Ploučnice - Na kánoi divočinou a tunelem

Ploučnice vás rozhodně nenadchne peřejemi, sjízdnými jezy a hospůdkami u vody. Avšak pokud vás už otravují známé řeky s davy vodáků a láká liduprázdná divočina, zkuste se podívat na sever. Střední tok od Stráže do České Lípy je sjízdný téměř celoročně, dále k Labi je potřeba vyšší vodní stav. Oficiální tábořiště není u vody jediné, avšak hezkých míst na postavení stanů je dostatek. Potraviny a pitnou vodu je nutné mít s sebou, u řeky nic neseženete. Nejlepším plavidlem je laminátová či plastová kánoe, případně kajak. Na raft či pramici zapomeňte, v některých místech by se nevešly na šířku.

Nasedáme do lodí

Ploučnice je splavná od silničního mostu ve Stráži pod Ralskem (toho u centra a autobusového nádraží), nad mostem je i možné zaparkovat a je zde dobrý přístup k vodě. Pokud nemáte vlastní plavidlo, půjčovna lodí VOKOTUR se nachází právě tady. První úsek není příliš zajímavý – poznamenala ho nedaleká chemická těžba uranu. Řeka je vlastně jen úzké vybagrované koryto, které občas kříží potrubí, o jehož obsahu se můžeme jen dohadovat.

Druhou, pro víkendové splutí výrazně lepší, možností je začínat až těsně nad průrvou. Přijíždíte-li od Mimoně přes Noviny pod Ralskem, odbočte za cedulí označující konec obce po vozové cestě vpravo (jsou tam dvě – tu do kopce podél plotu nebrat). Zaparkovat je možné těsně nad řekou, pokud popojdete asi sto metrů proti proudu, narazíte na pěknou loučku na táboření.

Průrva Ploučnice

Nad Novinami se najednou po obou stranách zdvihají svislé pískovcové stěny a po několika zatáčkách vplouváme do tunelu. Sice má dohromady přes padesát metrů, ale kříží puklinu, kterou přichází světlo, takže se bez baterky obejdeme. Pozor, zaklíněná kláda v průrvě by byla za vyššího stavu vody velmi nebezpečná. Je lépe se nejprve podívat svrchu a odspodu, zda je průrva průjezdná. Na konci voda padá asi třiceticentimetrovým stupněm do jezírka. Můžete jet přes hranu uprostřed nebo těsně u pravé stěny, kde je nižší.

Toto podivuhodné dílo vzniklé součinností přírody a lidských rukou původně sloužilo jako náhon hamru, později soutěskou zvanou Pekelný jícen vozil místní mlynář za svitu pochodní ohromené návštěvníky.

K Mimoni

Vyplouváme od průrvy a projíždíme Noviny. Následující kilometry obeplouváme horu Ralsko, její sopečný kužel s hradem na vrcholu se stále tyčí na levém boku. Řeka svižně teče, lemují ji stromy, plavbu zpestřuje několik jízků, všechny jsou po předchozí prohlídce sjízdné.

Vplouváme do Mimoně, zprava přitéká Panenský potok a před námi je klenutý most. Stojí za to zakotvit vpravo před ním a vystoupat pár kroků na náměstí. Je to poslední setkání s civilizací a upravený park přímo láká, abychom si dali obídek v trávě, případně vytáhli z loďáku míč.

Do divočiny

Za městem vplouváme do Země Nikoho. Území bylo od roku 1947 vojenským újezdem, mezi lety 1968 a 1991 zde sídlila vojska sovětských okupantů. Nevybuchlé munice se už bát nemusíme a příroda se většinou už vzpamatovala, takže můžeme obdivovat zapomenuté krásy tohoto území.

Řeka zde nikdy nebyla regulovaná, meandruje v široké nivě a možná potkáme padlé stromy (v létě 2006 nebyl na řece žádný, v květnu 2008 jsme lodě přetahovali asi na dvaceti místech, možná řeku zase někdo prořeže).

Najednou se před námi objevuje starý železniční most, koleje už dávno někdo zpeněžil. Pokud se chcete podívat na bývalé vojenské letiště Hradčany, vydejte se po traťovém tělese vlevo. Můžete si prohlédnout třeba hangáry zvané „včelí úly“, které měly odolat i bombardování, nebo jednu z nejdelších runwayí, která byla připravena pro přistání sovětského raketoplánu Buran.

Řeka se dále rozděluje na dvě ramena, pokud nejste zrovna příznivci extrémní divočiny, dejte se vpravo. Postupně se kolem řeky objevuje asi padesát stejně vypadajících komínů (zlí jazykové tvrdí, že je to pořád jeden a jezdíme stále okolo).

Podplouváme menší most a vzápětí borečský silniční. Na levém břehu je louka využívaná jako tábořiště, lze na ni i zajet autem. Pokud však nepotřebujete mít svého plechového miláčka u sebe, bude lepší ještě kilometr či dva popojet – zítřejší úsek nebude tak dlouhý a v noci vás nebudou rušit projíždějící auta.

Kus za mostem se řeka opět rozděluje na množství meandrů, zkratek a slepých ramen. Osvědčila se strategie „stále vlevo“. Asi po kilometru se na levém břehu objevuje rovná louka, o kousek dál lávka a skála vpravo. Někde zde pro dnešek postavíme stany. Pokud máte žízeň, přes lávku vede žlutá značka, která nás asi po kilometru dovede do Hradčan, kde je hospoda.

Meandry a vrbičky

Ty pravé meandry teprve přicházejí. V následujících kilometrech se nám mnohokrát stane, že projedeme mnoho zatáček, abychom se znovu ocitli u povědomého stromu či posedu. Postupně ztrácíme pojem o vzdálenosti i o čase, když přichází změna. Meandry se narovnávají, zato se z obou stran naklání vrbičky.

Projet metrovou klikatící se mezerou je náročný úkol i pro sehranou posádku, ale i ta se občas seznámí s okolní zelení až moc zblízka. Nenadávejte svému háčkovi či zadákovi, oni za setkání s vrbičkami opravdu nemohou, to řeka je taková…

Konec plavby

Koryto se po čase rozšiřuje a přijíždíme k Brennskému mlýnu. Chceme-li se vrátit večer domů, ukončíme plavbu nejspíše již zde. Třešničkou na dortu je sjízdný jez, těsně za ním (ještě před mostem) zakotvíme. Na levém břehu je sice louka s příjezdovou cestou, pokud však nemáme traktor, je lepší na nakládání lodí zaparkovat na pravém břehu mezi mostem a jezem.

Máme-li čas a chuť v plavbě pokračovat, podjedeme historický most a zanedlouho se zprava vlévá Svitávka. Pod soutokem je řeka širší a rychle zvládneme tři zbývající kilometry k mostu v Heřmaničkách. Pokud máme na plavbu ještě jeden den, dojedeme do Žizníkova (7 km od Heřmaniček), kde je vyhlášená hospoda, či až do České Lípy (dalších 6 km). Tábořit je možné třeba u Brenenského mlýna nebo u mostu v Heřmaničkách.