nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Napříč Amazonií, část II.

Téma: Brazílie

Takže tedy váhám jestli lístek na loď do Porto Velha koupit nebo ne. Když koupím, pojedu, když nekoupím, zůstanu v tomhle městě navěky. Nebo aspoň do té doby, než znova zprovozní patnáct let zavřenou silnici přes Amazonii. Prý můžu do zítra přečkat na lodi. Aspoň něco. Už mě vede uličkami do vedlejšího přístavu, posadí na motorový člun a šátečkem zamávám. Ujedeme asi pět set metrů, vysadí mne na palubě a natáhne ruku se slovy pět reálů. V tom moje nervy, tolika prohrami natažené a nesnesitelným vedrem vyšponované k prasknutí, povolily. To už je vážně moc! Obořím se na něj, co si to jako dovoluje, že nic neřekl předem a že jsem si myslel, že je to v ceně jízdenky a tak dál, no, stejně si nerozumíme, on portugalsky, já napůl španělsky, napůl anglicky. Nakonec odchází s jedním reálem a já mám dneska první dobrý pocit z první vyhraný bitvy.

Napříč Amazonií
Čekáme na vyplutí. Zatím jen já a kněz z Guayany. Vybraná společnost.

Konečně se můžu pořádně rozhlédnout po lodi. Zatím jsem tu skoro sám. Loď je to jako každá jiná v přístavu, asi patnáctimetrová, tříposchoďová. Jak později uvidím, systém přepravy je tento: první poschodí se naláduje nákladem. Od zemědělských plodin po těžkou techniku (představovanou dvěmi motocykly značky Yamaha). Druhé podlaží se zaplní lidmi, kteří si na háčky u stropu připnou houpací sítě – hamaky a to tak na husto, že hamaky vytvoří naprosto neprostupnou pavučinu, zvláště nebezpečnou, když v noci spěcháte na záchod (zrovna v tom čase takhle na záchod spěchávám víc než často a častěji, než mi je příjemné). Vrchní patro, které je kryté jen z části se využívá na odpočinek a socializaci s ostatními cestujícími. Je tam pár kajut, bar, židle a podél zábradlí lavičky.

Pojedeme zítra. To je jediné, co jsem následných několik dní slýchám. Proč nejedeme a jestli skutečně zítra pojedeme zjistit nedokážu. Jak jsem napsal, oni portugalsky, já česky…

Napříč Amazonií
Na obytné palubě bylo poněkud těsno

Jedinou společnost mi dělá černý kněz z Guayany, který taky neumí portugalsky, ale hovoří plynně anglicky, francouzsky, španělsky a kdo ví jak ještě. Bohužel, naše náhledy na fungování světa a vesmíru se rozcházejí natolik, že se po několika rozhovorech snažím frekvenci našich konverzací držet na jediné únosné míře, tedy nekonverzovat vůbec. Nechápu, jak takový vzdělaný člověk může tak neskutečně plýtvat svým potenciálem a místo, aby třeba učil děti psát, když už chce být v životě užitečný, vykládá nesmysly pramenící z jeho víry. Na druhou stranu, křesťanství tvoří důležitou součást jihoamerických kultur a člověk se po nějaké době naučí onu středověkou nemoc tolerovat.

Čtyři noci trávím na lodi, která se nehýbe, každé ráno doufám, že teď už konečně vyplujeme a pokaždé jsem zklamán. Pátý den situace vypadá mnohem lépe. Přichází na loď více a více lidí, dokonce nějací mladí turisti ze Španělska a Mexika. Dávám se s nimi do řeči, vděčný za jejich bohatou slovní zásobu, jejíž nejčastějším slovem není ani „bůh“ ani „Ježíš Kristus“. Chvíli to vážně vypadá, že vyplujeme, ale po pár hodinách si opět všichni začínají něco šuškat a několik osob odvazuje a balí hamaky. Vůbec je zajímavé, že z těch přibližně patnácti dvaceti Brazilců, kteří na vyplutí čekají stejně dlouho jako já, čiší taková pohoda a odevzdanost. Nikdo se nerozčiluje, nikdo nenadává, nikomu nevadí, že neplujeme. Jako by měli dost času. Nevím sice, jak to mají v Brazílii zařízené s dovolenýma, ale já z toho už začínám být lehce rozladěný. Tentokrát to ale byl planý poplach, loď odjela na nějakou inspekci či co a po třech hodinách se zas vrátila. Tak jsme zas navázali naše houpací sítě a čekali dál. Moji noví přátelé z mexicko španělské skupinky ale situaci chytají do rukou podstatně pevněji než já. Na večer už mají peníze nejen za svoje lístky zpět, ale po menších problémech i za lístek můj a odcházíme. Přespíme u jejich brazilského kamaráda a druhý den společně najdem jinou loď.

Napříč Amazonií
Občas jsme udělali zastavku

Z jedné noci u brazilského programátora se staly noci tři. Žádná loď připravená k odplutí není. Byly to ale příjemnější dny, než na lodi. Poznal jsem město, čerstvé džusy z druhů ovoce, o kterém jsem ani nevěděl že existuje, křesťanský obřad podle indiánských tradic s magickým nápojem z džungle. Taky jsem zjistil, jak jsou v Brazílii vybaveni na hosty. V každém domě mají různě po místnostech háčky, na které v případě potřeby zavěsí houpací sítě. Praktické. Moji zachránci dost pospíchali, proto nakonec zvolili letadlo a já se naloďuji na loď, která je nejenže za poloviční peníze, a hlavně, která druhý den skutečně vyplouvá.

Čtyři dny. Přesně tolik dní má plavba do Porto Velha trvat. Samozřejmě, že trvá sedm dní. Vody v řece je málo a kapitán si netroufá plout v noci. Snažím se mu naznačit, že to za něj vemu, ale jde to těžko. Skoro nevychází z kabiny. Jednou dokonce jede před námi motorový člun a borci s tyčemi zkoušejí, jak je řeka hluboká. Na téhle lodi už nejsem tak sám. Jsou tu tři holčiny z Nového Zélandu, jeden Izraelec (nebo Izraelita???), tři Argentinci, jedna Francouzska a asi třicet Brazilců. Nálada na lodi je výborná, sice nic moc domluva, ale faktor pařby se celou cestu pohybuje tak mezi trojkou a čtyřkou. I když máme batohy pod houpacími sítěmi a po týdnu tam už není takový úplný pořádek, o kterém se zmiňuje nápis na brazilské vlajce, nikomu se nic neztratilo. Jsem vůbec celkem překvapený jak se všichni k sobě chovají přátelsky. Většinu společného času hrajeme britskou karetní hru s názvem „Shit Head“ nebo brazilskou oblíbenou „Domino“.

Napříč Amazonií
My pluli dál a dál....

O jednu věc se z cesty musím podělit, a to je čistota, kterou posádka udržuje. Všechny odpadky, včetně PET láhví a plechovek od piva se schraňují ve velké plastové popelnici na horní palubě vedle baru a ta když se naplní, je vysypána do řeky. Když to vidím nezmůžu se na jedinou myšlenku. Nechápu. Prostě tomu nerozumím.

Pak, jednoho dne dopoledne, přirážíme k molu v Porto Velho. Balíme a je mi trochu smutno, že to končí. Byla to vážně prima jízda, úplně mimo čas a prostor. Házím batoh na záda a vyrážím přes město na autobusák. Odsud to do Bolívie už bude hračka, zbývá 200 kilometrů po silnici. S úsměvem si nakoupím takové ty malé sladké banány, s úsměvem přijdu na nádraží, s úsměvem požádám o jízdenku do Guayaramerin na brazilsko-bolivijské hranici a maník za přepážkou mi s úsměvem řekne, že žádný autobusy nejedou, že silnice je zavřená.

Další díly seriálu: Latinskou Amerikou křížem krážem

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
12.10.2006
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 16.55
Co je to karma a jak funguje?


Galerie k článku

Napříč Amazonií
Napříč Amazonií
Napříč Amazonií
Napříč Amazonií
Napříč Amazonií
Napříč Amazonií
Napříč Amazonií
Napříč Amazonií
Napříč Amazonií
Napříč Amazonií
 

Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.

Cestovatel
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist