nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Finsko za poznáním a vzděláváním III

Téma: Finsko

3. část

V úterý zase vyjíždíme v osm ráno a naše cesta vede 40 km na sever od Helsink, do Järvenpäi. Autobus tentokrát není stejný jako v předchozích dnech. V levé přední části je mezi sedadly stolek a celá zadní část je vyplněna velkým stolem a kolem něho jsou do podkovy uspořádána sedadla ve tvaru sedací soupravy. Je to pro nás neobvyklé. Jedeme zase krásnou krajinou a tak interiér autobusu přestává poutat naši pozornost. Sjíždíme z dálnice na úzkou silnici vinoucí se lesem, v němž občas probleskne vodní hladina. Pan Mika vede autobus tzv. pobřežní cestou, která je proslulá svou malebností. A tak není divu, že kolem ní mají chaty a vily významní představitelé finské kultury a vědy. Na okraji samotné Järvenpäi je i bývalé obydlí nám už známého hudebního skladatele Sibelia Villa Ainola. Je to dřevěná stavba z roku 1904, na niž vypracoval plány Lars Sonck. Dnes je změněna na skladatelovo muzeum. V parku je pak hrob Jeana Sibelia a jeho manželky i skladatelova socha. Vše za chvíli uvidíme alespoň z autobusu.

Zastavujeme před poněkud starodávně vyhlížejícím rozlehlým domem. Mezi stromy za ním je vidět vodní hladinu. Ano, škola pro řízení domácnosti /domácí ekonomiku a stravování/ - tak by asi volně zněl překlad názvu - leží na břehu typicky finského jezera. Vítá nás zástupkyně ředitele a studentka Kirsten. Ta nám také pouští video se základními informacemi o škole a o mezinárodních projektech. Budova školy je původním šlechtickým domem, po jeho zestátnění zde byla roku 1928 založena kolej pro další vzdělávání učitelů. V roce 1995 se stali členy konsorcia, jehož členem je i škola v Keravě, již jsme včera navštívili. Počet studentů v této škole je prý každý týden jiný - mění se podle toho, kolik kurzů právě ve škole probíhá - pohybuje se kolem 500 ve věku 16 - 50 let. Škola nemůže přibrat tolik studentů, kolik by chtěla, jejich počty jsou v základě stanoveny. Zároveň zde mají i další vzdělávání učitelů. To ale momentálně končí vzhledem k reformám, které probíhají ve školství. Co všechno se zde studuje? Je toho moc, nestačíme ani všechno zapsat. Především se zde učí vykonávání prací pro každodenní život. Patří mezi ně např. umět ekologickým způsobem uklízet domácnost, umět ekologicky prát, udržovat textilie, připravovat vyváženou stravu, ale i pečovat o nemocné. Náplň výuky připomíná naši rodinnou školu. Dále zde působí asi 50 učitelů, 35 externistů - odborníků v různých oborech a 15 členů dalšího personálu. Školní rok je rozdělen do pěti semestrů. První semestr trvá od 12. 8. do 2. 10., druhý od 3. 10. do 29. 11., třetí od 2. 12. do 3. 2., čtvrtý od 4. 2. do 4. 4. a pátý od 7. 4. do 31. 5. Prázdniny zde začínají už v červnu. Je to logické, červen a červenec jsou na severu nejkrásnější měsíce.

I tato škola si musí vydělávat. Nabízejí např. ubytování se snídaněmi, za pomoci dvou profesionálů studenti připravují i o víkendech různé party, diskotéky a dokonce i svatby, do prádelny si dávají prát lidé z města a samozřejmě za tuto službu platí. Škola nabízí kurzy i různým společnostem, kurzy pro retardované a handicapované, studenti mají svou kancelář pro administrativní práce a i tyto služby nabízejí. Často si takto právě vydělávají na výměnné pobyty v cizině. Pokud se chce student pouze jet do cizí země podívat, vše si platí sám, pokud jede do ciziny pracovat, škola mu přispívá na stravu a kapesné. Paní zástupkyně zároveň podotýká, že největší finanční prostředky se vynakládájí na studium jazyků, protože všem je jasné, že finštinou se nikde ve světě nedomluví. Pokud někdo chce studovat angličtinu, je běžné, že dostane zdarma učebnice a často i celý kurz má bezplatný. Kirsten ještě dodává, že ona studuje zhruba 30 % předmětů přímo v angličtině. Pochvaluje si tento systém a mluví o vlastních zkušenostech. Ona sama už byla na pracovním pobytu v Anglii a moc jí pomohlo, že už z Finska znala odbornou terminologii.

Peníze na studenty škola dostává od obce a státu. 20. 9. a 20. 6. se musí sečíst všichni studenti a podle jejich počtu je škola financována. A tak není nic neobvyklého na tom, že v září se snaží mít co nejvíce studentů. Fakt, že na studenta přispívá obec, vychází ze skutečnosti, že jeho rodiče platí daně právě obci a obec pak platí na studia jejich dítěte. Peníze jdou nejdříve do konsorcia, to oddělí na platy učitelů a zbytek dá na provoz školy. A platy učitelů? Paní zástupkyně se usměje a říká: "Platy nejsou veliké, ale podívejte se na to krásné prostředí, v kterém působíme. Příroda kolem je šlehačkou na našich platech".

Důraz je zde také kladen na mezinárodní projekty. Jsou sice finančně náročné, ale pomáhají studentům poznávat cizí kulturu, ekonomiku a zvláštnosti života v dalších zemích. O financování pobytu v cizí zemi nás už informovali, teď ještě paní zástupkyně dodává, že i zde se vyskytují pochopitelně problémy. Z čeho například platit učitele, který studenty při výměně doprovází. Zatím se na jeho pobyt skládají studenti. Spolupráce se slibně rozvíjí s Anglií a Holandskem, ve spolupráci s nimi připravili např. studijní moduly. Do života jsou uváděny i projekty spolupráce s Ruskem a s pobaltskými republikami. Paní zástupkyně říká, že spolu s Kirsten se chystají do Prahy a mají zájem o navázání kontaktů i s některou českou hotelovou školou.

Zajímavá je i prohlídka školy. Velké kuchyně, místnosti, kde se studentky učí servírovat jídlo, vlastní jídelna - studenti dostávají obědy zdarma - supermoderní prádelna. Je vidět, že většina studentů se pohybuje v "provozech", na samotných učebnách jich je jen málo. Vždyť nám už řekli, že velký důraz je zde kladen právě na praxi. Tu mohou žáci vykonávat i na jiné škole, tato škola si s jinými nevyměňuje jen žáky, ale i učitele. K nim zase přicházejí žáci z jiných škol. A navíc úterý a čtvrtek odpoledne mají vyhrazeny pro kurzy pro další zájemce. Navštívíme i školní knihovnu. Rozhlížíme se, všude sedí studenti a knihovnice nikde. Proč? Ředitelka nám říká, že knihovnici zaměstnávají jen na poloviční úvazek, protože zaměstnat ji na celý je pro ně příliš finančně náročné. A to se nic neztratí? Ne, téměř nic. A pokud se něco málo ztratí, škole vyjde levněji knížku znovu koupit, než platit knihovnici. Pokud by ale počet ztrát vzrostl, budou nuceni knihovnu uzavřít. Zatím prý vše založili na vzájemné důvěře. Jak by asi tento "bezdozorový" systém fungoval u nás?

Druhá škola z našeho dnešního návštěvního programu je odlišného charakteru, jedná se o Vzdělávací centrum pro dospělé. Centrum, založené v roce 1972, je v majetku čtyř okolních oblastí - Järvenpäi, Keravy, Tuusuly a Mäntsäly. Škola nabízí i ubytování. Centrum má kolem 160 zaměstnanců, kteří se v letošním roce věnují téměř tisíci studujících /v roce 1993 to bylo jen 595 studujících/. Specializují se na vzdělávání v oborech elektronika, informatika, stavebnictví, strojírenství, hotelové a restaurační služby, obchod a studium cizích jazyků, poskytují navíc konzultační služby a poradenskou službu pro ty, kteří se rozhodují pro další studium v souvislosti se ztrátou zaměstnání. V jejich náplni jsou i kurzy finštiny pro imigranty. Kurzy probíhají celý rok, v denním i večerním studiu, jsou "prodávány" odborům /asi 50 % všech kurzů/, oblastní vládě, společnostem i soukromým osobám. Při tom pochopitelně při přípravě kurzů musí reagovat na požadavky trhu a myslet i na finanční efekt. Od roku 1991 si škola musí na všechno vydělat. Za prioritu považují výuku obsluhy počítačů, studium cizích jazyků a studium kultury. Podle slov průvodce je i pro samotné Finy důležité poznat cizí kultury. Souvisí to s přibývajícím množstvím přistěhovalců, právě jim musí Finové na základě pochopení jejich kultury porozumět. Navíc je nutné i cizincům přiblížit finskou kulturu, kulturu země, která se možná stane jejich novým domovem. Nad touto vstřícností směrem k cizincům jen nechápavě kroutíme hlavou. Prostě vstřícnost až na půdu.

V mnohém překvapeni usedáme k obědu. A překvapením dnešního dne ještě není konec. Oběd totiž začíná na náš vkus poněkud netradičně. Studenou polévkou z avokáda. Konzumace tohoto chuťově blíže nedefinovatelného pokrmu - chuť mu dodává pouze česnek - se pro mnohé stává problémem. S pečivem se polévka dá sníst, většina však rezignuje a odevzdává se sklopenýma očima plný talíř. Náladu nám spraví hlavní jídlo. Hovězí maso s kousky sýra, zeleninou a brambory je chutné, většina z nás sní i závěrečný puding.

A opět následuje rychlé rozloučení, úprk do autobusu a zpět do Helsink. Tam se zastavujeme na Městském odboru školství. Po počátečních zmatcích - posílají nás z jednoho poschodí do druhého a Mika je už z toho pořádně nervózní - se dostáváme do té pravé místnosti. Co nás doslova šokuje, je fakt, že paní, která se nám má věnovat, se nejprve hrne k občerstvení. Že ho pak při svém výkladu nestačí ani zkonzumovat, je druhotný problém.

Zde se dozvíme o problematice školství v samotných Helsinkách. Ve městě je celkem 13 vyšších škol nabízejících odborné vzdělání v celkem 39 oborech. V odborných školách se vzdělává kolem 10 000 studentů, ve vyšších školách 6 000 studentů, což je 30 % všech studujících. Ostatních 70 % navštěvuje gymnázia. Největší problémy jsou s technickými obory, protože v těchto oborech je největší nezaměstnanost a studenti vědí, že budou zaměstnání shánět jen velmi těžko. Proto zájem o studium v těchto oborech klesá velmi výrazně. Ptáme se i na finanční politiku a paní - mimochodem nám není příliš sympatická - objasňuje, že 90 % všech finančních prostředků jde přímo na školy a 60 % z rozpočtu se dává na mzdy. Školy jsou prý velmi samostatné, dostávají jen rámcové pokyny pro rozpočet. Ten je určen počtem studentů. A ještě jedna zajímavost. I zde slyšíme, že je položen důraz na cizí jazyky a navíc i to, že Finové jsou prý na tom špatně se znalostmi v matematice a fyzice. Proto byl připraven národní projekt, který má posílit vzdělání právě v těchto vědách, aby Finsko nebylo na jednom z posledních míst, jak odhalil poslední průzkum znalostí.

Do hotelu se vracíme dnes mimořádně brzy, ve čtyři hodiny. Většina z nás ale opět vyráží do ulic. Stále sice fouká vítr, krásně ale svítí slunce. A tak zajásá srdce každého fotografa a hurá za lovem snímků. Procházím znovu už důvěrně známými místy a při fotografování si všímám dalších detailů. Třeba toho, že téměř nevidím bezdomovce - je pravda, že je zima, ale prošla jsem nádraží, svezla se metrem a to jsou přece místa pro bezdomovce nejvhodnější. Zároveň si také uvědomuji, že též velkou vzácností je vidět v městských ulicích policisty. Jejich přítomnost zde asi opravdu není nutností. Ještě večer se nabízí u stánků množství květin, na jejich platy za docela přijatelné ceny. Např. 15 tulipánů za 40 finských marek. Mé kroky provází zase ústřední melodie z filmu Evita Netruchli, Argentino. I zde hrají tento světový "trhák". Trochu zamyšlená dojdu až ke skalnímu chrámu. A ejhle, mám štěstí. Právě zde zkouší symfonický orchestr. Usedám do lavice a vychutnávám překrásnou akustiku nekonvenčně pojatého chrámového prostoru. Když vyjdu opět na ulici, je už úplná tma. Mohu pokračovat ve fotografování, tentokrát se pokouším udělat několik nočních snímků.

Ještě se zkusím projet metrem. Je obyčejnější než pražské, má pouze jednu větev a na ní 13 stanic. Oproti pražskému má ale jednu zvláštnost obvyklou však u metra v cizině. Na okraji města je vytaženo místy na povrch a na povrchu jsou i některé stanice. Po návratu do centra se opět potkáváme s kolegy v ulicích. Jak jsou ty Helsinky malé. Jeden kolega s kolegyní se rozhodli zopakovat si plavbu na Suomenlinnu - loď prý "pendluje" až do dvou do noci. Další kolegové zůstali věrni večernímu pivu, jiní prohlížejí osvětlené výlohy obchodů, popřípadě začínají nakupovat drobnosti domů. Obchodní domy jsou otevřené až dlouho do večera.

V hotelu pouštím televizi, chci se dovědět, jak bude zítra. Všichni toužíme po pěkném počasí, protože jedeme na celý den do druhého nejstaršího finského města Porvoo. Ve skrytu duše doufáme, že vedle pracovní náplně budeme moci nahlédnout i do městských ulic. Najednou zpozorním. Na jednom z televizních programů se právě vysílají různé krátké pohádky a mezi nimi i epizoda ze slovenského večerníčku - nám sice důvěrně známého, nemohu si však vzpomenout na jeho název. Hrdiny jsou dva dědové - popletové. Televize poutá mou pozornost ještě dále. Sleduji dva muže v kuchyni a rychle zapisuji recept na to, co právě vaří. Tedy do skleněné mísy dát párky a zeleninu - mrkev, hrášek, kukuřici, brokolici /na tu si Finové obzvlášť potrpí, zatím nám ji servírovali téměř ke všemu v podobě syrové i vařené/, vše posypat strouhaným sýrem a dát zapéct. K tomu se podává salát, jehož ingredience tvoří nakrájené čínské zelí, cibule, rajčata, paprika a okurek - ten se krájí na kostičky, nikoliv na kolečka, jak jsme zvyklí my.Vše se smíchá, trochu osolí a pokape octem. A pak se může už jen popřát: "Dobrou chuť".

Ve středu se budíme opět do krásného slunečného jitra. Asi se splnilo naše včerejší tajné přání. Autobus nás unáší zase typickou finskou krajinou, v níž se střídají lesy, pár skal, jezery, mořské zálivy a to vše občas oživeno typickými dřevěnými domky. Dnes směřujeme téměř na východ, do druhého nejstaršího finského města, do Porvoo. Osídlení v těchto končinách začalo již ve 13. století, samo město bylo založeno v roce 1346 králem Magnusem Erikssonem. Žili zde především bohatí lidé, obchodníci, často Němci a právě oni vytvořili plán města. Těžkou dobu prožilo město v 16. století, kdy bylo dvakrát zničeno Dány a třikrát Rusy. Za pomoci krále Gustava Vasy bylo obnoveno a v roce 1579 byla opět potvrzena jeho městská privilegia. Tragickou dobou bylo i 18. století, kdy se o novou zkázu města postarala vojska soupeřící ve švédsko - ruské válce. V roce 1723, krátce potom, co Finsko ztratilo Vyborg, se Porvoo stalo sídlem biskupa. Ještě v tomto století jej však znovu zničil požár. Po roce 1760 začala nová výstavba, tentokrát již z kamene. Po získání autonomie pod ruskou nadvládou prosazoval car, aby v Porvoo působil parlament. Alexandrův nástupce Mikuláš I. se též zasloužil o rekonstrukci města. Byl povolán stavitel helsinského Senátního náměstí Engel, aby pomohl při rekonstrukci.

V minulém roce došlo k velké rekonstrukci celého města v souvislosti s výročím jeho založení, které se slavilo. Dnes žije v samotném Porvoo přes 20 000 obyvatel. Porvoo se ale právě loni domluvilo se sousedním malým městem Paris a obě města se spojila. Nově vytvořená koglomerace má 43 000 obyvatel.

Než se nadějeme, vjíždíme na most přes ještě zamrzlou řeku Porvoo. Nevíme, na kterou stranu se dříve dívat, nalevo i napravo se najednou otevřel překrásný výhled. Věnujeme se především pohledu "vlevo", jak se později dozvíme, je to nejtypičtější pohled na starou část města, na červené staré dřevěné domky. A nad nimi se na mírném návrší zvedají další starší i novější stavby. Pohled jak z jiného světa. Dlouho se jím však nemůžeme kochat, protože volají povinnosti. Snad odpoledne nám bude alespoň chvilička zbývat na prohlídku tohoto půvabného města.

Prokličkujeme několika úzkými ulicemi a už stojíme před školou pro turismus a hotelové služby. Ujímá se nás mladičká členka pedagogického sboru - a ejhle, zase překvapení. Mluví česky. Představí se nám - jmenuje se Lepo Tuija, působí zde dva roky, je učitelkou ruštiny a přes ni se dostala i k češtině. Té se věnuje už 10 let, byla na stáži i v Praze. Zároveň nás seznámí i se zástupcem ředitele, panem Jürgenem Wollstenem. V tu chvíli mnozí z nás klopí zrak a v duchu si říkají: "Tohoto korpulentního muže jsme pokládali za školníka". První pohled nás tedy totálně zklamal.

Potom se - pravděpodobně slečna - Tuija věnuje základním informacím o škole. Budova pochází z počátku 20. století, dříve zde byl pivovar, pak institut pro mladé ženy a současná škola tu působí asi 20 let. Studuje se tady vše, co souvisí s turistikou, jako jsou restaurační a hotelové služby, cizí jazyky apod. Studium trvá 2,5 roku, letos ale zahájili pokus o zavedení něčeho jako vysokoškolského studia. To by bylo zakončeno diplomovou prací a trvalo by 4 - 5 let. Zatím nevědí, jak se tento experiment bude dále vyvíjet. V současnosti zde studuje 450 studentů a 100 dospělých. Písemné přijímací zkoušky se nedělají, zájemci o studium ale musí podstoupit ústní pohovor. Učí se zde všechno možné, náplň osnov je dána studijním oborem. Ale především se pozornost věnuje cizím jazykům. Finština, švédština a angličtina jsou povinné a k nim si studenti přibírají ještě další cizí jazyky jako volitelné. Nad touto "jazykovou bombou" jen kroutíme hlavami. Není nám jasné, jak lze studovat 5 jazyků dohromady. Tuija si povzdechne, že by ráda učila i češtinu - snad se někdy dá dohromady kurz zájemců /musí mít alespoň 15 účastníků/ a její sen se stane skutečností. Studenti musí také projít praxí, ta trvá celkem za dobu studia 18 měsíců a odehrává se v restauracích, hotelech, cestovních kancelářích. Studenti za svou práci nedostávají mzdu, ale často jim zaměstnavatel po skončení praxe dá třeba dárek. Studenti mohou pochopitelně pracovat i v cizině. Pokud v cizině i něco studují, pak doma už nemusí studovat totéž. Institut organizuje i kurzy pro další zájemce též v oblasti např. výuky cizích jazyků, práce s počítači apod. Často zde probíhají kurzy pro přistěhovalce.

Organizace školního roku vypadá takto. Na vyšší škole trvá školní rok od 15. srpna do 1. června, 5 - 6 x do roka jsou určeny zkouškové týdny. Na vysoké škole se učí od 30. srpna do 1. června a zkouškové týdny jsou čtyři. Další prázdniny jsou týden na podzim, pak v zimě na vánoce, dále na velikonoce a ještě týden v únoru. Studenti učí 35 - 40 hodin týdně, z toho často 20 hodin zabírá výuka jazyků. Výkony studentů jsou oceňovány známkami 1 - 5, přitom 5 je známka nejlepší /na finské základní škole má klasifikační stupnice 10 známek/. Jedenkrát za rok student skládá zkoušku z daného předmětu, počet zkoušek je různý podle studijního oboru. Zkoušku lze opakovat třikrát.

Tuijina běžná vyučovací hodina vypadá podobně jako naše. Vysvětluje novou látku, poslouchají se cizojazyčné texty, vedou se rozhovory v daném jazyce, zkouší se, procvičuje. Tato hodina trvá 45 minut. Kromě těchto hodin mají učitelé i "kontaktní" hodiny, prostě něco jako konzultace pro zájemce. Jinak ona učí 9 hodin ruštiny, sama studuje a má na starosti styky s Ruskem. Opět slyšíme, že úvazek učitele je 16 hodin, všechno ostatní je klasifikováno jako přesčasová práce. Normálně učí kantoři 20 - 30 hodin týdně, někteří ale stíhají i 50 hodin týdně. To ale spíše podle nárazových požadavků. Po ukončení studia dostává student diplom, což je vlastně vysvědčení, protože má na něm vypsané absolvované předměty. Student může studovat, jak dlouho chce, studenti při studiu např. pracují. Je ale snaha, aby si studenti studium neprotahovali.

Prohlídka školy je také zajímavá. Učebna výpočetní techniky nás zase tak příliš neohromí, podivujeme se však šíři nabízených studijních možností. Nechybí zde totiž ani nabídka vyučit se službám holičským, kadeřnickým a gastronomickým. Škola provozuje kadeřnictví a restauraci. Kromě toho studenti mají svou jídelnu. Zájem o obojí služby mezi obyvateli města je prý velký i vzhledem k finanční zajímavosti této nabídky. Tak např. za kadeřnické služby zaplatí zákazník asi dvě třetiny sumy, kterou by zaplatil ve městě. Jedinou nevýhodou je dlouhá objednací doba - tři týdny - a to, že samotný výkon trvá déle než u profesionálů.

O kvalitách zdejší kuchyně se také přesvědčíme, máme zde připraven oběd. Předkrmem je tradiční rybí salát se zeleninou, pak následují pečené vepřové plátky s kopečkem čehosi z brambor - to cosi vzdáleně připomíná bramborový salát přizdobený malými smaženými hranolky a naplněný sýrem - a vše je završeno čokoládovým pudingem. Jídlo chutná výborně, jen nám k němu nějak "nesedí" voda k pití. Už víme, že Finové jsou zvyklí zapíjet jídlo vodou, my ale už po několikáté toužíme spíše po pivu.

Po dvanácté hodině se loučíme, děkujeme za milé přijetí a odjíždíme na okraj Porva, do Institutu pro vzdělání dospělých. Jedná se o něco podobného, co jsme už viděli. Nicméně i zde jsou zvláštnosti. Že se soustředí na vzdělání dospělých, to je jasné z názvu, že si musí na sebe vydělat, je nám už po předchozí návštěvě v Järvenpäi také známo. V tomto institutu se v půměru vzdělává kolem 3 000 lidí, počty studentů se však mění podle období. V zimě zde např. studovalo 1 000 studentů denně. Škola nabízí kurzy v trvání od jednoho dne do tří let v následujících oborech: obchod, administrativa, informační technologie, zabezpečovací zařízení, chemie, ekologie domácnosti, sociální a zdravotní služby, strojírenství, průmysl plastů atd. Podněty pro nové obory berou z okolí, nabídka se pochopitelně mění podle požadavků jednotlivých objednatelů. Největší je zájem o informační technologie, pak o obchod a administrativu, úplně nové jsou kurzy zabezpečovací techniky. Ve škole působí přes 300 zaměstnanců, někteří na plný úvazek, jiní jen jako externí spolupracovníci. Menší část práce institutu tvoří poradenská služba pro organizace, novinkou jsou testy dovedností pro dospělé, které se stávají doslova "šlágrem" posledního období. Mnoho pozornosti také věnují fiktivním firmám a spolupráci se zahraničím. Fiktivní firmy provozují obchody i s firmami v ostatní Evropě, jejich fiktivní kanceláře simulují, jak to vypadá v bankovnictví, pojišťovnách a podobných institucích. Od roku 1993 se podílejí i na mezinárodních projektech, jako je třeba LEONARDO.

A perličky na závěr. Kromě vyjmenovaného zde také pořádají masérské kurzy - normální masérský kurz trvá 9 měsíců a jeho absolventi pracují už během kurzu v různých masérských salónech. A co je ta perlička? Pořádají i masérské kurzy pro vězně. Ti pochopitelně nemohou na praxi "ven", nedostávají certifikát, ale při tomto počínání prý vybijí nadbytečnou energii. I to může být chápáno jako pomoc společnosti. Dále i zde pořádají jednoroční kurzy pro uklízečky. Jsou velmi žádané, protože ženy ucházející se o toto zaměstnání, vědí, že bez certifikátu je nikdo nepřijme. Při vstupu do budovy nás navíc zaujala preparovaná dvojice mladých losů. Jak k nim škola přišla? Prý se narodili moc brzy v zimě, nedokázali se vyrovnat s přílišným chladem a zmrzli. Odborníci z této školy jejich mrtvá těla preparovali a dnes jsou vystavena ve vitríně u vchodu, aby poutala pozornost příchozích.

Autobus nás doveze do města, k nejvýznamnější městské stavbě, k dómu. Konečně máme možnost projít se tímto starodávným městem. Už sám dóm je zvláštní tím, že má zvonici zvlášť. Dnešní podobu dostal v 15. století, věž pochází až ze století 18. Při ní je tzv. finský kostel, dřevěná stavba z let 1739 - 47. A pak se nám otvírají městské ulice s mnoha dřevěnými domy a domky. Dostáváme se až dolů, k náměstí, a snažíme se najít cestu k těm krásným malebným domkům na břehu řeky. Podaří se a my - fotografičtí fandové - tady balancujeme na pokraji lávek před domky, nad zamrzlou hladinou, abychom je vyfotografovali z úhlu co nejpříznivějšího. Pak zpět do města. Ze světských staveb je třeba na prvním místě připomenout starou radnici, klasicistní budovu, jež je příkladem severského pojímání tohoto slohu. Postavil ji v letech 1758 - 59 Samuel Berner, městský architekt z Turku. Další významné stavby pocházejí z 19. - 20. století. Biskupská rezidence byla postavena v roce 1927 podle projektu W. Junga, nynější gymnázium postavil v 19. století E. B. Lohrman. Zajímavou stavbou je i tzv. dům básníků. V letech 1765 - 66 ho postavil G. Flensborg jako obytný dům, ale v roce 1921 v něm skladatel H. Schildt založil finsko - švédský spolek spisovatelů. Tak se dům stal přechodným bydlištěm mnoha básníků a literátů.

Zdželi bychom se tu ještě déle, město působí neobyčejně malebně a romanticky, nicméně musíme se vracet do Helsink. I přes zmatky při rozchodu - všichni jsme se totiž rozběhli, aniž jsme vyčkali pokynů paní vedoucí - se vzorně po půl hodině úprku městem scházíme. Někdo prohlédl městskou architekturu, jiný prošel obchody s moderním zbožím či starožitnostmi. Všichni jsou ale spokojeni a okouzleni starobylou krásou a zvláštní poezií tohoto města.

Do Helsink přijíždíme poměrně pozdě, až před šestou hodinou, nikdo z nás však nelituje. Bylo to krásné, ale bylo toho málo. Tedy té prohlídky Porva. A já? Mám poněkud naspěch. Mám na dnešek tolik vytoužené lístky do Opery na Borise Godunova. Rychle osprchovat, přestrojit a úprkem do opery. Za tři hodiny mohu říci, že ten spěch stál zato. Obsah opery znám, takže mi celkem nevadí, že řečí pěvců je finština. Vycházím do nočního klidu s pocitem vynikajícího kulturního zážitku a těším se, co mi přinese následující den. Doufám, že opět mnoho zajímavého.

Když ve čtvrtek vyhlédneme ráno z okna, máme opět po náladě. Vrátilo se nepříjemné počasí. Sice dnes máme v plánu návštěvu tří škol a večer večeři na rozloučenou, takže nebudeme mít asi vůbec volno, i tak by nám ale vyhovovalo včerejší krásné počasí. Po nástupu do autobusu nás nejdříve pobaví jeden z kolegů vyprávěním o tom, co se mu včera stalo. Pravdou ale je, že jemu určitě příhoda nepřipadá příliš zábavná. Včera večer, po návratu na pokoj, mu prý jeho spolubydlící hlásil, že viděl odlétat z jejich okna "pěkně velkou bestii" - tedy řečeno normálním jazykem obyčejného mořského racka. Onen postižený se podíval za okno, kam si ve středu večer uložil koupený laponský sýr a rybu ve vakuovaném balení, a ejhle, ke svému nemilému překvapení zjistil, že po sýru už není ani památky a z ryby zbylo jen torzo. To postiženému člověku skutečně na dobré náladě nepřidá. Nicméně zbytek účastníků pobytu se náramně dobře baví.

Podmračenými Helsinkami ujíždíme do školy pro kadeřnice a kosmetičky. Většina žen z osazenstva se těší, protože zatím to zajímavé bylo spíše pro muže a ne pro ženy. Teď se nabízí zcela ženská záležitost. Paní ředitelka tuto školu charakterizuje jako ústav, který se stará o krásu, a podle slov je na ni velmi hrdá. Zdůrazňuje skutečnost, že škola je jedinou svého druhu ve Finsku a zároveň je i konzultačním střediskem pro Finsko. Právě na ní studuje přes 500 studentů, z toho 300 na denním studiu, 100 dospělých a 100 na rekvalifikaci. Z celkového počtu studujících je jen 10 chlapců, protože např. nevychovávají tradiční holiče. Mají zde něco, co by se v překladu dalo nazvat "ukrašlovatelem". O tento obor ale chlapci nemají téměř zájem, protože krása se prý považuje za něco nemužského. Přitom škola je nová, budova stojí 4 roky, i když samotná škola má více než osmdesátiletou tradici. A koho zde vychovávají? Kadeřnice, maskéry pro televizi, divadlo film, kosmetičky, odborníky pro manikúru a pedikúru, odborníky ve speciální péči o tělo, čili maséry.

Dostat se na studium na této škole je velmi těžké, berou uchazeče v poměru asi 1 : 9. A jak se sem dostat? Zájemci se sem hlásí na formulářích po absolvování střední školy, vychází se z průměru na základní či střední škole, přitom základní pro posouzení jsou známky z mateřského jazyka, ručních prací a výtvarné výchovy. Paní ředitelka říká, že by tento systém chtěli změnit, protože potom při studiu narážejí na největší problémy v matematice. Jí samotné připadá, že matematika by byla pro studenty důležitější než třeba mateřský jazyk. Přitom ale dívky jsou většinou v matematice velice špatné, i když jinak jsou šikovné. A tak také nevědí, co s tím dělat. Po podání přihlášky jsou zájemci pozváni k pohovoru, samotné rozhodnutí o přijetí se nechává na škole. Pochopitelně jiné předpisy existují pro děti a jiné pro dospělé.

A kvalifikace učitelů? Musí vystudovat patřičnou odbornou školu, pak vyšší odbornou školu a to vše si musí doplnit ročním studiem pedagogiky. Tito učitelé pak učí 30 hodin týdně. Pochopitelně mají i učitele - absolventy univerzit, ti pak učí 25 hodin týdně. Ředitelka zde také neučí, se zástupcem se domlouvá, zda on bude či nebude učit. Pokud ano, pak jeho vyučovací povinnost je 6 hodin. Problémy v učitelském sboru jsou i zde. Za největší problém paní ředitelka považuje to, že starší učitelé se těžko přizpůsobují častým změnám a nestačí rychlému tempu rozvoje školy. Problémem je ale prý i velké množství nových učitelů, kterým naopak trvá velmi dlouho, než se zacvičí. Ona sama je inženýrkou, dříve vyučovala konstrukce. A jak se stala ředitelkou? Ředitel je jmenován na doživotí. Musí ale jednou ročně dokazovat školskému úřadu, co udělal ve škole nového, na co použil finanční prostředky, o které minulý rok požádal atd. Když je ředitel "nepružný", může být odvolán. Odvolání ředitele je však především velká administrativa a tak se může tento akt protáhnout i na několik let.

Problémy v této škole jsou podobné jako v jiných finských školách, škola má ale i určité specifické problémy. K nim patří především častá těhotenství dívek. Paní ředitelka říká, že dívky jsou velice hezké, pečují o sebe a tak není pro ně příliš těžké dostat se do problémů. I zde tyto problémy řeší až příliš často potraty. Bohužel v poslední době i sem pronikly drogy a dívky jim často podléhají. Problém drog a způsob zásahu proti jejich uživatelům se právě řeší na městské úrovni. Existují zde dvě možnosti, jak se s problémem vypořádat. Buď nechat všemu volný průběh, nebo požívání a distribuci drog tvrdě postihovat. Která z variant řešení zvítězí, se zatím neví. O tom, jak studenti tráví volný čas, paní ředitelka nic neví.

Prohlídka školy je skutečně tou očekávanou lahůdkou pro ženy. Těch překrásných praktických učeben. Kosmetičky se jedna na druhé učí líčit různé typy obličeje, maskéři připravují různé "zrůdy" pro ty nejfantastičtější scény, kadeřnice vytvářejí z vlasů hotová umělecká díla. Mnohé z výtvorů všech zdobí volné školní prostory. Hned ve vestibulu nás zaujaly postavy v překrásných starodávných šatech vyrobených z papíru, v učebnách kadeřnic pak překrásné účesy. A těch "šminek" a dalších prostředků na "zkrášlování".

Na druhou prohlídku dnešního dne jedeme do školy umístěné asi 10 km od centra Helsink, do Institutu odborného vzdělávání. Ujímá se nás ředitelka školy, paní Tuula Lapila a podává nám základní informace. Studuje zde 750 studentů z řad mladých zájemců i z řad dospělých, na škole studují především dívky a ženy, zaměstnáno mají 65 učitelů. Výuka probíhá ve třech odděleních. První oddělení je věnováno hotelu, restauraci a veřejnému stravování, v druhém oddělení se studenti učí připravovat stravu a ve třetím oddělení se studenti učí tajům oblékání. I zde mají problémy s pracovníky. Paní ředitelka říká, že proto změnili celou organizaci, lidé si prý přestali rozumět. Zavedli týmy expertů, čili menší pracovní skupiny, které by se měly dohodnout lépe než velké kolektivy. V týmu je vždy určen vedoucí a s ním pracuje 5 - 6 lidí. Tento tým si připravuje náplň své práce a koordinuje svou práci s ostatními týmy. A tak zde pracuje několik týmů v oddělení restaurací, několik v odívání, pak mají speciální tým pro cizí jazyky, dále pro všeobecné předměty, polytechnický tým atd. Paní ředitelka ke všemu dodává, že je skutečně velmi obtížné vést tým dospělých, obzvláště v případě, kdy většina členů týmu patří mezi autoritativní typ lidí. I tato škola si vylepšuje svou finanční situaci doplňkovými výdělky. Provozují restauraci, obchod se svými, především textilními výrobky, drogerii. A na závěr svého výkladu ředitelka opět potěší naše "česká" srdce. I ona je přítelkyní České republiky. A jak se k tomu dostala? Její manžel umí česky a do České republiky často jezdí. Takže další místo, na němž určitě vědí, kde naše republika leží.

Procházíme jednotlivými odděleními, tam se nás ujímají obvykle vedoucí těchto oddělení. V kuchyni a pekárně ochutnáváme výrobky studentů, na konfekční dílně nás zaujme mistr nejen svým perfektně vypracovaným oděvem, ale i takovou drobností, jako je jeho jehlice v kravatě ve tvaru nůžek. A s čím jsme především spokojeni, to je oběd. Každý máme u svého místa na papíře vypsané menu. Výborně chutná předkrm - salát s laponským sýrem, hlavní jídlo je pro většinu z nás přímo zvláštnost, gratinovaný candát. Většina z nás jí candáta ve svém životě poprvé. Jen zákusek, dort s plody cloudberry - cloudberry jsou typické plody severských lesů, oranžové, něco mezi malinou, ostružinou, brusinkou, chutnají nakysle, český překlad názvu neexistuje - je jaksi obyčejný. Tedy až na ty "cloudberry". Ale jinak také chutná výborně.

Po milém přijetí se nám ani nechce na dnešní třetí návštěvní místo. Jsme ale opět popoháněni našimi vedoucími, na to jsme si už zvykli. Přijíždíme k Vzdělávacímu odbornému institutu ve Vantě. A co nás vítá? Už z dálky nám vlaje vstříc naše vlajka. A ve vstupní hale kromě pracovníků školy nás vítají i na obrazovce monitoru. Docela nám to zase zvedne náladu. Pak už však musíme zasednout a poslouchat informace o škole. Studentů zde mají 550, z toho 450 chlapců a 100 dívek ve věku 16 - 17 let, pracuje zde 50 učitelů a 20 dalších pracovníků, všechny jejich obory nejsou soustředěny v této budově, asi 5 km odsud mají další budovu. Nabízejí studium celkem v pěti oblastech, ve strojírenství a zpracování kovů, v kartografii, v oboru hotely a strava, v technologii konstrukcí a v elektrotechnologii /automatizační technologie, slaboproud a silnoproud/. Mají velký zájem o spolupráci s podobnou školou u nás, několikrát při prohlídce školy slyšíme, že by byli rádi, kdybychom jim dali vědět o existenci některé naší podobné školy. I oni začali totiž navazovat spolupráci s cizinou, zatím tato činnost nemá dlouhého trvání a tak hledají další kontakty. Spolupráce se školami z Francie a Irska je prý výborná.

Do hotelu se dnes vracíme pozdě, až po páté hodině, a jsme značně unaveni. A to máme před sebou ještě jednu akci. Slavnostní večeři na rozloučenou v restauraci Lappi v laponském stylu. A venku zase nepříjemně prší. Mika proto říká, že pojedeme raději metrem. Jenže ta vzdálenost od metra k restauraci nám připadá delší, než by byla vzdálenost od hotelu. V průzoru ulic vidíme obchodní dům Stockmann a ten je jen několik minut chůze od hotelu. Do restaurace přicházíme mokří, vyfoukaní. Usedáme na dřevěné lavice, obsluhuje nás dívka či mladá žena v lidovém kroji. Před námi stojí "stopička" finské vodky a pan Mika se loučí. Mluví dlouze a v metaforách. Vypráví o jakýchsi skleněných knihách a finských písních v nich skrytých. Někteří z nás - alespoň tedy já, ale podle výrazu obličeje i další - vůbec netuší, jaký je pravý význam Mikova proslovu, prostě "co tím chtěl básník říci". Čekáme, co se bude dít dále. Mika po skončení proslovu každého obdaruje úhlednou krabičkou. V ní jsou prý skryty ty skleněné knihy. Po otevření a vysvětlení paní doktorky Kazeleové konečně chápeme. Krabička skrývá kromě velké čokolády ještě "placatičku" tvrdého alkoholu. No samozřejmě. Po alkoholu se zpívají písně.

Připíjíme si na zdraví a na štěstí. Uznáváme, že máme za sebou pracovně náročný, ale zároveň příjemný týden. Pan Mika i paní Pirkko jsou také spokojeni, zhostili se své úlohy hostitelů skutečně na jedničku s hvězdičkou. Je servírována večeře. Předkrm - jikry se zeleninovou oblohou, hlavní jídlo - sobí maso s houbami, brusinkami a bramborem, to vše polito majonézou, zákusek - sladká omeleta se sýrem /poněkud neobvyklé spojení/, ozdobená opět oněmi cloudberry a politá sladkou omáčkou také se sýrem a skořicí. K tomu se podává červené víno z Chile. Jídlo je i na naše na leccos zvyklé žaludky až neúměrně syté, jsme ale rádi, že ochutnáváme další severské speciality, především sobí maso. To chutná podobně jako hovězí "střižené" divočinou. Podivujeme se především nad jeho měkkostí. Povídáme si mezi sebou, hodnotíme pobyt a zajímavosti z finských škol, rozmlouváme i s Mikem, pro kterého není problémem přecházet z finštiny do švédštiny, angličtiny či němčiny. Tato jazyková "flexibilita" je nám bohužel cizí a tak ji pochopitelně obdivujeme. Rozcházíme se po desáté hodině a i přes skutečně zase "psí" počasí mnozí z nás absolvují poslední procházku nočními ulicemi Helsink.

V pátek, poslední den našeho pobytu, nás zdraví slunce a vymetená obloha. Sbalíme věci, někteří z nás se vydávají ještě do ulic za různými cíli - jeden jde fotografovat rychlovlak Pendolino, další utrácejí poslední marky - a pak odjíždíme na poslední návštěvu. Název školy slibuje zase něco zajímavého. Ve volném překladu Škola pro umění a řemesla či Institut pro umění s design. Sídlí ve Vantě. V autobuse nám paní Pirkko ještě vypráví o systému studia na univerzitách. Ty poskytují vzdělání mladým i dospělým v rámci celoživotního vzdělávání, pořádají i kurzy pro nezaměstnané. Pro vysokoškolsky vzdělané nezaměstnané vznikla dokonce speciální služda, centrum APAJA. Je prý v současnosti velmi oblíbené, většina zájemců v něm najde typ na svá další studia. Náklady zde hradí pochopitelně ministerstvo školství. Jinak ve Finsku existuje tzv. otevřená univerzita, tzn. že každý může studovat jakékoliv předměty.

Ve škole nás vítá ředitel a bez dlouhého úvodu - poví nám jen to nejdůležitější - nás provádí "provozem". O školu je velký zájem, na konzervátorství např. berou 20 uchazečů z 500 přihlášených, na další obory např. 15 ze 100. Uchazeči skládají talentové zkoušky. Jeden ze studentů nám říká, že on při nich musel splnit dva úkoly. Navrhoval obálku knihy a kreslil vlka jednak v realistickém pohledu a jednak jako logo nějaké společnosti. Pak musel absolvovat ještě ústní pohovor. Studium trvá v základním studiu 3,5 roku a studenti musí zase dosáhnout 140 kreditních bodů, pokud chtějí certifikát. Studovat zde lze grafiku, design textilií a oděvů, konzervování a restaurování papíru, textilií, nábytku, starých objektů. Dnes studuje ve škole celkem 250 žáků. Co nás udiví, je to, že pan ředitel nám dokáže podat informaci o každém studentovi, s nímž se při prohlídce setkáme. V září se budou stěhovat do nové budovy, zde je to už prý velmi stísněné. Studenti už připravují návrhy na výzdobu nové budovy. Jako jiné školy i oni spolupracují s dalšími státy. V jedné třídě zastihneme dva studenty z Holandska, jejich studenti pojedou zase do Maďarska. Rozvíjí se spolupráce s Ruskem, studenti pomáhají restaurovat staré ruské ikony.

V každém oddělení, kterým projdeme, je mnoho zajímavého. V oddělení textilu nám ukazují návrhy vzorování tkanin, různé druhy pletenin, různé vazební techniky při tkaní, návrhy tisku apod. Zaujme nás učebna s mnoha malými tkalcovskými stavy. Jsou napojeny na počítač, na němž si student odzkouší vazbu a kombinaci barev, a pak se pustí do samotného výrobku. Jednotlivá oddělení také spolupracují. Pan ředitel nám ukazuje společný výrobek oddělení designu a oddělení materiálu - krásný kabát. Nad ním zaplesalo srdce mnohé z účastnic pobytu a byly i takové, které si rychle stihly návrh "obkreslit". Krásné jsou i návrhy obuvi, klobouků a dalších drobností patřících neodmyslitelně k odívání. Zajímavé je i to, že např. celé oddělení textilu má první dva roky studia společné, pro specializaci se studenti rozhodují až pro posledního 1,5 roku studia.

V dalším oddělení nám předvádějí, jak studenti navrhují obaly pro různé druhy zboží, přijdeme do třídy, kde právě probíhá týdenní kurz kreslení, v další třídě vznikají grafické návrhy, dnes kreslí zářivé barvy, procházíme prostorem, v němž stěny jsou pokryty kresbami. I to jsou studentské návrhy. Pan ředitel ukazuje i ve zmenšenině místnost, jejíž zařízení navrhli také studenti. Už prý i přišel zákazník, který si z návrhů vybral pro svou potřebu.

Skutečnou lahůdkou je oddělení konzervátorství. Jedná se o jediné středisko tohoto charakteru v zemi, studuje zde 25 studentů, kteří právě připravují své závěrečné práce. Věkový průměr studentů v tomto oddělení je vyšší, asi 28 let, protože to jsou lidé přicházející už z praxe. Studenti si sami vybírají předměty, které budou restaurovat, předmět jim však může nabídnout i škola, práci dělají zdarma a pracují pro různé instituce /archívy, muzea/. Během studia není studentům dovoleno pracovat soukromě. Chvíli sledujeme konzervaci jakési papírové panenky, kterou prý potrhala kočka, zastavíme se u konzervace fotografií a starých tibetských rukopisů, sledujeme studenta, který restauruje dvě sochy žab pocházející původně z Ruska /tady prý je štěstím, že všechny úlomky se dochovaly, teď jde jen o to, dát vše správně dohromady/, další mladík sleduje změny, které proběhly na textiliích vyzdvižených z hrobů z 18. - 19. století. Nahlížíme do mikroskopu, registrujeme i vlasy mrtvé /jedná se totiž o zbytky dámské čapky/. Poněkud morbidní, ale zajímavé. A co to je v těch dřevěných bednách v rohu místnosti? Pan ředitel se směje a říká, že to je připravený materiál. Studenti do těchto beden dají ústřižky textilií, kousky dřeva, zlomky kovových předmětů, vše zahází hlínou a pískem, pak občas třeba něčím polijí. Další kurz bude tyto zbytky za 3 roky "vykopávat" a bude se učit restaurovat. Tak to by nás skutečně nenapadlo. Je nám vysvětlena i logika tohoto počínání. Země ve Finsku je hodně dlouho zmrzlá, takže vykopávky mohou probíhat jen v krátkém časovém období, navíc nálezů je velmi málo a studenti se přece musí na něčem učit.

Jak v Jiříkově vidění opouštíme školu. Něco podobného skutečně většina z nás ještě neviděla. U oběda v restauraci v horním patře nedalekého obchodního domu máme o čem diskutovat. Vychutnáme si poslední oběd ve Finsku - krocana v omáčce - naposled nás čeká autobus, aby nás tentokrát dovezl na letiště. Loučíme se, děkujeme panu Mikovi i paní Pirkko. Po osmi dnech práce a splnění mnoha povinností i oni si budou moci vydechnout. A my máme mnoho námětů na různé drobnosti, které by se mohly přenést i do našich škol. Znovu si uvědomujeme srdečný přístup Finů k nám, jejich skutečný zájem o naši zemi - znají ji nejen přes naše výrobky, jako je pivo či Favority a Felicie jezdící i v drsných podmínkách severu. Mnohé problémy máme asi společné. Finové se nám často svěřovali s obavami o finštinu. Začínají prý pochybovat, že finština vůbec přežije jako jazyk. Proniká prý do ní ohromné množství anglických slov. Již dnes, když se přijde na úřad, se zjistí, že se tam mluví jakousi směsí angličtiny a finštiny. I my si uvědomujeme, že možná stejný problém postihne i nás. Vždyť už nenakupujeme v obchodech, ale v shopech, marketech či super a hypermarketech, obědváme ve "vajnkelerech", pijeme v "bírštubách", rychle se občerstvujeme v "imbisech", oblékáme se do body apod. Zatím se třeba nad přehršlí německých a anglických slov jen pousmějeme, ale dokážeme odhadnout, co bude za 5, 10, 20 let? Nebudeme mít stejné obavy, jaké dnes mají Finové? Je to trochu smutné rozjímání pro nás, češtináře.

S velkým předstihem se necháme odbavit a z haly pozorujeme starty a přistání letadel všech možných velikostí i všech možných leteckých společností. Čekáme na přílet linky OK 480 z Prahy, aby tato se změnila na linku OK 481 a dopravila nás do Prahy. Přilétá o něco později, takže i náš dnešní let bude opožděn. Krásné počasí však slibuje přímo vyhlídkový let. A skutečně. Pohled z výšky více než 10 000 m je úchvatný. Letíme nad jižním pobřežím Finska - to množství ostrovů a ostrůvků - Balt přerazíme nejkratší cestou nad švédské pobřeží a nad ním letíme k jihozápadu. Jako na dlani se pod námi rýsuje největší švédský ostrov Öland. Řeším přímo hamletovskou otázku. Je to on, není to on? Vzpomínám na dovolenou roku 1991, kdy jsme zabloudili i sem. Uvidím most spojující ostrov s pevninou? Ano, i z té výšky je pozorovatelný. Pak přelétáme nad dánskou výspou, ostrovem Bornholmem a míříme směr Gdaňsk. Polská krajina pod námi je poněkud fádní, naše hranice si však nemůžeme splést. Jejich signálem jsou zasněžené vrcholky Krkonoš. Klesáme. Zdraví nás vesnice, vesničky, města, městečka, hrady -ano, je to Kokořín, ten obdivujeme z ptačí perspektivy těsně před přistáním. Měkce dosedáme na "ranvej" ruzyňského letiště. Trochu déle čekáme na kufry, chvíli využijeme k loučení. Tedy ahoj a na shledanou na posledním školení v Brně - Šlapanicích. Každý z nás si veze domů nejen nějakou tu hmotnou maličkost jako vzpomínku na přívětivou zemi na severu, ale především množství zážitků, které musíme především "strávit". Nebude to jednoduché, protože jich je mnoho na jednu lidskou bytost.

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
22.5.2006
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 14.44
Co je to karma a jak funguje?


Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.

Cestovatel
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist