nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Krkonoše

Témata: Hory a pohoří, Krkonoše

Krkonoše

Na začátku léta padlo definitivní rozhodnutí – jedeme do Krkonoš; do-familiérně řečeno-Špindlu. Tuto destinaci znají hlavně ti, kteří jsou spíše zimně a nebojme se říci také „lyžařsky zaměřeni“. Leč naše rodina, zřejmě ve snaze jít proti stereotypům, toto místo vyhledala v létě. Vlastně jsme nebyli zdaleka jediní, kteří dostali tento nápad. Nad suvenýry se skláněly především „německy hovořící až árijsky blonďaté hlavy“. Na upatí hor nás rázně předcházeli holandští (pravděpodobně) vojáci, kteří svými vlaječkami a téměř dokonalou maskovací technikou budili dojem právě připravované nizozemské invaze, o Sněžce obsypané Polsky švitořícími zájezdy ani nemluvě… Ale nechci zde vytvářet klamný dojem, že jsme se právě my rozhodli zachránit turistickou čest naší republiky. Spíš jsme se sem rozjeli, jednoduše řečeno, kvůli horám. Krkonoše sice nemůžeme řadit přímo mezi horské giganty, ale alespoň ten fakt, že je zde nejvyšší hora ČR, nám může alespoň zdánlivě dodávat pocit jaksi „zasloužilých horalů“.

Čas čistého „túrování“ byl pět dnů, z toho jeden byl věnován prohlídce „hrado-zámku“ ve Frýdlantu. Začátek prvního dne byl pro mne potupný. Byli jsme vyvezeni lanovkou Medvědín. Tedy předcházela anabáze zařazení se do fronty na lístek mezi všechny ty, kteří se rozhodli podívat na své ubytovací zařízení shora, v lepším případě se také projít kolem vrcholku, na který byli vyvezeni. Cesta vzhůru byla tedy tak snadná, že se nedostavil pocit „prohlédnutí“ v krůpějích potu při doškrábáni se na vrchol. Ale abych nebyla pokrytecká – cestu lanovkou jsem si užila.

Dále mne praštil přes nos další výdobytek naší civilizace – Labská bouda. Kdo tuto stavbu někdy v životě viděl, pochopí. Může připomínat ledoborec, který se neúnavně zahryzává do vzduchu nad propastí, tvořenou svahy a stržemi přilehlého údolí. Někdo tuto stavbu může pokládat za úžasné architektonické dílo, které dominuje krajině, či naopak ji dokresluje. Ale pro někoho může také představovat něco „pauměle“ a násilně vsazeného do jinak i tak docela dost dramatické krajiny. Nechme ledy na pólu!

Labská bouda má přinejmenším tu přednost, že se pyšní názvem řeky, která pramení v její blízkosti – řeky Labe. Od místa, kde vyvěrá jinak celkem nenápadný pramínek jsme zamířili rovnou k hranicím s Polskem. Míjeli jsme polský Wawel z dálky připomínající hrad a z blízka spíše továrnu. Zvláštní stavbička, ke které se zrakem upínáte od první chvíle, kdy ji zahlédnete na obzoru. Mohutná věž a zevnějšek obecně budící dojem původních horských stavení. Ale upřímně, když jsem k ní došla, tak jsem ji už vůbec nevnímala. Asi zvyk jejího neustálého dohledu na horizontu. Prostě mi nepřišla už vůbec zajímavá. Za to její okolí ohromovalo. Výhled na polskou stranu představoval rovinu a nic víc než rovinu zpestřenou vodními nádržemi. Ale nejdřív musel nutně nastat zlom v podobě prudkých strží, rozeklaných skal, které padaly kamsi dolů. Krásný pohled, který zastínil „nějaký Wawel“. Od polských hranic jsme se postupně opět vzdalovali, až jsme došli na Špindlerovu chatu, kde nás opět v uších polechtala němčina lidí převážně důchodového věku, kteří si tento pobyt v luxusně zařízené chatě zdánlivě vzdálené od civilizace mohou dovolit.

Na počátku dne druhého bylo vysloveno velmi nesmělé přání doškrábat se až na Sněžku. Teď musím uznat, že cesta tam byla mnohem hezčí než samotný vrcholek umístěný 1602 m.n.m. Mohu jen a jen doporučit Starou Bucharovu cestu. Šplhání leckdy až trapně neprůhledným lesem stojí za to, protože potom se dostaví pocit „pana objevitele“. Otevře se před vámi krásné údolí a vy při pohledu na něj ťapete po cestě zahryznuté do úbočí hory. Pocit milý, plný údivu, že jsme tak vysoko. My jsme měli to štěstí, že kolem nás prošel jen jeden irský vlkodav s jeho majiteli a skoro prosvištěl jakýsi velmi výkonný sportovec. Toť vše. Jinak žádní lidé. Směrem ke Sněžce však začala hustota turistů stoupat a přímo na vrcholku byla téměř neúnosná. Foukal vítr a my se snažili vyškrábat nahoru, ovšem společně s dalšími desítky lidí, jako pěchota. Někdy jsem měla strach na koho mě vítr nahodí. Výběr byl bohatý – tu blondýnka v přímo rafinovaně krátkých a tudíž velmi účelných kraťáskách, tu milenci ruku v ruce, nebo houf pubertálních výrostků, kteří se sem „vyloženě těšili“. Dosažení vrcholku potěšilo, leč nenadchlo. Honem dolů. U nás byla tato reakce dána také faktem, že bylo až nepříjemně zataženo a my měli ještě kus cesty před sebou. Tedy zpět na Luční boudu, kolem které jsme dnes už jednou procházeli a směr na další turistickou chatu – Výrovku. Těsně před ní jsme uhnuli do Dlouhého dolu. Nevím, jak moc ten důl dostál svému jménu. Své dělala sedmá hodina večerní, kterou jsme zde strávili, a také neustálé se kochání – opět nikdo nikde).

Krkonoše

Následující den jsme opět zne/využili lanovku v Medvědíně. Absolvovali jsme tedy opět martýrium kolem řazení do tentokrát ještě delší fronty na sedačky. Teď s námi vyjíždějí nahoru také „koloběžkaři“, neboli ti, kteří se rozhodli využít atrakce – půjčili si koloběžky, zřejmě nějaké horské provedení, vyjeli na horu lanovkou a sesvištěli po hladce asfaltové cestě dolů. Jednoduché, nenáročné a pohodlné s přídechem adrenalinu, ovšem jaksi s přírodou v podobě ubíhajících čar za zády.

K mému překvapení jsme náhle obcházeli („beskydskou“) Lysou horu. Přes Krakonošovu snídani a Voseckou bodu jsme pokračovali opět otočkou k pramenu Labe. Existuje zde i Krakonošova zahrádka, zkrátka Krakonoš to tu má „očíhlý“
Protože se už schylovalo k večeru, tak toto jinak celkem rušné místo nabylo téměř magické atmosféry, protože tu nikdo nelítal (jako obvykle) s foťáky, aby zachytil ty kapky, které se za chvíli rozplynou někde daleko v moři a snad také proto, že se začalo krásně mračit a olověná mračna hrozila, že co chvíli se nám zřítí celá na hlavu. Aby Labe ukázalo, co ještě dokáže, tak se opodál někde pod Labskou boudou už vychloubalo svým vodopádem, který vzhledem k právě se černě zatahující obloze až neutěšeně mizel někde dole v Labské rokli.

Poslední den jsme se dočkali milé satisfakce v podobě dvou zcela přeplněných autobusů a jednoho taxíku, které se šplhaly serpentinami ke Špindlerově boudě, kam jsme po zelené značce mířili i my. Tento konvoj nás předjel, když jsme se statečně škrábali po jinak v zimně sáňkařské dráze. Od „Špindlerovky“ jsme navázali na cestu česko-polského přátelství. Spíš než Poláci nás zcela překvapivě neustále míjely zřejmě velmi dobře organizované skupinky borců v maskáčích. Každá skupinka s vlajkou v rychlém tempu a žvatlajíce velmi prapodivnou řečí nás míjela jak na běžícím páse. Poprvé jsme byli překvapeni, ženská část výpravy i potěšena, po druhé zmateni jazykem a po třetí jsem si konečně vybavila svůj pobyt v Amsterdamu a tamější velmi podobně znějící jazyk marihuanových nadšenců. Po několikátém setkání jsme měli pocit již velmi dobře organizované invaze. Stále jsme se ale nacházeli nikoli v Holandsku, ale přesně na hranici česko-polské.

POSTŘEHY

  • výhledy a příroda jsou v Krkonoších krásné, ale některé místa obzvlášť dokáží upoutatzřejmě tím, že stále dokazují mohutnost přírody
  • Krkonoše se mi někdy zdály (bohužel) dost civilizované- mnoho lidí, mnoho turistických chat
  • milí lidé – když se dáte do řeči s někým, kdo jde sem opravdu za přírodou. S lidmi, které zahlédnete na výstupu lanovky, či na nejfrekventova­nějších místech, se stejně nedostanete moc do kontaktu, naopak ty, které pravidelně předcházíte a oni předcházejí vás je většinou milé pokecat.
  • Sněžka (1602 m.n.m.) – kapitola sama o sobě. Výhledu se dočkáte, ale společně s davem lidí. Vyskytují se i jedinci na podpatcích či s žabkami. Pocitu volnosti, svobody a přírody si tu moc neužijte, hned vás pohltí dav.
  • po čtvrté odpolední se lidé z hor vytrácejí, ideál kolem sedmé hodiny v podvečer – nikdo nikde. Nevím zda je toto způsobeno opravdu velmi rafinovaně danými polopenzemi, kdy večeře se podávají od 6 hodin, nebo pouhou leností. Leč na druhou stranu je to jen k dobru a asi nejen přírody samotné, ale také k dobru těch pár, kteří zabloudí (vykašlou se na večeři) a užijí si tak konečně přírodu bez lidí.
  • Tip pro sychravé počasí (nebudu zde polemizovat nad tím, že příroda je i za takového počasí hezká), nebo také pro bolavé nohy, či pro ty postarší z nás: hrado-zámek Frýdlant. Tento původem hrad jehož základy byly položeny v polovině 13.století je za Libercem a můžete zde navštívit nejdelší prohlídku v celé ČR. Prohlídka trvá plné dvě hodiny a návštěvníci tak projdou dvoukilometrovou trasu, která zahrnuje jak prostory hrady, tak později přistavované zámecké komnaty. Co dodat? Na to, jak jsem podle poněkud hybridního názvu odhadovala, co nám nabídne středověko-pozdní architektura, jsem byla mile překvapena. Celkem přirozeně zde navazuje hradní opevnění na zámecky elegantní budovy.

Do Polska byl opět výhled na velmi pečlivě upravované „horské“ chaloupky u ples. Obecně se dá říct, že se Poláci starají o své přírodní krásy opravdu až s úpěnlivou pečlivostí. Když jsme procházeli, zrovna byla několika ochotníky (hádali jsme se, zda to nejsou jen vězni na nucených pracích) upravována cesta. Podle mne byla hlavně rozšiřována do rozměru menší autostrády, což přirozenému vzhledu tamní přírody opravdu v budoucnu nepřidá. Došli jsme opět k Luční boudě a dále k Výrovce, která byla jediným místem, kde se dostane koupil točená Kofola a dále na Zadní planinu. Zde se nachází, jak se ve slovenských Tatrách hezky stylově říká útulňa, tedy jakási boudička na přespání. Já jsem v Krkonoších viděla jen tuto jedinou. Traverzy jsme potom sestupovali do údolí.

Asi bych tu teď mohla začít popisovat, jak hezké pohledy se nám tam naskytly, ale nechám toto místo raději beze slov, protože to bylo opravdu hezké a jen tuto cestu doporučím. Ukončili jsme naše „putování“ přechodem jedné (tuším černé) sjezdovky a ujistili se tak, že pro nás nelyžaře by bylo opravdu nemožné tyto sjezdovky jezdit na lyžích a že pro nás bylo mnohem příjemnější být zde teď – v létě!

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
8.10.2008
Na Facebook
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 17.44
Co je to karma a jak funguje?


Galerie k článku

Krkonoše
Krkonoše
Krkonoše
Krkonoše
Krkonoše
Krkonoše
Krkonoše
Krkonoše

Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.

Kréta Korfu Kos Lefkada Mykonos Rhodos Santorini Karpathos
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist