nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Rakousko

Téma: Rakousko

Čas dovolené, čas odpočinku. Ale co se skrývá za slovem odpočinek ? Toť otázka přímo filozofická, lze však na ni odpovědět i čistě vědecky. Pro nás je odpověď na ni již několik let stejná. Napakovat nejnutnější věci do auta a vyrazit po cestách i necestách ve státech bližších či vzdálenějších. Naše letošní volba padla opět na Rakousko. Přímo toužíme po tom, abychom si ničili nohy chozením po horách. Loňské zastavení v Karnských Alpách bylo jen letmé a tak chceme letos poznat jejich krásy blíže.

V sobotu 22.července vyrážíme. Hranice přestupujeme v poledne v Nové Bystřici a okamžitě začínáme propátrávat oblast,do níž jsme ještě nikdy nezavítali. Neujedeme ani 20 km a už zastavujeme v městečku Heidenreichstein v oblasti zvané Oberes Waldviertel. Dnes je Heidenreichstein moderní malé městečko - má asi 5 000 obyvatel - zároveň se ale pyšní i v současnosti svou historií. Na náměstí najdeme kromě upravených starých domů i sloup s postavou Rolanda,ochránce městských práv, a zvon, který dnes stejně jako před staletími se rozezní každý den ve 21 hodin. Neopomeneme navštívit také městský farní kostel ze l4.stol. se známým pozdně gotickým chórem z 15.stol. a třemi barokními oltáři a na konec procházky si necháme to nejlepší - prohlídku vodního hradu, považovaného za jeden z nejhezčích v Rakousku.

Půvabnou krajinou, v níž se střídají lesy, louky a pole, dojíždíme do města Gmünd v těsné blízkosti našich hranic. I v tomto městě založeném kolem roku 1250 je mnoho zajímavostí. Na náměstí můžeme obdivovat mistrovství tvůrců překrásných sgrafit na renesančních domech i starou radnici umístěnou poněkud netypicky, nikoliv v zástavbě domů, ale přímo uprostřed náměstí. Propagační materiál nám přinese i další informaci - do r.1920 byly součástí Gmündu České Velenice.

Je dusno, jsme unaveni. To nás ale neodradí od návštěvy dalších zajímavých míst. Tím prvním je cisterciácký klášter u Zwettlu založený r.1137 a pak následuje samotné městečko Zwettl.Je stejně půvabné jako ta, která jsme už poznali, i ta, která snad ještě poznáme.

Až nelidské horko a stupňující se únava v nás vyvolávají touhu po chladivé vodě. Nejprve okusíme vody malé říčky Gr.Yspe a pak se ponoříme do mohutných vod řeky Dunaje. Koupel je osvěžující, vrací nám ztracené síly. A tak můžeme pokračovat v cestě.Loučíme se s Dunajem, projíždíme kolem města Amstetten a zastavujeme až na vyvýšenině Sonntagberg.

Je to zastávka neplánovaná, ale příjemná. Serpentinami se dostaneme k poutnímu kostelu, který zde byl postaven v letech 1705 - 32, a odsud se nám otevře překrásný rozhled po okolní krajině. Co nás překvapí nejvíce, je socha našeho světce Jana Nepomuckého. Že by další důkaz téměř čtyřsetletého soužití ve společné habsburské monarchii ?

Ze Sonntagbergu je jen skok do města Waidhofen an der Ybbs.Jeho historie začíná před rokem 1 000 a je spojena se železem jako historie mnoha míst ležících na jih od něj. Waidhofen byl historickými prameny poprvé připomínán r.995, kdy císař Otto věnoval zdejší pozemky klášteru Freising. Město potom bohatlo díky obchodu se železem a zpracování této suroviny.Proslavilo se nejvíce výrobou nožů,kos a srpů. V 16.stol. bylo tak bohaté, že si mohlo dovolit postavit hradby a ve stejném století se stalo i centrem reformace. Její myšlenky sem přinesl Paul Rebhuhn, syn zdejšího kováře, který studoval ve Wittenbergu, kde se spřátelil se samotným Lutherem a Melanchtonem, jejichž myšlenky přinesl do svého rodiště. 16. stol. přineslo však městu i krušné chvíle a to v době, kdy se před jeho hradbami objevili Turci. Psal se rok 1532. Dnes žije město rekonstrukcí, je to poznat na rozkopaném náměstí i přilehlých ulicích. Mnohé domy už ale dostaly nový kabát a svou čistotou září do dáli.

Den se pomalu schyluje k večeru a nám nezbývá nic jiného než se poohlédnout po místě vhodném na přespání.Po chvíli hledání objevíme malé místečko vedle lesní cesty. Rodinná rada rozhodne, že tady by se dalo přespat. Uvaříme večeři a pak odpočíváme. Za nedlouho po cestě kolem nás sjíždí auto s dvěma pasažéry. Řidič okamžitě zastaví a ptá se, zda nemáme nehodu. Když se ještě jednou ujistí, že skutečně nepotřebujeme pomoci, odjíždí. Asi po čtvrt hodině se vrací a opět u nás zastaví. Tentokrát jsou už jeho otázky různorodější. Nejvíce ho zajímá, zda tady chceme přenocovat, zda máme stan. A tak musíme s pravdou ven. Ne, stan nemáme, spíme v autě. Neznámý se okamžitě chopí iniciativy. Nabízí, že kousek nahoře má louku, kde můžeme v klidu přespat, lze si tam udělat i oheň apod. Zve nás, ať se jeden jedeme s ním podívat na místo. Váháme. Nakonec svolíme a manžel usedá do jeho auta. To vzápětí mizí za nejbližší zatáčkou.

Ne, není to příjemný pocit zůstat dvě ženské na neznámém místě v 9 hodin večer. Hlavou se honí různé myšlenky. Především se nám nechce věřit, že někdo nabízí pohostinství a nesleduje žádné jiné cíle. Naše ponuré myšlenky brzy rozptýlí zvuk auta. Manžel sděluje, že louka je ve svahu, že neví, zda se tam s favoritem dostaneme. Neznámý má totiž pohon všech čtyř kol a tak vyjet do kopců je pro něj hračka. Nechceme jeho pohostinnost odmítnout a vydáváme se za ním. Favorit kupodivu nástrahy stoupání zdolá a my se bez úhony dostaneme na místo.

Než stačíme rozvážit, co podnikneme dál, je tu opět neznámý s autem. Přiváží nám základní výbavu trampa a nezapomene přidat ani jídlo a pití. V předané tašce najdeme pitnou i nepitnou vodu, v termosce vařící mléko, chléb, salám, svíčku, sirky, pivo a toaletní papír. A k tomu všemu nám je ještě zapůjčen rýč. Prostě Rakušané si potrpí na pořádek. Nechceme všechno přijmout jen tak za pouhé poděkování a tak neznámému dáváme alespoň becherovku. Dlouho ji odmítá, vždyť přece řekl, že za tuto službu nic nechce.Popřeje nám dobrou noc a na náš dotaz, kdy máme ráno věci vrátit, abychom nebudili, jen dodá, že stačí, když vše postavíme ke dveřím. Dlouho se nám nechce věřit, že toto nezjištné jednání neznámého je skutečností. Prostě jiný kraj, jiný mrav. A jistě také jiné vychování.

Noční bouřka a silný vítr neslibují nic dobrého. Nedělní jitro je skutečně podmračené. Ve starém železářském městě Weyeru se spustí déšť a ten nás provází celým údolím řeky Enns až před město Hieflau. Přemýšlíme, co dál podniknout. Počasí dlouhému chození nevyhovuje a tak hledáme náhradní program. Na radu poutače před městem Eisenerz zahneme k jezeru Leopoldsteiner See.Přestalo sice pršet, ale nad jezerem se válí mraky. Mapa u jezera zve k návštěvě vrcholků v jeho okolí a legenda u ní slibuje pěkné rozhledy. My však nevidíme ani ty vrcholky, jsme rádi, že můžeme přehlédnout hladinu jezera. Déšť pomalu ustává a tak se projdeme alespoň kolem jezera, abychom si protáhli zdřevěnělé údy.

Vracíme se na hlavní silnici, projíždíme okrajem hornického města Eisenerzu, v jehož blízkosti se už v 8. stol. těžila kvalitní železná ruda, a zastavujeme na parkovišti nad městem. V tu chvíli máme jako na dlani kopec Steirischer Erzberg / 1 446 m/, kde se povrchovým způsobem na 60 terasách vysokých 6 - 16 m i dnes těží ruda s obsahem železa až 33 %. Zájemci se na tuto těžbu mohou podívat i zblízka.

Vystoupáme ještě do průsmyku Präbichl na výšku 1 225 m a hned se nám zlepší nálada. Směrem k jihu se slibně otevírají pohledy na údolí i na hory. Snad se tedy počasí umoudří. Jenže brzy se přesvědčujeme, že naše nadšení bylo poněkud předčasné. Jak rychle klesáme silnicí do Trofaiachu - a klesání je to důkladné, nejprve 10 %, potom dokonce 14 % - tak rychle se zase zatahuje obloha a zkrápějí nás kapky deště.

S náladou na bodu mrazu ujíždíme nejprve k západu a u Gatschbergu otáčíme na jih, na silnici zvanou cestou arcivévody Johanna. Ani její přírodní krásy nemůžeme vychutnat a tak naši jízdu přerušujeme až ve městě Murau na břehu divoké řeky Mur. Procházíme starobylými uličkami, zastavíme se na náměstí a sejdeme až na promenádu vedoucí těsně kolem řeky. Všude je plno lidí, v kavárnách, restauracích, na ulicích. Není divu. Je přece neděle odpoledne a navíc město je centrem zdejší vysloveně odpočinkové oblasti. I my se necháme ovlivnit všude panující pohodou a pomalu se probíráme i historií města. Jeho okolí bylo osídleno už v době bronzové, v r. 1250 se zde připomíná sídliště pod názvem Murowe. To bylo r. 1298 povýšeno na město a r. 1366 dostalo hradby. Město rozkvétalo díky tomu, že bylo překladištěm železné rudy a dřeva. V r. 1487 se dokonce dostalo do maďarského područí, ale po třech letech ho císař Friedrich II. získal zpět.

Pokračujeme v cestě na západ, k jihu se opět stáčíme až při stoupání do průsmyku Katschberg ve výšce 1 641 m.Nevyužijeme proslulé dálnice Tauern s tunely, ale poctivě vystoupáme starou silnicí až na její nejvyšší bod. Tam zastavíme, abychom obdivovali alespoň krásné hotely, když okolní vrcholky se nám stále ještě ukrývají v mracích. Při ostrém sjezdu dolů se v podvečer lepší počasí. St.Georgen a St. Peter se doslova topí v slunečních paprscích a nám nezbývá než si jen povzdechnout : "Konec dne dobrý,všechno dobré." Zároveň doufáme, že do zítřka se počasí umoudří úplně.

Probuzení do třetího dne našeho putování není příliš veselé. Obloha sice není zatažena tak beznadějně jako včera, ale příliš sluníčka také neslibuje. Proto ani příliš nespěcháme do vytoužených Karnských Alp a zastavujeme v městečku Gmünd. I toto město je schopno uspokojit ty nejrůznější lidské zájmy. Milovníkům historie nabídne starý hrad, o něco mladší brány městského opevnění a půvabné uličky. Milovníci rychlých koní pod kapotou zajisté navštíví místní muzeum Porsche. Oblast Korutan byla totiž v letech 1944 - 1950 místem působení Prof.Dr.Ing. h.c. Ferdinanda Porscheho a zde v Gmündu bylo sestaveno první auto s názvem Porsche.Bylo to legendární Porsche 356. Zkrátka nepřijdou ani milovníci přírodních krás. Nedaleko Gmündu se mohou vydat buď do údolí Nockalm nebo do údolí řeky Malty.

údolí Malta

I přes nejisté počasí se necháváme zlákat k návštěvě údolí Malty. Zaplatíme mýtné a před námi je 18 km jízdy po překrásné horské silnici. Ta metr za metrem jako vlásečnice stoupá až na téměř 2 000 m nadmořské výšky. Za každým z šesti tunelů odvážně vykutaných ve skále - jeden se stáčí dokonce snad o celých 180 stupňů - se otevírají nové a ještě krásnější pohledy. Vrcholky hor jsou sice stále zahaleny jako cudná nevěsta do závoje, my však věříme, že deště už bylo dost a že dnes nám bude štěstí přát.

Asi v deset hodin jsme konečně na parkovišti u hotelu. Naše oči spočinou nejdříve na mohutné hrázi přehrady Kölnbreinsperre, pak naši pozornost upoutá průzračná modrá voda přehrady a nakonec bloudíme zrakem po okolních vrcholech, které se přece jen odkrývají. To si totiž vybíráme, na který z nich se vypravíme. Nakonec si řekneme, že hned první den to nebudeme přehánět, a tak je rychle rozhodnuto. Půjdeme po pohodlné cestě kolem přehrady až k závěru údolí, kde by se přímo pod ledovcem měla nacházet horská chata Osnabrücker Hütte. Ukazatel slibuje, že cesta k chatě netrvá déle než dvě a půl hodiny.

Cesta je skutečně pohodlná, bez výraznějšího stoupání. K chatě dorážíme však až za tři hodiny - to proto, že jsme se často zastavovali, abychom věnovali pozornost nejen horským velikánům, ale i drobným kvítkům alpské květeny. Vysokohorské léto dosahuje právě nyní vrcholu a horské květy chtějí předvést svou krásu nejen na rozlehlých alpských loukách, ale i na těch nejnemožnějších místech. Mnohokrát se divíme, kde všude se rostliny dokáží uchytit.

Na chatě se posilníme gulášovou polévkou, vychutnáme krásu pohledu na více než třítisícový vrcholek Hochalmspitze a ledovec Großelend K., a protože jsou teprve dvě hodiny odpoledne, odbočujeme ještě do sedla k jezeru Pleßnitzsee. Tato cesta je už klasifikována jako obtížnější a nutno dodat, že skutečně teď musíme pokračovat s maximální opatrností. Cesta jednak stoupá příkře vzhůru, ale co je horší, je to, že vede nad vodopádem po hraně vlhké skály. V nejobtížnějších místech je zajištěna řetězy.Její nástrahy úspěšně překonáme a svého rozhodnutí vyšplhat se sem rozhodně nelitujeme. Dostali jsme se do oblasti, kde sníh často neroztaje po celý rok.

Cestou zpět se nás už přece jen zmocňuje únava. A tak po návratu k autu shodně konstatujeme, že tato vycházka, která měla být pro nás jakousi vycházkou "zahřívací",se změnila ve vycházku téměř "likvidační". Jednak nohy nám dávají najevo, že přece nevydrží všechno, a navíc jsme cestou pod vlivem okolních krás přestali vnímat, že slunce hřeje více,než je zdrávo, a že bychom proto měli použít opalovací krém. Večer s hrůzou zjišťujeme, že na některých částech našeho těla převládá červená barva, což není nic příjemného. V noci nám je skutečně teplo a to nejen proto, že teplota venku dosahuje téměř dvaceti stupňů.

Karnské Alpy - cestou k chatě E. Pichla Také v úterý ráno se počasí chová velmi rozvážně a pro nás je tedy velkou hádankou,jak bude. Přes Spittal a.d.Drau,Steinfeld,Hermagor a Kötschach dojíždíme do půvabné osady Birnbaum v údolí Lesachtal pod Karnskými Alpami. Mapa nám praví, že někde tady bychom měli uhnout doleva, abychom se po silnici či lesní cestě přiblížili co nejvíce k chatě E. Pichla, kam máme dnes namířeno. Úzkou asfaltovou silničku najdeme celkem snadno. Dovede nás do osady Nostra, jejíž domy jsou doslova rozhozeny po stráni. Po asfaltu jedeme ještě kousek za Nostru, pak už následuje jen prašná, či spíše kamenitá cesta, taková, jakou už známe z loňského roku. Zpomalujeme a ostřížím zrakem sledujeme kvalitu cesty. Na mnoha místech je vymletá jarními přívaly vod a jako vzpomínky na ně zůstávájí na cestě jen vyčnívající kameny. A ty v žádném případě nejsou příznivě nakloněny nízko posazené převodovce českého favorita.

Cesta se nám zdá být nekonečná, jedeme už téměř stále na první rychlostní stupeň. Nechceme se ale vzdát, byť vidíme, že mnozí už vzdali. Kolem cesty se častěji a častěji objevují odstavená auta těch, kteří už nechtěli riskovat poškození svých vozů. Dojíždíme ke kapli sv. Huberta, kde alespoň na chvíli zastavujeme. Je to zvláštní pohled na malou kapličku posazenou na velikém vyčnívajícím balvanu. Znovu nasedáme do vozu , znovu napínáme zrak, znovu uvažujeme, kam asi ještě dojedeme. Podaří se nám přejet i vyschlé koryto řeky, zastaví nás až místo, kde štěrková cesta prudce stoupá do kopce. Už opravdu nebudeme ničit auto, vždyť jsme po této cestě necestě ujeli 16 km. Dále to půjde jen pěšky.

Sbalíme do batohu to nejnutnější a vydáváme se na túru. Tušíme, že máme před sebou pravděpodobně dlouhou cestu. Asi po čtvrt hodině chůze přicházíme k závoře, která definitivně uzavírá cestu těm nejodvážnějším automobilistům.Uznáváme, že jsme se s obyčejným favoritem dostali dost daleko.

Cesta stoupá serpentinami příkře vzhůru. Zatím jsme ještě v pásmu lesa a tak nás žhavé sluneční paprsky příliš nespalují. Přesto často odpočíváme. Se stoupající výškou ubývá stromů i kyslíku a přibývá úmorného vedra. Pamětní desky a malé pomníčky v okolí cesty nám opět připomenou záludnost hor. Postojíme u památníku 125 vojákům, kteří v r.1915 zde zahynuli v lavině, i u kříže se jmény dvou obětí laviny kamení ze srpna roku 1991.

Ani se nám v tu chvíli nechce věřit, že tato relativně široká, na první pohled pro pěší bezpečná cesta v sobě skrývá nebezpečí. Ale takové jsou hory. Krásné, nevyzpytatelné, často k člověku kruté, přesto však člověka stále lákající do svého nitra. Pro své milovníky jsou doslova drogou, kterou si tito lidé nedokáží odříci.

Zhruba po hodině a půl stoupání se ocitáme na planině se salaší, jakých jsou v Alpách desítky,ne-li stovky. Odsud se nám otevírá pohled na více než dvoutisícové vrcholky části Karnských Alp nazývané Obere Wolayer Alpe či Biegengebirge. Po nich vede rakousko - italská hranice.

Karnské Alpy - na hranici s Itálií

Na planině se dostáváme na nám už známou Karnskou vysokohorskou cestu a ta nás má dovést až k chatě E.Pichla. Po krátké rovince cesta opět stoupá a z jejího nejvyššího bodu se nám naskýtá nový pohled jak na okolní vrcholky, tak do údolí před námi. Chata je stále v nedohlednu. Proti nám jdou dvě rakouské turistky a ochotně nám sdělují, že k chatě to je ještě hodina cesty a že na chatě je příšerné vedro. Únava sice na nás už také vykonala své, ale teď to přece nevzdáme. Odevzdaně sklesáme do údolí a pak znovu vystoupáme na další kopec. Z jeho nejvyššího bodu konečně zahlédneme chatu. Je přitisknuta ke kopci, na jehož vrcholku stojí jakási mohyla. Kousek pod chatou se rozlévá jezero Wolayersee a nad ním se zvedají masy vrcholků Seekopf, Seewarte, Hohe Warte a dalších.

Leč opět dává o sobě vědět nevyzpytatelnost hor. Zatímco ještě před chvílí jsme ze sebe svlékali vše, co se dalo odložit, teď rychle pro změnu navlékáme vše, co s sebou máme. Už vůbec není pravda, že je zde horko. Naopak. Fouká studený vítr a ten také žene z italské strany nepřátelsky vyhlížející mraky. Obloha se rychle zatahuje. I když se ještě snažíme alespoň něco málo zahlédnout z italských Dolomitů, nedaří se nám. Vše se skrylo za neproniknutelnou clonou. Je nám jasné, že z plánované cesty "kousek dál" nic nebude.

V chatě se rychle ohřejeme čajem,vyběhneme na svah nad jezerem, abychom si vyfotografovali jezero i chatu,na tomtéž svahu stihneme obdivovat zvláštní "vypreparovanou" skálu zvedající se z louky a zvanou klavír a pak už se vydáváme na cestu zpět. Ještě se zastavíme u stanu jakési rakousko - švýcarské geologicko - biologické expedice, přečteme si letáček umístěný na stanu a zvoucí turisty k účasti na těchto výzkumech /zájemci mají denně od 14 hodin pomoci ve vymezeném prostoru počítat exempláře jistého druhu šneka/ a už vytahujeme z batohu pláštěnky. Z nízko se valících mraků padají první dešťové kapky.

Představa tříhodinové cesty k autu v dešti není příliš povzbuzující. Jak klesáme níž a níž do údolí, tak také dešťových kapek ubývá,až se opět dostaneme do míst, kde ještě svítí slunce.A tak svůj poklus měníme v normální chůzi. Dokonce si dovolíme i notnou dobu postát a sledovat vůz Mitschubischi Pajero vezoucí zásoby na chatu. Má velké potíže při výjezdu po příkré cestě, do zatáček musí často najíždět dvakrát. Dech se nám zastavuje, když vidíme, jak málo by stačilo, aby vůz skončil v propasti.

Bez dalších dešťových kapek a dokonce v doprovodu podvečerního slunce přicházíme k autu. Jsme unaveni, ale únavu jako vždy přehluší množství nových zážitků a vzpomínek, které si s sebou povezeme domů. Sjedeme k řece Gail, kde se ještě večer ochladíme v její průzračné vodě, zchladíme v ní i dobré české pivo a za jejího hukotu uvaříme večeři. Ze zaslouženého odpočinku nás vyruší dva vodáci, kteří právě přirážejí ke břehu. Jakmile zjistí, že jsme Češi, dají se s námi okamžitě do řeči. Jsou to dva Slovinci - otec a syn - a dovolenou tráví na rakouských řekách. Syn umí velice dobře česky a tak za chvíli rozhovoru probereme ta nejrůznější témata. Dceru ještě obdarují několika žvýkačkami, popřejeme si šťastnou cestu a dobrou vodu a už ujíždějí autem, které jim sem jejich známý přistavil.

Gailtalské Alpy Ráno následujícího dne při pohledu na oblohu jsme radostí bez sebe. Obloha jako vymetená, nikde ani sebemenší mráček. Rychle nasnídat, kousek popojet - jen asi 25 km do Obertilliachu- a hurá znovu do kopců. Tentokrát máme v plánu prozkoumat druhou stranu údolí, oblast Gailtalských Alp. Ty sice nedosahují takové výšky jako Karnské Alpy, ale jsme přesvědčeni, že bude stát zato pohled právě na Karnské Alpy a italské Dolomity.

Ráno v devět hodin jsme prvními zákazníky lanovky v Obertilliachu. Ta nás během osmnácti minut vyveze z výšky 1 450 m do výšky 2 113 m. Od "svačinové" stanice Conny Alm se údajně otevírá jeden z nejhezčích pohledů na Karnské Alpy. O pravdivosti tohoto výroku se skutečně přesvědčíme i my. Viditelnost je celkem dobrá, můžeme se pokochat i pohledem na italské Dolomity a na chvíli spatříme i jeden z jejich nejznámějších vrcholů, 3 Cime - 3 cimbuří. Jak stoupáme směrem k vrcholu Golzentipp, stupňuje se vítr a zhoršuje se i viditelnost. Na vrcholku Golzentipp ve výšce 2 317 m se nám i tak naskytne opět jeden z těch nezapomenutelných výhledů. Směrem k jihu Karnské Alpy, směrem k severu a severovýchodu Lienzské Dolomity a za nimi se střídavě vynořují z mraků další a další horští velikáni. Tam někde až na obzoru tušíme samotný Großglockner. Dva starší Rakušané, kteří si sem vyšlápli až z Obertilliachu, sice konstatují, že dnes není žádný pěkný výhled, protože není právě pěkně vidět Großglockner, my jsme ale spokojeni i s tím "málem" a pomalu se vydáváme na zpáteční cestu k lanovce.

Lienzské Dolomity

Zastavíme se u jezírka Jochsee a jsme šokováni neuvěřitelným množstvím pulců pohybujících se v jeho vodě. Sestoupáme k lanovce a při jízdě dolů ještě jednou obdivujeme panoráma Karnských Alp i překrásný pohled na Obertilliach přímo z ptačí perspektivy. Dusné poledne už trávíme u vody pod Obertilliachem. Než stačíme připravit oběd a zchladit se v řece Gail, obloha se ještě více zatáhne a slibuje nám opět příděl deště. Chtěli jsme se odpoledne vydat na túru k Porze Hütte v Karnských Alpách, ale počasí nám dělá "škrt přes rozpočet". Celkem i rádi se tedy oddáme sladkému lenošení. Dojedeme si do poměrně vzdáleného Sillianu pro ovoce a nanuky - honí nás totiž mlsná a jako na vztek je právě středa a ve všech bližších obchodech mají ve středu odpoledne zavřeno - a pak už jen odpočíváme a odpočíváme.

Také následující ráno vypadá slibně. Obloha bez mráčku,slunce pracuje přesně tak, jak má pracovat ve vrcholných chvílích léta. My jsme však po včerejší spršce nedůvěřiví a raději do batohu přibalujeme osvědčenou pláštěnku. Po docela solidní cestě dojedeme až k jezeru Klapfsee a odtud se vydáváme s půldenním zpožděním k chatě Porze Hütte. Po včerejším odpočinku jsme plní elánu a tak to k chatě bereme nejkratší možnou cestou. Tedy spíše úzkou stezičkou, v některých místech téměř neznatelnou v bujné zeleni vysokých trav, borůvčí a bůh ví jaké ještě "zeleniny". A protože v noci spadla vydatná rosa, brzy nám připadá, jako bychom měli v botách moře a z nohavic se nám řinula "niagara". Jednoduše řečeno, jsme promočeni až na kůži. Zeleň se ale s přibývající výškou snižuje, a tak k našim mokrým svrškům mohou proniknout hřejivé sluneční paprsky. Než dojdeme na chatu, už snad ani nevíme, že jsme byli mokří.

Od chaty ve výšce 1 942 m vystoupáme o dalších 200 m výše a jsme na rakousko - italské hranici, v průsmyku Tilliacher Joch. Z výšky se hrdě díváme na cestu vedoucí k chatě, jak po ní kráčejí další turisté. Jsme tu dnes první. A za to také dostaneme docela hezký dárek.

I tady jako už na mnoha místech, kterými jsme v uplynulých dnech prošli, slyšíme charakteristické zvuky vydávané nejtypičtějším obyvatelem hor, svištěm. Dosud jsme ale ani jednou toto ostražité zvířátko nespatřili. Až nyní. Nejdříve nedokážeme poznat, co za tvora se to nedaleko nás v trávě pohybuje. První úsudek je, že by mohlo jít o divokou kočku. Brzy poznáme, že se jedná o sviště. Toto baculaté mrštné zvíře propátrává okolí, zjišťuje, co se kde nachází k snědku, a zároveň sleduje, zda mu nehrozí nebezpečí. Přikrčeni v trávě ho pozorujeme až do chvíle,než nám zmizí v jedné ze svých četných nor.

Kolem desáté hodiny se opakuje situace ze včerejšího dne. Překrásně modré nebe se začíná zatahovat a tak i dnes upouštíme od dalšího putování po Karnské vysokohorské cestě.Seběhneme k autu a odpoledne trochu "nad plán" jedeme propátrat oblast, s jejíž návštěvou jsme původně nepočítali. Těsně před Sillianem uhýbáme do Defereggengebirge, do údolí Villgraten. Ihned po ujetí prvních kilometrů nám je jasné, že sem turistický ruch ještě příliš nepronikl.

Z Außervillgratenu uhýbáme na úzkou silnici plnou ostrých serpentin, pomocí nichž překonává výrazné stoupání.Opět se divíme, že i tady žijí lidé, a přemýšlíme především o jejich nelehkém životě v zimě. Kousek nad Außervillgratenem opustíme "veřejnou" cestu a vjíždíme na cestu soukromou. Zákaz vjezdu nikde není a tak stoupáme dál. Jen si musíme otevřít a pak za sebou zavřít vrata. V okolí silničky pravděpodobně majitel pase a nemá zájem, aby mu dobytek utekl na cizí pozemek.

Zastavujeme na místě, kde je v lese průsek. Jím bychom měli vidět na Karnské Alpy a na Dolomity. Jenže skutečnost je poněkud jiná. Alpy i Dolomity spíš jen tušíme a je nám dopřáno pozorovat dvě bouřky, které se nad těmito horami zabydlely. Blesk stíhá blesk, co chvíli k nám doléhá silné dunění hromu. Nebe je ocelově šedé a k zemi se spouštějí vydatné příděly deště. Dnes tedy vůbec nelitujeme, že jsme se nevypravili na túru, protože teď bychom byli v centru nezáviděníhodného dění.

Vracíme se zpět do Außervillgratenu a pokračujeme údolím dál na severozápad. Míjíme placenou silnici do údolí Winkeltal, která zájemce zavede až pod téměř třítisícové velikány, projíždíme vesnici Innervillgraten s půvabně položeným kostelem a staveními, z nichž mnohá pamatují asi ne desítky, ale stovky let. Silnice se pomalu mění v silničku a pak už jen v dobře udržovanou cestu. Na okolních pastvinách jsou rozhozeny salaše a seníky.S prvními kapkami deště dojedeme do Kalksteinu ve výšce 1641 m. Několik domů - některé z nich dnes slouží jako penziony - kostelík a pak už jen stráně, které utíkají až kamsi k horám. Člověku se nechce věřit, že první zpráva o lidských sídlech v tomto zapomenutém koutu světa pochází z roku 1305. Vždyť ani dnes za pomoci mnoha technických vymožeností zde život není vůbec lehký. Jak asi těžce museli tady žít lidé před sto, dvěma sty , pěti sty lety.

Dojedeme až tam, kde silnice končí. Otočíme a pomalu se vracíme zpět. Nahlédneme ještě do jednoho údolí, tam přečkáme největší příval deště a bouřku a pak se vydáváme hledat místo k přespání. Tušíme, že dnes si nebudeme moci příliš vybírat, protože všude jsou jen kopce a kopce.

Příští den ráno už o půl osmé zastavujeme v Innervillgratenu.A zase stejná situace. Slunce se na nás usmívá, na obloze nikde ani mráček. Poučeni však děním minulých dní neváháme a vyrážíme co nejdříve. Na vývěsce u zdejšího místního úřadu si přečteme předpověď počasí. Její obsah nás moc nepotěší, ale způsob podání vypovídá o tom, že její autor má notnou dávku smyslu pro humor.

Všem zájemcům se oznamuje, že:
"Dnes se dočkáte mixu všeho možného,sluncem počínaje a kroupami konče. I větru si užijete podle místních poměrů - čím výš, tím víc. Teplotu vám můžeme zaručit v rozmezí 20 - 25 stupňů.

Zítra, tj. v sobotu, si užijete už více slunce než těch krup, i vítr se zklidní. Teploty se budou pohybovat v rozmezí 21 - 28 stupňů."

Stejně tak jako včera i dnes odbočujeme v Außervillgratenu a stoupáme na výšku 2 005 m, k hostinci Thurntaler Rast. Tam zanecháme na parkovišti auto a vydáváme se k další restauraci, k restauraci Gadein. Zatímco Thurntaler Rast je ještě skryt v lesích, Gadein byl jako vyhlídková restaurace nedávno postaven na planině. Kdo nechce své auto a potom své nohy trápit výstupem, může k dopravě na Gadein využít moderní kabinkovou lanovku, jejíž dolní stanice je na kraji Sillianu.

My však nesměřujeme do této restaurace - ostatně tak brzy po ránu není ani v provozu - my směřujeme dál a výš. Zatím je pěkně - i když první mráčky se už zase na obloze objevily - a tak se chceme podívat na panorama Karnských Alp, italských i Lienzských Dolomit. A při cestě vzhůru se otevírají překrásné rozhledy. Každou chvíli stojíme a snažíme se určit vrcholky italských Dolomit. Především se přeme o to, zda skutečně vidíme 3 Cime a Piz Boe, kde jsme byli v loňském roce.

Vystoupáme až na vrcholek Thurntaler. Ocitli jsme se tak ve výšce něco málo přes 2 400 m. Na chvíli si připadáme jako ptáci, kterým je dopřáno dostat se do výšek a z nich se dívat na hluboko zaříznutá údolí. Skutečně hluboko pod námi leží rakouský Sillian i italský Innichen a ve výšce našich očí se nám představují směrem k jihu Karnské Alpy a za nimi italské Dolomity, na východě vystupují z ranního oparu Lienzské Dolomity a směrem k severu se zvedají Defereggengebirge.Snad jsme se ocitli na přehlídce horských velikánů, jejichž nadmořská výška neklesá pod 2 000 m a naopak se někdy přehoupne i přes 3 000 m. A tak není divu, že na některých vrcholcích se v ranním slunci třpytí i nyní, v létě, sníh. Uznáváme, že propagační letáček, který se nám dostal náhodou do rukou a který nás náhodou do těchto míst přivedl, vůbec nelhal ve svém chvalozpěvu na zdejší rozhled.

I na tomto krásném místě se však už stačilo podepsat ne vždy zodpovědné chování lidí. Zdejší oblast je totiž centrem zimní rekreace a tak zde nechybí ani množství lyžařských vleků. I v létě je poznat, kudy se v zimě nejvíce jezdí. Na mnoha místech chybí tráva, ze země vyčnívají jen kameny. Kořeny a kořínky, kterým se podařilo přežít zimní radovánky lyžařů, se pak v létě často stávají potravou pro stáda ovcí. A tak míst bez porostu přibývá. Prudké deště spláchnou i ten zbytek úrodné půdy a zůstane jen kamení.

Na zpáteční cestě se ještě zastavíme u třech jezer a kolem jedenácté usedáme do auta, abychom si někde uvařili oběd a odpoledne vyrazili naposled do Karnských Alp. Na silnici zpět do Außervillgratenu potkáme favorita s pražskou značkou. Zastavuje a řidič se ptá, jaký je dnes rozhled. Říká, že toto místo zná. Vyjadřuje podiv nad tím, že právě v těchto místech, kam příliš kroky Čechů nevedou, se setkávají dva bílé české favority.

Po obědě uhýbáme ze Sillianu zase na jakousi lesní cestu a míříme k restauraci Leckfeld Alm nacházející se ve výšce 1 990 m.Protože počasí se zatím nezhoršilo natolik, aby nás odradilo od odpolední túry, vydáváme se k chatě Sillianer Hütte. Zhruba na čtyřech kilometrech musíme překonat převýšení 500 m. Jak se brzy ukazuje, cesta zase tak příkře nestoupá, spíše se v protáhlých serpentinách snaží co nejpohodlněji dostat k cíli.

Opět se ale zhoršuje počasí. Nejprve sílí vítr, pak se vždy na chvíli slunce schovává za mraky. Z italské strany se na vrcholky "napichuje " oblačnost. Ochlazuje se a my na sebe natahujeme vše, co máme v batohu. I kulich a rukavice by našly uplatnění. Když dorazíme k chatě, z italských Dolomit už nevidíme vůbec nic. Vše zmizelo v nízko se táhnoucích mracích. Vzdáváme výlet po vrcholové cestě, a protože tušíme, že na déšť zase nebudeme asi dlouho čekat, raději se vydáváme zpět. Cestou se ještě zastavíme u pařezu, který zde zůstal po nedávno poraženém modřínu. Pařez má úctyhodný průměr, a právě proto nás láká spočítat věk stromu, jenž se ještě donedávna rozhlížel po zdejší krajině. Podle letokruhů dojdeme bezpečně k číslu 150. Směrem ke středu jsou ale kroužky už tolik naměstnány k sobě, že můžeme jejich počet jen odhadnout. A náš odhad zní : asi 30 - 50. Skutečně záviděníhodný věk stromu v těchto tvrdých přírodních podmínkách.

Od chaty Leckfeld Alm se díváme do údolí Villgraten. Zuří tam bouřka, musí tam silně pršet, možná že i ty kroupy, které pro dnešek slibovala předpověď právě v Innervillgratenu, by se tam našly. Můžeme být jen rádi, že nás podobná katastrofa nepostihla. I tady už ale začíná pršet. Cestou nahoru jsme si v lese vyhlédli borůvky, chceme si je při návratu natrhat. Ujíždíme dolů, déšť nás pronásleduje. Borůvky však lákají. A tak déšť nedéšť, s hrnečky se vydáváme na "lov." Kupodivu je naplníme dříve, než stačíme promoknout. Zatím totiž déšť není tak intenzívní.

Při večeři si pak připadáme jako ve vícehvězdičkovém hotelu. Podává se pět chodů. Francouzská polévka, české uzené s rýží neznámého původu - to vše se zapíjí českým a rakouským pivem - pak následuje rakouský šoko-krém, rakouská třešňová roláda a rakouské borůvky s českým cukrem. A pak už se skutečně nedá dělat nic jiného než sladce spát.

Sobota začíná také nepříliš jasným ránem. Jedeme po hlavní silnici ze Sillianu do Lienzu a se smíšenými pocity pozorujeme, jak se údolím táhne opar a jak se shlukují mraky. Před Lienzem odbočíme na Amlach a Bad Jungbrunn a najíždíme na placenou silnici k chatě Lienzer Dolomiten Hütte. Na parkovišti si jen řekneme, že nás snad letos pronásleduje jen smůla. Zlobí nás zabezpečovací zařízení, takže ho musíme vyřadit z provozu, a navíc začíná drobně pršet. Víme, že cíl naší dnešní cesty - Karlovarská chata - je vzdálen zhruba dvě až tři hodiny chůze. Rozmýšlíme, zda se máme v tomto počasí vůbec vydat na cestu. Nakonec se navlékneme do pláštěnek a vyrážíme.

Pro svou dnešní túru si můžeme dokonce vybrat ze tří druhů cest. Na Karlovarskou chatu - Karlbader Hütte - se lze dostat po tzv. železné cestě - jeskyně, žebříky, stupačky apod už známe z loňska - ,potom se nám nabízí pěšinka s příkrým stoupáním a nakonec nejpohodlnější cesta s mírným stoupáním a mnoha serpentinami. Volíme třetí možnost jako mnoho dalších turistů, kterým právě nevadí nepřízeň počasí.

Na obranu počasí je nutno říci, že se poměrně brzy umoudří. Přestane pršet, stále častěji mezi mraky vykoukne i sluníčko a z toho nepříznivého zůstane jen silnější vítr. Ten se ale brzy stává alespoň částečně naším přítelem, protože úspěšně rozfoukává mraky a tak nás zbavuje hrozby deště. A tak celkem bez problémů dorazíme k chatě. Cestou si už vyhlížíme pěšinku pro eventuální další procházku po posilnění se.

V chatě hledáme na chvíli útočiště před chladem. Venkovní teploměr nám prozradil, že teplota je zde pouhých 11 stupňů.

V chatě je plno a i nám zavoní speciality zdejší kuchyně. Neodoláme a objednáváme si teplé jídlo. Jednou guláš s oblohou, jednou knedlík, zelí a vepřové a jednou cosi, co se zde nazývá Bergsteigeressen, tedy volně přeloženo horolezecké jídlo. Než nás asi desetileté děvče obslouží, rozhlížíme se po chatě, zda něco nám neprozradí, proč se chata jmenuje Karlovarská. Bohužel se to nedovíme. Na stěnách je však množství fotografií s náměty Karlových Varů. Fotografie jsou už staršího data a tak u některých se dohadujeme, co na nich vlastně je. V koutě objevíme dokonce i mapu České -nikoliv Československé - republiky a na ní pochopitelně zřetelně vyznačenou polohu našeho nejznámějšího lázeňského města. Teď teprve si uvědomíme, že jsme sem jako pozornost mohli vzít malou becherovku, to, co asi lidé nejspíše s Vary spojují.

Během čtvrt hodiny jsme obslouženi a dříve než se každý pustíme do jídla, zkoumáme talíře zbývajících dvou osob. Na guláši nás překvapí zeleninová obloha, na dalším jídle to, že nám byl předložen jeden knedlík ve tvaru koule a pro nás nezvykle velké množství masa a "horolezecké jídlo" - to je celé zvláštní. Skládá se z kopečku rýže, mletého kořeněného masa podobně jako ty knedlíky ve tvaru koule, masové šťávy výrazné, ne však ostré chuti a ze zeleninové oblohy. A pak už jen s přáním dobré chuti si labužnicky pochutnáváme. Při placení útraty nám je zaúčtována celkem zanedbatelná částka 7 šilinků na každou dospělou osobu a je nám na ni vydán i jakýsi druh potvrzení. Obdržíme malý ústřižek se slovem "Umweltbeitrag" - doslova přeloženo příspěvek na prostředí - a na rubu lístečku se dovíme, že tímto přispíváme na zlepšení prostředí v okolí horských chat, na likvidaci odpadků z chat, na čištění vody pro chaty atd. Kromě toho turisté platí ještě tzv." Rettungsschilling" - záchranný šilink - a tím zase přispívají na provoz horské služby, která má zájem na zabezpečení všech vysokohorských turistů, nejen horolezců.

Po dobu našeho pobytu v chatě se počasí ani nezhoršilo, ani nezlepšilo a tak nám nic nebrání vydat se ještě někam dál. Propagační materiály doporučují výstup do některého ze sedel, protože právě tam - slovy propagačních letáčků - má turista často panorama Lienzských Dolomit u nohou. A protože jsme se již mnohokrát přesvědčili, že materiály nelžou, necháme si i nyní od nich poradit. Nejdříve se projdeme kousek kolem jezera Lasersee nacházejícího se v těsné blízkosti chaty a potom zamíříme do jednoho ze sedel, na Ketschbaumer Törl ve výšce 2 285 m. Při stoupání do sedla oceňujeme práci mnoha dobrovolníků, milovníků hor, kteří jsou ochotni věnovat asi hodně ze svého volného času právě horám. V závěrečném prudkém stoupání jdeme po stezičce čerstvě zpevněné silnými kulány, jež sem musela dopravit lidská ruka. Nebýt jí, nebylo by toto místo už letos obyčejným turistům přístupné, z krásného pohledu by se mohli radovat jen horolezci. Po výstupu do sedla v duchu děkujeme těm neznámým, kteří zde v létě strávili asi hodně hodin, abychom i my "mohli mít panorama Lienzských Dolomit u nohou."

V konečném úseku cesty k autu nás už zase doprovázejí drobné kapky deště. Brzy poznáme, že déšť nebyl ještě to nejhorší, co nás mohlo postihnout. Při sjezdu dolů a potom při zastavení u odkrytých zbytků starořímského Agunta zjistíme, že nám stále praská pojistka, která má mimo jiné na starosti brzdová světla. A protože se už stmívá a jet bez brzdových světel se nedá, nezbývá nám nic jiného než auto odstavit na polní cestě v blízkosti Lienzu a pokusit se odhalit závadu nebo další den sehnat pomoc v autoservisu. Až do úplného setmění je závada hledána a - zaplať pánbůh - také objevena. Třetí brzdové světlo nevydrželo časté brzdění a doslova se speklo. Jakmile řidič sešlápl brzdový pedál, vypadla pojistka. A v souvislosti s touto závadou začal zlobit i zabezpečovací systém. Při uvedení v činnost si otestoval celý rozvod, a protože registroval tuto závadu, začal houkáním upozorňovat, že něco není v pořádku. Jemu je prostě jedno, zda tím "nepořádkem" je nevítaný návštěvník auta či závada v elektrickém rozvodu. Jsme rádi, že problém byl vyřešen a že snad zítra ráno za světla závadu odstraníme. Už jsme přemýšleli, kde v neděli budeme shánět autoservis, či zda budeme muset počkat až do pondělního rána.

V neděli se budíme brzy, i když počasí je pod psa. Vše je zahaleno do neprostupné mlhy. A co je příčinou našeho časného probuzení ? Na cestu, na níž jsme se včera "ubytovali", odstavuje policista neukázněné řidiče. Asi od pěti hodin od rána zde měří "příručním" radarem rychlost a pochopitelně inkasuje pokuty. Nás si vůbec nevšímá, přestože by nás mohl postihnout za přespávání načerno.

Závadu se podaří opravit, i zabezpečovací systém je opět uveden do chodu a můžeme se vypravit na další cestu. V plánu jsme měli jízdu po vysokohorské silnici Großglockner, ale na nátlak počasí jsme nuceni plán opět měnit. Jedeme podél řeky Möll přes Stall, Obervellach a Möllbrücke a před Spittalem n.d.Drau uhýbáme na nám už známou silnici vedoucí souběžně s dálnicí protínající Velké Taury. Znovu vystoupáme na průsmyk Katschberg, znovu sjedeme do Mauterndorfu. Pod vlivem nepřízně počasí jsme apatičtí ke všemu kolem nás, ale přece jen pár maličkostí vyburcuje naši pozornost. Ve Stallu to je zajímavý kostel, o kousek dál soukromý hrad Oberfalkenstein, u Obervellachu několikrát se opakující silniční značka upozorňující na zvýšený pohyb žab, v samotném Mauterndorfu pak veřejnosti přístupný velice zdařile zrekonstruovaný hrad. Co nás však zbaví úplně pesimismu, je zlepšené počasí.

V Mauterndorfu se na nás už usmívá sluníčko a tak přece jen nejsme ochuzeni o krásy pohoří Hohe Tauern , Niedere Tauern a Radstädter Tauern. Zastavujeme v horském středisku Obertauern. Toto na první pohled luxusně vypadající středisko při podrobnější prohlídce působí poněkud ospalým dojmem. Mnohé hotely a penziony jsou zavřeny, zrovna tak je to i se soukromými rezidencemi. Proč? Odpověď je jednoduchá. Život tady pulsuje plným tempem v zimě, v létě se tu jen "přežívá". Důkazem toho je množství lyžařských vleků a lanovek, které nejsou v létě v provozu a přitom by podle našeho úsudku mohly sloužit i letním hostům. Jejich provoz by se však asi v létě nevyplatil.

Další část Rakouska, jíž máme při návratu projíždět, už známe a tak směřujeme na dálnici, abychom se rychleji dostali tam, kde jsme zatím nebyli. Za Radstadtem odbočíme ještě do Altenmarktu in Pongau, na místní lidové slavnosti si poslechneme jódlující alpské muzikanty - mimochodem mají aparaturu hrozné kvality - zajedeme k jezeru Zauchensee a dokonce se v něm vykoupeme a pak už uháníme po dálnici směr Salzburg. Opouštíme ji až za Salzburgem a najíždíme na silnici vedoucí k třem jezerům, k jezeru Mattsee, Obertrumer See a Graben See a večer se projdeme po ulicích městečka Mattighofen.

Pondělní putování jsme rezervovali pro dvě velké rakouské řeky, pro řeky Inn a Dunaj. Ráno se nám otevírají uličky a malebná zákoutí města Braunau am Inn. Pěkný prospekt nás seznamuje s dějinami tohoto města nazývaného městem gotickým. V písemných pramenech je poprvé zmiňováno v roce 1110, v roce 1260 je už mezi sídlišti povýšenými na město. Z této nejstarší doby do dneška téměř nic nepřežilo, protože většinu staveb strávil v roce 1380 požár a město bylo znovu postaveno. Staletí přinesla jeho obyvatelům nejen zisky z rozvíjející se lodní dopravy po Innu a rozkvétajících řemesel, ale také slzy při epidemiích moru, v letech bídy a válek. Kostely a domy, náměstí a ulice, hradby a brány - to jsou vzpomínky na běh staletí. Významnou kulturní památkou není jen pozdně gotický trojlodní kostel sv.Štěpána, ale i mnohé domy na náměstí a mimo něj,mezi nimiž hraje prim asi dům č.18 v ulici Johann-Fischer-Gasse. V tomto domě byla už v roce 1385 zvonařská dílna a v ní se pracovalo ještě v roce 1896.

Po silnicích, které se k Innu přibližují, nebo se od něj zase vzdalují, dojedeme do Schärdingu, nazývaného pro změnu městem barokním. Dějiny tohoto města ale sahají mnohem dále do minulosti než jen k době, kdy se nadvlády ujalo vznosné baroko. První zmínky o sídlišti v těchto místech pocházejí dokonce z roku 804, městem se stal Schärding v roce 1316 a v roce 1779 byl bavorský Schärding přičleněn k Rakousku. Nemůžeme se tedy divit tomu, že mnohé z městských budov mají své počátky v dobách starších, než je období 17.-18. století. Staršího data jsou městské hradby spolu s městskými branami, mezi nimiž vynikají brány Linecká a Vodní. Obě začaly psát svou historii před rokem 1600. Staršího data je pochopitelně také městský kostel a radnice.

Tak jako všechno jednou končí, tak se také chýlí ke konci naše letošní cesta. Ještě se projedeme kolem mohutného dunajského toku - Dunaj po neustálých deštích je ale špinavý, koupat se v něm nedá - a v Linzi zamíříme definitivně k našim hranicím. Už se těšíme domů, vždyť tak to je přirozené a navíc budeme mít zase dlouho na co vzpomínat. A právě tyto vzpomínky , fotografie a diapozitivy nám zpříjemní a zkrátí mnohé zimní večery. Na to méně dobré se časem zapomene a jako dědictví nám zůstane jen to příjemné a zajímavé. A tak by to přece mělo v životě být.

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
Rubrika: Cestopisy
Téma: Rakousko
Názory k článku: zatím žádné
26.6.2000
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 21.21
Co je to karma a jak funguje?


Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.

Cestovatel
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist