administrator Báli jsme se toho již na začátku naší cesty Jižní Amerikou. V Kolumbii jsme několikrát viděli její stopu. Ale tentokráte nás čekalo setkání tváří v tvář.
Patagonie, národní park Los Glaciares, vesnička El Chaltén. Všechny oficiální kempy jsou plné a tak rozděláváme stan 200m od posledního baráčku za skalkou, tak aby na nás nebylo moc vidět. V noci máme divný pocit a nasloucháme různým zvukům. Ráno za skalkou nalézáme koně, který je přivázán k zemi a pase se. Balíme stan, nakupujeme zásoby a vyrážíme na dva několikadenní výlety.
Počasí nám bohužel po prvním dni nadělilo silný vítr a déšť, a tak dokonce jeden celý den trávíme ve stanu, povídáme si a hrajeme karty. Až pátý den je krásně a tak se kocháme okolní přírodou a scenériemi. Poslední nocování a ráno pelášíme do vesničky, abychom si mohli koupit lístek na autobus, který zde jezdí jen 3–4 týdně. Bohužel je již obsazeno. Další jede až za 2 dny. Zjišťujeme, že na dnešek a zítřek je předpovídáno extrémně dobré počasí na zdejší region. To, na které horolezci vydrží čekat několik týdnů. Proto se rozhodujeme podniknout rychle ještě jeden výlet. Na horu, z jejíhož vrcholu je vidět krásně do všech stran na okolní vrcholky.
Po dokoupení zásob tedy po obědě vyrážíme. V místě, kde přemýšlíme o kempování, nám zbývá ještě dost času do soumraku. Nechceme riskovat zítřejší posun v počasí a tak nakonec vyrážíme na lehko na vrchol ještě to odpoledne. Batohy schováváme v křoví opodál. Je nádherně. Z vrcholku je krásný pohled do všech stran, jen baterky foťáku přestaly kvůli silnému větru a zimě pracovat. Škoda. Vracíme se dolů k batohům. Když přicházíme, zbývá asi 45 minut do soumraku. Zpátky do vesnice to rozhodně nestíháme. A tak stavíme stan v lese, kousek od potůčku a asi 300m od nedaleké louky tak, aby nás nebylo vidět. Jsme přeci jenom v národním parku a stanovat se zde mimo vyhrazené kempy nesmí.
Nafukuji karimatku, když náhle periferně vidím v lese nějaký pohyb. Je to puma! Světle hnědá, není až tak vysoká jak bych předpokládal, ale na délku má určitě dva metry. Štráduje si to zleva lesem cca dvacet metrů před námi. Neví o nás. Až když ji přítelkyni ukazuji, tak si nás všimla. Zastavuje se a všichni se na sebe díváme cca pět vteřin z uctivé vzdálenosti dvacet metrů. Zdá se to ale šíleně dlouhá doba. Přestávám foukat karimatku. Otáčí se a jde okruhem směrem k té louce. Uf, to byl adrenalin. Víme, že jsou vysokohorské pumy plaché a že většinou o lidi zájem nemají, ale přeci jen je to jiný pocit ji vidět zblízka naživo. Nikdy nevíte co má za lubem.
Trvám na tom, že si jde pro večeři na nedalekou louku, kde se pasou krávy. I tak ale upevňujeme jídlo daleko od stanu a dovnitř stanu si beru i dlouhý klacek pro všechny případy. Zalézáme do spacáku a nasloucháme zvukům přírody. Teď si teprve uvědomuji klasické bečení krav. Čekáme na to nestandardní. A tím i její večeři. Bohužel stále nepřichází. Začínáme přemýšlet, zda-li se za námi náš kolemjdoucí nepřijde v noci podívat. Moc nespíme, slyšíme růst trávu i běhat brouky. Hrůza. Úlevu přináší až ranní rozbřesk. Přežili jsme to. Balíme stan a jdeme zpátky do vesnice. Tohle se moc lidem nepoštěstí. Do odjezdu autobusu nám zbývá ještě den a tak si dopřáváme nutného oddechu a dobrého jídla. Večer opět stanujeme na okraji vesnice u naší známé skalky. Konečně se trochu vyspíme. Jaké je naše překvapení, když ráno při procházce za skalku objevujeme ožrané zbytky kostry a kůže. Nejsem odborník, ale musí to být tak tři dny staré. Vypadá to na koně. Že by náš kamarád z první noci?
Měsíc po návratu do Čech koukám na jeden z přírodovědných kanálů. Dávají dokument o přepadení dvojice turistů v národním parku v USA vysokohorskou pumou. Chvíli je sledovala a pak udeřila. Pán to nakonec zázračně přežil, protože si dobře chránil krk. Ale skalpovala mu většinu obličeje a zátylku a málem vykrvácel, než se dostal do nemocnice. Inu, občas se ty výjimky stávají. Jsem rád, že náš jihoamerický kolemjdoucí byl přátelštější.
