho drkotajícími zuby si tedy začneme všímat jiných půvabů tohoto místa. Laxe je asi původně malá rybářská osada, která se v současnosti proměňuje v turistické středisko.Vzniká tady široká příbřežní promenáda, nové hotely, koutky pro děti. Očima bloudíme po rozrůstajícím se osídlení, odhadujeme, jak toto místo bude vypadat za 5 či 10 let. Bude stále tak panenské, nebo se promění v uniformní centrum cestovního ruchu se všemi svými zápory?

Podobně vypadá i Muxia. Jen těch turistů je zde už trochu více. Ale jinak stejně bouřící moře, krásná pláž, skaliska. A na té nejrozeklanější skále kostel jako důkaz existence lidského pokolení po mnoho generací i v těch nejzapadlejších končinách, i v těch nejdrsnějších podmínkách. Usedneme na jeden z kamenů - každý si vybere ten "svůj" - a necháváme se unášet půvaby krajiny i svými poněkud zmatenými myšlenkami. Co všechno se nám prožene hlavou! Tam v dálce na obzoru za zálivem Cabo Vilán s majákem, zpěněné spousty vod, modř hladiny přecházející až do téměř černé barvy a pak už jen obloha. Ze slastného rozjímání nás vytrhne až štěbetající skupina Japonců.

Solidní silnice nás dovede až do městečka Corcubión. Tam se z ní vydělí silnička, či spíše širší cesta, a ta vede zaříznutá do travnatého svahu až na "konec světa". Tak to je tedy Cabo Finistere. Travnatý a kamenitý kopec, maják, vyhlídková terasa, stánek se suvenýry, vítr prohánějící se ve sporadických křovinách. Až úplně nahoře na kopci vojenský prostor a - nechutná skládka. A rázem je po romantice.

Zpět přes Corcubión, zatím několik kilometrů na jih, kolem zálivů, nových i starých lidských sídel, travnatou i křovinatou krajinou, jen s minimálním množstvím stromů. A k tomu všemu slunce sklánějící se k obzoru tak dlouho, až se vykoupe v nekonečném oceánu a předá jeho hladině lesk svých paprsků. Že by se opět v nás probudila romantická duše? S touto nejistotou, příjemně unaveni, v tichém prostředí vesnice Carnota - v této vesnici je prý nejdelší špejchar v Galicii a jen tak mimochodem, galicijské špejchary jsou jiné než asturské, jsou především z kamene a nám připomínají spíše hrobky - usínáme.

Další díly seriálu: Valovi píší o Španělsku

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
24.7.2006
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 17.20
Co je to karma a jak funguje?

Cestovatel
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist