nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Moje velká tlustá tatranská smůla

Témata: Lezení, Vysoké Tatry

Žluté modříny a zelené smrky

Vydali jsme se do Západních Tater, ze Žiaru údolím se sytě žlutými modříny a tmavě zelenými smrky.

Část první – Podzimní Tatry

Náš podzimní výlet do Hor provázela neobvyklá tíseň. Možná tak působí hnědavá barva suché trávy, kterou jsou zbarveny kopce, protkaná sytou zelení kosodřeviny a šedozelenými pásy suti, mezi kterými se vine úzká Stezka. Možná to bude i tím, že slunce již postrádá svoji letní ostrost a jeho paprsky jsou slabé. Možná i tím, jak i za krásného dne, nyní na konci října, jsme si vědomi nebezpečí, které tu na nás může číhat. Dny jsou krátké, tma přichází brzy, počasí je nestálé a tak lehce a prudce se může změnit. Možná je to i tím, že Mišo Volf už není mezi námi a byly to Tatry, kdo ho vzal světu. Všechny tyto okolnosti na mě měly zvláštní vliv, cítila jsem podivný smutek, ale zároveň to byl krásný a vznešený pocit něčeho neobyčejného a hlubokého.

Večer byl nádherný západ slunce. Na Jihozápadě zářily zlatavé okraje temně fialových oblak na siluety Nízkých Tater, na Severu byly již modrošedé Chodské vrchy zahaleny v temnotě a na Severovýchodě Roháče a Kriváň, vrcholky světle nachové, úpatí v modravém stínu.

Vydali jsme se do Západních Tater, ze Žiaru údolím se sytě žlutými modříny a tmavě zelenými smrky.

Pěšinka

Já jsem nedisciplinovaný chodec, lákají mě cestičky a stezičky, úzké, beze značek, přitahují mě větrem bičované vrcholky, bezejmenné, tajemné, neobjevené...

Zkouším, co vydržím, stoupám vzhůru ze Smutného sedla a zvedá se vítr, ale já stále jen v tenkém tričku a krátkých kalhotách, ještě chvilku, chvilinku překonávám nápor mrazivého chladu, ještě kousíček, na vrcholek, ať vidím, co je za ním... A jsem nahoře a otřásá mnou ledový vichr. Ale výhled je nádherný, okamžik ještě odolávám zběsilé vichřici. Přidávám dvě vrstvy oblečení a mířím na Plačlivé, hřebínek se mi líbí, připomíná to lezení. Nahoře se zabalím do bundy a čekám. Nepůjdu se schovat, líbí se mi sedět schoulená na hraně srázu v prudkém větru. Eli se Zdeňkem přišli a už je dost pozdě, na Roháč už to nestihneme. Dohodli jsme se, že se sejdeme na Baranci a já jdu, nechce se mi jíst.

Když už stoupám k hlavnímu vrcholu, zdá se mi, že slunce klesá příliš rychle a že to bude obtížné stihnout do setmění. Otočím se, abych se podívala, kde jsou moji Zamilovánci. Zdeněk na mě píská a Eli ukazuje pažemi směrem k dolině. "To znamená ústup" povídám si a jelikož jsem od sedla hodně daleko, vydávám se z hřebene přímo dolů.

Travnatým úbočím se jde příjemně. Potom se ale sklon svahu stal příkřejší, a tak jsem zvolila nový způsob sestupu, sjížděla jsem trávou po zádech. Úbočí přecházelo v travnatý kuloárek a jak jsem jela dolů, přemítala jsem, co asi bude za tím zlomem dole... Ano, přesně to, čeho jsem se obávala – rozbitá, mokrá, kluzká suť. Opatrně jsem scházela kamenitým kotlem a několikrát už jsem skoro letěla do Doliny, když se mi pod botou uvolnila lavina kamení nebo když jsem se neměla zrovna čeho chytit a balancovala jsem na kluzké skále. Trvalo to celou věčnost. Slunce již osvětlovalo jen vrcholky okolních kopců a po mých kamarádech ani památky. Ale i já byla pořád hodně vysoko. Sestupovala jsem dál pokračováním komínku, z jehož nástrah jsem právě unikla. Chvíli to šlo celkem hladce. Pak stezka ústila do potoka, na jehož druhé straně jsem tušila Cestu. Ale skrze hustý porost kleče nebylo možno se prodrat a tak jsem šla dolů potokem. Slunce zapadlo a na krajinu se snášel soumrak. Zrychlila jsem, skákala jsem v potoce z kamene na kámen přidržujíc se okolních větví a kde to jen šlo, zkoušela jsem běžet po břehu. Plazila jsem se klečí, překonávala vodopádky, utíkala a bojovala s neproniknutelným porostem ze všech sil, necítila jsem únavu, ani bolest, ani vodu v pohorkách a chlad, pokrytá potem hnána jedinou myšlenkou – co nejrychleji Dolů. Když jsem zahlédla nějaké vyvýšené místo, vyběhla jsem naň, podívat se, zda neuvidím své přátele. Ale ti už jistě museli být někde dole, určitě se jim podařilo dostat se na cestu rychleji. Najednou se přede mnou objevila stezička a byla stále širší a širší a na druhé straně potoka za malou roklinkou prosvítala mezi stromy střecha. Hurá! Cesta! Zaradovala jsem se, uklouzla a zřítila se do rokle. Když jsem se vzpamatovala, zjistila jsem, že mimo naražené levé nohy jsem úplně v pořádku, a vyrazila jsem k Cestě. Střecha patřila bivaku, bohužel jsem se nemohla zdržovat jeho průzkumem. Našla jsem Cestu a běžela po ní dolů k Chatě. Ale tam na mě nikdo nečekal. Už byla tma, tak jsem šla po silnici.

Pak jsem uviděla vozidlo Horské. Ajajaj... povídám si. Zastavila jsem je. Ukázalo se, že je zavolala Eli. Vzali mě na stanici. Později přijeli Eli se Zdeňkem a vše se vysvětlilo. Když jsem se dlouho neobjevovala a na hřebeni mě nenašli, zavolali Horskou. Pak scházeli dolinou a na Chatě se sice dozvěděli, že jsem tam byla ("Áno bežela tu taká športovkýňa, dlhé nohy") ale vybila se jim baterie v telefonu, takže záchranáře už odvolat nemohli.

Nakonec všechno dobře dopadlo. U Masárů jsme dostali pořádný guláš, tři panáky na zahřátí a narozeninový dort a v Zanzibaru jsme oslavili šťastný návrat. Miro z Horské nám tam povídal, že to vlastně není tak zlé, protože může pařit až do rána a ženě říct, že měli výjezd.

Část druhá – Tatranská bleskovka

Domluvily jsme se s Evičkou, že v sobotu vylezeme Kuttovy platne na Batizovský štít a v neděli, na mé narozeniny, Gerlach.

V pátek večer jsme se vydaly z Vyšných Hágov hore kopcom k Batizovskému plesu. Jelikož nás vícero zdrojů děsilo historkami o krvelačných medvědech, vzali jsme si do ruky karabinky a celou cestu vytrvale štěrchaly. Cesta byla příjemná, lesem, bylo to zvláštní jít do hor nocí, kolem zela černočerná tma a všechno bylo tiché a strnulé. Hodně jsme spěchaly. Pak jsme se dostaly ven z lesa, neviděla jsem sice dál než na pár metrů, ale najednou jsem kolem sebe cítila prostor a taky vítr, kterému nic nestojí v cestě. Vedle stezky jsem tušila sráz, podívala jsem se tam, ale světlo se ztrácelo v bezedné propasti.

Hřeben

Podařilo se nám bez problémů dojít k plesu a začala obtížnější část – hledání bivaku. Nakonec jsme cosi objevily a s tím, že se potřebujeme co nejdéle prospat, jsme vzaly za vděk dostatečně velkým avšak značně hrbolatým přístřeškem. Z lan a batohů jsme si zrobily lůžka (i Robinson by byl na takový výkon hrdý), naaranžovaly se do nich, zalezly do spacáků, snědly něco malého a sladkého, chvilku si povídaly a s pohledem na nebe plné hvězd se pokoušely usnout.

Bivak byl průchozí na obě strany a foukal jím vítr, který rozhýbal moji karimmatku a ta škrábala a skřípala o skálu a mně se zdálo, že si pro mě přišel medvěd a vytáhl mě zezadu ven...

Probudily nás divné zvuky. No to snad ne!! Ono prší?? Ne nepršelo... Padaly kroupy!! Ráno už bylo jasné, že z lezení nic nebude, mlha tak hustá, že by se dala krájet a mrholilo. A na Horské mi řekli, že má být pěkně! Sbalily jsme své vlhké batohy a aniž bychom naši Stěnu vůbec zahlédly, scházely jsme dolů do Tatranské Polianky. Ale veselá nálada nás neopustila – hory neutečou. Cesta byla kluzká a několikrát jsme se každá rozplácly (kvůli těžkým batohům bychom se samy asi nezvedly, no jo, konzervy a friendy se zase jednou povozily po Tatrách). Ve chvíli, kdy jsme nasedly do autobusu, se oblaka rozestoupila a nad masívem Tater se objevilo čistě modré nebe bez jediného mráčku. Rozhodly jsme se tedy, že v neděli půjdeme alespoň na Kriváň, ale samozřejmě lilo jako z konve.

Každá zkušenost má pro člověka jistý význam, tento výlet sice zdaleka neprobíhal tak, jak bych si představovala, ale ukázal mi, že si musím umět i ledasco odříci, že telefon ležící doma u postele mi v horách nepomůže a že skutečnost, že mám narozeniny, mi nezaručuje pěkné počasí... Ale skrze takové zkušenosti, se člověk nejvíc naučí. Nechť jsou mé chyby poučením pro ostatní.

Oblaka

Část třetí – Pojistná událost aneb Boj s větrnými mlýny

„Máte Alpenverein? Tak to je v poriadku“ povídal pán z Horské. Opravdu nechci vědět, jak vypadá, když to v pořádku není. Volá mi bráška: „Ty, ségra, táta už je trochu nervózní z toho dopisu vod Horský co ti tu už tejden leží“. Donutím ho dopis otevřít. „Píšou tu, žes byla podchlazená a vyčerpaná a bude tě to stát 80 Euro“. Volala jsem na centrálu AF v Praze (777 600 997 či 257 328 388) a paní povídala, že mi všechno proplatí. Na tento typ záchrany se ani nevztahuje žádný poplatek za spoluúčast (ten se platí v případě odborného ošetření a činí 70 Euro). Ale všechny dokumenty je nutné zaslat v originále a v angličtině či němčině plus vyplnit formulář na stránkách AF. Horská služba sice požaduje platbu v Eurech (ručně přeškrtnuté Sk a propiskou dopsané EUR), ale fakturu dodala ve Slovenštině (další telefonát na Slovensko, paní tvrdí, že fakturu v angličtině po ní ještě nikdy nikdo nechtěl, ale prý udělá, co bude v jejích silách). Aby mi pojišťovna vrátila také poplatky za bankovní transakci (a to se ještě uvidí), můžu zkusit poslat výpis z účtu nebo potvrzení, které mě bude stát dalších 75 Kč a ty už ničím nedoložím (leda dalším potvrzením v hodnotě 75 Kč atd.). Ano, pojištění je super, ale čas ztracený vyřizováním a psaním formulářů mi už nikdo nevrátí... už NIKDY ale telefon zřejmě doma nenechám.

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
23.2.2007
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 16.11
Co je to karma a jak funguje?


Galerie k článku

Baranec
Baranec
Belá
Belá
Cesta údolím
Cesta údolím
Cestou do Smutného sedla
Cestou do Smutného sedla
Dolina
Dolina
Hrádok
Hrádok
Fotogalerie k článku Moje velká tlustá tatranská smůla
Zobrazit všechny obrázky — celkem 29 obrázků

Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.

Cestovatel
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist