nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Na slavnostech Karimojongů – Uganda

Témata: Cestování, Kultura, Uganda

V létě 2015 jsem na jeden měsíc navštívil Ugandu a její část jsem si dle možností projel. Na celou dobu pobytu jsem měl pouze 1050 USD, takže jsem ani nepočítal s návštěvami předražených rezervací, v nichž lze vidět africké kočky, lidoopy nebo africké tlustokožce, ani národních parků s horami vysokými 4000 až 5000m/m. Vlastně ani nepatřím mezi ty, pro které je Afrika srdeční záležitostí, spíš jsem chtěl po předchozích návštěvách Asie (a zemí jako Irán, Irák, Korea, Laos, Kambodža aj.) vidět něco nového a mít možnost srovnání.

Na slavnostech Karimojongů – Uganda
Hoima

Ráno v 7 jsem na “bas paku“, jak zde v Mbale nazývají autobusové nádraží, do busu nastupuju úzkými jednokřídlými dveřmi s otvíráním “dovnitř“ (to proto, aby mohly být otevřeny i za jízdy). Zabírám skvělé místo na levé straně, kde jsou dvojsedačky, vpravo přes uličku jsou však sedadla ve trojicích.

Bas pak žije rušným mumrajem, mezi autobusy pobíhají prodavači čapat a rolexů, opečených kukuřic, vajec na tvrdo (ty prodavač nosí v průhledném kbelíku, na víku má pytlík se solí, vy si vajíčko koupíte, sami oloupete a osolíte…), jiní prodavači nabízí zeleninu, nápoje, oděvy, hodinky, šperky, dětská chrastítka a všechno možný… Chci fotit pekaře čapat, ale ti mi gesty dávají najevo, že mě podříznou (známé gesto, kdy palcem přejedete pod bradou přes krk) a jsem z toho trochu nesvůj.

Vyrážíme až po deváté hodině, nejdřív se pomalu prdelíme skrze město, pak najíždíme na asfaltku vedoucí do Soroti. V buse rychle usínám a probouzím se v Soroti na tržišti u bas-paku, kde se zdržujeme ¾ hodiny. Dál jedeme po rudohnědé nerovné polňačce, busem to dost hází. Kolem cesty se rozprostírá zelená savana s občasnými stromy a častějšími keři, spousty mokřad (v nich často rybáři loví do proutěných košů), zelená tráva se mění na zlatavou, pod ní rudá hlína. Objevují se ojedinělé skalní kopce. Nejčastějšími příbytky místních jsou kulaté stavby se střechami ze sušeného listí, kolem cesty vidím čím dál víc místních domorodců oblečených jen do přes rameno přehozené a kolem pasu uvázané látky, připomínající skotské kilty. Většinou jsou tabákově hnědé až černé, ale i spousta pestrobarevných se zelenými, rudými i žlutými kostkami či pruhy. Někteří z nich pasou krávy s obrovskými rohy – ty fakt budí respekt. V některých vískách zastavujeme u tržiště, bus hned obklopují prodavači jídla (čapaty, rolexy, špízy), pochutin a nápojů, strkají se u otevřených okýnek, ti privilegovaní mohou vstoupit i do autobusu. Kromě prodavačů se kolem busů shlukují i nemajetní a čekají, kdo jim hodí něco z okna a berou úplně všechno – nedojedený zbytek čapaty, poslední lok vody v plastové lahvi apod.

Do Morota vjíždíme až v 18.30 (po 280 ujetých kilometrech) na dohled od zastávky vidím oranžově zářící G-H a za 28 000 se v něm hned ubytovávám. V novostavbě ještě není vše zapojeno, nefunkční vodovod supluje barel s vodou a lavor jinak je pokojík skromný (jen o půl metru širší než dvojpostel), ale naprosto vyhovující. Už se stmívá, prodavači se mění v kuchaře, elektrika nefunguje a tak jsou pícky a grily jen tu a tam osvíceny slaboučkými žárovkami a já zaháním hlad dvěma masovými špízy a rolexem.

Na slavnostech Karimojongů – Uganda
Moroto
Na slavnostech Karimojongů – Uganda
Moroto

Další den – 18. 7. v sobotu – vstávám až o půl desáté a razím ven s tím, že ve městě koupím vodu a vydám se do kopců za Morotem. Je to všechno jinak; na velké křižovatce mě v rytmu bubnů a vuvuzel (ale i reprodukované hudby) míjí kilometr dlouhý průvod domorodců, rozdělený do spousty skupin, každá skupinka (dle ošacení a pomalování) z jiného kmene, evidentně i z jiného kraje. Všichni míří na nedalekou velkou oplocenou parcelu, kde se jednotlivé skupiny rozezpívávají a roztancovávají, každá v jiném koutě. Je to mámivě krásné, je to nádherná přehlídka barev spojená s přirozeným temperamentem afrických etnik.
Muži tanec soustředí nejčastěji do výskoků, dívky a ženy se pak výrazně houpou v pase a v bocích a dávají tak vyniknout své svůdné dívčí a ženské kráse. To doprovází libozvučným zpěvem, barva jejich hlasu krásně hladí moje uši.

Civilizace ovšem neúprosně zasáhla a tam, kde dřív muže čekal hezký pohled na polonahé dívky, tam je nyní vše zahaleno do sportovních podprsenek či barevných triček; je to zvláštní prolnutí starých tradic a nových oděvních trendů, takže tradiční sukně (muži mají většinou krátké “mini“, dívky a ženy pak trošku volnější a delší sukýnky), jsou doplněny fotbalovými dresy, tričky nadnárodních oděvních firem s velkým logem apod., někteří stařešinové hrdě nesou skutečnou levhartí kůži, ženy pak její módní textilní imitaci.

Na slavnostech Karimojongů – Uganda
Moroto

Povídám si s Jessicou – bílou Afričankou, etnoložkou, která tuto parádu pomáhá pořádat; jde o každoroční slavnost Karimojongů , kmene obývajícího tuhle severovýchodní část UG, účastní se jí ale i kmeny odjinud, i ze zahraničí (především z nedaleké sousední Keni, a prý i z Konga). Jessie je oblečená stejně jako místní tanečnice, se svými blonďatými vlásky a světlou pletí je mezi černochy naprosto nepřehlédnutelná. Z bělochů tu ještě potkávám 5 mladých Španělů, párek Holanďanů a jednoho Japonce. Přecházím od jedné skupiny ke druhé a nemůžu se té pestrosti nabažit.

Následuje oficiální zahájení, skrze reproduktory jede smršť proslovů a děkování, po té stařešinové obřadně zabíjí býka (při rituálním napodobení lovu; chudáka sejmou oštěpem bodnutým do hrudi – oběť netrpí, je ihned mrtvá). Býka pak v průběhu dne pečou a jedí, večer na místě jeho skonu zůstanou jen popel a kosti přikryté palmovými listy. Mezi třemi stany zatím probíhá přehlídka – každý kmen vystupuje se svým bojovným či rituálním tancem, ostatní koukají a čekají, až na ně přijde řada – více mne bavilo rozcvičování tanečníků, tahle část programu je příliš oficiální, občas vypadne zvuk z reproduktorů a já mířím za město. Mezi domečky hledám přístup do hor, pak stoupám na menší kopec s anténou na vrcholu. Po úbočí jsou vyšlapané cestičky, kolem nich okukuju kaktusy a to co vypadá jako americké opuncie. Chvíli sedím na kameni a pozoruju ještěrky, kterýma se to tu jen hemží – stačí se chvíli nehýbat. U antény je plechová bouda, ale hlavně protiletecký kanón; na mé volání reaguje muž, který ležel u políčka s kukuřicí níže od boudy, ten volá kohosi jiného a z plechárny se loudá polonahý voják v sandálech a vysvětluje, že hlídá ten mašinkvér. Ujišťuje mě, že mu nijak nevadím a nezastřelí mě. Za půl hodiny už jsem o kus výš na druhém kopci (také s anténou na vrcholu), a rozhlížím se po okolí; přede mnou se na rovině roztahuje Moroto a teprve z vrchu poznávám, že se jedná o docela velké město, v sousedství leží několik vesniček a za dvěma mnou navštívenými kopci se zvedají vysoké hory.

Na slavnostech Karimojongů – Uganda
Moroto
Na slavnostech Karimojongů – Uganda
Moroto

Z města vítr občas přinese zpěv tanečníků, později se k tomu přidá svolávání k muslimské modlitbě. Okolo poletují spousty motýlů, jejich barevnost předčí fantazii. Zpět do Morota se vracím druhou stranou kopců, děti u cesty se chtějí fotit, staré černošské babičky žebrají cokoliv, hlavně kuřivo. V Morotu u prvního obchůdku kupuju dvě limči a hrnu je do sebe, ráno jsem zapomněl koupit vodu a žízeň v pozdní odpoledne už je nesnesitelná. Jdu na hotel pro záložní baterku do foťáku, v blízkém “Happy Restaurantu“, o který se stará matka s desetiletou dcerkou, žadoním o jídlo, ale prý už všechno snědli návštěvníci slavnosti. Přejmenovávám to na “Hungry Restaurant“, z čehož majitelka dostává záchvat smíchu a odměňuje mne poslední porcí hovězího ve vývaru s rýží, maso je trošku tužší, ale vynikající a platím 9000 vč. dvou půllitrových vod. Další příchozí už nic k jídlu nedostali, já snědl to úplně poslední.

U místa, kde jsem vystupoval z autobusu, se ptám, kdy a kde najdu bus či matatu na sever – chci pokračovat na Kotido, Koputh a Kitgum a projet tak sever UG pod keňsko-súdanskou hranicí. Bohužel mi všichni vysvětlují, že to jde pouze pronajatým taxíkem, nic jiného tam nejede a cesta je úplně blbá. Do Kitgumu se nejlíp dostanu autobusem přes Soroti a Liru a ten jede kolem třetí ranní.

Jdu zpět na festival, potkávám Alfréda z Konga a spolu procházíme kolem jednotlivých kmenů, nyní už zase tančících a zpívajících kdekoli na volném prostranství. Alfréd se se všemi nechává fotit, i když neví jak bych mu mohl fotky do Konga poslat (nemá žádný e-mail, není na soc.sítích…). Pak ještě procházím vzdálenější část Morota – a (tak jako v jiných městech Ugandy) vidím mnoho domů i unifikovaných chatiček a baráků, u nichž jsou cedule s odkazem na země, které stavěli či financovali stavbu školy, internátu, lékařské stanice či ženských domovů pro vdovy a jejich děti a nebo příbytky pro chudé; nejvíce zde pomáhají Irové, Němci, Švýcaři, velká část projektů je financována z US-Aid a UK-Aid, samozřejmě nelze přehlédnout projekty OSN, resp. Unicef.

Na ulicích potkávám spousty místních ve směsi tradičního i moderního oblečení, spousta se přepravuje na bicyklech a motorkách, občas projede velký džíp. Všude, po celém městě, korzují vše-ochutnávající kozy i krávy, u domků se peleší slepice, v podvečerním slunku se vyhřívají kočky (úplně stejné jako u nás). A u cest, většinou poblíž pouličních grilů a obchůdků, somrují potulní psi (a to je pestrá směs voříšků – u těch s velkýma králičíma ušima opravdu váhám, zda jde ještě o psy…). Na tržišti kupuju za 4 000 UGX velké grilované kuřecí stehno k večeři a ve tmě před G-H koukáme s mojí bytnou na fotky ze slavnosti; chudák ženská se tam kvůli povinnostem ani nedostala, tak jako spousta obchodníků, trhovců a jiných místních.

Na slavnostech Karimojongů – Uganda
Moroto
Na slavnostech Karimojongů – Uganda
Moroto

V noci je na ulici tma jak v hrobě, nikde nesvítí ani slabá žárovka a hvězdy jsou schované za mraky. Autobus stojí na místě, pár lidí uvnitř spí, tak se k nim připojuju. Odjezd ve tři se nekoná, řidič startuje až ve tři čtvrtě na 4, hlasitě tůruje motor a troubí (tím svolává cestující k odjezdu) a až před půl pátou vyrážíme. Kupuju za 40 000 UGX lístek do Gulu ( do Kitgumu nejedu, pozměnil jsem plán), pak hned usínám, kolem 6-é se probouzím a venku je stále tma. Pak se ale rychle rozednívá a v 7h už je venku normální denní světlo. Jedeme po rudé, nyní rozmoklé cestě, v 10h v Soroti přesedám do jiného busu (od stejné společnosti), černoch, co mi uložil batoh do zavazadlového prostoru, si řekl o 1 000 UGX a za 20 min odjíždíme do Liry. Spolu s lidmi cestují i slepice svázané do trsů, pokud se takový slepičí trs mácháním křídel a pařátů dostane do uličky, je nemilosrdně kopnut všímavým cestujícím zpět pod sedadlo. Pod mou sedačkou se podivně vlní klubko 9 slepic, jiné koukají z police nade mnou…

Sedadla jsou tak úzká, že ramena tří spolusedících (sedačky jsou opět řazeny po dvou vlevo, avšak po třech napravo od uličky, stejně jako ve všech busech pro místní) se prostě nevejdou; ten, co sedí u okna, se pravým ramenem zapírá o okno a trup má lehce vytočený k sousedovi. Ten co sedí na opačné straně trojky je ramenem vytočený nad uličku a ten mezi nimi se o opěradlo zapírá jen jedním ramenem. Sedím uprostřed. A většinou pospávám. Cesta je obklopená savanou, před Lirou se krajina začíná vlnit, u města se objevují skaliska. Projíždíme přívalovým deštěm, některá okna nejdou zavřít a tak prší i do autobusu. Dál jedeme čím dál více zalesněným okolím, a i když je vše zmoklé, tak se dost práší – několikrát během cesty stírám z brejlí rudý prach, o načervenalém oblečení všech cestujících ani nemluvě.

Do Gulu dorážíme až v 16.30, po 12 hodinách (a 300 km) na cestě. Hned u bas paku využívám kavárnu s opravdovým espressem, uvnitř jsou samý běloši, jen obsluha je černá. Při večerní procházce po Gulu zjišťuju možnosti dopravy po okolí, bohužel až teď narážím na uličky plné levných G-H (už bydlím v hotelu za 11 USD/noc – cena vyšší, ale teplá voda a elektrika je díky vlastnímu agregátu k mání celý den…). Zjišťuju možnosti pronájmu motorky nebo bicyklu, ale místní nevědí a doporučují mi B-B (a taxikáře, ale ten si řekl o nehoráznou sumu a i po smlouvání spolu nikam nepojedem). Za celý den jsem snědl jen 1 čapat, a tak bohatě večeřím 3 kousky kuřete a kukuřici, to vše koupené v nočním Gulu na ulici za 11 000 UGX.

Na slavnostech Karimojongů – Uganda
Gulu, Fort Patiko

Ráno prší, a tak podřimuju a v 9 hodin hned u hotelu domlouvám s B-B převoz do Fort Patiko, oficiálně známe jako Baker’s Fort. Silnice se postupně mění v čím dál víc rozdrbanou polňačku, po ranním dešti je na cestě dost kaluží i celá jezírka, některými brodíme. Potkáváme spousty pěších i cyklistů, občas B-B, nebo starou dodávku. Až na občasnou terénní vlnu je okolí rovinaté, autenticky působí velká, do výšky trčící termitiště a v místě cíle (tedy 35 km severně od Gulu) se vypínají dva sopkovité kopce; Patiko Fort není ani na jednom, ale na rovině a já si pevnost procházím a porovnávám s původními plánky; tuto pevnost postavil v 2. pol. 19. stol. Angličan Samuel Baker, který odtud podnikal výpady osvobozující černochy z otroctví; tak teda čest jeho památce!

Na kamenných plochách se vyhřívají africké ještěrky, zelenošedé i černé s rudou hlavou a ocasem, ve zdech pevnosti si hrají místní černoušci, kteří tu pasou dobytek.
Po poledni jedu se svým B-B zpět, cestou znovu míjíme místní domorodce, jejich vesničky, pasoucí se sudokopytníky a nízké podlouhlé kostely – u jednoho zničeného zastavujeme, poblíž stojí škola s hřištěm, koukám jak bubuláci válí fotbal. V Gulu, v restauraci Bismillah ochutnávám hovězí, brambor a fazole za 5 500 UGX, courám po městě. Nic zajímavého tu není, kromě krav pasoucích se přímo na hřbitově uprostřed města. Úplně nová velká tržnice je ještě zavřená, prodávající mají své stánky (tím myslím věci často položené na zemi či na dece…) všude okolo. Před tržnicí hrdě stojí socha prezidenta – jenže je jen asi metr vysoká a podobu se nezdařilo úplně vystihnout…

Na slavnostech Karimojongů – Uganda
8-gulu-fort-patiko-3-
Gulu, Fort Patiko

Večer i v noci prší a v 7 ráno sedím v buse, který za hodinu vyráží na jih, projíždíme nádhernou rezervací Murchinson Falls, část peřejí vidím přes okýnko, přejíždíme přes Victoriin Nil a je to krásná podívaná. V Kiguně opouštím bus a nastupuju do matatu, které mě odveze do Masindi; sedím vpředu uprostřed na improvizovaném sedadle (ze sedáku položeného na víko motoru), moje noha se tlačí na řadicí páku a chodidlo se dotýká brzdové páky – i v zde je více cestujících i nákladu, než dovoluje oficiální kapacita vozidla. Vyjíždíme před polednem, 45 km zvládáme za hodinu a půl a v Masindi nacházím matatu do Hoimy. Už jsem zaplatil, tak mě přepravci ženou do auta a nechápou, že chci relaxovat na čerstvém vzduchu. Po nekonečném handrkování vyhrávají, a já dosedám na pravé zadní sedadlo u okna. Nákladu je tolik, že některé pytle usazují cestujícím na kolena, zezadu pod sedačku (na které sedím) tlačí jiné pytle a nechápou, že když se o má kolena zapírá opěradlo předchozí sedačky, tak je prostě nezvednu. Vzniká nepříjemná hádka, kdy i ostatní černošští cestující toho mají tak akorát a zastávají se mne (popravdě – já bych ty kolena nějak k bradě zvedl, ale to bych pak musel v této poloze jet celou cestu, a tak nezbývá, než se chovat asertivně…). Tihle přepravci jsou ale trošku natvrdlí, protože v nákladní zahrádce na střeše vezou kolo od traktora – pokud by ho posunuli před zahrádku a uvázali ke střeše (jak je zde obvyklé, to není můj nápad…), bylo by spousty místa pro batohy, pytle a tašky na oné zahrádce. A celkově jejich počínání nedává smysl, nejdřív do auta musí cestující, pod ně a na ně náklad, pak (až za hodinu) okolo stojící čumilové roztláčejí matatu do kopce (! – to už je fakt vypatlanost…)a teprve teď řidič míří na 40m vzdálenou benzinku. Samozřejmě, že tankujem se zapnutým motorem. V autě pro 14 cestujících se nás nyní nachází 20, plus dvě miminka v náručí svých matek a dva svazky slepic. V nedaleké vesnici stavíme dalšímu člověku i s dvěma pytli nákladu. Pak konečně, beznadějně přetíženi, vyrážíme. Okolní příroda je plná mokřin, mezi nimi vidím stáda domácích buvolů se svými obrovskými rohy, projíždíme i borovicovými lesy. I zde, na západě UG je půda silně načervenalá, tak jako okolo Viktoriina jezera, na východě, i v severní části této překrásné země. A ve vískách se místo kulatých rotundových chýší objevují hranaté se čtvercovým půdorysem, ale opět z lepenice se slaměnou či plechovou střechou.

Sedí se mi čím dál hůř, na sedáku visím jen půlkou zadku, jednu nohu mám na blatníku, druhou stlačenou mezi sedadlo a můj batoh, opírám se jen jedním ramenem, druhé je zapřené do souseda. Venku se spouští déšť, moje okýnko nelze zavřít (vede jím popruh držící traktorové kolo na střešní zahrádce) a tak mám zadarmo vysprchované rameno i s rukávem. V UG holt platíte za to, že vás nějakým (rozumněj ‘jakýmkoliv‘) způsobem dovezou do cíle, pohodlí nebo dopravní komfort v ceně není.

9-hoima-3-
Hoima

Po hodině (a 55 kilometrech) konečně dorážíme do Hoimy a já ve spleti uliček, splývajících s tržištěm, lezu do G-H; mají volný pokoj a to za 6 000 UGX (necelé 2 USD!) – to musím vidět; z recepce jdem do dvora s hospodskou zahrádkou, za ní jsou hostinské pokoje, před nimi stařeček žehlí ručníky starou žehličkou na žhavé uhlí. Na zahrádce sedí silně nalíčená dívka, koketně se usmívá a myslím, že je to prostitutka. Jiná, v natáčkách a špinavých teplákách pokuřuje před cimrou a další, taky po domácku oblečená cosi vysvětluje postarší, silně obézní dámě. Překračujeme dvě veliké louže a recepční (+barman v jedné osobě) mi ukazuje můj dnešní nocleh – v místnosti bez okna jen postel s moskytiérou, kanystr s vodou a lavor. Ale čisté, vonící povlečení, hezky složené na posteli.

Vodu si můžu dotankovat v kumbále u recepce – ale jindy, teď je “power off“, snad k večeru elektriku pustí… Klíč od záchodu visí na recepci, a jeho návštěva je dobrodružství samo o sobě – toaleta je černá kobka řešená jako turecký záchod, ale chybí jakákoliv keramika nebo aspoň zdvižené podloží; je to jen malá pomočená díra do země, do níž se – zvláště při velké potřebě- musíte strefit. Nebo nemusíte, jak dokazuje velké hovno ležící na betonu vedle díry – omlouvám se za popis té nechutnosti, ale i tohle máte právo vědět… Sousední toaleta je stejně řešená, ale čistotnější (všichni užívají jen tu první, je holt blíž…).

Pokud nezahnu k WC, projdu zadním vchodem do malé uličky, z níž vede vstup do recepce. V ní na bednách a kastrólech sedí bujará, docela opilá společnost; po ujištění recepčním i děvčaty, že tu bude spát MUZUNGU – (tj. označení pro bílou hubu, nebo pošuka), se nemůžou udržet smíchy.

Na slavnostech Karimojongů – Uganda
Hoima

Visacím zámkem jistím dveře mého azylu a jdu do města. Z matatu jsem mezi domky viděl rozestavěnou velkou loď a po chvíli ji nacházím. Dle milé dívky, co bydlí naproti, ji tu rozestavěl jeden nadšenec, ale už dlouho nepřiložil ruku k dílu a tak tu stojí z vysněného korábu jen torzo. Na velkém centrálním hřišti je tisíc dětí, školáci mají “Den míčových her“ a všichni, kluci i holky, si hrají s balóny všech velikostí.

V restauraci si poroučím nejtypičtější pokrm UG, MATOOKE – tj. kaše ze zelených vařených banánů, a nějak mi to nejede; chutí to připomíná nemastnou neslanou kaši ze starých nedobrých brambor, a já do sebe hrnu jen hovězí a fazole, a přestože dle oblečení obsluhy a prostírání se jedná o “lepší restaurant“, jídlo chuťově zaostává za hovězím s fazolí v nejobyčejnějším bufetu Bismillah ve městě Gulu… Dávám si kávu (opět konvička s horkou vodou, piksle s instantní kávou a miska s cukrem) a dopisuju cancák. Na hřišti pozoruju nerovný fotbalový zápas mezi dvěma chlapeckými “mužstvy“; ti v barevných nejednotných dresech hrají v roztrhaných teniskách, nebo úplně naboso, zatímco kluci ve svítivě bílých dresech mají moderní kopačky i štulpny… I v Hoimě je velká betonová tržnice, nyní ji již vyklízí, v okolních uličkách život pokračuje dál – trhovci stále prodávají (úplně všechno…) a zde také narazíte na kadeřnické, krejčovské služby, přes opravy motocyklů po úpravu železa na obráběcích strojích vč. prodeje kovových trubek, plechů apod. Rovněž lze koupit několik metrů dlouhé bambusové tyče, zde užívané coby lešenářské trubky.

Za tmy bloudím po změti ulic a průchodů, s falešnou jistotou lezu mezi domky, kde můj G-H určitě není a rychle couvám z dosti pomočené a jinak zaneřáděné uličky. Místní, kteří buď něco prodávají, nebo jen tak zevlují a tlachají, si toho všimli a hlasitě se smějí…I zde se poflakují potulní psi a ze střech okolní život pozorují kočky. Konečně nacházím G-H, na zahrádce piju limonádu; všechny tři holky se pořádně vytunily a je to smutná podívaná – jedna po mě pokukuje, druhá se plazí po starém opilém muži, třetí kouká v recepci na telku. A přestože jsou velmi mladé, nepůsobí nijak přitažlivě.
Hudba hraje až do druhé ranní hodiny, po té přes dveře slyším děvčata bavit se mezi sebou, jedna z nich výrazně koktá, což jsem poznal i bez znalosti místního jazyka.

Na slavnostech Karimojongů – Uganda
Moroto

Let do Ugandy let přes Istanbul a rwandské Kigali (pouze mezipřistání) trval celkem 14 hodin a zpáteční letenka z Prahy stála 11 700 Kč. Vyřízení víza je pouze formalita s vyplněným dotazníkem, ale vízum podražilo z 50 USD na 100 USD a nejedná se o jednotné vízum pro Ugandu, Keňu a Rwandu, jak je občas někde psáno. Aktuální kurz je 3 300 UGX za 1 USD. Za celou dobu pobytu v UG se mi nic nestalo, nikdo mne neokradl. Ceny za ubytování a dopravu (busem a matatu) jsou většinou předem dány, nesmlouvá se o ně. Nikdo se ani nesnažil mě natáhnout, vyjma trapné situace u NP Elgon. Naopak u B-B a taxi je třeba se na ceně domluvit předem. Kvůli klidnému spánku i nemocem doporučuju hledat nocleh s moskytiérou, obecně se doporučuje pít jen balenou vodu. Z peněz mi zbylo jen pár drobných, jako suvenýr si vezu krásné zdobené misky a kartón cigaret.

Pro bližší info mě můžete kontaktovat na millouc(zavináč)pos­t.cz.

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
Rubrika: Cestopisy
Seriál: Návštěva Ugandy 2015
Témata: Cestování, Kultura, Uganda
Galerie: 20 obrázků
Názory k článku: zatím žádné
26.1.2016
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 17.34
Co je to karma a jak funguje?


Galerie k článku

Na slavnostech Karimojongů – Uganda
Na slavnostech Karimojongů – Uganda
Na slavnostech Karimojongů – Uganda
Na slavnostech Karimojongů – Uganda
Na slavnostech Karimojongů – Uganda
Na slavnostech Karimojongů – Uganda
Na slavnostech Karimojongů – Uganda
Na slavnostech Karimojongů – Uganda
Na slavnostech Karimojongů – Uganda
Na slavnostech Karimojongů – Uganda
Na slavnostech Karimojongů – Uganda
Na slavnostech Karimojongů – Uganda
Fotogalerie k článku Na slavnostech Karimojongů – Uganda
Zobrazit všechny obrázky — celkem 20 obrázků

Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.

Cestovatel
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist