Pod Jávským nebem

Ostrov jen o něco málo větší, než bývalé Československo, s vlnícími se čajovými plantážemi, terasovitými rýžovými poli, majestátními sopkami, více než šedesáti procenty všeho obyvatelstva Indonésie, je nazýván úrodná „Zahrada Východu“. Takto stručně se dá popsat pohádkový ostrov Jáva, ležící uprostřed Indonéských ostrovů.

Universitní město Yogyokarta a Sultánský palác

Historické prameny říkají, že město a provincie Yogyakarta, v jejímž čele je sultán, Hamengku Buwono X. sahají do roku 1755. Yogy, jak jej místní nazývají, je městem universit a také zde najdete desítky uměleckých škol, hlavně zaměřených na voskované batiky. Nejlepší mistři tohoto oboru, svedou namalovat voskovou malbou neskutečné vzory a obrazy. Největší počet obchodů s batikou nabízí známá ulice Jalan Malioboro, která leží v historickém městě Kraton, najdete i sultánův palác, kde se zastavil čas.

Vstup do prostoru paláce střeží dva postříbření rákšové – chrámoví strážci. Ke Žlutému domu (Gedung Kuning), který obývá sultán se svoji ženou a pěti dcerami, jsme to měli pár kroků, ale dovnitř jsme se nedostali, zato oběd v honosné restauraci, při živé hudbě stál opravdu zato.

Bazény s fontánami sultán zbožňoval

K velmi zajímavému místu v tomto rajském místě, patřily fontány a hlavně spousta bazénku, na které v dávných dobách sultán shlížel z vysoké věže, jak v něm dovádí jeho harém. Když mu některá spoře oděná konkubína padla do oka, jejich společná cesta vedla do ložnice přímo pod věží. Do této části paláce, jeho žena přístup neměla.

Jen o kousek dál, jsem obdivoval výrobu loutek z buvolího pergamenu, které v konečné fázi zdobí pestré barvy a zlacené ozdoby. Figurky se poté používají při klasickém jávském divadelním představení wayang – „duch“ nebo „stín“.

Co jinde ve světě nenajdete – Bulvár Malioboro

Malioboro street, kdysi slavnostní třída a květinová ulice, po které se promenádovaly, královské průvody se proměnila na ulici plnou motorek, aut, becaků, kočárů s gumovými koly taženými koňmi – andong – a hlavně prodavačů. Kasina, hrací automaty, či „vykřičené“ domy s červenými lampičkami a srdíčky, tady nenajdete. Smůlu budou mít i ti, kteří budou hledat obchod s „hračkami“ pro dospělé.

Čemu jsme se ale nevyhnuli, byla všudy přítomná „mafie batikářů.“ Nespočet běhajících mladíků, nás stále obtěžoval, že právě oni mají tu nejlevnější a nejlepší batiku, a střepat se jich bylo veliké umění.

Dvoukilometrový bulvár, je jako tekoucí řeka. Někdy nás „odnesla“ i jinam, než jsme měli v úmyslu, protože proud lidí nepřetlačíte. Hlady tady trpět nebudete, celý dvoukilometrový bulvár, je jeden nekonečný bufet. Po obou stranách si stačí vybrat to, nač máte chuť. Jídla vám připraví přímo před očima, výborné husté polévky, rýže, jakou doma neuděláte a k tomu třeba kuře. Tam, kde se myje nádobí, se raději nedívejte. „Škopek“ s mastnou vodou je odporný, ve druhém je voda čistější a stačí „umyté“ nádobí opláchnout a talíř znova nabídnout dalšímu jedlíkovi.

Místní miluji sport a cvičení. Každou neděli ráno se chodníky zaplní chtivými cvičenci a oblíbené taj- či začíná. Po vstřebání všeho pochopitelného i toho méně, opouštím rušný bulvár začouzený motorkami a uvažuji, zda někde jinde na světě toto existuje. A jedna mladá slečna mi řekla „Nikde jinde na světě toto nenajdete.“

Svítání nad Borobodurem

Pokud chcete vidět východ slunce nad největší buddhistickou stavbou Borobodur – budete si muset přivstat. Při vstupu dostanete po zaplacení baterku a hurá po schodech nahoru. Nejdříve se dostanete na šest čtvercových teras a poté na tři terasy kruhové. Vše zdobí více jak čtyři sta Buddhových soch a sedmdesát kamenných zvonů (stúp), kterým místní neřeknou jinak než, jávské zvony. Jen pár kilometrů odsud střeží tuto stavbu, která se stala jedním ze symbolu Indonésie, stále činná sopka Merapi.

Pouze jedné skupině z deseti, kterou zde už deset let, týden co týden vodím, se podaří východ slunce vyfotit. Snad budete ta desátá, říká s úsměvem jim vrozeným, náš průvodce. Buddha se smiloval a počasí opravdu vyšlo. Chrám, jehož stavba trvala třicet let, byl postaven v roce 880 našeho letopočtu, jenže po sopečné erupci zcela zmizel z povrchu zemského na dlouhých tisíc let. Až po této době, jej v rámci restaurátorského programu znova vyzdvihli na světlo světa.

Začalo svítat a svit vycházejícího slunce nám otvírá pohled na obrovskou džungli, kde uprostřed ní stojí tento monument a nedaleko už vidíme kouřící sopku Merapi. Fotím a fotím, nemůžu se nabažit té krásy a už brzo, zavítám k dalšímu skvostu, hinduistickému Prambananu a hlavně uvidím z blízka javánské sopky.