Martin Lejsal
Je pátek 27.7. a pro mne je dnem milosrdensví. Odjezd na dnešní výlet je až v devět hodin, takže mám dostatek času uvést své tělo po včerejší námaze do stavu schopného provozu. Letmo prohlížím odřené paty a přestože si nedokážu představit, jak si obuji vysoké boty, nádhera, které jsem se nadechl včera, mi dává téměř zapomenout na bolest. Toužím být opět nahoře.
Dnešního dne nás minibus odvezl směrem k Enzingerboden, odkud jsme se kabinkovou lanovkou dostali z úrovně 1480 m.n.m. k horské chatě Rudolfshutte, která leží o téměř 900 m výše. Zhruba po dvaceti minutách jízdy se ocitnete opět ve světě tichých velehor, které Vás svým majestátem a nádherou uvrhnou do stavu obdivující pokory. Touhou vašeho srdce je v tu chvíli usednout na libovolný kámen a jen se tak dívat. Vnímat slova, která nejsou slyšet, ale přesto se usazují hluboko ve Vaší duši. Slova o kráse života a prostých věcí, které jsou přehlušeny rytmem každodenního shonu tam někde hluboko v údolích.
Náš dnešní průvodce je šprýmař. Protože si povšiml unavených výrazů ve tvářích některých z nás, nabídl nám tři varianty programu. První je okruh okolo Weissee s převýšením asi 250 metrů a v délce tří hodin. A protože se některým zdála být tato možnost příliš náročná, navrhl jim variantu dvě. Sestoupit asi 150 metrů po cestě k lanovce, která je vyveze pod vrchol Medelzkopf, krátce se porozhlédnout po okolí a tou samou lanovkou se vrátit zpět k Rudolfshutte a počkat na ostatní, kteří se vrátí z okruhu kolem jezera. A aby bylo možné říci, že do třetice všeho dobrého, tak pro vysloveně potácející se stíny vytvořil speciální variantu tři, což bylo slunění se u horské chaty bez jediného kroku dopředu či zpět. K naší pochvale musím říci, že skupina tři,byla pro naprostý nedostatek přihlášených zrušena.
Směle jsme se proto v počtu většiny přítomných vydali směr okuh kolem jezera. Nejprve jsme sestoupili ke hrázi, která zadržuje chladné vody jezera a přešli na druhou stranu k úpatí skalnatého pohoří, které jezero obklopuje ze všech stran. Cesta vzhůru nebyla nijak zvlášť náročná, ačkoliv jsme se místy museli přidržovat ocelových lan a slézat příkré stěny po žebřících.
Náš průvodce nás v průběhu cesty seznamoval nejen s okolím, ale také nám prakticky ukázal, jak by v případě potřeby bylo možné v drsné přírodě přežít. Nejrůznější rostliny a na pohled nepoživatelné bodláky bylo po náležitém očištění a oloupání možné nejen pozřít, ale dokonce si na nich i pochutnat.
Asi po hodině stoupání jsme pocítili značnou změnu teploty směrem dolů. Zima byla více než znatelná a blížící se ledovcový splaz, zatím skrytý za skalnatým štítem o sobě již dával patřičně znát. Bylo nám divné, že přecházíme přes skalnaté plotny, které byly téměř dokonale vyhlazeny místo klasické rozervanosti, jak by se na místní poměry slušelo. Průvodce nám vysvětlil, že je to tím, že ještě před dvěmi lety, byl na tomto místě ledovec, který ale závratnou rychlostí mizí a zanechavá po sobě pouze vlastní vahou zbroušené skalnaté podloží.
Ještě pár metrů a už se nám otevřel pohled na ledovec, který jakoby vyrůstal z jezera. Stáli jsme asi čtyři výškové metry nad ním a nemohli jsme uvěřit vlastním uším, když jsme se dozvěděli, že ještě před rokem, bychom stáli přímo v jezeře. Až teprve zde si člověk zcela jednoznačně uvědomí, že naše Země opravdu umírá a mizí. A my s ní. V tuto chvíli už nejde pouze o ztrácející se krásu, ale o život v budoucích letech.
Značně promrzlí jsme začali sestupovat podél pramene, který vyvěral z ledovcového jezera a stékal směrem do údolí, kde napájel Weissee u Rudolfshutte. Zahaleni mlhou a vzdorující dešti, jsme kráčeli krok za krokem tam, kde jsme v mlze tušili cíl a konec naší cesty. Ačkoliv jsme k Rudolfshutte dorazili provlhlí, nikdo si ani slůvkem nepostěžoval ne nepřízeň počasí. Krása pohledů na jakoukoliv stranu nám poskytla tolik obohacujícího naplnění, že jsme naopak cítili, že jsme dostali více, než jsme byli nuceni vložit do toho, abychom dnešní cestu absolvovali.
Společný oběd v příjemném prostředí Rudolfshutte nám dodal potřebnou energii a tak když jsme se lanovkou vraceli nezadržitelně zpět do hlubokého údolí, nedalo se jinak, než opět pociťovat jistou ztrátu něčeho hluboko ukrytého v nás. Je to touha po blízkosti nedotčené přírody, touha být ve fyzickém kontaktu se skalou, sněhem, vodou a větrem. Ti z nás, kteří si od pozvání do Vysokých Taur neslibovali nic mimořádného začali tušit, že se tu zrodilo přání se vrátit. Nikdo nás nemusel slůvkem přesvědčovat o okolní kráse, stačilo jen vnímat, cítit a občas se zastavit.
Budete-li mít někdy chuť poznat kout uchvacující přírody, vydejte se směrem na jih. Po 550 km z Prahy budete na místě a budete se moci nechat unášet vším, co tato krajina vrchovatě nabízí.
