Pět slečen na cestě za studiem arabštiny I.

Možná neznámý, nezvyklý, ale krásný jazyk. Jiné písmo, pro většinu „rozsypaný čaj“, složitá gramatika, léta dřiny, a přesto nás nic z toho neodradilo a vydáváme se dál na „cestu studií“. Ano, mluvím o arabštině, o řeči u nás málo známé.

Mnoho lidí se mě za ty roky ptalo: „K čemu ti to bude? Proč se raději neučíš anglicky, německy,…?“

A i kdyby mě znalost arabštiny nepřinášela výhody, ať již osobní, či profesní, stejně bych nemohla studia zanechat. Stala se pro mě životním koníčkem. A nejenom pro mě, jak je patrné z našich sobot a nedělí strávených výukou v pronajaté třídě.

Já, Pavla a Markétka jsme se poznaly vloni v lednu. Spojila nás náhoda. Navštívila jsem v Praze dr. Bahbouha, dříve mě učil arabštinu na dálkovém studiu v Praze. Dal mi kontakt na Markétku, že dohromady připravují již zmíněné víkendové vyučování v Brně. Markétce jsem zavolala, vyměnily jsme si pár mailů a přátelství bylo na světě.

A když se pan Bahbouh zmínil o možnosti studia letního kurzu arabštiny v Damašku v místním jazykovém institutu, neváhaly jsme ani chvilku.

Zařizování bylo snadné. Stačilo pár telefonátů a mailů do jazykového institutu. Stačilo jen naplánovat cestu do Damašku. Jelikož Pavla i Markétka jsou studentky, rozhodování bylo rychlé. „Pojedeme autobusem!“ – zněla jasná odpověď od holek. A protože se přesedá v Istanbulu, který jsem chtěla již dlouho navštívit, nijak jsem se tomuto nápadu nebránila.

Na výběr byly dvě společnosti, které nabízejí pravidelné denní linky Brno – Istanbul, ceny i podmínky jsou podobné. Jedna z těchto společností nemá nejlepší ohlasy týkající se spolehlivosti, zašly jsme do kanceláře druhé a lístky koupily tam.

S vízem problém není. Pro žádost jen vyplníte formulář (možné stáhnout na internetových stránkách Syrské ambasády ), k němu přidáte své fotografie, doklad o studiu či zaměstnání. Vízum obdržíte do tří pracovních dnů.

V té době se k nám přidaly další dvě kamarádky – Veronika a Natálka – které se rozhodly s arabštinou začít. Tak a bylo nás pět.


Je pondělí, 25. června, půl hodiny před polednem. Pomalu se scházíme na Zvonařce. Odjezd neproběhl beze zmatků. Na dotaz, ze kterého nástupiště jede náš autobus, nám paní na informacích sděluje, že jediný autobus do Sofie odjel již před hodinou. Lehce jsme znervózněly. Zavolala jsem proto do kanceláře autobusové společnosti, a tam mě paní ujistila, že autobus vyjel ráno z Prahy a určitě je na cestě a míří rovnou do Brna. A opravdu, asi za půl hodiny přijel.

Takže se vydáváme na cestu, vybaveny nějakým tím vínkem, pivkem a samozřejmě nezbytně nutnou slivovicí. Když začala večer po autobuse kolovat, bulharští spolucestovatelé s obdivem koukali a pokyvovali hlavami, jaké silné a dobré pití jsme schopné pít. Ráno se pak smáli, když jsme spaly, … nechápali, že jsme si povídaly do brzkého rána, zatímco oni dřímali již od večera. Slivovice s tím neměla pranic společného.

Vzbudily jsme se v Srbsku. Musím říci, že po Maďarsku už bylo na co koukat. Tamější hory a příroda vůbec opravdu stojí za vidění. Přestávka v Sofii a vyzvednutí jízdenek do Istanbulu proběhla hladce, dokonce jsme stihly i kafe v místní restauraci.


Spolucestující se vystřídali, z Bulharů se stali Turci. Různorodost lidí a kultur po cestě v autobuse byla příjemná. Jak se měnila krajina a příroda, tím víc si člověk uvědomoval blížící se zážitky.

Na hranici s Tureckem začaly peripetie. Prohledávání autobusu a zavazadel zabralo více než dvě hodiny nesmyslného čekání. Tři mladíci z UK dokonce se stejným pasem EU jako byly ty naše, si museli koupit vízum do Turecka. Proč nikdo neví, ale možná je zbytečné se ptát a řešit to.

Konečně v osm hodin večer druhého dne jsme dorazily do Istanbulu. Chtěly jsme si rovnou koupit lístky do Damašku, zjistit vůbec možnosti a časy odjezdů a naplánovat návštěvu Istanbulu.


Na nádraží nás čekali „naši kamarádi“ – Guren a Barish. Tedy kamarádi… S Gurenem jsem v kontaktu díky své práci poměrně často. Pozvání k němu domů bylo tedy přijato bez problémů.

Kluci se nabídli, že nám pomohou najít nějakou kancelář, kde si budeme moci koupit zmíněné lístky do Damašku. V tuto večerní hodinu jsme však našli otevřenou pouze jednu – společnosti JET. Nastalo asi půl hodinové dohadování v turečtině, kterému jsme samozřejmě nerozuměly.

Nakonec vypadla nějaká částka a nabídka, že autobusy jedou dva, jeden v sedm večer, druhý v devět večer, a že by nám radili, abychom jely tím dřívějším a měly větší jistotu, že stihneme navazující autobus v Antakyi do Damašku.

Tak fajn, lístky máme, tak hurá do víru dění, vždyť je celý večer před námi. A můj první večer v Istanbulu.

BARAKA

Centrum pro kultury Blízkého východu a severní Afriky

Blízký východ i severoafrické státy jsou nejbližší sousedé Evropy. Své kořeny zde mají i tři velká náboženství – judaismus, křesťanství a islám – která tolik ovlivnila osud Evropy i západního světa. Je tak paradoxní, že dnes mnoho Evropanů na tyto regiony pohlíží spíš jen jako na nebezpečné a zaostalé. Občanské sdružení Baraka by tak chtělo nejen ony pozitivní věci připomenout, ale podílet se take na odstraňování předsudků a vzájemných nedorozumění, chce přispět k dialogu a porozumění mezi oběma regiony, zlepšení informovanosti a vzdělání Evropanů o Blízkém východě a severní Africe a povzbuzení vzájemné kulturní výměny. http://www.al­baraka.cz/

Doporučené články