nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Soutěž Endurance: Indiánské léto v Jizerkách

Téma: Frýdlantsko, Jizerské hory

Frýdlandské cimbuří

Stalo se to o jednom netradičním podzimu, konkrétně v roce 2005. Vše, co si dále přečtete, je pravda pravdoucí! Trochu jsem si prodloužil podzimní prázdniny a nejprve odjíždím na poznávací výlet po Anglii a Francii a poté – však čtěte dál…

Přijíždím z týdenního poznávacího zájezdu po Anglii a Francii zpátky do Dobrušky. Přivítalo mě krásné počasí – bouřka, vítr a déšť nechybí. Společně s mými rodiči se dopravujeme až před práh našeho domu, na hodinkách mám zhruba osmou hodinu večerní. V rychlosti si vybaluji a přebaluji – s mými kamarády jsem se totiž dohodl, že pojedeme na podzimní čundr, v rámci našich školních prázdnin, do Jizerek, nejdeštivějších hor u nás, počasí nám hraje do karet. Oznamuji to (asi po páté ten den) rodičům a ti na mě jenom užasle koukají, zda jsem spadl z višně, či odkud. Věty jako: „Koukej, vždyť je venku strašně hnusně, zmoknete tam! Nejezdi“ jsem se snažil moc nevnímat, i přesto mi však zněly v hlavě ještě dlouho poté, co jsem šel spát. Budík si nastavuji na čtvrtou hodinu ranní, momentálně je asi půlnoc. Domácí postel je nejlepší věc na světě, po noci v autobuse si to náležitě užívám.

Obálka knihy Endurance

Tento článek je ze soutěže o knihu:

Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…

„Shackleton se stal mým hrdinou.“ (Reinhold Messner)


I vy můžete soutěžit, zkuste to tady

Ráno nepříjemný zvuk budíku, ospalý a rozlámaný se za ranní tmy oblékám, loučím s rodiči, a nasazuji ultratěžký batoh s vestavěnou kytarou na záda, v obchodě cestou na vlak kupuji housky a nakonec čekám u stanice. Je tma a kolem fouká teplý podzimní vítr, po včerejším dešti ani památka. Ze tmy se pak vynořuje zbytek party, je nás dohromady 5 (jeden z nich byl se mnou také v Anglii, všechna čest, nezklamal!). Ve vlaku kupujeme jízdenku směr Oldřichov v Hájích a uháníme místními „pendolíny a jinými rychlíky“ honem do hor. Teprve ve vlaku mi dochází, že mám oficiální školní prázdniny – a že mi ta škola chyběla;-)! Přestupujeme, a to hned několikrát, a za necelých 4–5 hodin jízdy se dostáváme konečně na dohled Ještědu a celého Jizerského masivu. Venku se dělá moc hezky, je tedy pravda ještě trochu zataženo, ale místy už prosvítá modrá obloha.

Pod památným stromem

Vystupujeme v Oldřichově a neváháme, rovnou si to mažeme do lesů – bohužel, podařilo se nám hned na úvodních sto metrech zabloudit, a tak si túru protahujeme asi o hodinu chůze. Kocháme se listnatými lesy, kterých je u nás v Orlických horách tak málo, procházíme přes kopce jako třeba Poledník a už už jsme na vršku, místními zvanými jako Holubník. Krásný západ slunce nás nutí přespat nedaleko v prostorném bivaku. V noci byla docela zima, rozladila se mi z toho dokonce kytara!

Následující den, ve čtvrtek, už je obloha tak modrá, že se nám ani nechce věřit. Zabalujeme spacáky, bundy a všechno oblečení do varianty „déšť“, a oblékáme trička i kraťasy. Jinak to prostě nejde. Napojujeme se na místní magistrálu, koupeme se v potůčcích, a ženeme si to okolo Jizery (na kterou samozřejmě vystoupáme) a pák prudce vlevo uhýbáme okolo Frýdlantského cimbuří dolů, do Hejnic. Netušili jsme, že si toto místo zamilujeme. Uvítaly nás krásné statné památné stromy a poté malebná hospůdky, ve které byly malebné otočené hodiny (jako když se kouknete do zrcadla na hodiny za vámi). Pivo za 15,–, Kofola za 12,–. Chce někdo z vás více? Dokonce se nám tam nabídl místní štamgast, že nám dohodí přespání, které jsme neměli. Odkázal nás na místního skauta, takže jsme byli skoro jako doma. Ten, ačkoli byl nemocný, nám nabídl takřka vše nutné k našemu trampskému životu – místo na spaní (bezpečné, velké, krásné, výborné,..), vodu, ohniště, prostě cokoli. Vyměnili jsme si pár názorů a věnoval nám dokonce knížku, kterou mám vystavenou dodnes v knihovně. Tímto ho na dálku zdravím a moc Ti děkujeme! Večer vaříme a usínáme sice ve stanu (kvůli strašné ranní rose), ale pod krásnou hvězdnou oblohou.

Sponzorem této soutěže je nakladatelství DharmaGaia, které věnuje knihy autorům nejlepších článků.

Zaujala-li vás kniha Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice, ale nechce se vám soutěžit, koupit si ji můžete třeba tady.

Opět den jako stvořený na čundr – teplo, na obloze ani mráček a všude pohoda. Dnes nás čeká ohromný výkon – vystoupáme z údolí, kam jsme si včera zašli, opět na hřeben, dále po Nebeském žebříku na Smrk a odtamtud? Kam až nás nohy ponesou. Na Smrk to byl opravdu „záhul“ a slovo „žebřík“ berte vy, kdo jste v Jizerkách nebyli, doslovně. Na vrcholku kopce krásně fouká, a tak sušíme mokré stanové plachty, obědváme a prostě jen tak lekujeme a užíváme života. Z vrchu místní rozhledy zdravíme modrou, vyfoukanou oblohu, od které se tím dozvídáme počasí na další den, a také zdravíme Krkonoše, které jsou v podzimním oparu Babího léta krásně vidět. Po odpočinku se vydáváme dolů po Nebeském žebříku a napojujeme se na asfaltku, po které si to brázdí tisíce cyklistů, kteří na nás nevěřícně valí oči a ptají se – „Kdo jste?“ i „Co to tu děláte?“. Hold, Jizerky jsou prostě více na tu cyklistiku. Naše další zastávka je místo zvané Pytlácké kameny. Cesta ubíhá neuvěřitelně rychle, neboť stále valíme po široké magistrále. Místy se nám ten asfalt trochu „přejedl“, to je pravda. Z Pytláckých kamenů míříme dolů k jednomu z nejhezčích míst na naší cestě – chata Jizerka a neuvěřitelně povedené okolí. Prostě nádhera (fotografie napoví). Času máme pořád dost, je lehké odpoledne, a tak se domlouváme, že půjdeme k nádrži Souš, kde přespíme. Nakonec však zjišťujeme, když už máme vodní rezervoár na dohled, že tam dolů k vodě sejít nelze a že musíme pokračovat dál v cestě. Ta nás zavádí do strašidelného koutu Jizerek, ke staré a rozpadlé Protržené přehradě. Atmosféra velice zajímavá, už je dost šero, takže monumentální zbytek kamenného čehosi působí opravdu monumentálně. Raději pokračujeme dál, než nás napadnou zlí duchové tamních hrázníků (nebo jak se nazývá člověk, který se stará o vodní nádrže, přehrady?). Nasazujeme čelovky (byl jsem jediný ) a klestíme si cestu vpřed malým, nevzrostlým lesíkem. Jsme rádi, že je cestička jakž takž vyšlapaná, protože bychom jinak určitě zabloudili. Dostáváme se na asfaltku a na mapě raději kontrolujeme naší pozici. Hurá, jsme v lokalitě zvané Mariánské boudy. Několik prosvícených chat nám dělá radost a před jednou se rozprostírá hezký palouk, usuzujeme, že čeká na naše přespání. Raději se ještě ptáme večerního osadníka chaty a ten nám zaručuje, že mu to nevadí. Podruhé hurá, neboť máme zase kde bezpečně spát. Rychle po tmě vaříme a vyprávíme si dojmy z celého dne, nohy nás z něj pěkně bolí. Okolo půlnoci balíme a jdeme spát, to však netušíme, že si to jenom myslíme – někdy okolo druhé v noci se z oné chaty vyvalilo snad deset (podle hluku a hlasů) přiopilých lidí, kteří ustavičně dráždili nejen nás, spící, ale hlavně velkého psa uvázaného právě před dveřmi domu. A on samozřejmě štěkal a štěkal a my jsme se vůbec nevyspali – a aspoň, že oni taky ne!

Okolí chaty Jizerky

Ondrův tip

Pokud zrovna nejste typ člověka, který by rád chodil s plným kletrem po hřebeni, spal s liškami a užival si krás přírody naplno, můžete se v Jizerských horách „vyřádit“ ve směru kulturním, popř. duchovním – k navštívění rozhodně vybízí hejnický kostel, osada Lázně Libverda, Nové Město pod Smrkem a mnoho dalších měst a míst, která jenom na mapě zahlédnete. K dokonalosti pak myšlenku cesty po kulturních a duchovních památkách přivedl Míla Nevrlý ve své Knize o Jizerských horách, kde sepsal legendy liberecka (Jizerska) a těší se z navštěvování pomníčků, pomníků a monumentů, kterých je v těchto horách přemnoho a narazíte na ně doslova „na každém kroku“. A pokud opravdu naleznete nějaký starý hrob či pomník, nezapomeňte se mrknout na datum, které tam bude určitě vytesáno – možná, že budete velice překvapeni..

Ráno všichni rozlámaní chytáme první paprsky sluníčka na svá chladná těla a nohy si myjeme v ranní rose. Dnes nás čeká pohoda sama o sobě – dojít na vlak a rozloučit se s tímto krásným místem. V klidu snídáme, balíme, hygienujeme a odcházíme do Desné na vlak, který jede odpoledne s malým překvapením, ale o tom až za okamžik. Čekáme tedy asi 2 hodiny v místní stanici a jelikož jsme neměli pořádné jídlo za celou dobu, těší nás přítomnost místní „vlakové restaurace“, kde je levno a rychlo! Místnímu pánovi děláme asi celoživotní tržbu – piva a limonády ani nepočítám, dále všichni 1 hlavní jídlo, topinku jako zákusek a kdo měl hlad (a myslím, že jsme si pak dali nakonec všichni), tak ještě jedno hlavní jídlo. No, za 150,– na hlavu to docela ušlo! Vlak však nakonec neúprosně zahoukal na znamení odjezdu, a tak nastupujeme, máváme horám, děkujeme počasí a odjíždíme s nostalgickou náladou. Do Opočna přijíždíme asi v devět večer a k nám domů, do Dobrušky, už opravdu nic nejelo. Těch 5 km jsme tedy po kolejích museli dojít sami..

(kus party šlo stopovat a stoplo skoro mé rodiče, zbytek, včetně mě, došel asi za hodinu zcela rozlámaný domů, za svitu nočních lamp a teplého mírného větru jsme se rozloučili a teprve doma jsme si uvědomili, že jsme v Jizerkách zažili počasí, jako málokdo a už nikomu nevěříme, že se o Jizerkách říká, že jsou deštivé..)

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
12.7.2007
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 16.30
Co je to karma a jak funguje?


Galerie k článku

Frýdlandské cimbuří
Frýdlandské cimbuří
Na Jizeře
Na Jizeře
Pod památným stromem
Pod památným stromem
Okolí chaty Jizerky
Okolí chaty Jizerky

Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.

Cestovatel
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist