administrator Náměstí, uprostřed pomník, socha, sloup, kašna, vodotrysk, zeleň, záhony a květy, stromy a lavičky. Jaký to protiklad, armáda, zbraně a park.
Na jedné straně vždy dominanta, katedrála, mohutnější, než vše ostatní kolem. Symbol moci, vynucené víry, přitahující pohled každého, nechť přichází z kterékoli strany.
Z lavičky v parku pozoruji děj divadla života kolem, rozkládám si dění do obrázků a sesazuji z nich mozaiku dojmů. Zdá se, že čas zde plyne pomaleji. Muž v tmavém obleku je zřejmě na cestě do kanceláře nebo jde na obchodní schůzku. Usedá na lavičku před čističe bot a téměř neposkvrněnou obuv nechá uvést do skelného lesku. Dvě vesničanky s koši v šátku na zádech usedají na volné místo nedaleko. Dopoledne i odpoledne jsou téměř všechna místa na lavičkách obsazena.
Co chvíli míjí odpočívající, chlapci s bedýnkami. Jejich oči klouzají z jednoho páru bot sedících na druhý. Pak nevtíravým způsobem ukáží prstem na boty o oči zapátrají, zda majitel nedá souhlas k jejich očistě. Mladí čističi bot, chlapci snad 8-10ti letí jsou také jakousi armádou, i co do počtu, na všech těchto Plaza de Armas.
Jsou i jiné postavy, každá jiná, tvoří samostatný kamínek z mé mozaiky, protože jsou součástí každého náměstí. Muž v uniformě jako výstraha. Druhá postava, méně nápadná, s košťátkem a lopatkou na tyči, postava pátrající po všem, co by mohlo znečistit tuto oasu pohody.
Malé děti a holubi, odmítající se nechat polapit.
Žádná Plaza de Armas ale není uzavřená oasa ticha. Nekonečný proud aut a taxíků krouží kolem a přesto hluk jejich motorů nepřehlušuje a neproniká mezi cestičky a záhony a ve středu tryskající fontána zní padající vodou.
Ti, kdož procházejí za svými cíly nespěchají, jako by chvat byl považován za nesvědcení času.
A tak mám možnost všemu dáti v mé mozaice své místo bez obavy, že spěch nedovolí obraz zachytit. Je možné se i projít, obejít park, přejít do podloubí, kde lidé mluví jazyky dalekých zemí. Přijeli a přiletěli ze všech koutů světa, nahlíží do průvodců, Baedekerů a map, pročítají vyvěšené jídelní lístky restaurací, kupují pohledy a suvenýry a v cestovních kancelářích mění šeky a dolary a sjednávají cíle dalších cest. Malý Babylon, stejný zde, jako v Nepálu, Egyptě nebo Římě. Internacionální společenství na cestách, společenství lidí, kterým není nic dosti vzdálené a nedosažitelné.
Na těchto náměstích není nic z historie Inků: Život jako by začal stavbou katedrály, španělským barokem, uvnitř s přemírou zlata na oltáři, když toto množství je jen nepatrným zlomkem toho, které bylo uloupeno. Tento kamínek mozaiky nechme na okraji. Nyní ještě pomalu obcházím náměstí a snažím se zachytit co nejvíce obrázků do mé mozaiky. Palácové stavby s dřevěnými, bohatě vyřezávanými arkýři a sloupovím podloubí. O něco dále je to i chlapec, sedící u zdi katedrály, s hlavou položenou na kolenou, ruce kolem holení a spí. Snad z únavy, je jedním z těch, kteří se snaží prodat cizincům pohledy, je mnoho těchto malých prodavačů a prodavaček pohledů, život je zde tvrdý a zůstává záhadou, zda chodí do školy.
Jsou náměstí, která se s příchodem večera vylidňují a jiná naopak. Na tato přichází hudebníci, lidé postávají kolem nich, jedinci se nechávají zlákat rytmem hudby k tanci. Kolem zástupu procházejí ženy a nabízejí z toho, co mají zavěšeno na prsou, cigarety, žvýkačky a sladkosti. A peruánské melodie jsou podmanivé.
Někdy je nutné vrátit se na tato prostranství za noci a za deště. Tu v době kdy prší, se světla lamp odráží z modré vozovky, déšť rozmazává obrysy katedrály ozářené světly reflektorů.
To jsou ony proměny času, ony obrázky, které lze spatřit jen tehdy, když poutník zpomalí chůzi, zůstane stát a začne se rozhlížet. Potom mu každá Plaza de Armas začne před očima odvíjet obrazy z děje, který je sice všedním životem jedněch a pro diváka z daleka poznáváním neznámého.
Z každého náměstí vedou cesty ven. Na všech cestách lze, tak jako z laviček v parku pozorovat tváře mužů a žen svědčící, že jejich předkové zde žili dávno před tím, než přišli Španělé. Dávná minulost se odráží v podobách jejich tváří, vzorech keramiky a textilu.
Ale neodcházím, zůstávám na lavičce v parku uprostřed Plazy de Armas a snažím se splynout s jeho atmosférou a zpomaleným rytmem života Peruánců. Neznám jejich jazyk, nemohu se s nimi dáti do rozhovoru, nemohu zareagovat na jejich úsměv jinak, než úsměvem. Přesto odměnou mi bude mozaika obrázků, kterou si odvezu s sebou, jednu z mnohých.
Dne 11. března 2000
