nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Na křižovatce u řeky Min

Témata: Adrenalin, Čína

Naše měsíční putování po Číně se pomalu blížilo ke konci. Po Pekingu, Zhengzhou, Luoyangu, Xianu a Jiuzhaigou jsme měli před sebou poslední 10ti hodinový přejezd hornatou krajinou z národního parku Jiuzhaigou do hlavního města provincie Sichuan, Chengdu. Měl to být obyčejný přejezd úžasnou krajinou s hezkými výhledy na sedmitisícové vrcholy a nakonec se z toho stalo největší dobrodružství našeho života.

Záznam on-line rozhovoru s autorem reportáže v brněnské sekci iDNES.cz
první foto po nejvetším otresu
Tato fotografie byla vyfocena asi 30 vteřin po prvním a také nejsilnějším otřesu 12.5 ... necelých 50 metrů před autobusem se z ničeho nic zřítil kopec ... první z mnoha chvil kde jsme měli velké štěstí

Den 1. 12.5.

Z Jiuzhaigou jsme vyjeli v pondělí 12.5. v 8.00 ráno. Cesta byla velmi příjemná a užívali jsme si výhledů na okolní hory. Více než polovina cesty byla za námi, když jsme přijeli k městečku Wenchuan (asi 3 hodiny od města Chengdu). Konečně jsme se dostali na krásnou novou silnici v údolí, ale v tom se z ničeho nic vše i s autobusem mohutně zatřáslo a před námi i za námi se začaly z prudkých okolních svahů valit hromady kamenů a suti. Řidič zakřičel jako o život, prudce zabrzdil a začal pomalu couvat. Měli jsme zde první velké štěstí, že hned za námi byl kousek silnice s domy a skály byly dál od silnice. Vystoupili jsme z autobusu a jen jsme sledovali, jak se okolní svahy řítí dolů po následných otřesech. Nikdy jsme nic podobného nezažili a neměli jsme ani tušení jak obrovskou sílu zemětřesení má. Při prvních otřesech, které jsme ucítili pod nohama (dosahovaly síly 7 až 8 stupňů Richterovy stupnice) jsme měli problémy udržet se na nohou. Snažili jsme se tento pocit k něčemu přirovnat, a napadá nás pouze velmi silné turbulence v letadle, při kterých nesedíte, ale snažíte se stát v uličce. Celé údolí se během několika minut zaplnilo hustými oblaky prachu a nebylo vidět ani na vlastní boty.

první pohled na město Wenchuan, ke kterému jsme dojeli
foceno z okýnka autobusu .. okamžitě po otřesu se začaly valit skály a sesouvat celé kopce všude kolem nás a města Wenchuan a zdvihla se oblaka prachu, která na několik hodin plně zaplnila celé údolí, že nebylo vidět na pár metrů před sebe

Otřesy různé intenzity se nepravidelně opakovaly v menších či větších intervalech a svahy kolem nás padaly dolů jako na skluzavce. Vůbec jsme si v tu chvíli neuvědomovali co se děje. Byli jsme jediní cizinci v autobuse a podle pozdějších informací i v městě Wenchuan. Seděli jsme v autobuse bez hnutí a u každého většího otřesu někdo z Číňanů něco hlasitě zakřičel a všichni se hrnuli ven z autobusu. Bylo vidět, že mají strach. Po několika podobných úprcích z autobusu ven a dovnitř se již nikdo dovnitř nevracel. Poté co jsme zjistili, že se nacházíme na poměrně bezpečném místě, jsme se přestali bát a začali jsme sledovat popadané domy okolo nás a lidi, kteří zmateně pobíhali tam a zpět. V autobuse jsme zatím nikoho neznali. Jediné, co nám v té chvíli zbývalo, bylo sledovat co dělají ostatní kolem nás. Proto, když se několik lidí najednou sebralo a šlo směrem k domům nedaleko nás, napadlo nás jít s nimi. To se ukázalo jako dobrý tah. Došli jsme až k neoznačené garáži, která k našemu překvapení ukrývala větší množství balíků s pitnou vodou, instantními polévkami a čínskými arašídy na všechny způsoby (v oleji, v tomatové omáčce apod.). Zde na nás poprvé promluvili anglicky. „No you not pay. We will share“. Překvapilo nás to. Po cestě zpět stále ukazovali na krabici s instantními polévkami a snažili se nám říci, že to bude super jídlo. Až po chvíli jsme si uvědomili, že není žádná horká voda na zalití a že ty nudle budeme chroupat na sucho.

Autobus se stal našim útočištěm a pochopili jsme, že tu budeme trávit první noc. Neměli jsme ani potuchy o tom jak bylo zemětřesení velké a stále jsme si mysleli, že druhý den ráno nastoupí stovky dělníků, odklidí zasypanou silnici a my budeme pokračovat v cestě. S tím jsme usínali první noc, na sedadle v autobuse, které ani nešlo sklopit.

popadané domy
v samotném městě Wenchuan a v okolí zase tolik domů na první pohled nespadlo ... většina zřícených staveb se týkala hlavně chudších čtvrtí, které byly srovnány se zemí .. jako např. na této fotografii

Den 2. 13.5.

V noci začalo pršet a ráno se vše opakovalo. Otřesy půdy se pravidelně ozývaly, ale prachová oblaka již ustoupila. Začalo kolem nás jezdit stále více aut s pronikavým houkáním a spěchem. Měli jsme radost, že se konečně něco děje a že tu již dlouho nebudeme. Kvůli dešti jsme trávili většinu času v autobuse a sledovali okolní ruch. Pomalu jsme se pokoušeli zjistit kdo umí v autobuse anglicky. Snažili jsme se dopídit prvních zpráv o situaci, ale stále nám opakovali „Zemětřesení ... budeme tady tak 2 až 3 dny…“. Nechtělo se nám tomu uvěřit. Neustále jsme si vyčítali, že jsme nejeli jedním ze dvou dřívějších autobusů, u kterých jsme si mysleli, že vše bezpečně projely. S tímto pocitem jsme se opět uložili ke spánku a popřáli si noc bez otřesů. (Až o pět dnů později jsme se dozvěděli, že jsme byli jediný autobus ze tří, který tuto katastrofu přežil).

město Wenchuan
potraviny se sháněly jen velmi těžce .. takovéto fronty lidé stáli i přesto, že v obchodě skoro nic nebylo

Den 3. 14.5.

Moc jsme se nevyspali. Pomalu jsme srovnali záda vytvarovaná podle sedačky a začali si uvědomovat, že kromě nudlových polévek (které jsme chroupali na sucho již včera) nemáme nic na jídlo. Stále odvážnější Číňané (ohledně angličtiny) nás postupně informovali o rozsáhlosti katastrofy a prvních odhadech obětí. Bylo nám řečeno, že jsme se dostali do největšího zemětřesení v Číně za posledních 32 let. K naší nelibosti začali také přehodnocovat dobu, kterou budeme muset strávit mezi horami v autobuse. Ze 2 až 3 dnů se najednou vyklubalo 5 až 10 a my začali s hrůzou přemýšlet, zda vůbec stihneme letadlo do Evropy. Tyto odhady se nám potvrdily z několika zdrojů a my vystřízlivěli. Naději nám dalo několik lidí z autobusu, kteří se rozhodli jít další den pěšky do 71km vzdáleného města Dujiangyanu. Asi bychom se v této chvíli pokusili o cokoli, ale šance, že bychom to se dvěma 20kg baťohy, taškou suvenýrů a brašnou se třemi fotoaparáty zvládli, byla mizivá. Přesto nás tato myšlenka uklidnila a s partou lépe anglicky mluvících jsme se poprvé vydali do centra města hledat nějaké jídlo. Město bylo opravdu těžce poškozené. Mnoho domů bylo zničených, obchody byly zavřené a nebo v nich nebylo skoro nic. A i na to, co tam zůstalo, stáli lidé dlouhé fronty. Vypadalo to jako za války při bombardování. Žádná elektřina, tekoucí voda ani signál mobilu. Byli jsme kompletně odříznuti v kopcích, bez možnosti komunikace s okolním světem, schovaní v malém autobusu na křižovatce u řeky Min.

Nakoupili jsme co se dalo (zbyl už jen balík Pepsi, mléko, žvýkačky a všudypřítomné cigarety). Místní lidé asi moc Evropanů ještě neviděli a tak nás neustále pouštěli dopředu před sebe ve frontě. Po návratu do autobusu se již atmosféra viditelně změnila. Všichni začali spolupracovat a většina věcí a potravin, které se podařilo nakoupit a sehnat se dělila na celý autobus.

kuchyně :-)
první 2 dny jsme chroupali suché nudle ze sáčků s nudlovou polévkou a až třetí den se podařilo najít hrnec a začít si vařit vlastní horkou vodu .. měli jsme jen jeden papírový kelímek od polévky s kterým jsme jedli polévky, občasnou rýžovou kaši i pili čaj

Místní lidé z pobořených domů si mezitím postavili provizorní přístřešky kolem silnice a díky nim jsme si mohli poprvé zalít nudlovou polévku horkou vodou. Navečer se podařilo řidiči najít nějaký hrnec a tak jsme si mohli rozdělat vlastní ohniště. Jelikož jsme od místních lidí dostali pytel rýže a uzenou kachnu, bylo to první normální jídlo po dvou dnech… bez chuti ale lepší než suché nudle. Na jídlo jsme měli pouze jeden papírový kelímek od nudlové polévky a ten jsme se snažili dobře opatrovat. Nic jiného na teplé jídlo nebylo. Byl to krásný a slunečný den. Docela unaveni jsme usedli do sedačky a modlili se, aby se stal zítra zázrak a my ještě stihli všechny naše lety. Vůbec jsme si tehdy neuvědomovali, že zázrak je již to, že jsme naživu.

lidé kolem
v okolí bylo mnoho zničených automobilů a ty co to přestály vypadaly často podobně jako tento

Den 4. 15.5.

O noci už nebudu psát. Prostě hrůza. Ráno však začalo velkou „ponorkou“. Uvědomili jsme si, že nic nestíháme a připadalo nám, že na nás každý kašle. Nebylo jak se ozvat domů a stále nám říkali, že tu budeme ještě 10 dní. Trochu jsme se pohádali a došlo i na slzy. Pak jsme se ale rozhodli něco začít dělat. Požádal jsem 2 páry, které uměly anglicky, aby s námi šly do nedalekého stanoviště armády. Museli jsme již najít nějaký způsob, jak kontaktovat naši ambasádu v Pekingu. Mysleli jsme, že jediný kdo bude mít nějaký satelitní telefon bude armáda. Místní voják nás však odeslal do krizového centra místní vlády ve městě, kde by měl být jediný funkční telefon v oblasti. Vyhledali jsme tedy krizové centrum místní vlády ve městě. Zde nás zástupce místní vlády zavedl ke stanu, kde byl satelitní telefon. Neustále se u něj střídali lidé a my museli na svůj jediný pokus, co jsme dostali, nějakou dobu čekat. Jako prvni jsme vytočili číslo české ambasády v Pekingu, ale spojení se nepovedlo. Zkusili jsme ještě druhé číslo na český konzulát v Šanghaji a měli jsme štěstí, jelikož zde alespoň fungoval záznamník a my mohli nechat vzkaz. Naši průvodci také nepřišli zkrátka a jako jediní v autobusu mohli poprvé zavolat své rodině. Další hovor jsme ani po naléhání nedostali a tak jsme doufali, že si vzkaz někdo přečte a informuje naše rodiny v Čechách. Při odchodu z krizového štábu jsme ještě dostali jednu důležitou informaci… v noci by se mělo armádě podařit prorazit cestu na západ od města a místní vláda povolila autobusu odjezd z oblasti. To nás moc potěšilo a stejná radost vypukla, když jsme to oznámili v autobuse. Zbytek dne pak proběhl poměrně příjemně vařením rýže a teplé vody a také focením. Večer byl pak plný očekávání a také projevů. Celý autobus také daroval své skoro poslední potraviny pro jednu kompletně zničenou vesnici nedaleko v horách.

další lavina
při čekání ve městě Lixian se po menším otřesu zřítila část kopce

Den 5. 16.5.

Vstáváme velmi brzy a po krátké hygieně se plni očekávání vydáváme na dlouhou cestu. Čeká nás velkou objížďkou na západ asi 600 km do města Chengdu a cesta co normální cestou trvá 4 hodiny nám zabere 3 dny. Vyjíždíme na západ od Wenchuanu směrem na město Lixian a dále na Ma’arkant. Vojáci nás sice na silnici pustili, ale daleko jsme se nedostali. Každý nebezpečný úsek cesty znamená dlouhé, několikahodinové čekání. Přes většinu nebezpečných míst musíme z autobusu vystoupit a celý úsek proběhnout kolem padajících skal. Stačí jeden otřes a je po nás. Doufali jsme, že to půjde rychle, ale po pár kilometrech bylo jasné, že je to nadlouho. Do toho se občas otřásla země a několik úseků před námi se zase zavalilo a my museli čekat dokud nebude cesta zase průjezdná. Večer (po jednom dni jsme urazili asi 20km) jsme dorazili asi na nejnebezpečnější místo naší cesty. Cesta byla jen lehce projetá bagrem a neustále se ze svahu valily kameny. Autobus se jevil jako snadný cíl. Tři muži stáli pod svahem na cestě, uhýbali letícím kamenům a čekali na vhodný okamžik. Po chvíli začali hrozně křičet a řidič se rozjel jak nejrychleji to šlo. Nechápu jak jsme projeli, ale kameny proletěly před námi i za námi. Na konci tohoto nebezpečného úseku jsme píchli pneumatiku a měli jsme štěstí, že zde ležel vojenský tábor, kde jsme požádali o pomoc. První, co vojáci udělali, bylo to, že probrali všechny naše fotografie, co byly zrovna na kartě, a na které ukázali, jsme museli vymazat. Poté nás pečlivě oddělili od vojenského tábora. Pozdě večer se ukázala armáda ve velmi dobrém světle a přinesla pro nás i všechny ostatní lidi okolo rýžovou kaši a horkou vodu. Docela rádi jsme se najedli, jelikož jsme již neměli žádné jídlo. Za dnešek jsme urazili jen asi 20 km. Snad to zítra bude lepší.

lidé si vždy poradí
je až úžasné sledovat jak si místní lidé poradí a i za tak strašných okolností jsou milí a usměvaví

Den 6. 17.5.

Ráno se poměrně snadno dostáváme do města Lixian. Zde nás řidič a jeden voják z našeho autobusu zavedli k místní vládě a využili nás jako dobrý důvod pro získání poukázky na benzín, kterou jsme potřebovali pro další cestu. Prý že vezou turisty do bezpečí. Po úspěšné misi s názvem benzín jsme šli do města a nakoupili co šlo. Moc toho nebylo, ale byla alespoň voda, sladkosti a ponožky. Bohužel cesta před námi byla po posledním otřesu znovu zasypaná. Zařadili jsme se do dlouhé fronty čekajících aut a nastaly hodiny čekání. Jediné vzrušení nám skýtal sesuv protějšího kopce do řeky po dalším menším otřesu. Po dlouhých hodinách jsme se konečně rozjeli. Trvalo až do večera než jsme projeli dalších 10 km. Pak se cesta zlepšila a brzy řidič hlásil, že jsme se úspěšně dostali z nejhorší oblasti. Podle plánu jsme měli ve městě Ma’arkant, kam jsme přijeli až pozdě v noci, najít hotel a po šesti dnech spát v posteli. Vysnili jsme si také sprchu, o které se nám zdálo již několik dnů. Sedm dnů jsme se totiž nemyli. Všechny hotely ve městě byly ale obsazené a nám nezbylo nic jiného, než náš oblíbený autobus a o sprše opět jen snít… zase.

Den 7. 18.5.

Tento den jsme ujeli asi 550 km horským údolím. Po cestě se postupně objevovala civilizace a čím dál častěji také pomoc. Kolem silnice stály skupiny mladých dobrovolníků s jídlem, vodou a léky.

spolucestující v autobuse
byli jsme v obyčejném linkovém autobuse a musím říci, že po 8 společných dnech jsme se s některými velmi spřátelili

Do města Chengdu jsme dorazili v noci. Na nádraží nastalo velké loučení, slzy a focení. Nikdo nevěřil, že tam opravdu jsme, že jsme to dokázali. Za tu dobu, co jsme byli společně v autobuse, jsme se opravdu všichni spřátelili a vytvořili tým. Bez toho bychom nepřežili.

Pravdou je, že až po návratu domů nám došlo, jak velké štěstí jsme měli. Na celé cestě autobusem jsme dojeli zrovna na jediné místo, které bylo poměrně bezpečné. Přitom 50 km za námi a 70 km před námi zmizela silnice. Dnes je to pro nás vzpomínka a rozhodně velký zážitek, ale stále si musíme připomínat jak blízko jsme byli smrti.

Ještě bychom moc rádi poděkovali české ambasádě v Pekingu, která nám moc pomohla s následným přesunem domů a tím, že informovala naši rodinu.

Zkrácená reportáž na iDNES.cz:

Čeští turisté v Číně: Větší štěstí v neštěstí jsme mít nemohli

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
Rubrika: Reportáže a rozhovory
Témata: Adrenalin, Čína
Galerie: 17 obrázků
Názory k článku: celkem 5 (poslední 27.8.2008 10:58)
3.6.2008
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 22.67
Co je to karma a jak funguje?


Galerie k článku

první foto po nejvetším otresu
první foto po nejvetším otresu
první pohled na město Wenchuan, ke kterému jsme dojeli
první pohled na město Wenchuan, ke kterému jsme dojeli
popadané domy
popadané domy
další otresy
další otresy
kuchyně :-)
kuchyně :-)
město Wenchuan
město Wenchuan
Fotogalerie k článku Na křižovatce u řeky Min
Zobrazit všechny obrázky — celkem 17 obrázků

Názory k článku

 NadpisVloženoAutor
docela zážitek 3.6.2008 22:35 T.
super 5.6.2008 10:30 Jana Mala
Re: super 5.6.2008 10:35 Petra Malchová
Re: super 27.8.2008 10:58 Libor Malach
uzasny clanek 5.6.2008 14:28 tamushf
Cestovatel
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist