nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Krásy národního parku Singalila

Témata: Národní parky, Indie

V nejsevernějším výběžku indického státu Západní Bengálsko nedaleko města Dárdžiling (Darjeeling) se nachází národní park Singalila, který díky nedotčené horské přírodě a úchvatným výhledům na Himálaj patří údajně k nejkrásnějším v celé Indii. Jestli je to pravda nebo ne, jsme se rozhodli zjistit v rámci čtyřdenní pěší túry.

Kvetoucí rododendron

Trasa začíná v Maney Bhanjangu

Je sobota 17.4.2010, půl deváté ráno a my čekáme v malé restauraci našeho dárdžilingského hotelu na průvodce Amira, který nakonec dorazil s dvacetiminutovým zpožděním v 8:50, protože uvízl v dopravní zácpě. My ale byli rádi, že vůbec přišel, protože veškeré věci spojené s výletem včetně placení (průvodce stál 600 rupií na den) jsme řešili včera s jeho nadřízeným a tady v Indii člověk nikdy neví, jestli náhodou nenaletěl podvodníkům.

Amir nás zavedl na centrální zastávku džípů, kde mj. jezdily spoje do městečka Maney Bhanjang, výchozího bodu trasy. Vlezli jsme si do jednoho ze zaparkovaných vozidel a čekali, co bude. Uvnitř nás sedělo celkem pět, ale pár míst bylo k naší smůle ještě volných. Známá věc – auto vyjíždí, až se zaplní, jenže další pasažéři ne a ne nastoupit. Čas běžel a rozhodně nic nenasvědčovalo tomu, že bychom mohli v nejbližší době odjet. Nezbylo nám tedy nic jiného, než zaplatit řidiči další 2 místa navíc. Ach jo, dneska holt jedeme „čtyři“ celkem za 160 rupií (INR), tj. přibližně 70 Kč, což naštěstí není žádná horentní suma. Alespoň jsme se nemuseli na sedačce s nikým jiným mačkat jako obvykle a měli na očích i náš velký batoh – lepší než ho mít nepřivázaný na střeše a modlit se, aby za jízdy nespadl někam do propasti.

Úsek z Dárdžilingu do Maney Bhanjangu měří jen 27 km, ale jízda po zdejších úzkých silničkách plných ostrých zatáček a výmolů zabrala téměř 1,5 hodiny. Džíp nás vysadil u vojenské kontroly, kde jsme se museli zapsat do návštěvní knihy. Na druhém konci městečka v kanceláři národního parku Singalila nás čekala registrace číslo 2 včetně zaplacení vstupného (150 INR/os. a 50 INR za fotoaparát). Když jsme měli všechny vstupní formality zdárně za sebou, mohli jsme v klidu vyrazit do hor.

V mlze a dešti do Tumlingu

Z Maney Bhanjangu (2 130 m) jsme vycházeli v 11:30 za poměrně špatného počasí: mlha, dusno, občas vítr a ve vzduchu byl cítit déšť. Nic překvapujícího, minulých 10 dní v této oblasti bylo rovněž ve znamení nulové viditelnosti, lijáků a bouřek. Ale pořád jsme doufali, že se alespoň na jeden den vyčasí a my spatříme sněhem pokryté osmitisícovky.

Tumling

Začali jsme stoupat po asfaltové silničce, která se kroutila do kopců jako had, poměrně těžký úsek hned na startu. Po 2 km jsme se vyčerpaní doplazili do vesničky Chitray, kde jsme si mohli v malé restauraci na chvíli odpočinout a dát si občerstvení v podobě čaje a sušenek.

Následující úseky už nebyly tak prudké a náročné, ale přišel klasický odpolední déšť, bouřka a hned bylo o zábavu postaráno. Před nepřízní počasí nás zachránila další bouda (restaurace) u cesty, kde jsme velmi ocenili střechu nad hlavou, teplou polévku a další šálek čaje.

Ven do deště se nám rozhodně nechtělo, ale zhruba po hodině byl nejvyšší čas. Pršelo jen slabě, což znamenalo jediné – rychle vyrazit, než přijde další pořádný slejvák. Nikde jsme se už nezdržovali a v 16:50 dorazili zmoklí do vesničky Tumling (2 970 m) ležící na indicko-nepálské hranici. Těšilo nás, že máme dnešní jednotvárný a poměrně nezajímavý úsek (velkou roli zde sehrála i všudypřítomná mlha) o délce 11 km za sebou.

V jedné z ubytoven jsme dostali pokoj za 250 INR, teplou vodu do kbelíku, ale díky za ní v takové zimě. Navečeřeli jsme se a chvíli si povídali s naším průvodcem. Nabídl nám na ochutnání nepálský alkoholický nápoj „Roxy“ (jde o rýžový destilát se 7–8% alkoholu, v podstatě jakýsi slabší arak) – chuť zajímavá, ale příliš nás neoslovila. Náš Jägermeister, kterého si v Indii povinně dáváme téměř po každém jídle, chutná rozhodně lépe.

Spát jsme šli brzy, ve 20:30, únava po náročném dni byla znát. Venku se mezitím rozpršelo a přišla další bouřka. Ať si klidně prší celou noc, hlavně když bude zítra pěkně.

Nepálská zkratka

Sice jsme si ráno mohli prohlédnout Tumling a jeho nejbližší okolí, ale Himálaje opět zůstaly utajeny za velkou bílou oponou. Počasí se bohužel ovlivnit nedá, ale nevadí, ještě máme nějaké dny v zásobě a snad se vše v dobré obrátí.

Když počasí nepřeje

Dnes nás čekala nejnáročnější část túry – přibližně 18 km do Sandakphu (3 636 m), což je nejvyšší bod na trase a ideální místo na himálajské výhledy. Nasnídali jsme se a v 8:00 vyrazili po kamenité stezce do mlhy, naštěstí vedla víceméně po rovince. Prošli jsme branou parku a následující 2 hodiny strávili na nepálské straně, čímž jsme si o kousek zkrátili cestu. Největší zdejší vesnice se nazývá Jaubari (2 750 m), najdete v ní pár obchůdků se základními potravinami a několik slušnějších domků. Nejchudší lidé jinak žijí v obydlích ze dřeva, kamení a rákosovou střechou, u kterých volně pobíhají kozy s kůzlaty, ovce nebo se pasou krávy. Život tu rozhodně nebude jednoduchý.

Sestoupili jsme do osady Gairibans (2 621 m), rozloučili se s Nepálem a snazší část dnešní trasy byla úspěšně za námi. Do cíle zbývalo asi 10 km s převýšením 1 015 metrů, z čehož jsme moc velkou radost neměli. Udělali jsme si nucenou několikaminutovou přestávku kvůli registraci u indické vojenské posádky a pokračovali hned dál.

Desetikilometrové stoupání do Sandakphu

Z Gairibans jsme začali stoupat nepříjemnými serpentinami, které nám daly pořádně zabrat. Navíc nebyla ani možnost kochat se horskou krajinou, protože při maximální viditelnosti 30 metrů si okolní les, horské stráně, stromy a keře můžete pouze představovat.

V pravé poledne jsme konečně dorazili do vesnice Kalpokhari (3 186 m), kde byla k naší radosti přestávka na malý oběd (nudlová polévka, čaj a trocha rýže) a za hodinu pokračovali směle dál. Míjeli jsme další prostá obydlí, vyfotili pár roztomilých místních dětí, a když mlha na chvíli dovolila, mohli jsme si prohlédnout i několik krásně kvetoucích rododendronů podél cesty, které na rozdíl od Česka měly podobu stromů.

Děti z vesnice Kalpokhari

Poslední 4 km do prudkého kopce byly určitě nejtěžší, každopádně jsme je s vypětím sil zvládli a v 15:20 byli konečně v Sandakphu, které by se s nadsázkou dalo označit jako hlavní město mlžného království. Dohlédli jsme sotva na 10 metrů, navíc začínalo poprchávat a jen co jsme za sebou zavřeli dveře do ubytovny, spustil se silný liják. Příchod jsme si zkrátka načasovali skvěle.

Spíme v ložnici s 8 postelemi, jsme v ní jen my dva a platíme dohromady 125 INR (naše nejlevnější indické ubytování). Následně jsme dostali večeři, umyli se a chystali se brzo spát. Déšť sice ustal, ale silný vítr dělal neskutečný kravál. Naše chata burácela a chvílemi jsme nabývali dojmu, že její střecha musí každou chvíli odletět. Jinými slovy, spát se téměř nedalo.

Himálaj a rododendrony

Vítr v noci rozfoukal hustá mračna a jasná obloha plná hvězd dávala naději na ranní výhledy. V 5:00 nám zaklepal na dveře průvodce se skvělou zprávou, že jsou vidět hory. Rychle jsme na sebe hodili veškeré oblečení a vyběhli ven do větru a zimy.

Dva dny chození v dešti a mlze skončily a my si konečně mohli vychutnat Himálaj! V celé své kráse se nám ukázala nejvyšší indická hora Kangchenjunga (8 586 m), která se tyčila vysoko nad závojem mlhy v údolí a doslova zářila na modrém nebi! Postupem času se před námi začaly odkrývat i další části himálajského hřebene včetně osmitisícových velikánů Lhotse (8 516 m), Makalu (8 462 m) a Mount Everestu (8 850 m), ačkoli samotná „střecha světa“ byla velmi daleko a v jemném oparu. Chodili jsme od vyhlídky k vyhlídce, fotili, natáčeli a těšili se z úžasného zážitku, kvůli kterému se národní park Singalila vlastně navštěvuje.

Kangchenjunga ze Sandakphu

Po skromné snídani (čaj, placky, ovesná kaše) jsme sbalili věci do batohů a v 9:10 se vydali na čtrnáctikilometrový „lahůdkový“ sestup do Sri Kholy (1 900 m). Nejdříve jsme procházeli jehličnatými lesy, které postupně vystřídaly stráně plné kvetoucích rododendronů. Bezpochyby šlo o nejkrásnější část celé túry. Bílá, červená a růžová všude, kam oko dohlédlo – nic podobného jsme v životě neviděli. Duben lze označit za měsíc ideální „rododendronové“ sezóny, zatímco počasí je spíše sázkou do loterie. V říjnu a listopadu je sice obloha jasná každý den, hory se neschovají, avšak na druhou stranu nic nekvete a je zima.

Rododendronový ráj

Rododendronové stráně nahradil hustší bambusový les a následně svahy kopců s terasovitými políčky, občas nějaký ten domek. Klesání bylo místy velmi prudké, hlavně kolena a kyčle dostávaly pekelně zabrat. Únava narůstala a dostavil se hlad, takže jsme s chutí uvítali polední pauzu na oběd ve vesničce vzdálené pouze 4 km od Sri Kholy.

Terasovitá políčcka nedaleko Sri Kholy

Po dobrém jídle a odpočinku trvajícím více než hodinu jsme se museli hodně přemlouvat, abychom šli dál. Nejnáročnější úseky byly naštěstí za námi, a ačkoli nás hodně bolely nohy, zbývající kilometry převážně z mírného kopce nebyly obtížné.

Sri Khola a Rimbik

Pomyslnou cílovou pásku ve Sri Khole jsme proťali ve 14:50. Průvodce nám domluvil malý pokoj za 300 INR, žádná sláva to nebyla, ale na odpočinek a přespání stačil. Ještě jsme zvládli kratičkou obhlídku okolí, sprchu, večeři a v 19:45 usnuli, jako když nás do vody hodí. Únava byla obrovská, nicméně celý den jsme si náramně užili. Počasí také zázračně vyšlo, ale od 18. hodiny zase venku prší…

Ze včerejšího permanentního sestupu jsme byli pěkně rozlámaní, bolely nás snad všechny svaly na nohou, takže chůze nic moc. Dobrá zpráva ale byla, že zbylých 7 km do Rimbiku (2 286 m) vede po vrstevnici nad řekou, žádné prudké výstupy či sestupy nás tedy nečekaly.

Posnídali jsme palačinky (nejlepší, co jsme v Indii jedli) s bhútánskou pomerančovou marmeládou a v 8:50 jsme začali odkrajovat poslední porci kilometrů. Cesta se proplétala údolím mezi strmými svahy porostlými stromy, a stejně jako včera nechyběla ani terasovitá políčka a skromná obydlí. Mnohem více než přírodní scenérii jsme si užili pozorování a zachycování každodenního života lidí v malých horských osadách i v Rimbiku samotném, kam jsme dorazili v 10:30.

Pouliční prodejce v Rimbiku

Naposledy jsme se zaregistrovali u vojenské kontroly a měli 50 km zdárně za sebou! Koupili jsme si lístky na džíp do Dárdžilingu (100 INR/os.), naobědvali se a ve 12:25 se odjíždělo. Trasu o délce 86 km opět přes Maney Bhanjang, kde jsme se rozloučili s naším průvodcem Amirem, jsme zvládli přesně za 4 hodiny.

Ačkoli nás čtyřdenní túra v národním parku Singalila dost zmohla (v Dárdžilingu jsme nemohli ani pořádně vystoupit z auta, jak nás bolely nohy), považovali jsme ji za velmi vydařenou, protože i přes počáteční nepřízeň počasí jsme viděli to hlavní – pohoří Himálaj s nejvyššími horami světa, stovky kvetoucích rododendronů a zajímavý život v horských vesničkách.

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
Rubrika: Cestopisy
Témata: Národní parky, Indie
Galerie: 8 obrázků
Názory k článku: zatím žádné
8.6.2010
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 16.94
Co je to karma a jak funguje?


Galerie k článku

Tumling
Tumling
Když počasí nepřeje
Když počasí nepřeje
Děti z vesnice Kalpokhari
Děti z vesnice Kalpokhari
Kangchenjunga ze Sandakphu
Kangchenjunga ze Sandakphu
Kvetoucí rododendron
Kvetoucí rododendron
Rododendronový ráj
Rododendronový ráj
Fotogalerie k článku Krásy národního parku Singalila
Zobrazit všechny obrázky — celkem 8 obrázků

Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.

Cestovatel
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist