Rozhovor s Vladimírem Plešingerem

Sám sebe podle vlastních slov nepovažujete za cestovatele, jak byste se tedy nazval?

Nějak jsem si označení „cestovatel“ přiřadil k osobnostem, o jakých je psáno třeba zrovna v Knize Konga – konkrétně například k Livingstoneovi nebo Stanleyovi, abych mluvil o těch největších. Možná, že je to přehnané, ale vezměte si druhou stranu mince: dnes je označován za cestovatele i ten, kdo vyjíždí s cestovkou a promítá pak někde na plátno obrázky z cesty na Kanáry nebo do Thajska. Musím-li se nějak nazvat, nenapadá mě nic šikovnějšího, než „spisovatel knih s exotickou tematikou, založených na vlastní zkušenosti“.

Jak jste se k cestování vlastně dostal? Od malička jste tíhnul k výletům do čím dál tím vzdálenějších míst, nebo se to prostě zlomilo?

Jsem z generace, která se v mládí ze socialistického Československa obtížně dostávala kamkoliv. U typů jako jsem já (a určitě jsem nebyl nic výjimečného), to budilo šílenou touhu někam vyjet. (Možná, že jsem to měl trochu v genech. Moje matka se za svobodna jmenovala Parlesáková a jejím bratrancem byl Adolf Parlesák, autor „Habešské odyssey“, u nějž by se už možná označení „cestovatel“ dalo aplikovat.) V půlce šedesátých let se tvrdý prosovětský režim na čtyři roky trochu uvolnil. Tenkrát jsem se dostal prvně do západní Evropy, Skandinávie a severní Afriky (hrál jsem tam všude košíkovou za Kladno, ve Francii jsem kromě toho trhal hrozny v Champagni a vykládal zboží v pařížské tržnici). V roce 1969 byl s podobným ježděním konec, Strašně jsem se snažil využít jediné další možnosti, kterou jsem měl jako nestraník – dostat se ven přes svou profesi. Podařilo se mi to až v roce 1974, kdy jsem odjel jako geolog vrtné expedice do Venezuely. Vyvinulo se to tak, že jsem se stal jejím vedoucím a místo původně plánovaného půl roku jsem tam pobyl šest let. Po návratu jsem se přes pohovory a zkoušky dostal do rangu expertů, připravených na terénní práci pro OSN. V roce 1983 jsem odjel jako vedoucí projektu OSN do Gambie a v různých zemích Afriky jsem pak působil ve stejné funkci nebo jako konzultant s malými přestávkami až do roku 1995. Díky jazykům jsem byl pro newyorské ústředí univerzál a mohl jsem ještě pokračovat – po pravdě jsem ve zmíněném roce 1995 vzdal už podepsaný nový kontrakt v Guineji Bissau. Vrátil jsem se, protože moje matka onemocněla.

Co na to Vaše rodina, Vaši přátelé? Nebylo to asi tak běžné v tehdejší společnosti

Ze strany rodiny a přátel jsem se nikdy nesetkal s nepochopením. Moje žena absolvovala s malým synem skoro celou Venezuelu a část Afriky, což byla velká zkouška samostatnosti, protože já jsem trávil spoustu času v terénu – tj. mimo hlavní město, kde jsme měli základnu. Zlomem byla Honzova těžká malárie ve Středoafrice. Když se z ní jentaktak vylízal (bylo to na Vánoce 1987 a Honzovi bylo 13), odjela s ním zpátky do Prahy s tím, že už ji nikdo nepřinutí risovat život dítěte. Paradoxní je, že Honza pak, sotva skončil vejšku, odjel s Člověkem v tísni nejprve do Kosova a potom do Čečny na dlouhodobé akce, při nichž možná šlo o život víc než při té malárii.

Kdybyste měl říct tři místa, kam byste se teď hned nejraději vrátil, kam by to bylo?

Když jste někde dlouho a vysloveně vám tam neubližují, identifikujete se s tou zemí a stane se z vás její fanda. Do Venezuely se de facto vracím, kdy to jde. Do Středoafriky bych jel taky hned, jenom bych měl rád k dispozici terénní auto jako kdysi (na projektu jsem jich měl deset). V obou těch zemích je dneska problém s režimem, ale naštěstí ve Venezuele to dosud neohrožuje pohyb. Třetí zemí je Peru. V posledních čtyřech letech jsem tam byl sedmkrát, z toho šestkrát pracovně na projektu termálních vod. Z toho plyne, že tam mám přátele a taky to, že si neskromně myslím, že o některých věcech a místech v Peru toho vím víc, než druzí Češi, přestože teď u nás o Peru vychází spousta literatury. Osmá návštěva by byla čistě soukromým zaplněním mých bílých míst na mapě.

Dostala se mi do rukou Vaše Kniha Konga. Myslím, že to je vážně unikátní „pobytopis“ jak Vy říkáte. Jak se ale díváte na dnešního studenta, který se v ní inspiruje a rozhodne se navštívit Pygmeje tak, jako jste to udělal Vy? Měl byste pro něho nějaké rady? Má vůbec Vaše kniha inspirovat k „turistické“ návštěvě?

Stalo se mi, že mě v roce 1998 oslovil člověk, který četl mé články, a sdělil mi, že by rád navštívil Pygmeje. Pro mě je takováhle záležitost fakt delikátní. Píšu o tom v Knize Konga v podkapitolce „Vetřelci a informátoři“. Upřímně si myslím, že nejlepší je nechat ty lidi na pokoji. Jenže – vždyť já sám jsem je taky navštívil! Nebylo by sobectvím to nedopřát druhým? Takhle jsem zauvažoval a dal jsem tomu člověku dost podrobné know how včetně jména vesnice, odkud má vyrazit za Pygmeji do lesa, a včetně způsobu, jak se do té vesnice a pak do toho lesa dostat. A za rok jsem se dočetl, že si udělal cestovku a že se rozhodl k Pygmejům vodit lidi víceméně podle sloganu: Když mi dobře zaplatíte, ukážu vám krásně primitivní lidi. (A protože je to muž činu, taky to realizoval – možná i vícekrát.) Zavolal jsem tomu člověku a říkal jsem mu: „Nepřipadne ti blbý dělat z lidí turistické objekty?“ Odpověděl mi: „Tohleto já jsem si už vyřešil.“ Tečka. Mimochodem, dneska už bych ani žádný návod dávat nemohl, protože od mého pobytu ve Středoafrice utekl dost dlouhý čas.

Na počátku této knihy bylo, jak Vladimír Plešinger přiznává, okouzlení střední Afrikou. Slůvka Ubangi-Šari zněla autorovi podmanivě už v dětství, aby o mnoho let později okusil pořádně a z první ruky slasti i mizérie středoafrických tropů.

Nedá mi to, abych se nezeptal, jaké další jazyky, kromě pygmejštiny, ovládáte?

Podruhé ocituji sám sebe. V knize sice používám výraz „pygmejština“, ale vzápětí vysvětluji, že žádná pygmejština neexistuje. U Pygmejů větve Aka, o nichž především píšu, je „pygmejštinou“ přizpůsobený jazyk sousedních bantuských etnik. Můj tehdejší přítel Abel Koulaninga, doktorand etnologie na Sorbonně, mi dal před mým odjezdem na sčítání k dispozici svůj slovníček nejpotřebnějších výrazů. O tom, že bych tím jazykem vládnul, nemůže být řeč. – S mými jazyky to není nijak slavné. Pochopitelně umím španělsky, francouzsky a anglicky, ale mám i jazyky, v nichž sice čtu bez problémů, ale na rozmluvení bych potřeboval nějaký čas. Myslím tím především portugalštinu, ale taky ruštinu. V němčině jsem chronickým začátečníkem, a musím-li nějaký pramen studovat z němčiny (což se mi stalo i v případě Knihy Konga), tratím strašně moc času hledáním ve slovníku a náladu mám pod psa.

Věříte pořekadlu „kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem?“

Nevěřím. Jazyk je pro mě nástroj, nutnost. Američan nebo Angičan se žádný jazyk neučí a tím pádem má víc místa na jiné věci na harddisku, jímž je příslušná část mozku. Byl jsem v hodně zemích ve všech obydlených světadílech (číslo neuvedu, vypadalo by to, že se chlubím), ale už asi nikdy nebudu v Číně nebo v Japonsku. Návštěvu bych jistě neodmítl, ale fakt si nepřipadám dobře tam, kde se nedomluvím – a to je zřejmě případ dvou citovaných zemí. (Citovaný Áda Parlesák s jeho deseti jazyky, to byla jiná klasa. Projel kus Číny a velký kus Japonska včetně souostroví Rjúkjú na kole. „Japonština, to nic není,“ řekl mi. „Ale v Číně je to blbý, naučíš se něco v Pekingu a v Hong Kongu ti nikdo nerozumí.“) Pokud jde o mě, osobně mám rád latinské (románské) jazyky, ale vlastní latinu neumím. Při učení jazyka mám rád gramatiku a nerad nádeničinu při učení slovíček. V Gambii jsem uměl základy jazyků wollof a mandinka, v Centrafrice základy univerzálního jazyka sango. Dneska už bych si z těch řečí vzpomněl tak na pozdrav. Možná, že je to dobře, nezaplňuje to ten harddisk.

Vaše „Kniha Konga“ systematicky celou oblast střední Afriky detailně popisuje. Jak jste k té knize dospěl, bylo napsání takového detailního díla vaším cílem od počátku, nebo jste k tomu tak nějak dospěl postupně?

Dospěl jsem k tomu postupně. Původně jsme chtěli udělat s Rudou Švaříčkem knihu o přírodních lidech, kam já bych přispěl povídáním o Pygmejích, on o Papuáncích a Miloslav Stingl o nějakých Mikronézanech či Polynézanech. Pak jsme se nějak termínově nedohodli, v dobrém jsme se rozešli a Ruda se dal dohromady s pány Zikmundem a Stinglem a vydal velkou knihu o Novoguinejcích. Mně se na každou věc, na kterou narazím při psaní a sbírání podkladů, navinují další věci a spektrum se rozšiřuje. A z těch Pygmejů se to spektrum brzy rozšířilo na celou pánev Konga. (Po otázkách jako: Kdo je první objevil? Kde k tomu došlo? Od kdy žijí v symbióze s černochy? Kdo byl v pánvi dřív? atd.). K své původní odborné profesi jsem kdysi přidal hydrologii, která je pro mě opravdovým opiem. Jak známo, objevování vnitrozemí je v tropech vždycky závislé na cestování po řekách, takže od hydrologie byl krůček k objevitelským cestám. Nakonec mi ze všeho vyšel slepenec (doufám, že organicky stmelený) tří základních vrstev: vrstvy příběhové (založené na mých vlastních zážitcích), informační (zaměřené především přírodovědecky) a historické (to jsou ony „výpravy k srdci temnot“ z podtitulu). Jaksi navíc se v knize objevila i rovina politická, bez níž se dílo o současné střední Africe těžko může obejít.

Střední Afrika se tedy stala Vaší velkou láskou, co byste jí a jejím obyvatelům do budoucna popřál?

Jednoznačně mír. Nezapomeňme, že střední Afrika vstoupila do třetího tisíciletí „velkou africkou válkou“, ozbrojeným střetem s největším počtem lidských obětí od konce druhé světové války. Druhou věcí, již bych přál Afričanům, je to, aby se v nějaké rozumné době dobrali způsobu, jak doopravdy a v zájmu obyvatelstva využít vlastních zdrojů i zdrojů ze zahraniční pomoci. Jsem nerad skeptický, ale fakt je, že tohle přání je zatím nepříjemně iluzorní.

Děkuji Vám za rozhovor a přeji pěkně prožití svátků