nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Jak se jezdí na Sumatře

Témata: Doprava, Indonésie

Sumaterská doprava je zkrátka specifická a v mnoha směrech vás dokáže zaskočit nebo nepříjemně překvapit, a právě o těchto zážitcích a nepředvídatelných situacích pojednává následující článek.

Taxi z letiště

Po příletu do Medanu a vyřízení všech vstupních formalit jsme se potřebovali co nejrychleji dostat ze zastaralého mezinárodního letiště Polonia do centra města. Bláhově jsme si mysleli, že se svezeme nějakou místní autobusovou linkou – bohužel, k dispozici byly pouze taxíky za 50 000 IDR, což nás zrovna nepotěšilo. Nezbývalo nic jiného než na nabídku jednoho z taxikářů kývnout a vydat se s ním do přeplněných medanských ulic.

Uplynulo dvacet minut a ocitli jsme se na terminálu společnosti ALS, což měla být údajně jedna ze dvou nejlepších a nejspolehlivějších autobusových společností na Sumatře. Ihned jsme si koupili dvě jízdenky do Bukittinggi(cena 135 000 IDR na osobu), spoj měl vyjíždět za pár minut. U stánku jsme rychle doplnili zásoby jídla a hurá k autobusu, kde jsme se hned stali středem pozornosti, byli jsme totiž jediní západní turisté široko daleko.

Ve společnosti švábů a kuřáků

Ostatní indonéští pasažéři postávali či seděli venku, ale my jsme si chtěli v klidu najít svá sedadla a navíc jsme předpokládali, že se co nevidět pojede. V interiéru autobusu jsme našli nejen svá místa, ale i desítky švábů pobíhajících po podlaze i na sedačkách. Byli zkrátka všude – malí, velcí, tlustí, tencí, a jejich přítomnost naznačovala, že se během dlouhé cesty rozhodně nebudeme nudit.

Oproti jízdnímu řádu jsme vyjeli o necelou půlhodinu později, což se dalo v indonéském pojetí dopravy považovat za vrchol přesnosti. Jízda vypadala následovně: autobus většinou stál v koloně nebo se proplétal mezi motocykly, miniaturními vozítky bizarních tvarů, vysloužilými auty, taxíky, starodávnými autobusy a náklaďáky. Všude hluk, prach, zápach benzínu a naprostý chaos, kdy všichni troubí a hledají sebemenší mezeru, kam by se mohli nacpat.

Nejenže jsme se posunovali průměrnou rychlostí asi 20 km/h, odháněli a zabíjeli šváby, ale ještě jsme se nedobrovolně stali pasivními kuřáky. Poznali jsme typický indonéský zvyk, že se kouří v autobuse! V Indonésii holduje cigaretám snad každý muž (ženy nekouří), ale nepochopili jsme, proč si nezapálí třeba venku, když je nějaká přestávka na odpočinek. Bylo to opravdu zvláštní, Indonésané si během přestávky dají nějaké jídlo, dojdou si na záchod nebo jen tak zevlují u autobusu – ale nekouří. V momentě, když řidič nastartuje, naběhnou dovnitř, pohodlně se usadí a zapálí si. Jediné, čím se to dá vysvětlit, je přísloví: jiný kraj, jiný mrav.

Trans-Sumatran Highway

Za 5 hodin jsme se dokodrcali k městu Parapat, což bylo pouhých 170 km od Medanu, ale ještě nás čekalo nejméně dalších 500!!! Důvod, proč se jelo tak, jak se jelo, byl zřejmý na první pohled – hlavní silnice vedoucí napříč Sumatrou alias „Trans-Sumatran Highway“ připomínala v lepších úsecích českou silnici II. třídy, většinu trasy bych však ohodnotil jako III. třídu nebo spíše lesní cestu. Pro autobusy byla dost úzká, měla nepřeberné množství ostrých zatáček, hluboké výmoly, chybějící asfalt a všude kolem neprostupná džungle. Na několika místech se silnice ještě stavěla či opravovala, takže se tvořily dlouhé kolony autobusů a náklaďáků. Stálo se, popojíždělo, a tak pořád dokola.

Jelikož náš řidič nabral na rozestavěných úsecích zpoždění, snažil se ztrátu po prašné cestě bez asfaltu a plné prudkých zatáček dohnat. Bylo lepší mít zavřené oči a pokoušet se o spánek, alespoň se člověk tolik nebál.

Jeli jsme další a další hodiny, už bylo dávno světlo a opuštěnou džungli vystřídala rýžová pole a malé vesničky s tržišti. Nakonec jsme se dočkali – k naší velké radosti a úlevě jsme se po 21 hodinách jízdy objevili na autobusovém nádraží v Bukittinggi a zhluboka si oddychli. Avšak ani ve snu by nás nenapadlo, že za pár dní tento „rekord“ s přehledem překonáme.

Marné čekání v Bukittinggi

Když se náš pobyt v Bukittinggi nachýlil ke konci, potřebovali jsme se přemístit k Danau Toba, největšímu jezeru v Jihovýchodní Asii. Na autobusovém nádraží jsme si s jednodenním předstihem zajistili jízdenky do Parapatu – cena byla dost vysoká (170 000 IDR na osobu), ale na druhou stranu nám prodejci slíbili „luxusnější“ autobus s klimatizací a záchodem. Věřili jsme jim.

Zatímco plánovaný odjezd autobusu byl v 16:00, my jsme se dostavili už ve 14:15, člověk totiž nikdy neví. Jelikož jsme potřebovali zjistit, z jaké části terminálu bude náš spoj vyjíždět a zda skutečně souhlasí čas odjezdu, zkoušeli jsme se ptát místních lidí. Vzájemná komunikace místy vázla, drtivá většina Indonésanů neumí anglicky ani slovo, ale s pomocí malajsko-anglického slovníku (indonéština je s malajštinou téměř totožná) či jiné improvizace jsme se většinou domluvili. Nicméně 16. hodina odbila a autobus zatím nedorazil.

Autobusové nádraží v Bukittinggi

Za tři čtvrtě hodiny přijela jakási nabouraná rachotina, ale ostatní lidé, kteří měli lístky na stejný čas, neváhali a nastoupili. Naši prodejci jízdenek tvrdili, že musíme ještě chvíli počkat, protože náš spoj jedoucí prý až z Jakarty přijede v 18 hodin. Začínalo to být na pováženou a dostavily se obavy, abychom odsud dneska vůbec odjeli. Nakonec jsme se dozvěděli, že se autobus rozbil a že vůbec nepřijede!

Nedobrovolná cesta do Sibolgy

Prodejci přispěchali s nouzovým řešením – na nádraží zrovna stál další autobus nevábného vzhledu (vidina klimatizace a záchodu se v mžiku rozplynula), který by nás měl dovézt do města Sibolga, kde na nás už bude čekat navazující doprava do Parapat. V dané situaci jsme museli být vděční za dvě otřesná místa vzadu u dveří – hlavně že jsme nezůstali na nádraží a holt 340 000 IDR zkrátka oželíme. Alespoň jsme se poučili pro příště, v Indonésii si nikdy nebudeme kupovat jízdenky v předprodeji.

Autobus byl jedním slovem úžasný – na střeše asi 20 velkých balíků, celá záď byla narvaná dalšími neuvěřitelnými věcmi, například desítkami plastových torz na šaty, a díky tomu jsme si nemohli sklopit sedačku ani o píď. Okolo nás se opět našlo několik kuřáků, už chyběli snad jen ti švábi! Cítili jsme se podvedení, bezmocní a šíleně naštvaní.

Pohybovali jsme se standardní rychlostí 30 km/h, často se stavělo kvůli jídlu, drobným opravám (podvozek, výměna pneumatiky) či nabírání dalších pasažérů. Na jedné ze zastávek nastoupila rodina se třemi malými dětmi a všichni členové si zalezli dozadu mezi haraburdí, kde ještě asi bylo volno. Přítomnost rodiny jsme registrovali díky jejich ratolestem, které neustále brečely. Navíc byla zima, studený vzduch profukoval z oken, a tak jsme se museli zabalit do pláštěnek a pokusit se nějakým způsobem usnout.

Jedeme minibusem

Přístav Sibolga nás přivítal okolo 8. hodiny ranní. Hned při výstupu nás oslovil jeden řidič minibusu, že s ním podle domluvy (vypečení prodejci jízdenek z Bukittinggi nečekaně nelhali) pojedeme do Parapatu. Naložil naše zavazadla na střechu, přivázal je špagátem a povídal, že vyjedeme kolem deváté. Měli jsme trochu času sehnat si snídani, ale v žádném krámku na nádraží neměli nic kloudného, a tak jsme nakonec skončili u sušenek.

Začalo se dělat nepříjemné horko, takže jsme se snažili schovat někam do stínu. Jediná možnost byla sednout si na špinavý obrubník a nedobrovolně vdechovat výfukové plyny okolních minibusů. Najednou vyjeveně koukáme, jak náš minibus i se zavazadly odjíždí. Rozběhli jsme se a po 20 metrech ho dohnali. Řidič sice říkal, že jede ještě pro další lidi, a že se za půl hodiny na nádraží vrátí. Ale kdo by jeho tvrzení věřil? My tedy rozhodně ne! Vlezli jsme si dovnitř a ze sedadel se už radši nehnuli.

Minibus objel několik zapadlých uliček bez asfaltu a mnoha výmoly, nabral pár lidí a po 30 minutách se skutečně vrátil na autobusový terminál, kde jsme znovu čekali, až se vůz ještě více zaplní. V 9:45 už bylo pasažérů dost, což znamenalo jediné – jedeme!

Píchlé kolo poprvé

Úzká silnice plná zatáček vedla tradičně skrz hornatou džungli, občas díry nebo úplná absence asfaltu. Ale nic nového pod sumaterským sluncem. Našeho řidiče však trasa ani kvalita vozovky vůbec netrápila, hasil si to kupředu jako zkušený automobilový závodník, dokonce jsme předjížděli i terénní automobily věhlasných značek. Po hodině jízdy jsme však s oslavnými ódami na řidiče přestali, protože jsme píchli kolo a ani ve snu by nás nenapadlo, že si i tento úsek náležitě vychutnáme.

Nejdříve jsme si mysleli, že řidič a jeho mladší pomocník jen vymění rezervu, ale záhy se ukázalo, že ji měli prázdnou a první komplikace byly na světě. Bylo zajímavé sledovat reakce lidí, kteří s námi jeli ve voze. V klidu vystoupili, sedli si na trávu u silnice, povídali si a dělali jakoby nic. Vůbec nikdo se nerozčiloval ani nenadával řidiči, což by se pravděpodobně stalo u nás. Zdejší lidé zkrátka byli zvyklí čekat a my se to taky museli rychle naučit, jinak bychom se zbláznili.

Pan řidič nechal prázdnou pneumatiku skoro uprostřed silnice, nejdříve si na ní sedl a pak dokonce lehl. Vytáhl z kapsy mobil, položil si ho na obličej a vesele klábosil asi o tom, co se mu zrovna přihodilo. Hrozně se u toho bavil a vypadal tak spokojeně, jako kdyby ležel doma na gauči u televize a ne na silnici uprostřed pralesa. Nepochopili jsme, proč nám řidiči ostatních aut či minibusů nějak nepomohou, ale zřejmě to nebylo zvykem. Když nějaké vozidlo projíždělo kolem, řidič na něj s úsměvem zamával, oni zatroubili a zmizeli v dáli.

Výměna kola po indonésku

Po dvou a půl hodinách se náš baculatý řidič odhodlal k nečekanému činu – rozeběhl se, popadl náhradní kolo, mávl na projíždějící pickup, naskočil i s kolem na korbu a beze slova odjel. Asi po 10 minutách navíc odfrčel i jeho mladý asistent s druhým prázdným kolem, takže jsme zůstali naprosto opuštěni v džungli. A co na to Indonésané? Nic. Trpělivě seděli a čekali dál, prostě pohoda, klídek.

Uběhla půlhodina a řidičův pomocník se k naší velké radosti vrátil i s opraveným kolem, namontoval ho a sedl si za volant. Za dalších 45 minut jízdy nabral v jedné vesničce hlavního řidiče s druhou opravenou pneumatikou, takže jsme konečně měli funkční rezervu. V jednom větším městečku byl plánovaný půlhodinový oběd, objednali jsme si rýži s kuřetem a dalším neidentifikova­telným masem, pravděpodobně se jednalo o hovězí. Bylo to dobré a jako tradičně pálivé.

Píchlé kolo podruhé

Městečko bylo pro našeho řidiče konečnou stanicí, nahradil ho jiný. Silnice v tomto úseku vypadala mnohem kvalitněji, žádné zatáčky ani velké výmoly, a tak mohl nový řidič spokojeně šlápnout na pedál. V okamžiku, kdy jsme se už viděli u jezera a začali probírat, co všechno chceme stihnout a zařídit, píchli jsme podruhé, zkrátka zákon schválnosti. Tentokráte byla rezerva k dispozici, což znamenalo jen minimální zdržení.

Zanedlouho jsme zastavili v jakési dílně a pneuservisu v jednom, bylo třeba přifouknout stávající pneumatiku a opravit tu píchlou. Další pětačtyřiceti­minutová pauza byla na světě, ale už jsme to brali s nadhledem. Bylo zajímavé pozorovat mechaniky při práci nebo zemědělce, kteří se vraceli z pole domů a vedli pár vodních buvolů i s mládětem.

Pneuservis

Zbytek jízdy byl naštěstí pohodový a ničím nerušený. Do Parapatu jsme dorazili v 18:30 místního času, přičemž autobusové nádraží v Bukittinggi jsme opouštěli téměř před 25 hodinami. Obdivuhodná doba k překonání 600 km, že?

Becakem v ulicích Medanu

Naše putování po Sumatře končilo opět v Medanu, kam jsme se dopravili ze 70 km vzdáleného Berastagi. Autobus zastavil kousek dál od centra, takže nastal menší problém s orientací. Hned se k nám hlásil řidič jednoho becaku, což byla motorka s připevněným postranním vozíkem, v podstatě taková sajdkára, ale 30 000 IDR za odvoz jsme rezolutně odmítli.

Šli jsme na hlavní ulici zjistit, kde se vlastně nacházíme. U stánku jsme narazili na člověka, který uměl anglicky. Říkal, že tady má kamaráda, který nás ve svém becaku odveze do hotelu Zakia, kde jsme měli v plánu bydlet. Namítali jsme, že se na sajdkáru se všemi těmi věcmi nemůžeme vejít, ale podle něj žádný problém. Jeden batoh dal dozadu do malé přihrádky na zavazadla, my se s obtížemi narvali na uzoučkou sedačku, na kolenou jsme měli druhý velký batoh a malý batoh pod sebou. Připadali jsme si jako vosy na bonbónu. Náš nový „průvodce“ jel také s námi, seděl na motorce za svým kumpánem a pořád něco vyprávěl. Místy mu nebylo rozumět, proto jsme mu radši všechno odkývali.

Samotná jízda městem byla neskutečný zážitek. Mysleli jsme si, že nás po několika metrech vyklopí, vždyť s takovou zátěží se ani nemůžeme pořádně rozjet. Sice jsme se rozjeli a nevyklopili nás, ale opět přišla tradiční věc – píchli jsme kolo na přetížené sajdkáře. Než byla závada odstraněna, což trvalo přibližně čtvrt hodiny, Indonésan stále mluvil a mluvil, čímž nás začal dost unavovat.

Becak

Po odstranění defektu jsme pokračovali dál v krasojízdě a mohli si vyloženě „vychutnat“ stovky aut všude kolem nás, nadýchat se do sytosti výfukových plynů, krátkodobě přijít o sluch díky hlučným klaksonům a mít oči plné prachu. Jelikož sajdkára po chvíli opět mlela z posledního a prý by už delší jízdu v podobném stylu nevydržela, vyhodili nás u sultánova paláce Istana Maimoon. Zaplatili jsme 19 000 IDR, neměli jsme totiž více drobných, a zbytek došli pěšky, nebylo to daleko. Nakonec jsme byli rádi, že jsme i tento adrenalinový zážitek ve zdraví přežili.

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
Rubrika: Zážitky z cestování
Témata: Doprava, Indonésie
Galerie: 4 obrázky
Názory k článku: zatím žádné
18.2.2009
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 17.72
Co je to karma a jak funguje?


Galerie k článku

Autobusové nádraží v Bukittinggi
Autobusové nádraží v Bukittinggi
Výměna kola po indonésku
Výměna kola po indonésku
Pneuservis
Pneuservis
Becak
Becak

Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.

Cestovatel
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist