nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Indonesie - Jáva 2005

Témata: Historické památky a města, Indonésie, Kambodža

Méně zkušenému cestovateli by se mohlo zdát, se vydat se ve věku 85 let na cestu na Javu, sám, sólo bez cestovní kanceláře, je trochu odvážné. Po krátkém rozhovoru s panem Dr. Lemberkem, znalcem oblasti Indonésie, který prohlásil, že není nic jednoduššího, padlo rozhodnutí pro.

Borobodur
budhistický monument

Proč ale právě Indonésie a Jávu. V oblasti jihovýchodní Asie se nalézají tři buddhistické monumenty. Nejznámější z nich je Angkor Wat v Kambodži. Méně známý Bagan v Myanmar, dříve v Burmě, kde na břehu řeky Yravady stálo v 13. století 12 pagod, za vpádu Kublai Chána jich byly tisíce zničeny, ale mnoho set jich stojí dodnes. Třetím monumentem je buddhistický monument BOROBUDUR na Jávě. Prvé dva se mi podařilo navštívit, třetí nikoli a tak to nemělo zůstat.

Opět na radu pana Dr. Lemberka jsem letenku zakoupil v Praze, ve Vietnamské East Sea Travel Air za velmi přijatelnou cenu Kč 21 750,– tam i zpět, včetně letištních poplatků. Pro všechny případy zaplaceno zdravotní připojištění, obstarána injekce proti žloutence, zakoupení několika diafilmů, připraveny nutné US dolary a s jediným malým zavazadlem na zádech odletěno via Frankfurt nad M., Bangkok, Jakarta.

V Jakartě končil celonoční let, ale vlastní cíl, Yogyakarta byla ještě asi 500 km daleko.

Na letišti vyměňuji 110 US dolarů za místní rupie za kurs 9 100 rupií za dolar, tedy za kurs o něco málo horší, než ve městě. Z cestovního průvodce Lonely Planet vím, že z letiště mne přímá linka autobusu dopraví na nádraží, ze kterého budu pokračovat dále. Za 10 000 rupií se dostávám krátce po poledni na nádraží a jdu získat informace o vlakovém spojení do Yogyakarty. K večeru odjíždí dva expresy, cena jízdenky ve třídě Eksekutiv stojí 140 000 rupií, ale cestovat na tuto vzdálenost lacinější třídou Bisnis by nebylo vhodné.

Venku, před nádražím sálá vedro, to mně bude provázet a unavovat po celou dobu pobytu. Současně se přihlašuje únava z poloprobdělé noci za letu z Evropy do Asie a tak se rozhoduji vyčkat až do odjezdu v prostorách nádraží. K večeru konečně vyjíždíme, vagon uvnitř vyhlíží jako menší letadlo, sedadla po dvou, všechna ve směru jízdy, pohodlně sklopná, pro nohy nastavitelná podlážka. Asi po dvou hodinách dostáváme jídlo na podobných podnosech jako v letadle, ale studené, rýže, studený plátek masa, uzavřený kalíšek vody. V polospánku cesta ubíhá, ku konce několikrát vlak zastavuje a nabíráme zpoždění. Jízda místo 7 hodin trvá téměř 9, to mně ale nevadí, protože na nádraží v Yogyakartě zastavujeme asi o půl třetí v noci.

Široká silnice před nádražím je zcela ponořena do tmy. Nabídku taxíku odmítám, podle plánu bych se měl ubytovat nedaleko nádraží ve čtvrti Sosrowijayan s více než 40 hotely a hostely v přijatelných cenových relacích. Opět podle plánku v průvodci vím, kde je doporučený Isty Losmen, ale za tmy a ve spleti uliček se nebudu orientovat. Při levé straně cesty stojí dlouhá rada cyklorikš a majitelé mi nabízí služby. S jedním se domlouvám, zdá se mi že rozumí kam chci býti dopraven, ale omyl. Zastavuje před hotelem, ve kterém nocleh stojí 80 dolarů za noc. Ze tmy se vynořují 3 mladíci a nabízí, že mne k požadovanému hostelu doprovodí. Isty Losmen nacházíme, ale jako vše ostatní, je ponořen do tmy. Daří se nám sice majitele vzbudit, nerozumí anglicky, přivolává dalšího, ale ten oznamuje, že jsou v rekonstrukci a uzavření. Jako další variantu vyslovuji Hotel Bagus, taktéž uvedený v průvodci. Spletí uliček širokých snad jen na rozpažení mně všichni tři mladíci doprovází, zastavujeme před hotelem Bagus, zavřeným a nedobytným, nedaří se nikoho vzbudit. Před vchodem do hotelu je malá veranda, na ní 3 křesla a stolek. Rozhoduje se dále neputovat, mládencům děkuji a v jednom z křesel přečkávám zbytek noci do rozednění.

Ráno se s mladou majitelkou domlouvám. Ukazuje mi jeden z pokojů, dvojlůžko, čtvercový stolek, židle, na dveřích věšák, výše položené, menší okno do dvora, na další chodbě za privátní částí domu turecké WC a vedle sprcha, cena za jednu noc 25 000 rupií, to je necelé 3 US dolary, tedy přijatelné. V hotelu Bagus pak zůstávám po celou dobu pobytu, z 11. pokojů mám obsazený jediný já, mladí turisté, baťůžkáři, kteří v příštích dnech prochází kolem směřují všichni do nedalekého hostelu, možná lacinějšího, ale mně vyhovuje klid a samota. Do pokoje mně majitelka přináší ještě nezbytný stolní větrák.

Dopoledne se vydávám na průzkum, za místními pamětihodnostmi. Po ulici Jalan Pasar Kembang na začátek hlavní třídy Jalan Malioboro, která tvoří severo jižní osu středu města. Jednosměrná třída, po které se valí neutuchající proud aut, taxíků, malých autobusů a neuvěřitelný nespočet skútrů. Zdá se, jako by nebylo obyvatele, který tento dopravní prostředek nevlastní. Dopravní prostředek pro jednoho, dva i manžele s jedním, někdy i dvěma potomky.

V čele jeden a půl kilometrů dlouhé třídy, lemované po pravé straně stánky převážně textilními výrobky, kabelkami, stříbrnými šperky atd., po levé straně parkujícími skútry pokračuje v druhé polovině výstavními budovami, bankami až po vstupní část před bývalý palác někdejších vládců, sultánů. Cestou ještě upoutává pozornost moderní stavba mohamedánské mešity.K tomuto paláci KEATON, přicházím před 9. hod, je ještě uzavřen a využívám čas k návštěvě nedalekého ptačího trhu. Několika křivolakými, úzkými uličkami vstupuji mezi stánky a domky, ověšenými klecemi s mnoha druhy zpěvného ptactva, lze ale koupit i kočky, hady, papoušky, morčata a jinou havěť, chovanou pro potěchu.

Odtud po strmých schodech procházím zříceninami, které připomínají městské hradby, z jejich vrcholu se nedaleko objevuje další pamětihodnost, vodní palác. Skupinu pavilonů, vodních nádrží a bazénů, ve kterých se zrcadlí zdobené fasády staveb, nechal jako park pro potěšení svého dvora postavit v letech 1758 až 1765 sultán. Podle pověstí nechal sultán portugalského stavitele z Batávie popravit, aby zůstalo zachováno tajemství komnat určených k radovánkám.

Dnes si lze pouze představovat život v tehdejším harému, kdysi obklopeném zahradami, ve kterých odpočíval sultán a jeho ženy, se kterými vstupoval do květinovými keři obklopených bazénů. Po strmých schodech je možné vystoupat do věžiček, ze kterých bylo možné pozorovat co se kolem bazénů odehrává.

Odtud se vracím do mezitím otevřeného sultánova paláce. Nejhonosnější zůstává čelní budova, vnitřní prostranství tvoří série otevřených pavilonů a hal, ve kterých byly pořádány slavnosti, koncerty na hudební nástroje „gamelan“, v jednom z pavilonů je malé muzeum darů, které sultán dostal od jiných vládců, na stěnách fotografie ze života posledních vládců a dvorních slavností. Vše budováno počínaje lety 1755 a později. Vše působí trochu omšelým dojmem, někdejší pompa sultánova dvora již vyprchala. Je již odpoledne a já se pomalu v úporném vedru vracím. U zdi parku jsou na zemi rozprostřeny ukázky kreseb, které je možné nechat si na místě nesmazatelně namalovat na paži, nebo kteroukoli část těla, o něco dále sedí na zemi muž, tvář má ukrytou v dlaních a druhý mu tetovací jehlou vpichuje pod kůži barevné, trvalé tetování.

V mnoha stáncích s textilem mohu obdivovat pestrobarevné vzory, neumím ale rozeznat, co je pravý batik a co potisk. V několika luxusních obchodech lze zřejmě pravý batik získat, vše je ale příliš pestré a pochybuji, že bych nějakou halenkou nebo sukní vyhověl vkusu žen doma.

Všechny cestovní kanceláře které míjím, nabízejí návštěvu večerního představení baletu Ramayana v Prambananu, ale to přijde na řadu později.

Vracím se do čtvrti Sosrowijayan, nejsem ale ještě seznámen se spletí uliček, trochu bloudím, než najdu Gang II s mým hotelem Bagus. Po nezbytné sprše věnuji zbytek prvého dne odpočinku. K večeru sedím na terase hotelu a pozoruji život na ulici.

Borobodur
budhistický monument

Chtít navštívit BOROBULUR, který je 42 km severozápadně od Yogye (jak se všeobecně název Yogyakarty zkracuje), je něco jiného, než u nás výlet třeba na Křivoklát. Zde máte jízdní řád na zastávce trolejbusu, jinde potřebný jízdní řád vlaku či autobusu. V Yogya tomu tak není. Nejprve je nutné zjistit, kde je autobusové nádraží, ze kterého je možné se k Borobuduru dostat. Pak je nutné zjistit, která linka městských minibusů, které celý den bez přestání krouží po určité trase jede k příslušnému autobusovému nádraží. Nebo je nutné zjistit, kudy autobus jede a kde je možné do něj přistoupit. V průvodci se sice dočítám, že z autobusového nádraží jedou autobusy přímo a že cesta trvá jeden a půl hodiny, ale toť vše. Zjišťuji, že nejvýhodnější je využít místní cyklorikšu a k přímému autobusu se nechat dovést.

Navštívit Borobudur odjíždím v sobotu. Není to nejvýhodnější den týdne, o weekendu jsou památky navštíveny nejen turisty ale i velkým počtem místních.

Autobus zastavuje na parkovišti, na kterém stojí řada autobusů, které přijely dříve. Směrem ke vchodu do parku a dále k monumentu je prostor zcela zaplněn stánky se suvenýry a občerstvením. Cesta těmito stánky tvoří rafinovaný labyrint, kterým je ke vchodu nutné projít. Po vstupu za bránu parku vede cesta přírodním parkem a pak se již otevírá pohled na pyramidu Boroboduru.

Zůstávám stát, jsem u cíle své cesty, splnil jsem si další sen, možná poslední VELKÝ sen, na mém dlouhém seznamu míst, které jsem chtěl spatřit je Borobudur na posledním místě.

Z roviny Kedu kdysi vyrůstal nevysoký vršek. V polovině 8. století n. l. rozhodl tehdejší vládce, že započne se stavbou a mezi roky 750 až 850 n. l. budovali tehdejší vládcové tento úžasný monument. Bylo to v době, kdy zdejší obyvatelé uctívali Buddhu a stavbu budovali v podobě kamenné mandaly, oné mystické představy světa s posvátnou horou na vršku, horou Méru, středem světa.

Tisíce pracovníků muselo nejdříve dobýt neuvěřitelné množství kamene, 60 000 krychlových metrů. Kámen sem dopravit a armáda kameníků a zkušených řemeslníků sochařů začala kámen zpracovávat. Tak postupně vznikala jedna z největších kamenných staveb jihovýchodní Asie. Na základně 200 m2 stojí pyramida se šesti čtvercovými terasami, další tři kruhové a nad nimi vysoká pagoda. Dle zákonů mandaly vedou vzhůru 4 schodiště. Celý monument představuje Buddhovu visi kosmu, buddhistický poutník začne u hlavního, východního schodiště a pokračuje ve směru hodinových ručiček, kolem galerií stupy. Postupně míjí reliéfy vytesané na vnitřní straně stupy, které představují nejdříve svět s jeho žádostmi. Na dalších panelech jsou vytesány do scén přenesené myšlenky buddhistického učení, výše scény ze života Javanců, obrazy ze života vládců, procesí lodí, válečníků a králů. Na cestě kolem po jednotlivých stupních, která je dlouhá téměř 5 km je kolem 5 000 bohatě dekorovaných reliéfů, přes 400 soch Buddhy, 72 Buddhů je ukryto v zamřížovaných stupách a velká stupa na vršku je přechodem do nirvany, buddhistické ideje nebe.

Potvrdila se informace, že o weekendu je počet návštěvníků vyšší, dnes jsou to zástupy školní mládeže, jako by zde slavili konec školního roku. Kupodivu převládají skupiny děvčat, zpola od hlavy zahalené, zpola vlasaté. Zda jsou všechny muslimky a ty zahalené ortodoxnější nevím. Ale hned na prvé terase mne skupina dívek obklopí, kladou přede mne otevřené zápisníky, do rukou tisknou tužku a žádají o podpis. Uspokojím jednu skupinu a vedle mne odchytává další skupina dívek a rituál se opakuje. Nedaří se mi této pozornosti uniknout, nikde nevidím dalšího turistu, na kterého by se pozornost dívek odvrátila a tak podpisuji a podpisuji, desítky mých podpisů dívky ukořistily, než jsem všechny uspokojil.

Teprve potom se mohu věnovat reliéfům. Putuji po jednotlivých galeriích vzhůru, fotografuji některé panely, sochy Buddhů, hledám stinné zákoutí, kde bych mohl usednout a vnímat to, co je smyslem tohoto monumentu. Nikam nepospíchám, jsem zde sám, pánem svého času, nevázán na žádnou skupinu zájezdu, spěchajícího za dalšími cíly. Vzdálil jsem se všem problémům Evropy a světa, dívám se na tvář Buddhy, stojí zde přes tisíc let, její čas má jiný rozměr než můj, snažím se přiblížit se duchu tohoto monumentu, duchu učení, které přežívá, vzpomínám na tibetské kláštery, dalajlamu, na další buddhistické monumenty, které jsem navštívil na mých cestách, která mně dovedla až sem. A jako již mnohokrát dříve i nyní, na horním stupni Borobuduru, blízko nirvány si uvědomuji, že tolik, vše co jsem si přál, mně bylo dopřáno. Pomalu scházím dolů, ještě chvíli sedím na nejnižším stupni, ještě jednou fotografii celý monument jakoby utkán z krajek soch a reliéfů.

Parkem se vydávám k dalším, malým templům, Candi Pawon a Mendut Templ. Parkem jdu sám, tyto stavby již nepřitahují pozornost návštěvníků, kolem mne projíždí na skútru uniformovaná stráž.

Zajímavější je druhý templ Mendut. Socha Buddhy je po stranách doprovázena vlevo sochou bodhisattvy Lokešvara (známý Avalokotešvara, čínský Kuej-lin, japonský Kvanon) a vpravo Vairapana. Na reliéfech jsou ukázky hinduisticko-javanského umění.

V pozdním odpoledni se vracím zpět. Nepřijel jsem ale jen za pamětihodnostmi. V ulicích města pulzuje jiný život než doma či kdekoli v Evropě a za tímto životem Yogyakarty se vydávám a pokusím se jej zachytit.

V zákoutí domu sedí postava ženy, spíše klubíčko, než postava, tvář ukrytou ve dlaních, nehýbe se, nenatahuje ruku ke kolemjdoucímu, nežebrá, snad spí, snad ještě žije, hromádka lidské bytosti, sedí zde dnes a sedí tam i následující den.

Pouť začínám opět na třídě Malioboro. Chvíli sedím blízko pojízdných – nevím jak nazvat kárku se zasklenou vitrínkou v jedné půli a v druhé pánev zespoda ohřívanou snad plynovým hořákem. Pojízdná jídelnička, je jich celá řada na levé straně hlavní třídy, připravené poskytnout hustou polévku nebo rýži s kousky kuřete. Jídlo samo o sobě je tepelně zpracované a nebude ani pro mne zdravotně závadné a přece je neochutnám. Důvod je prostý. Nádoba, ve které majitel misky oplachuje je plná šedé vody, o poznání čistší je druhá, ve které misky oplachuje, ale stále umývá misky v jedné a téže vodě a to není důvěry hodné. Místní jsou ale zvyklí, odolní a konzumují.

Chvíli sedím a pozoruji ruch, přede mnou roste řada přijíždějících a parkujících skútrů. Zaměstnanci v oranžových vestách dávají přijíždějícím polovinu lístku a druhou zastrkují za páčku skútru. Po návratu majitele vybírají poplatek a odebírají obě poloviny lístku. Pečlivě je vyrovnávají a zastrkují do bloku. Další přijíždějící dostane někdy lístek nový, vytržený z bloku, jiný dostane lístek již jednou použitý. Takový je život.

Co chvíli kolem mne přejde mladý muž, mnohdy ještě chlapec, na popruhu kolem krku má na prsou otevřenou krabici plnou krabiček cigaret. Nenabízí, jen prochází a čeká, kdo ho zastaví. Jak vidím, většinou si zákazník kupuje jednu nebo dvě cigarety, ne celou krabičku. Výdělek je minimální, prodavačů putuje mezi davem mnoho, vydělat si několik rupií na polévku není snadné.

Putuji dále, na pravé fasádě je velká tabule, poprve poznaná v USA. KFC, o něco dále konkurence Macdonald. V obchodním domě i Pizza Hut, Amerika vtrhla i sem.

Několika poschoďový obchodní dům, co do velikosti srovnatelný s Evropskými kontrastuje životu venku na ulici. Zvýšené přízemí uvítá klimatizací. Venku vedro hodně přes 30 stupnů C, uvnitř příjemný chládek. Vlevo veliká jídelna Macdonald, uprostřed a dokola obchody nabízející přepychový sortiment. Pařížské parfémy, brýle nejmodernějších tvarů a světových výrobců, nejmodernější fotoaparáty, zlaté šperky, špičková pánská a dámská móda, značková obuv, švýcarské hodinky, umělecké výrobky, malé jídelničky a kavárny. V jedné se dávám malou pizzu, servírovanou na malé pánvi. Cena ku podivu ne o mnoho vyšší, než hamburger s příslušenstvím u Macdonalda. V jiné restauraci nabízí zeleninovou mísu, opět za přibližně stejnou cenu, přepočteno asi 2 dolary. Pivo ale téměř stejně tolik co jídlo. Vycházím do rozpálené ulice a míjím postavu sedící na okraji chodníku. Musím se k ní vrátit, dříve si ale připravuji pár mincí, abych je vložil do ruky sedícího. Mince ale nevkládám do dlaně, jen do jakéhosi znetvořeného pahýlu, stejně tak z tváře zůstala jen část, je to ještě člověk, ze kterého část urvala lepra? Nevím, jsem připraven v následujících dnech tuto bytost obdarovat, ale již se neobjevil.

Na zpáteční cestě do hotelu se zastavuji v blízké cestovní kanceláři a zakupuji se vstupenku na večerní balet Ramayana v Prambananu. Dopřávám si přepych a zakupuji se sedadlo v hledišti určené pro VIP, tedy nejdražší sedadlo v prvé řadě před jevištěm, přepočteno za 16 dolarů a další poplatek za minibus, který mne dopraví tam a zpět.

V hotelu usedám v podvečer na verandu a pozoruji ruch v uličce. Není příliš široká, majitelé skútrů musí svá vozidla tlačit. Z nedaleké mešity se ozve již známý hlas muezzina, náležitě zesílený v tlampači a za chvíli přede mnou prochází několik mužů, dle místního muslimského zvyku v sukních, s čepičkami na hlavě a jdou na modlitby a předčítání koránu v mešitě. Občas kolem hotelu projede pojízdná jídelnička, vždy tlačená mužem spíše mladšího věku, zastavuje, muž cinká lžičkou o talíř a dává na vědomí svoji přítomnost. Z některého domku občas vyjde žena s miskou a jde si zakoupit něco k jídlu. Těchto pojízdných jídelniček projede za podvečer a ještě i za tmy několik, ale zákazníků je poskrovnu.

Zdejší domky, pokud mohu dohlédnout nemají komíny, celoročně je zde, nedaleko rovníku dosti teplo. Není tedy ani na čem vařit jídlo, snad jen na vařiči. Něco k snědku lze zde ale nakoupit celý den i jinak. Každé ráno rozloží tatáž žena na zemi, na ulici, svoji kuchyň, malou keramickou nádobu s dřevěným uhlím, na kterém opéká na špejlích malé kousky masa. Rýži a zeleninu si zřejmě připravila již doma. Odpoledne se svojí nabídkou končí a odchází, má zde zřejmě již stálejší okruh zákazníků.

Druhým hlavním cílem mé cesty je komplex PRAMBANAN. Opět městským autobusem na autobusové nádraží a dálkovým autobusem do města Soho odjíždím. Vystupuji ve vesnici Prambanan, ale vlastní chrámy jsou ještě před kilometr daleko.

Prambanan
hinduistický monumet, původně zde stálo 240 staveb

Temply Prambananu jsou největším komplexem hinduistických templů na celé Jávě. Největší z nich zasvěcen hinduistickému bohu Šívovi. Vypíná se do výše 47 m a je bohatě zdoben bájnými postavami a reliéfy, které zdobí vnitřní stěny galerií. Velký komplex Prambananu byl budován asi o 50 let později než Borobudur, asi v polovině 9. století. Reliéfy na hlavním templu znázorňují scény z eposu Ramayana o tom, jak byla unesena Sita, manželka boha Rany a scény o tom, jak opičí král Hanuman a jeho bílý generál Situ nalezli a osvobodili.

Na templ vystupuji hlavním, východním schodištěm, kolem procházím opět ve směru hodinových ručiček. V hlavní prostoře navrchu je v šeru čtyřruká socha boha Šívy-Ničitele: Pozoruhodní i tím, že nejmocnější hinduistický bůh stojí na velkém lotosovém podstavci, symbolu buddhismu. To opět svědčí o nesmírné toleranci.

Bohužel zde mne počasí nepřeje, chybí mi letní, ostré sluneční světlo, které by umožnilo lepší snímky. Takto to budou jen tmavé siluety proti bílé obloze. Teprve později se slunce na okamžik ukázalo.

Zde nebylo prostředí na delší meditace, několikrát jsem temply obešel a vydal se k dalším malým templům, zasvěceným buddhismu.

Stejnou cestou jako sem i zpět.

Toulky městem pokračují, nechal jsem se zlákat k návštěvě umělecké galerie batikových obrazů, ale tématicky i barevně nám velmi vzdálených. Zajímavější je výstava obrazů místních malířů, krajiny, portréty i abstraktní obrazce, vše ale září, či přímo hýří ostrými barvami. Pokouším se některé obrazy vyfotografovat, jsem ale přistižen a kategoricky vypuzen. Následující večer, již za tmy odjíždím ještě s několika turisty opět do Prambananu na večerní představení baletu.

Pro VIP hosty je připravena taštička se sušenkou, plechovkou nápoje a vkusným vějířem. K dispozici je i tištěný program s textem 9. obrazů celého baletu. I když se předem s dějem seznamují, balet se odvíjí pro mě méně srozumitelně, v zásadě ale vím, o co se jedná, některé postavy jsou srozumitelné, na jevišti se střídají velmi efektně a působivě krojované skupiny tanečníků, děj je doprovázen malou skupinou hudebníků i zpěvem. Přes dvě stovky tanečníků a barevné reflektory umocňují dramatičnost scén.

Do hotelu se pravidelně vracím brankou vstupu Gang II. Na začátku uličky pravidelně sedí před domkem dvě, někdy tři ženy, prostředního věku, vkusně oblečené. V prvých dnech se na mne usmály, pokynuly rukou a nabízely masáž. S úsměvem jsem poděkoval a tak v následujících dnech si vyměňujeme pouze pozdrav.

Pobyt se chýlí ke konce, prozkoumat jsem střed města, uličky s trhem ovoce, zeleniny, koupil občas několik pomerančů a pozoroval život, který zde má dvě tváře. Jednu moderní, současnou, s nejnovějšími typy aut a druhou, život mnoha obyvatel, který se odvíjí na úrovni minulého století, se všemi sociálními problémy a často dle našich měřítek spíše v chudobě.

Na mých cestách jsem se věnoval nejen velkolepým památkám, ale i životu prostých lidí. Z tohoto poznávání jsem odvíjel mé názory na život, na jeho hodnoty.

Návrat domů byl stejně náročný, jako cesta sem. Z Yogyakarty nočním vlakem do Jakarty, dále letadlem do Bangkoku, kde jsem sedm hodin musel čekat na další let do Frankfurtu nad M., s vynikající obsluhou Thai Airlines, z Frankfurtu nad M. letecky do Prahy a vlakem do Pardubic. Plné dva dny cestování.

Kéž by mně bylo aspoň 80 let. byl bych čilejší a cestování by pro mne bylo méně únavné.

Červen 2005

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
28.5.2007
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 19.58
Co je to karma a jak funguje?


Galerie k článku

Borobodur
Borobodur
Borobodur
Borobodur
Borobodur
Borobodur
Borobodur
Borobodur
Borobodur
Borobodur
Borobodur
Borobodur
Fotogalerie k článku Indonesie - Jáva 2005
Zobrazit všechny obrázky — celkem 13 obrázků

Názory k článku

 NadpisVloženoAutor
Indonésie 28.5.2007 19:05 iva
indonésie:-) 2.6.2007 22:54 Tomáš Reisinger - [email protected]
Cestovatel
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist