nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Po stopách zlatokopů na Yukon

Témata: Příroda a krajina, Kanada

Cesta se vinula mezi Emeradovým jezerem a jezerem Ducha, což jsou dvě nádherně zbarvená jezera, lákající k zastavení a odpočinku. Jasná barva jejich vod je výsledkem odrazu světla od hlubokých nánosů jemných usazenin zbytků miliard škeblí sladkovodních měkkýšů. Podle toho z jakého úhlu se na jezero díváte, se voda mění z jasně zelené přes blankytně modrou až po ostře tyrkysovou. Z východu se na jezera dívá majestátní vrchol hory Caribou. Když se cesta přiblíží k městečku Carcross, mine miniaturní poušť, vytvořenou pravidelnými jižními větry ženoucími s sebou jemňoučké písečné nánosy, které za sebou zanechal ledovcový splaz. Po pravdě řečeno, procházka písečnými dunami zrovna na Aljašce, kterou má každý z nás v podvědomí jako zemi sněhu a ledu, působí značně bizardně.

Po stopách zlatokopů na Yukon

Caribou Crossing

Město Carcross, ležící na uzoučké šíji mezi dvěma jezery Bennett a Nares, se původně jmenovalo Caribou Crossing, protože těmito místy pravidelně táhly stáda jelenů karibu. Obyvatelé ale po čase začali mít dost toho, že se jim ztrácela pošta, kterou pošťáci doručovali všude tam, kde v názvu našli buď Caribou nebo Crossing. A tak přišli na nápad svojí lstivostí hodný bájného Odysea: město přejmenovat, až z toho vznikl dnešní Carcross. V jediné zdejší restauraci, a nebyla jen tak ledajaká, byla v nejstarším nonstop fungujícím hotelu na celém Yukonu, jsme se zastavili oběd, který nám přinesla ukoptěná indiánská dívka, které nebylo více než šestnáct let. Z okna jsme pozorovali chmurné zbytky parníku, který kdysi odsud jezdil až do Dawson City, ale z kterého po nedávném požáru zbyla jen špička a ohořelé zbytky strojovny. U okolních stolů se zatím občerstvovalo několik indiánských rodin, jejichž oblečení naznačovalo, že se živí spravováním silnic, což ve zdejších podmínkách musí být nadlidská a nikdy nekončící práce. Ale zase to má člověk jako job až do důchodu, protože silnice vyžadují doslova neustálou péči.

O kilometr dál leží domorodá vesnička obydlená především Indiány kmene Tagish a Tlingit. Na jejím hřbitově spí svůj věčný sen Tagish Charlie, který se navždy zapsal do zdejších dějin svou spoluúčastí při nálezu zlata na Klondiku. Čerstvá kytice fireweeds ukazovala, že na něj stále ještě někdo vzpomíná.

Frederick Schwatka

Po stopách zlatokopů na Yukon

Silnice se kroutí kolem Tagish Lake, na druhé straně jezera ční pískovcové útesy a v jezeře jsou ostrůvky, vypadající jako rozházené valouny. Největší ostrov se jmenuje Bove. Je to jeden z pozůstatků jmen, které zde za své objevitelské cesty po Yukonu v roce 1883 marnotratně rozdával americký cestovatel Frederick Schwatka. Dopálil tím mnoho Kanaďanů, protože Schwatka přejmenoval řadu míst, které už dávno své jméno měly, a dodnes panuje v názvosloví určitý zmatek, někdo používá původní názvy, někdo Schwatkovy, a některé musela kanadská vláda opět přejmenovat. O kus dál je Zmučené údolí, jehož dno je pokryto stovkami jezírek, vyhloubených v žulové skále ustupujícím ledovcem. Ledovcové rýhy jsou zde ještě velice dobře rozeznatelné. Jelikož je tu velmi málo půdy, vedle lišejníků a mechů je tu jen minimální vegetace, pouze zakrslé borovice se občas snaží zachytit se na holé skále. Zimní větry vanoucí z okolních hor ohnuly stromy do podivných tvarů. Na konci údolí stávala indiánská vesnice, později malý kamp se stanovištěm kanadské jízdní policie. Během zimy to tu vypadalo celkem dobře, ale když sníh roztál, tábor se změnil v moře bahna.

Jeden z projíždějících kněží to v roce 1898 popsal slovy: “Tak špinavé místo jsem ještě nikdy neviděl. Nebezpečně vypadající psi se potulují mezi stany a perou se o hnijící koňské maso. Umaštěné ženy, děti v cárem a špinaví muži se procházejí v moři bahna a špíny.”

Skagway je na dohled

Po stopách zlatokopů na Yukon

Silnice překročila slavný průsmyk White Pass a prudce klesá směrem k moři. Na levé straně je prudká propast, z pravé strany burácí nesčetné vodopády, končící v bělostných vodách Skagway River tekoucí hluboko pod námi. Brzy se naskýtá první pohled na město Skagway, nazývaný kdysi místem jen o trošku lepším než je peklo na zemi. Indiáni ho snad původně nazývali Skagua, Město severního větru, a domnívali se, že je to místo nevhodné pro lidi. Když však v roce 1887 připlul kapitán William Moore, viděl před sebou nekonečné možnosti. Byl to zkušený člověk, veterán většiny zlatých horeček, a byl tehdy hluboce přesvědčen, že příští velké naleziště zlata bude někde u Yukonu a že budoucí prospektoři budou potřebovat solidní přístav jako východiště. Na jaře 1887 prozkoumal s pomocí Indiána zvaného Skookum Jim průsmyk White Pass.

Dnešní Skagway je už jen nostalgickou vzpomínkou na dobu dávno minulé slávy. Nebýt turistů, asi by se z něj už dávno stal dalším městem duchů, navštěvovaným jen těmi nejskalnějšími. My jsme sem dorazili vpodvečer. Když jsme se vydali na procházku městem, míjeli jsme vzorně upravené domy, které vypadaly, jako kdyby v nich včera filmaři z Holywoodu natáčeli další kovbojku. Jen lidí se po městě procházelo proklatě málo, a tak jsme uvažovali, jak se vlastně město na konci silnice může uživit.

Červená cibule

Jak jinak, zakotvili jsme v prvním baru, který jsme našli. V krásném baru nazvaném Červená cibule nás obsluhovala obtloustlá barmanka s pavím pérem nonšalantně zapíchnutým v drdolu, mezi kyprými ňadry jí vykukovala dolarová bankovka. Nevím, jestli to byla inspirace pro zákazníky, aby zvýšili spropitné, zaplatil jsem zcela prozaicky kreditní kartou. Účtenku mi přinesla na tácku, takže ani ta plastiková kartička se s jejím záňadřím neseznámila. Veliké zrcadlo za barem matně odráželo světla lokálu, u dveří brnkal pán v černé buřince na honkytonkové piáno divoký ragtime. Poctivý mahagonový bar ohlazený drsnými dlaněmi budoucích zlatokopů doplňovala dobová výzdoba, prostřílený strop připomínal drsné doby zašlé slávy. V takovémto stylovém prostředí bylo nutné přejít z ginu s tonikem na pořádnou whisky.

Po stopách zlatokopů na Yukon

Červená cibule byla původně jedním z mnoha zdejších bordelů, strategicky umístěných hned u přístavu, aby je námořníci a zlatokopové přijíždějící na nesčetných lodích prostě nemohli minout. V té době zde používali neobyčejně zajímavý systém. Nad barem stála řada hadrových panenek, každá představovala jednu dívku, oblažující nahoře v malinkých kójích zákazníky. Která dívka měla právě zákazníka, její panenka byla obrácena tváří k zrcadlu. Peníze nebo zlaté nugety padaly trubkou přímo do pokladny za pultem.

Po několika zcela poctivých sklenicích neředěného bourbonu jsem začínal mít poněkud rozostřené oči a vznikal pocit, že ze schodů přichází jedna z dívek ze staré doby, kdy byl zdejší podnik proslaven po celém okolí, ale byla to jen další z převlečených slečen, která se přicházela tužit za bar. Zvedli jsme se a šli dál, pár od piána nám na rozloučenou smekl věkem vyleštěný tvrďák a byli jsme zase na ulici.

Nejslavnější ze zdejších slečen jsme pak druhý den mohli navštívit na místním hřbitově, její hrob má nápis “Dala svoji čest za život Skagwaye”, což je drobná parafráze oslavného nápisu na hrobě místního hrdiny Franka Reida, který se zasloužil o to, že ve zdejším městě zvítězil zákon. Při závěrečné přestřelce přišel o život, ale vděčné město mu dalo na hrob vyrýt nápis “Dal svůj život za čest Skagwaye”.

Procházka po zdejších hřbitovech je smutná i zajímavá současně. Jeden z nich je věnován památce 70 lidí zasypaných v průsmyku Chilkoot lavinou, na dalším spí svůj věčný sen o zlatých nugetech ti, kteří nedorazili dál než sem. Většina z nich přišla do Skagwaye s vidinou zlata a rychlého zbohatnutí, nikdo nečekal, že se po smrti stane turistickou atrakcí. Přicházeli a umírali mladí i staří, nacházeli jsme náhrobky i mnoha dětí. Podle jmen pocházeli zlatokopové nejen z Ameriky, ale i z celé Evropy.

Loď plná spásy

Po stopách zlatokopů na Yukon

Druhý den vypadal Skagway úplně jinak. Přijela první loď plná výletníků a tak se do města nahrnulo více než tisíc lidí. Seděli jsme zrovna u snídaně, a tak jsme oknem restaurace pozorovali zástupy mastňáků, dámy v drahých róbách a na jehlových podpatcích, babičky s růžovými přelivy na dokonale naondulovaných hlavách, znuděné děti, otrávené povinným přídělem historie, otce znepokojeně počítající zvyšující se náklady výletu, nafintěné gigoly a jejich obstarožní milenky. Večer kolem šesté hodiny se město zase vylidní, jakoby někdo mávl kouzelným proutkem. Loď odjíždí o kus dál a město zase patří turistům ve špinavých teniskách s batohem na zádech.

Odpoledne jsme se vypravili na výlet po vlastní ose. Do batohu jsme naskládali zásoby, lahve s vodou a vyrazili jsme. Nikde nikdo, akorát pár křemenáčů se na nás smálo z mechu, a tak jsme odhodlaně vykračovali dál a dál lesem, minuli temné jezero uprostřed kopců, přešli bažinu po kládách, až jsme došli zase dolů k moři. Krásná skalnatá zátoka původně skrývala pilu poháněnou vodou z potoka. Po pile zbyla jen hromada ohořelých trámů, ale ten potok tam teče dodnes. Bylo už kolem šesté, což na Aljašku nic neznamená, protože stmívat se v létě začne někdy kolem desáté večer, ale les přeci jenom znatelně temněl, a moje manželka viditelně znervózněla. Nejdříve se jí nelíbilo, že dupeme takovou pustinou sami, co prý se stane, když si vymkne kotník. Okoukl jsem její muší váhu a sebevědomě odvětil, že se těch zbývajících pár kilometrů sice pronese, ale že si na to přece jenom troufnu a že jí určitě nebude čekat osud novodobého Meresjeva, hlavně ať se nepostaví na balvan a nezačne řečnit, nebo dopadne jako dědeček ze Saturnina. Pokud ale nepřestane s podobným sýčkováním, tak ji osobně strčím do bažiny, ke které jsme se právě blížili. To ji na chvilku umlčelo, takže další kilometr jsme šlapali mlčky, a slyšet bylo akorát pravidelné syčení spreje proti moskytům, neboť těch pisklavých potvor se v tamějších bažinatých lesech tohoto roku urodilo měrou opravdu nesmírnou.

Po stopách zlatokopů na Yukon

Cesta zpátky byla přece jenom poněkud z kopce a tak se nám vykračovalo celkem zlehka. Už skoro na konci cesty jsme narazili na zvláštní čtveřici turistů, kteří se doplahočili pouze na začátek stezky, odkud byl překrásný výhled na zátoku a na Skagway, ale zato byli vyzbrojeni několika láhvemi bílého vína, které si pohostinně servírovali na bělostném ubruse, ledabyle rozprostřeném na piknikovém stole. Ani led na chlazení jim nechyběl. Asi jsme vypadali moc překvapeně nebo neobyčejně vysíleně, ale ti dobří lidé nám dali napít. Musím přiznat, že to víno až z daleké Austrálie chutnalo skvěle.

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění do 2 minut i z mobilu
Krytí koronaviru či pojištění storna zájezdu
Sjednat
Rubrika: Cestopisy
Témata: Příroda a krajina, Kanada
Galerie: 8 obrázků
Názory k článku: zatím žádné
5.2.2010
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 21.37
Co je to karma a jak funguje?

Cestovatel
TOPlist