nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Itálie 94

Téma: Itálie

Není nad klasiku i v cestování. I letos - již po čtvrté cestujeme vlakem do Itálie klasicky. To znamená osobním vlakem z České Třebové do Brna, Vindobonou z Brna do Vídně a Remusem z Vídně do Itálie. Neklasické na naší letošní cestě je jen to, že jedeme tři dvojice, dosud jsme jezdili pouze dvojice dvě. Cesta proběhne bez problémů, pro první den italského pobytu si každá dvojice vypracovala vlastní program. My vystoupíme v poněkud rozlámaném stavu v sedm hodin ráno ve Florencii a pokračujeme osobním vlakem, který zde nazývají Regionale, do Orvieta. Tam je první cíl naší cesty.

Orvieto - zákoutí s keramikou Orvieto leží ve středoitalské oblasti Umbrie a dnes má asi 23 000 obyvatel. Bylo založeno už Etrusky a hrálo významnou úlohu v jejich dějinách od 6. stol. př.n.l. do 3. stol. př.n.l. Ve 3. stol. sem přišli Římané, na sklonku jejich vlády se pak nazývalo Urbibentum či Urbs vetus. Protože je usazeno na návrší ze sopečného tufu, uplatnilo se ve středověku jako perfektní přirozená pevnost. Postupně si získalo postavení svobodného města a stalo se centrem jakéhosi ministátečku. Zájem o vládu v něm měli mnozí a městu to jen škodilo. Začalo se utápět ve vnitřních i vnějších sporech, až nakonec v polovině 15. stol. bylo přičleněno k Církevnímu státu.

Tato dávná pevnost tedy čeká, až ji teď zdoláme my. Jak se vlakem blížíme k městu, začíná nás trápit problém, jak se do té výšky dostaneme. Není však nic jednoduššího. Před vlakovým nádražím přejdete ulici, nasednete do lanovky a ta vás během tří minut dopraví do starého města. Jeho starobylá krása pak už čeká jen na vás.

Již Karel Čapek ve svém cestopise o výšce starého města praví,že člověk je konečně "nahoře, ve výši asi 1500 roků,nikoliv metrů,neboť celé Orvieto je hrozně staré, celé z neomítnutých kvádrů, celé v holých kamenných kostkách. Jedinou ozdobu se dopřáli Orvieťané, a to je dóm." Po tříhodinové procházce městem dáme Karlu Čapkovi plně za pravdu.

Z mohutných pozůstatků městských hradeb se rozhlédneme po kraji. Mírně zvlněná krajina vyhlíží přátelsky a přátelští jsou i zdejší lidé. Vždyť na jejich vinicích se rodí kvalitní vinná réva, která dává vzniknout moku, jenž zahání lidský smutek a otevírá srdce dokořán. Kraj kolem Orvieta je totiž znám dobrým bílým vínem. Ve velkém množství i výběru značek se víno nabízí v městských obchůdcích a obchodech.

My jsme přijeli především za historickými památkami a za nimi se také vydáváme. Podél hradeb stoupáme ulicí Via Postierla. Než dojdeme na náměstí, zastavíme se u mnoha staveb. Jsou působivé i svou strohostí, překvapí nás však dvorky některých z nich. Jsou plné květů a různé zeleně. V tu chvíli i kámen ztrácí svou studenost a stává se přívětivějším. Dojdeme až na náměstí, jemuž skutečně vévodí hned na první pohled neobyčejná stavba, dóm.

Orvieto - dóm "Bedekr" o něm tvrdí, že je jednou z nejkrásnějších staveb italské gotiky, a má pravdu. Chrám má stěny ze střídajících se vrstev černého čediče a šedožlutého vápence. Byl založen v roce 1290 na památku zázraku v Bolseně. Říká se, že jeden český kněz pochyboval o učení o transubstanciaci, tj. o proměně chleba a vína v tělo a krev Páně při mši ve zmíněné Bolseně. A v tu chvíli se na právě posvěcené hostii objevily kapky krve. Na památku této události ustanovil v r. 1264 papež Urban IV. svátek Božího těla za všeobecný křesťanský svátek a v Orvietu dal postavit chrám, před nímž právě v údivu stojíme i my. Chrám byl vysvěcen r. 1309 a na jeho výzdobě se až do 16. stol. podílelo mnoho umělců.

Působivé je především průčelí chrámu s barevnými mozaikami, jejichž krása údajně vyniká hlavně při západu slunce. My ji ale obdivujeme i v pravé poledne. Překrásné je i jemné sloupoví a reliéfy znázorňující výjevy ze Starého a Nového zákona. Není to strohá gotika, jak ji většinou známe, ale opět slovy Karla Čapka je to "dekorativní krajkářství a vyšívačství". Čapkovi se tato výzdoba příliš nelíbila, nás však okouzlí.

Freskami je bohatě zdoben i vnitřek chrámu. Jednu z kaplí vymaloval Luca Signorelli. Jeho výzdoba nám připadala zvláštní, stejně jako připadala zvláštní i Čapkovi. Proto do třetice použijme Čapkových slov. Luca Signorelli byl podle Čapka malíř posedlý vidinou lidských těl. "Nestačil mu ani poslední soud s celým splavem skvostně modelovaných muskulatur: ještě ovroubil celou kapli medailóny, z nichž každý je jako ilustrace k Dantovu Peklu, a všechno ovázal arabeskami,jež jsou zase girlandami z lidských těl v nejpodivnějších polohách a zvratech. Je to, jako by se vůbec nemohl nasytit lidského těla v pohybu: opilý a přitom podivně jasný, vášnivě rozmáchlý a zase až násilně přesný: je to malíř, pro kterého stojí za to odpoutat se od běžných italských cest a vystoupit na skálu Orvieta".

Za oltářem Capella del Corporale je umístěna schránka na relikvie z roku 1338, která obsahuje ubrousek nasáklý krví, jež vytryskla z hostie při mši sloužené pochybovačným knězem z Čech. Ubrousek je vystavován na první velikonoční svátek a na svátek Božího těla.

Prohlídkou dómu naše prohlídka náměstí zdaleka nekončí. Je pravda, že dóm svou krásou poněkud zastíní ostatní stavby na náměstí, ale i ony jsou zajímavé a také mnoho zajímavého skrývají. Vpravo od dómu stojí Palazzo Soliano z l. 1297 - 1304, v kterém je dómské muzeum. Pozoruhodné je i archeologické oddělení muzea. Některé exponáty jsou vystaveny hned v lodžii a lákají tak k návštěvě celého komplexu. Na protější straně náměstí nás zaujme obchod s keramikou. Její výzdoba je jasně inspirována etruskými vzory. Na podobnou keramiku narazíme ještě ve městě na několika místech.

Orvieto - kampanila Rozhlédneme se i po okolí náměstí. Nahlédneme do ulice Via Duomo a tam naši pozornost upoutá především věž Torre di Maurizio. Potom se propleteme uličkami na náměstí Piazza della Republica. Nejpozoruhodnějšímu stavbami na tomto náměstí jsou asi kostel Sant Andrea a radnice. Kostel Sant Andrea pochází z 11. - 13. stol., pod ním jsou však zbytky baziliky ze 6. stol. a pod nimi ještě ruiny římských, či dokonce etruských staveb. Dvanáctihranná kampanila zakončená cimbuřím pochází také z 11. stol. Palazzo Comunale, čili radnice, pochází z 12. stol., její průčelí bylo zrestaurováno v 16. stol.

Své kroky otáčíme zpět a pomalu se ulicí Corso Cavour a dalšími ulicemi a uličkami vracíme k lanovce. Jsme unaveni vedrem, kterým nás častuje horké letní slunce, ale jsme i příjemně překvapeni krásou města, na které se tak trochu zapomíná. Orvieto není o nic méně zajímavé než např. proslulá Florencie či Verona. Má své osobité kouzlo a v tom je jeho síla.

Celou dobu strávenou ve vlaku z Orvieta do Říma rozebíráme své letošní první dojmy. Shodujeme se v tom, že skutečně často menší města bývají malebnější a zajímavější než města velká. Na nádraží v Římě už na nás čekají naší spolucestující a všichni společně nastupujeme cestu k trajektu na ostrov Sardinii. Nejdříve musíme dojet do Civitavécchie, tam absolvovat zhruba půlhodinovou procházku s "plnou polní" do přístavu, zakoupit něco jako místenku na loď - trajekt provozuje železniční společnost, takže na něj platí "fipka", a proto platíme pouhých 700 lir za onu místenku - a pak jen můžeme doufat, že druhý den brzy ráno vystoupíme na Sardinii. Vše se zdaří až na menší "zádrhele", nakonec o půl osmé večer přicházíme na trajekt, abychom si zabrali co nejvhodnější místo pro přežití noci. Každý se uvelebíme na trojsedadle, a - světe, div se - nikdo nás z něj nevyhodí. Loď vyplouvá ve 21 hodin a ráno v 6 hodin jsme v přístavu Golfo Aranci na Sardinii. Plavba byla klidná, bouře se nekonala, takže i slabší žaludky přežily bez pohromy.

V přístavu chvíli rozpačitě stojíme, nevíme, co dál. Pak se vydáme k vlakovému nádraží. Tam poctivě prostudujeme jízdní řád, neboť se chceme vydat přes celý ostrov až na jih, do města Cagliari. Hned nás čeká první překvapení. I s naší mizernou znalostí italštiny si přeložíme, že jednak budeme muset v Olbii přestoupit a jednak že do Olbie by nás měl dovést autobus. Některé vlakové spoje - pravděpodobně ty, které by nebyly dost obsazené - zde nahrazují jen autobusem.

Před nádražím se scházejí lidé a čekají jako my na autobus. Ten má odjíždět o půl sedmé. Když se hodinová ručička přehoupne přes tři čtvrtě na sedm, začínáme být nervózní. Na přestup v Olbii máme pouhých deset minut. Představa, že dalším vlakem dojedeme do Cagliari až ve čtvrt na dvě, tedy o dvě hodiny později, nás dost děsí. A autobus stále nikde. Přijede těsně před sedmou hodinou a jeho řidič vůbec nespěchá. Nás se zmocňuje typická česká nervozita. Když ve čtvrt na osm vystoupíme u nádraží v Olbii, ihned zjišťujeme, zda nám vlak ujel. Dozvíme se, že má zpoždění a hned nám je jasné, proč řidič autobusu nespěchal. Za čtvrt hodiny usedáme do klimatizovaného kupé a před námi je více než čtyřhodinová cesta přes celý ostrov. Oceňujeme klimatizaci, bez ní bychom na konečné vystupovali asi jako vysušené švestky.

Za okénky vlaku začíná přehlídka sardinské krajiny. Směrem na východ se zvedají hory, které svou podobou připomínají Alpy, ač jsou mnohem nižší. Jak míříme do vnitrozemí, rozeklané vrcholky se nám ztrácejí z dohledu. Krajina je kopcovitá a až na jihozápadě - v poslední třetině naší cesty - se začíná vyrovnávat do podoby stolu. To totiž vjíždíme do jediné větší roviny na ostrově, do roviny Campidano. A stejně jak se mění krajina, mění se i vegetace. Zelené rostlinstvo je stále vzácnější, trsy suchých trav a jakýchsi bodláků připomínají spíše rostlinstvo savany. Zahlédneme i pasoucí se ovce a kozy. Vodu za celou cestu téměř nevidíme, četnější říčky a potoky přejíždíme až v oblasti nížiny. Pouze tam, kde je voda, se dá pěstovat obilí, vinná réva, citrusové plody, zelenina a tabák.

Cagliari - pohled na město z hradeb Po jedenácté hodině vlak konečně dorazí do Cagliari. Vystoupení z vlaku je pro nás šokem. Ovane nás nesnesitelné vedro. Jsme na jihu, co bychom jiného chtěli. Okamžitě propoceni se vydáváme do ulic čtvrtmilionového hlavního města autonomní Sardinské oblasti. Stopy osídlení pocházejí již ze začátku 2. tisíciletí př.n.l. Na počátku 1. tisíciletí př.n.l. zde Féničané nebo Kartagiňané založili osadu Karales - název pochází ze slova Kar = skála, pevnost. Po první punské válce v roce 238 př.n.l. vystřídali poražené Kartagiňany vítězní Římané. Jejich nadvláda skončila s rozpadem římské říše a ve středověku zde svůj vliv uplatňovali Pisané, Janované a pak Aragonci. Všichni tito vládci nechali svůj "podpis" v dnešní podobě města.

Nejstarší část města zvaná Castello se usadila na strmé vyvýšenině, jakoby dodnes chtěla dát najevo svou důležitost. Na jejím úpatí se rozprostírají nové městské čtvrti a předměstí. Sem nás také dovezl vlak a odsud začínáme procházku. Stoupáme ulicí Largo Carlo Felice na Piazza Yenne a odsud jdeme na Piazza Constituzione. Z tohoto náměstí vedou mramorové schody Passeggiata Coperta nahoru, do starého města. Dostaneme se k Bastione San Remy, zčásti zachované středověké baště, jejíž vyhlídková terasa nám nabídne krásný pohled na město. Protože je vedro k nevydržení, zkoumáme odsud, kde by se dalo koupat. Nic se nám ale zatím nejeví jako vhodné místo k osvěžení.

Pokračujeme dál k mohutné věži Torre dell Elefante pocházející z r. 1307, pozoruhodné památce středověké sardinské architektury. i pro nás je pozoruhodná svou podobou. Je totiž úplně otevřená směrem do města. Marně si lámeme hlavu proč asi. Brzy zjistíme, že stejně byly postaveny i další strážní věže. Netrvá dlouho a objevíme hlavní ulici starého města, ulici Via Lamarmora. Táhne se po vyvýšenině na sever a strmými uličkami, tmavými průchody s klenbou a schody je spojena s několika rovnoběžnými ulicemi. Do některých alespoň nahlédneme. Pokud se jimi vydáme kousek dál, máme pak skutečně problém zorientovat se ,kde vlastně jsme. Raději se vrátíme na Via Lamarmora a po ní se dostaneme na náměstí Piazza Palazzo.

Cagliari - náměstí Piazza Palazzo I toto náměstí je postaveno v kopci a tak bylo uspořádáno do teras. Nejvýznamnější stavbou na něm je katedrála Santa Cecilia, zbudovaná ve 13. století v pisánském románsko - gotickém stylu a koncem 17. stol. zbarokizovaná. Budovatele katedrály, Pisany, připomínají i uvnitř zbytky staré pisánské kazatelny, základního díla pisánské plastiky, které bylo v roce 1312 darováno do Cagliari. Hned vedle katedrály upoutá pohled návštěvníka mohutná čelní fronta budovy radnice. Ta je však o pár století mladší než sousední chrám.

Ulice Via Lamarmora pokračuje dále a my jí zůstáváme věrni. Prohlížíme další budovy a volíme osvědčenou metodu jak zjistit, které stavby jsou ve městě nejcennější. Už z několikaleté zkušenosti víme, že právě tyto se objevují na pohlednicích z daného místa. A tak jakmile uvidíme stojánek s pohlednicemi, řítíme se k němu. Podaří se nám zjistit i něco víc. Na jedné z pohlednic je i krásná pláž. Jmenuje se Poeto a dobře usoudíme, že bude nejspíš v blízkosti města. Najít ji na mapě nedá vůbec žádnou práci. Odhadujeme, že od vlakového nádraží je vzdálena tak sedm kilometrů. Než se vrátíme starým městem zpět, musíme vymyslet, jak se na ni dostaneme. Pěšky by to bylo moc namáhavé.

Via Lamarmora vychází severně na Piazza dell Indipendenza s Torre San Pancrazio z r. 1305, která byla postavena na obranu staré pevnosti. Na náměstí je Národní archeologické muzeum, v němž je uloženo mnoho památek původu punského, řeckého i římského. I když by nás muzeální sbírky lákaly, muzeum nenavštívíme. Nemáme tolik času a jeho prohlídka by si vyžádala tak dobré půldne. Zastavíme se jen u malé palmy, ta nás zaujme svým růstem. Uprostřed růžice listů má něco, co připomíná ananas. Tak to jsme ještě neviděli.

Pomalu opouštíme staré město. Kolem zbytků římského amfiteátru z 2. stol. n.l. se vracíme zpět k nádraží. Tam začínáme přemýšlet už zcela vážně o tom, jak se dostat na pláž Poeto. Zjistíme, že nedaleko je i autobusové nádraží. To by mohla být naše záchrana. Po menších problémech se dozvíme, který autobus na Poeto jezdí i kde se kupují jízdenky. Jako typicky šetrní Češi si zakoupíme každý pouze jízdenku tam. Je nám divné, proč prodávající kroutí nechápavě hlavou. Brzy ale pochopíme.

Cagliari - římský amfiteátr

Po dvacetiminutovém pobytu v přehřátém stojícím autobuse - autobus klimatizaci nemá - se dočkáme odjezdu. Nevíme, kde máme vystoupit. Pak zahlédneme skálu z pohlednice a na další stanici se protlačíme davem ven. Teprve teď si uvědomíme, že do centra Cagliari je skutečně daleko a že nevíme, kde tady sehnat jízdenky na cestu zpět. Štěstí nám však v tomto případě přeje. Od Němce, nejspíše se zde rekreujícího, se dozvíme, že jízdenky se prodávají v novinovém stánku. I ten najdeme a pak konečně v klidu můžeme na pláž.

V 18 hod 2O min odjíždíme z Cagliari zpět. Cestou do Cagliari jsme si vyhlédli tři místa, kde by se snad dalo přenocovat. A teď půjde o to najít to nejhodnější. Navíc se o nás až příliš začíná zajímat průvodčí. Vyptává se, kam jedeme. Řekneme mu, že do Macomeru. To je totiž první alternativa. Než přijedeme do nádraží v Macomeru, tak však možnost přespání zde zavrhneme. Za město to je dost daleko a nejsme si jisti, jak dlouhá cesta by nás čekala i na druhou stranu. Pokračujeme v cestě vlakem. A teď jsme pro průvodčího ještě více podezřelí. Znovu se ptá a my mu lámanou angličtinou vysvětlujeme, že jsme mu přece řekli, že jedeme za Macomer a ne do Macomeru. Vůbec nám nevěří, chce vidět jízdenky a chce vědět přesně, kam že to jedeme. A tak vsadíme na Giave, další vyhlédnuté místo. Alespoň na chvíli snad neodbytného průvodčího uklidníme. Ten nás nespustí z očí.

Pomalu se blížíme do stanice Bonorva a vidíme, že zde by šlo hned nedaleko stanice přespat. Bojujeme boj zda vystoupit či nikoliv. Nakonec volíme druhou alternativu, protože kdybychom vystoupili, nejsme si tak docela jisti, zda by průvodčí nezalarmoval celý sardinský policejní sbor, když jsme mu řekli, že jedeme až do Giave a teď najednou mizíme z vlaku o stanici dřív. Giave je naším osudem. V devět večer stojíme na stanici v tomto zapadákově, kde je slyšet jen štěkot psů a zpěv rozveselených domorodců. Hned vedle stanice je hospoda. Kolem ní pochopitelně musíme projít a několik zákazníků nás okamžitě uvidí. Na štěstí pro nás je jim momentálně milejší sklenička vína než sledování podivných lidí s batohy.

Všem trápením však není konec. Začíná se stmívat a my usilovně hledáme spaní. Jenže všude je na nás vidět, nebo začneme přitahovat pozornost místních psů a navíc pozemky jsou oplocené alespoň drátem. Po půlhodinovém chození se vším nákladem na zádech sebou mrskneme už téměř za tmy do trávy za křovím lemujícím silnici. Rychle se najíme a - dobrou první noc na Sardinii.

Druhý den vstáváme brzy ráno a vracíme se na nádraží. Tam si provizorně uděláme snídani a čekáme na vlak zpět směr Cagliari. Ne, nejedeme znovu až do Cagliari, tentokrát vystoupíme v Macomeru. O něm "bedekr" tvrdí, že v jeho blízkosti jsou nejzachovalejší nuragy, nejtypičtější sardinské památky na prehistorické obyvatele. Tyto zvláštní stavby jsou původně kruhové obytné věže sdružené v rozsáhlá sídliště a vznikly kolem r. 7500 př.n.l. Několik jsme jich už zahlédli z vlaku, teď chceme dojít k některému z nich. Vzhledem k tomu, že jsme skutečně v místech, kde jezdí vlak jen třeba čtyřikrát denně, musíme nejdříve zjistit odjezd z Macomeru a také do kdy a od kdy má otevřeno úschovna zavazadel. Tam nás moc nepotěší, od dvanácti hodin mají polední přestávku a pak otvírají až o půl třetí. A nám odjíždí vlak k trajektu už ve 14 hod 10 min. I tak máme od svého příjezdu téměř čtyři hodiny času.

Sardinie - jeden z četných muragů Plni elánu vyrážíme. Namíříme si to k nuragu, který už z dálky vypadá velmi zachovale. Jeden menší na kopci necháme téměř bez povšimnutí a jako omámení spěcháme dále. Začnou však potíže. Cesta k nuragu není vůbec značena, jakoby zde turistický ruch ignorovali. Do cesty se nám postaví silnice, podél ní nevede žádná cesta. A tak jdeme kus po silnici. Brzy pochopíme, že se jedná o silnici, na kterou pravděpodobně nemají vstupovat chodci. Řidiči totiž na nás troubí jako zběsilí. Pak nás už od nuragu dělí jen typická sardinská louka. Nejdříve váháme, zda se máme po ní vydat na kopec. Ve svahu pod silnicí, jímž musíme projít, roste množství pichlavých rostlin. Když i tuto překážku překonáme, vyskytne se další. Uslyšíme štěkot psa a raději se vrátíme. Louka je oplocená jako pastvina a tak si nejsme jisti, zda nás někdo nevyhodí. Když zjistíme, že pes i ovce jsou za plotem pod mostem, vyrážíme znovu. To už jsme zůstali jen dva, ostatní tuto bláznivou výpravu vzdali. To ještě netuší, že brzy ji vzdáme i my.

Louka je vyprahlá, jen sem tam se udržely pichlavé keříky, asi hlavní potrava pro ovce. Slunce rozdává vedro plnými hrstmi a nás jen tak mimochodem napadne, že tato louka je jako stvořená pro hady všeho druhu. Jen si stačíme tuto myšlenku zdělit a ejhle - už ho tu máme. Mezi námi oběma, na vzdálenost tak čtyř metrů se rychlostí přímo kosmickou prožene cosi dlouhého, štíhlého a černého. Zůstaneme stát jako přikovaní, zbledneme a jsme na pokraji šoku. Tak tomuto hadímu krasavci bychom neměli nárok utéci. To naše zmije i v tom nejparnějším létě je úplný hlemýžď. Had zmizí v nízkém podrostu a my to také rychlostí téměř kosmickou bereme zpět k silnici. Naši přátelé nám jen škodolibě říkají, že pohled na naši otočku i na úprk byl vskutku požitkem. Vracíme se k nádraží a nyní pro změnu věnujeme pozornost dializačnímu středisku, kolem něhož jsme prošli. Zcela nahlas uvažujeme, co by tady s námi udělali, kdyby naše střetnutí s hadem dopadlo dramatičtěji, a zda by vůbec měli čas něco s námi udělat. Tak takto neslavně dopadla naše výprava za dávnou historií Sardinie.

Zbývající čas strávíme ve městě. Dojdeme na trh, kde se posilníme ovocem a je nám též dopřáno ochutnat pravý turecký med. Tato pochoutka se u nás úplně ztratila a tak i v místním vedru touto dobrotou nepohrdneme. Na nádraží v klidu poobědváme a vyčkáme příjezdu vlaku, jenž nás odveze zpět k trajektu. Přestoupíme v Chilivani a v Olbii a míříme do Golfo Aranci. Cestou z vlaku ještě zhodnotíme pláž v Cala Sabina, kam se jezdí asi nejvíce Čechů - "fipáků" /tedy držitelů mezinárodní vlakové jízdenky/ koupat. Vypadá vskutku lákavě, pro nás ale už není. Chceme si nejdříve, se čtyřhodinovým předstihem, koupit místenky na loď, abychom měli jistotu, že se dostaneme do Civitavecchie. Potom teprve v samotném Golfo Aranci vyhledáme vhodné místo a ještě se vykoupeme. Loď odjíždí s mírným zpožděním ve 22 hodin a ráno v pět se budíme, abychom ve tři čtvrtě na šest vystoupili na molu v Civitavecchii. Čeká nás cesta do Říma.

moře u Cala Sabina

V Římě se naše cesty opět rozdělí. Jedni spolucestovatelé se vydávají do Benátek, aby odsud stihli rychlík do Prahy, druzí si chtějí prohlédnout Bolognu a my zůstáváme u méně známých míst. Zamíříme do Viterba. Nejdříve si musíme zjistit možnosti, jak se z Viterba dostaneme na hlavní trať a po ní do Florencie na rychlík do Vídně. Pronásleduje nás však smůla. Automatické jízdní řády jsou mimo provoz a tak musíme vystát frontu u informací a tam se složitě německy domlouvat o vlakových přípojích. Ještě že vlak z Říma do Viterba odjíždí až za tři čtvrtě hodiny.

Trať, po které se právě spíše vlečeme než jedeme, patří k vedlejším tratím. Téměř hodinu projíždíme samotným Římem. Teprve pak se začnou objevovat první louky a pole. Projíždíme městy, městečky a vesnicemi, oblastmi ryze zemědělskými, oblastmi poznamenanými těžbou nerostů i oblastmi přitažlivými pro turisty. Naši pozornost upoutá jezero Lago di Bracciano, stejně tak nemineme bez povšimnutí ohromné sady lískových stromků, což je pro nás něco neobvyklého. Po téměř tříhodinové cestě vystupujeme ve Viterbu a ke slovu přichází klasický postup. Ověřit si ještě jednou odjezd vlaku, zjistit, jak zde pracují v úschovně zavazadel - konečně máme štěstí, úschovna je otevřena nepřetržitě - a pak můžeme vyrazit na prohlídku města.

Viterbo je dnes hlavní město stejnojmenné provincie, leží na úpatí vrchoviny Monti Cimini a má asi 60 000 obyvatel. Bylo založeno Etrusky - jak jinak, když v této oblasti bylo centrum etruského státu. Etrusky vystřídali Římané - a také bychom mohli dodat jak jinak. Značný rozkvět město prožívalo v 11. - 13. století, kdy bylo svobodným městem. Dějiny města jsou též spojeny s dějinami církve. Už francký vládce Pipin, jehož moc sahala až sem, daroval v 8. století město papeži. Z vlivu církve se pak Viterbo vymanilo, r. 1396 však bylo znovu přičleněno k Církevnímu státu. Proto je také často nazýváno městem papežů, neboť ti ho rádi vyhledávali pro jeho krásu. Tragickou kapitolou v dějinách města je období 2. světové války. Ohromné škody, které na památkách napáchala, odstraňují obyvatelé dodnes.

Viterbo - Piazza dei Caduti Prohlídku začínáme na náměstí Piazza della Rocca. Projdeme branou Porta Fiorentina z 18. století a můžeme obdivovat první skvosty architektury. Na dnešní podobě pevnosti Albornoz původně ze 14. století se zvětšováním a vůbec vylepšováním podepsali právě mnozí papežové. Potom projdeme kolem kostela sv. Faustina ze 13. století a kolem tržiště v jeho blízkosti, v informační kanceláři získáme podrobný materiál o městě i jeho okolí a dostaneme se na další náměstí. Je jím Piazza dei Caduti. Asi nejvýznamnějšími památkami zde jsou kostel Santa Maria della Peste z 15. století a naproti němu stojící goticko - toskánská kampanila a kostel San Giovanni Battista.

Viterbo - Piazza del Plebiscito Ulicí Via F. Ascenzi dojdeme kolem malého kostelíku Santa Maria della Salute ze 14. století na další náměstí, na Piazza del Plebiscito. Zde se nachází radnice ze 13. - 15. století, hodinová věž z roku 1487 s dvěma zvony v otevřeném prostoru na svém vrcholu a palác prefektury. Stočíme své kroky do ulice Via S. Lorenzo, nahlédneme na náměstí Piazza del Gesú - bože, kolik náměstí v tomto městě o málo větším než Pardubice ještě bude - a pokračujeme k náměstí Piazza d. Morte. Z něj pokračujeme dále po Via S. Lorenzo. Jednu z nejvýznamnějších staveb na této ulici nemůžeme přehlédnout. Je jí Palazzo Farnese z 15. století. Zastavíme se i na jeho nádvoří a obdivujeme kouzlo jeho strohosti.

Konečně jsme došli do nejstarší části města, a jak jinak - opět na náměstí. Toto se jmenuje Piazza San Lorenzo. Náměstí vévodí katedrála postavená v románském stylu ve 12. století na místě antické nekropole. Kampanila je gotická ze 14. století a fasáda renesanční z roku 1570 - tu nechal zrenovovat kardinál De Gambara. Vnitřek katedrály je pochopitelně bohatě vyzdoben. Vpravo od katedrály se nachází Palazzo Papale, papežský palác, postavený mezi lety 1255 - 1267 v gotickém slohu. Na něm nejvíce upoutá překrásná vzdušně působící lodžie. Neméně zajímavý je i dům Valentina della Pagnotta z 15. století na protilehlé straně náměstí.

Viterbo - katedrála

Když se dostatečně nabažíme pohledu na město, který se otvírá od papežského paláce, vrátíme se na náměstí Piazza d. Morte a odsud se vydáme do starobylé čtvrti San Pellegrino. Okamžitě máme pocit, že jsme se jako Matěj Brouček z Čechova románu propadli do středověku. Aby také ne, když právě zde se zachovalo neobvyklé množství středověkých řemeslnických domů ponejvíce ze 13. století. Měly štěstí, nikdo je nezboural a lidské ruce mnoha generací udržovaly jejich téměř nezměněnou podobu. Stejně úskalí mnoha staletí přežil i dům Casa Poscia v blízkosti dnes rušné tepny Via Cavour. Po zmíněné ulici dojdeme i k údajně nejkrásnější fontáně Fontana Grande.

Via Giuseppe Garibaldi nám nabídne pohled na kostel San Sisto. S jeho stavbou se začalo snad ještě za vlády Langobardů, jeho dnešní podoba se hlásí do 9.- 12. století. Za 2. světové války byl těžce poškozen při bombardování a tak musel být renovován. V jeho blízkosti umožňovala vstup do města brána Porta Romana, renovovaná v 17. století. My jí staré město opouštíme a vně podél hradeb se vracíme k nádraží. Zastavíme se ještě u dvou chrámů. Prvním je chrám Santa Maria della Veritá. Byl postaven premonstrátskými mnichy ve 12. století, v 15. stol. byl upraven a po zásahu při bombardování za 2. světové války musel být renovován. Druhým je chrám Santa Rosa. Ten byl nově postaven sice až po r. 1840, spočívá v něm však nabalzamované tělo svaté Růženy, která hrála ve 13. století významnou roli v dějinách města.

Téměř tříhodinová procházka městem nám odhalila mnoho zajímavého. Teď je ale už čas pomýšlet na cestu domů. Vlakové spojení funguje spolehlivě. Ve vlaku Regionale do Orte, kde máme přestoupit na vlak do Florencie, si sice připadáme poněkud divně, ale tentokrát problémy nenastanou. Problémem je snad jen to, že průvodčímu v jedné ze stanic nerozumíme, co nám chce právě oznámit, ale brzy pochopíme, že vlak bude chvíli čekat na poštu a tak průvodčí nabízí těm několika cestujícím, že si mohou jít zatím zakouřit.

Pak už dvacet čtyři hodin známe jen sedadla vlaku a nádražních čekáren. V neděli ve čtyři hodiny odpoledne jsme doma a můžeme vyprávět, co se nám přihodilo, i co se nám mohlo přihodit, co jsme nového poznali, i co jsme neodhalili. Jako po každé cestě i po této zůstávají některé otázky nezodpovězené. Tak například byly zvláštní stromy na Sardinii s kůrou sloupanou až po začátek koruny skutečně skořicovníky, nebo se jednalo o úplně jinou rostlinu ? O jakého hada šlo na louce u Macomeru ? Proč jsme byli průvodčímu z Cagliari tak podezřelí ? V otázkách bychom mohli pokračovat. Snad někdy si na ně budeme umět odpovědět. I tak tato cesta rozšířila naše poznatky, obohatila nás o mnoho nových zážitků a připomněla nám, že skutečně všude žijí lidé a to i tam, kde by nám připadal život až příliš nepohodlný a namáhavá. I tady platí, že zvyk je železná košile, nebo - li člověk si zvykne i na šibenici.

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
Rubrika: Cestopisy
Téma: Itálie
Názory k článku: zatím žádné
19.6.2000
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 18.84
Co je to karma a jak funguje?


Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.

Cestovatel
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist