nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Proč cestovat, aneb moje malá zpověď

Snad každý, kdo někdy překročil hranice své obce, okresu, kraje či dokonce České republiky, si položil otázku – proč? Proč cestovat? Nač vynakládat námahu spojenou s překonáváním únavy, nepohodlí a jiných obtíží, tolik nerozlučně spjatých s nezávislým cestováním? Rozumějte mi dobře, nemám na mysli každoročně organizovanou dovolenou s renomovanou cestovní kanceláří, kdy strávíte předem daný počet slunečných dní v hotelovém komplexu a život místních lidí, či atmosféru země poznáte maximálně doma u televizní obrazovky prostřednictvím dokumentárního filmu. A kdy nejvyšší míru nepohodlí tohoto způsobu cestování pocítíte pouze ve chvíli, kdy místo slibovaného okna směrem k moři či do klidné zahrady, musíte snášet do časných ranných hodin ruch hlavní promenády.

Já hovořím o cestě s batohem na zádech a s nejistotou, zda i dnes najdete střechu nad hlavou. Pro ty z Vás, kteří se po světě tímto způsobem pohybujete, není třeba jeho výhody zdůrazňovat, či snad obhajovat. Ale Těm, kteří jeho kouzlo zatím ještě neobjevili, bych rád věnoval svoji malou zpověď. Moje odpovědi na výše uvedené „Proč“.

A protože nejsem přítelem obecných tvrzení a vše nejraději vysvětluji na konkrétních příkladech, přijměte prosím alespoň malé poodhalení mé duše, ve které možná objevíte důvody, které některé z nás vedou k tomu, aby si sbalili pár nejnutnějších věcí a vydali se vstříc tolik lákavému neznámu. Před svojí první větší cestou, jsem prožíval nejhorší životní krizi v mém dosavadním životě. Rozešli jsme se s přítelkyní, se kterou jsme sdíleli nejen pár metrů společného bydlení, ale i datum svatby. Rok a půl života, kdy člověk bydlí v duši toho druhého a sám je příbytkem jeho srdci skončil a zůstalo jen prázdno, smutek a temná budoucnost. Nepomáhalo nic a nikdo. Láskyplná péče mých přátel a kolegů v zaměstnání, kteří viděli moji neschopnost dostat se z hloubi své bolesti byla sice příjemná, ale pomáhala vždy pouze krátkodobě. V té době jsem se rozhodl, že podniknu cestu kam jen to půjde, někam pryč od místa, kde mne svazovaly vzpomínky jako ta nejtěsnější svěrací kazajka. Odjel jsem sám, protože sdílet v mém duševním rozpoložení cestu s někým jiným, bylo pro mne zhola nemožné.

Tři týdny relativní samoty pouze se sebou samým. Jak bláhový jsem byl ve svém předpokladu, že změnou místa, uteču rovněž svému nitru. Ať pojedete kamkoliv, byť sám, vždycky máte spolucestujícího. Sebe sama.

Zpočátku jsem byl nadšen množstvím nádherných památek a přírodních krás, které jsem objevoval. Byl jsem okouzlen přívětivostí a ochotou místních lidí a byl za ni vděčný. Zážitky, které jsem snad ani nestačil vstřebávat, pouze poctivě zaznamenat do deníku, mi nedávaly příliš prostoru přemýšlet o nedávné minulosti a nechat se jí ovládnout. Ale již po několika dnech, se mé nitro začalo drát na povrch.

Daleko od stereotypu všedního života, sám se svojí duší, jsem si uvědomoval, jak se začínám přibližovat svému srdci. Najednou jsem zaslechl jeho hlas a začal mu více rozumět. Dostal jsem se blíž sám sobě. Vynořovaly se otázky typu kdo jsem, jaký úkol a poslání mám v tomto životě, proč jsme se vlastně s přítelkyní rozešli a zda to vše nebyla pouze moje vina. Zvažoval jsem, zda a za jakých okolností by bylo možné náš vztah obnovit a zdali to chci. Nejprve jsem cítil naprostý chaos a téměř válečnou vřavu pocitů a myšlenek. Mé srdce bylo neuspořádaným skladištěm všeho, co se tam za léta a zejména poslední měsíce nahromadilo a co díky každodennímu shonu zůstalo opomenuto a nevyřešeno. A pak, najednou, bez jakéhokoliv varování, se zkalená studánka mého nitra začala pozvolna pročišťovat a já mohl nahlédnout. V tomto procesu v průběhu několika dní, jsem si mnohé uvědomil. Pochopil jsem a na vlastní kůži ve svém nitru prožil, jaký vztah se ženou chci mít. Zjistil jsem si, že takový vztah je tím skutečným a jediným domovem, který člověk na tomto světě má. A ať už jsou ti dva kdekoliv na světě, stále si ho vozí s sebou. Uvědomil jsem si, že ani nádherné vztahy s mými rodiči, či rodinou mého bratra a jeho milými dětmi, pro mě tímto domovem nejsou. Naši rodiče mají svůj domov jeden pro druhého a nás do něj na určitý čas přibrali. Ale to už neplatí. Bratr má domov vztahu se svojí ženou a hosty jsou v něm jejich děti. Nic nemůže nahradit vztah s partnerem, kdy jeden druhému jste si v srdcích domovem. Ať budu žít kdekoliv ve světě, vzdálen od mých blízkých, tuto prázdnotu to nezvětší a i kdybych bydlel spolu s nimi každý den, nebude o nic menší.

Nic, žádná i ta nejkrásnější památka světa či přírodní scenérie, kterou můžete objevit se nevyrovná dobrodružství objevování zákoutí duše Vašeho milého. A tak jsem v jednom maličkém chrámu vysoko v horách stál a vnímal svoji samotu silněji než kdy jindy. S bytem, autem a lednicí plnou jídla jsem vlastně v tomto světě bezdomovcem. V tu chvíli jsem si uvědomil, že náš vztah s přítelkyní minimálně od určité doby tímto domovem nebyl a že není kam se vracet. Tento domov, mne teprve čeká. Snad.

Na této cestě jsem pochopil nejen důležité věci o sobě, o mém minulém a snad i budoucím vztahu, ale především jsem se začal poprvé v životě učit naslouchat svému srdci. Tehdy jsem se sblížil sám se sebou a cítil harmonii a celistvost sebe sama tak jako nikdy předtím.

Naučil jsem se hledat pomoc a řešení ve svém nitru. A ve chvíli, kdy tam není, trpělivě snášet svoji bolest. A s údivem a vděčností nalézat útěchu v maličkostech, které vám jsou do cesty dány jakoby shůry. A tak se dostávám k otázce v úvodu tohoto malého povídání. Proč cestovat? Proč podstupovat námahu nezávislého objevování světa? Protože kromě nádhery přírody, architektury a lidských přátelství navázaných na cestě, stanete před svým vlastním srdcem a možná tak jako já, poprvé v životě potkáte sami sebe. Někdy to nebývá snadné ani příjemné, ale nebojte, každá země má kromě splašků i spoustu krás.

Nechci jezdit po světě jen proto, abych pak lidem vyprávěl co hezkého jsem viděl a zažil. Rád bych jim také řekl, jaké pěkné i nepěkné scenérie mé duše, jsem si na cestě uvědomil. S jakým stavem duše jsem odjel a co si jako nejvzácnější suvenýr přivezla zpět.

To je má odpověď na otázku, proč cestuji. Abych mohl poznat sám sebe, abych spatřil studánku svého nitra a stále víc se mohl stávat tím, kým tam někde hluboko pod její hladinou skutečně jsem. Když píšu tyto řádky, cítím opět neodolatelnou touhu se sbalit a jít. K památkám, horám, mořím, ale především k sobě samému. Nevím, možná se na té cestě potkáme a já z výrazu ve vaší tváři poznám, že jste také objevili kouzlo bytí na cestě.

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
Rubrika: Nevážně vážně
Galerie: 2 obrázků
Názory k článku: celkem 15 (poslední 30.11.2006 16:37)
16.10.2006
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 22.45
Co je to karma a jak funguje?


Galerie k článku




Názory k článku

 NadpisVloženoAutor
Proc? 17.10.2006 21:07 iva
Re: Proc? 18.10.2006 17:16 Tomáš
Re: Proc? 18.10.2006 18:23 iva
Re: Proc? 18.10.2006 19:39 Tomáš Peterka
Re: Proc? 18.10.2006 20:09 iva
Loket (Re: Proc?) 18.10.2006 21:28 Věroš Kaplan
Re: Loket (Re: Proc?) 18.10.2006 22:49 Tomáš
Re: Proc? 18.10.2006 22:48 Tomáš
Re: Proc? 19.10.2006 15:20 Vlastimil Hanuš
Re: Proc? 19.10.2006 19:02 iva
Re: Proc? 20.10.2006 15:38 Vlastimil Hanuš
S mojí troškou do mlýna 23.10.2006 08:48 Martin Lejsal
Re: S mojí troškou do mlýna 24.10.2006 20:41 iva
pozdrav 25.11.2006 20:06 pavla
souhlasím 30.11.2006 16:37 Tomáš Grulich
Cestovatel
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist