Oldřich Štos
Na Veliki Lubenovac přijíždíme ve čtvrtek 7.8. během dopoledne a oběda. Peugeot 407 s posádkou Medzo, Majkl, Robert a Spider, druhá skupina pak Oktávka – Vratík s Romanem a množstvím materiálu. My ve 407 přijíždíme přes chatu Alan o něco později, leč jsme si dopřáli po celonoční jízdě ještě koupání v moři. Vratík s Romanem v tu dobu již identifikují spolu s Chorvaty vchod a dělají první malou vynášku materiálu divokým terénem ve svazích Gornjego kuku. Odpoledne se potkáváme všichni v kempu. Balíme veškerá lana a připravujeme materiál na další den.
V podvečer se vydáváme ještě jednou ke vchodu s cílem transportu veškerého materiálu a prvnímu sestupu ke sněhové sekvenci v hloubce 100/140m. Je nutné prověřit, zda-li je jeskyně po zimě otevřená. Obří kolmá deprese plynule přechází v mystérium firnu, ledů a séraků na kótě od 100 do 140 m. Nad hlavami visí neuvěřitelné firnové formace mnohametrových rozměrů a desetitunových hodnot. V samotném ústí v hloubce 100 m se dělá v podvečer díky teplotní inverzi mlžný opar a černočerná hlubina pod nohama tak působí o to tajemněji a monstrózněji. Rozměr kolmého závrtu dosahuje na vstupu úctyhodných 100×75 m a samotný otvor má rozměry 65×30 m. Nejužší místo propasti se nachází v ledové sekvenci a dosahuje rozměru 2×1,5 m.
Ve dnech 7. – 10. 8. 2008 působila skupina speleologů ze sdružení KOTA 1000 v chorvatském severním Velebitu v oblasti Rožanski a Hajdučki kukovi, v místech závrtu Veliki Lubenovac. Akce se zúčastnili speleologové Peter Medzihradský (SK Dubnica nad Váhom), Robert Šamonil (ZO 6–02 Vratíkovský kras), Majkl Bělehrádek (ZO 6–16 Tartaros), Roman Mlejnek (ZO 5–07 Antroherpon), Vratík Ouhrabka (ZO 5–01 Bozkov) a Oldřich „Spider“Štos (ZO 6–20 Moravský kras).
Akce proběhla na pozvání chorvatského klubu SO PDS Velebit, zastoupená Darkem Bakšičem ze Zagrebu. Naše účast byla součástí každoročního speleologického kempu chorvatských speleologů v závrtu Veliki Lubenovac nedaleko propasti Slovačka jama –1320 m a nově objevené propasti Jamski sustav Velebita –1026 m s největší podzemní vertikálou světa – Divke Gromovnice, hlubokou 513m.
Na začátku srpna se tak sešlo téměř 50 chorvatských speleologů v kempu Veliki Lubenovac, aby pokračovali v objevných postupech jeskyně Jamski sustav Velebita, na kterou soustředili veškerou pozornost. A to zejména v perspektivních meandrech na nehluboké kótě okolo 150 až 200 m hloubky pod povrchem.
Cílem česko-slovenských speleologů byl však sestup do druhé nejhlubší vertikály světa, zvané Patkov gušt, hluboké 553 m. Propast byla objevena začátkem srpna 1997 a byla pojmenována po Zoranu Stipetiču – Patku, který v roce 1994 tragicky zahynul v sifonech na dně Lukiny jamy.
V roce 1997 se podařilo po opětovné rekognoskaci vchodu, odtátí sněhové zátky (-100/-130m) proniknout do této obří vertikály speleologům z SO PDS Velebit a na podruhé v roce 2001 polskému týmu speleologů z klubu Bobry Zagan. Přesně po 11 letech od objevu tak potřetí stanula lidská noha na dně tohoto ojedinělého a monstrózního díla přírody. Vchod se nachází v nadmořské výšce 1450 m.n.m. pod vrcholem Gornjij kuk.
Při prvním sestupu jsme dokonce narazili na neklamné známky působení našich polských kolegů (2001). Zarezlé duralové plaketky LUCKY jsou na několika místech jasným znamením, že sestupujeme správným směrem. Nebezpečně vzhlížející kotvení – štand na malé poličce v hloubce 50m, je úvodním krokem do světa vlhka, šera, sněhu a silného průvanu. Sestupujeme ještě o 40 m hlouběji, co lano dovolí, na začátek téměř kolmého firnového pole a do temného chřtánu vrháme velký balvan. Lomoz a rachot je slyšet dalších 100 – 150 m, z čehož usuzujeme, že vertikála by mohla být otevřená a my bychom tak mohli sestoupit na dno. Do kempu se vracíme za šera. Vaříme a spolu s chorvatskými kolegy sedíme u ohně a vykládáme dlouho do noci.
Pátek 8.8. je ve znamení příprav na sestup. Strategie je jasná. První vystrojovací dvojka Spider a Majkl mají za úkol navázat na sestup z předchozího dne, který skončil v hloubce cca 100 m. Musí najít cestu zaledněnou sekvencí, vertikálu vystrojit, případně překotvit stará kotvení, která dle avíza Chorvatů budou možná dosti nepoužitelná. Druhá skupina Medzo, Roman a Robert zahájí sestup o 3 hodiny později a cestou dolů budou provádět fotodokumentaci. Vratík pomáhá s matrošem první dvojce a z hloubky cca 150 m se vrací na povrch. Po zbylý čas působí jako spojka na povrchu a v táboře.
První skupina Spider a Majkl začíná sestupovat ve 13:00 hod. Druhá, Medzo, Roman a Robert o tři hodiny později, tedy v 16:00 hod. Navazujeme na sestup z předchozího dne. Na 100 metru se šeří a mizíme pod obrovskými firnovými převisy a séraky. Na některých totálně nedostupných místech jsou vidět osazené plakety. Sníh odtál a cestu tudy nyní nelze vystrojit. Úspěšně tedy pokračujeme ve vystrojování. K dispozici máme akuvrtačku a dva články. Osazujeme kotvy 8mm, do ledu pak titanové šrouby, v odborné terminologii raději tzv. ledabóry. Přes dvě přepínky na ledabórech se pod námi otevírá doslova kotel, průměr šachty je širší, až 15 m a ze stropu visí neuvěřitelné formace ledů a firnů navíc na jednom místě prorostlý ledem, spadený strom. Stěny jsou v těchto místech kompletně pod ledem, mocnost odhadujeme na 5–10 cm. Čím níže, tím led ustupuje a dostáváme se na kompaktní třetihorní vápenec. Je potřeba provést krátké kyvadlo za pomoci cepínu vpravo a již vidíme starý chorvatský spit. Tady jsme se napojili na starou cestu z roku 1997. Přidáváme jednu osmičku kotvu a vytváříme tak bytelný štand. Zde v hloubce 200 m, kde taktéž končí souvislá vrstva ledu zanecháváme viset na „Y“ kotvení cepín a další ledovcové propriety a vydáváme se po chorvatské cestě do nitra velebitské temnoty. Střídáme se. Na řadu jde Majkl, zkušený vertikální harcovník.
Následuje krátké slanění po hladkém žebru a přístupové „Y“ kotvení na hraně velkého převisu. Odtud je dle mapy jeden spust 115 m, v totální temnotě. Průhled odtud, je dobrých 300 m a průměr šachty se zvětšuje na 30 – 40 m. Ten vydrží až do dna! Je vidět jen lano a tmu. Nic víc! Jen lano a tmu. Maximální svislost – totální kolmice. Majklovo světlo vidím dobrých 120 m pod sebou v místech, kde se poprvé dotknul stěny. Je to opravdu chorvatská cesta! Jsou tam další a další spity. Navazuje dalších 150 m lana, které končí na malé rozbité polici v hloubce 465 m, tedy 88 m nad dnem propasti. Zde Majkl buduje bytelný štand a schovává se před padající vodu, která se rozprašuje do jemné sprchy. Přijíždím k němu s plnými vaky, chvíli spočineme a opět střídáme. Technický plánek ukazuje traverz vpravo a přes několik přepínek do dna. Traverzujeme tedy vpravo, ale nemůžeme žádné spity ani kotvy nalézt. Promočený a zmrzlý vrtám poslední kotvu. Na víc už akučlánek stejně nevystačí. Vrtačka dosloužila. Sestupuji tedy o dalších 20 m níž a pokouším se ručně vyvrtat další spit. Dvě díry se ve tvrdém vápenci hned vylamují, až třetí chytá. Na jeden spust sestupujeme volně vzduchem 65 m na monstrózní kamenité dno šachty.
Půdorys dna dosahuje úctyhodných 40×30 m. Při pravé straně je malý převis, kde je sucho a ten tak přirozeně chrání před pádem čehokoliv z vrchu. Zde budujeme malé depo. Vaříme čaj, kafe a něco zakousneme. Zběžně obhlédneme totálně pusté dno s výrazným odtokem vlevo do malého nevýrazného propadání, kde voda drenuje přes sutě neznámo kam. Darko říkal, že v dobách vysoké vody zde voda nastoupává až 7 – 9 m nad úroveň dna o čemž údajně svědčí občasná linka na stěnách prostory.
Obchod najdete v Brně na Šilingrově náměstí 7. Kromě nákupu můžete v prodejně třeba jen tak klidně posedět u kafe nebo čajů z bylin krasových, prolistovat časopisy s jeskyňářskou tématikou nebo prostudovat mapy hlubokých světových propastí s možností zhotovení kopií v nedalekém copy centru.
Od roku 2008 Cavexclub nabízí taktéž bohatou nabídku kurzů, odborných seminářů, sportovních akcí, expedic, speleologickou školu a další doplňkové služby.
Abychom si ten sestup trochu zpestřili, slovenský bratr Medzo zase jednou něco vymyslel. V brněnském Tescu jsme koupili badmintonový set a na samém dně jsme sehráli malou recesistickou exhibici světových špiček – Roman Mlejnek / BC Adamov Ptačina versus Robert Šamonil / BC Adamov Hradčany. Zápas skončil nerozhodně a byl zachycen fotografickým okem Medza. Hrací set jsme ponechali následovníkům na viditelném místě – na dně druhé nejhlubší vertikály světa v kvalitním černém balení.
Na povrch vylézáme spolu s Majklem v sobotu 9.8. ve 04:00 hod ráno po 15 hodinách do ranního svítání, mlhy a větru. Balíme se do izofólie a uleháme do první škrapy hned vedle přístupového štandu. Hodinu po nás se přehoupne přes hranu Robert a upadá do vedlejší škrapy taktéž. V 7:30 hod ráno vylézá Roman a Medzo. Vstáváme, balíme materiál a sestupujeme do kempu Veliki Lubenovac. Dole v kempu je bezvětří, zataženo a občas kápne. Dozvídáme se, že v noci se přehnala bouřka a trochu zapršelo. Nikterak dramaticky. Den trávíme tím, že poleháváme, pospáváme a balíme materiál. Večer je ve znamení zakončení chorvatského kempu. Loučím se u ohně. Chorvati připravují bohaté pohoštění. Různé druhy masa, saláty, rozličné pitivo. Z okolních kopců se stahují další a další speleologové a v konečném součtu jich je na padesát. Večer je ve znamení bujarého veselí a spát jdeme v pozdních nočních hodinách. V neděli 10.8. brzy ráno v 7:00 hod. opouštíme kemp. Cestou se ještě stačíme vykoupat v Jadranu a pak nás již čeká jen celodenní cesta domů. V Blansku ve 23:00 hod. večer.
Poděkování patří zejména chorvatským speleologům z SO PDS Velebit ze Zagrebu v čele s Darkem Bakšičem, který se o nás skvěle staral a poskytnul nám veškeré potřebné informace, vyřízení permitů a administrativy kolem našeho pobytu. Dále pak všem účastníkům akce za pohodu a hladký průběh akce. Romanu Mlejnkovi, Vratíku Ouhrabkovi, Robertu Šamonilovi, Majklovi Bělehrádkovi a Medzovi Medzihradskému.
