nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Expedice Pákistán (díl II.)

Téma: Pákistán

V Peshawaru kupujeme lístky na dodávku do Chitralu za 250 rupek na večer a šli se projít po městě. Vyměnili jsme 100 $ za 5 350 rupií. Pak jsme přijali pozvání chlápka dobře mluvícího anglicky, který nám doma pak prodal předražené místní oblečení zvané "shelwar kámiz" (široké kalhoty, dlouhá košile). Holt člověk je blbej a dokavaď aspoň jednou v Asii nenaletí, nedá si pozor. Od něj jsme jen tak tak stíhali dodávku Toyota Hiace (jezdí i u nás) do Chitralu, což byl taky horor. Auto menší než Ford transit a v něm řidič a 18 lidí, plus kolik se vejde na střechu. Jet v tom přes noc je strašný, nejenom že se člověk nevyspí, ale ještě ho příšerně bolí prdel a nohy, na který má asi 15 cm místa. Navíc cesta příšernou cestou do sedla Lowari Pass (3 118 m.n.m.), kdy jsme brousili spodkem o šutry. V noci jsme stavěli u hospody a nějaký sympatický místní právník nás pozval na večeři. Aspoň něco.

8.7. - ráno nám padají víčka, ale přesto se kocháme horami a ledovcovou Chitral river, která teče do Afghánistánu. Vystupujeme ve vesnici Gasheriat asi 20 km před Chitralem. Jdeme přes most přes reku a trochu nás znervózňuje cedule, že každý tu musí mít kalašského průvodce, zaregistrovat se u policie a zaplatit 50 rupií... Půjdeme totiž skrz několik údolí obývaných národem Kalašů, kteří jediní v celém Pákistánu nevyznávají islám.

Vyšli jsme nahoru do Birir údolí a odmítáme jeepy, které nás chtějí za peníze svést. 4asto odpočíváme, protože od Teheránu jsme 4 noci nespali a ani jídla nebylo moc. Ve vesnici Nojhbiu dokonce pod stromem moruše vaříme a usínáme. K večeru docházíme do Gaskuru a snažíme se najít cestu do sedla Gree An (3 060 m.n.m.), která by měla odbočovat doprava. Pak nás ale 2 klučinové ve věku asi 10 let dovedli na začátek úzkého, asi 20 metrů širokého kaňonu, kudy se mělo jít nahoru. To bychom bez nich nenašli a tak jim dáváme pár propisek. Kousek nad vesnicí nacházíme pod skálou slušné místo a jdeme po večeři spát.

9.7. - vstáváme v 7 a jdeme dolů kaňonem k vodě vařit. Pak jdeme nahoru, cesta dost hrozná, převýšení jako prase (přes 1000 m). Ze sedla Gree An pak krásný výhled, v dálce vidíme i Tirich Mir, nejvyšší horu Hindukúše (7 706 m.n.m.). Nahoře dáváme oběd a relaxujeme s fajfkou. Ve 14 h začínáme sestupovat do Bumboret valley. V půli kopce lepím puchýře a v půl páté docházíme do Gumbaku. Dostáváme se na druhou stranu řeky po mostě a jdeme nahoru do vesnice Krakal. Tam zase musíme najít cestu, která povede do sedla Donson Pass (2 970 m.n.m.). Na druhý pokus ji u zavlažovacího kanálu trefujeme, poprvé lezeme jak blbci na skoro kolmý stráni, kde je to dost o držku. Cestička vede pěkně mírně do kopečka a po půl hodině se rozhodujeme u pramínku přespat. Vaříme čočku a pořádně převařujeme, jelikož celý potůček je poset kravinci. Místo na spaní dost na hovno, svah, šutry a nějaké bodavé listy.

10.7. - zdoláváme sedlo Donson Pass a odpoledne scházíme do Acholgah valley. Dole máme trošku problémy s dostáním se na druhý břeh řeky, ale nakonec to po šutrech nějak přeskáčeme. Procházíme podél několika farmiček s políčkama kukuřice a kousek za nimi si stavíme stan (poprvé), protože v dálce hřmí.

11.7. - v noci nepršelo, naopak vedro, takže Radek sundával tropiko. Ráno jsem se poprvé posral, vyrážíme až po desáté. Stoupáme zase necelých 1000 metrů nahoru do sedla Kundyak An (2 855 m.n.m.), na vrcholu hotoví vaříme a odpočíváme. Dolů je to ještě horší, nevede tam žádná cesta a je to prudký jako svině. Ale trefili jsme to celkem dobře a došli do vesnice Naraju. Jdeme dál a musíme několikrát brodit řeku, což nám dá občas zabrat. Docházíme do hlavního údolí Chimirsan Gol. Jdeme proti proudu a za vesnicí Shekhanandeh spíme na krásném místě pod kukuřičným polem a nad řekou. Poprvé se pořádně myjeme, je to studený jak bejk ale potom lábuž.

12.7. - vyrazili jsme ráno údolím nahoru, oba máme ukrutnou sračku, tak máme časté přestávky... Po-pár hodinách slézáme zase k říčce. Odtud by to mělo být 30 min. k Chimirsan Huts. Stoupáme příkrým svahem na ledovcovou morénu a máme z toho dost. Za Chimirsan-huts, asi půl hodinky po hřebínku, to v 15 h zapichujem. Jdeme srázem k vodopádu pro vodu a vaříme. Spíme od 16 h až do rána.

13.7. - ráno vstáváme v 7:30, kozy nám okusují stan. V devět vyrážíme směr sedlo Chimirsan An (3 713 m.n.m.). Díky sračce mám úplně dost, ale za 2 hodiny jsme v sedle. Krásný výhled všude okolo, ale za chvíli už klesáme do údolí Dooni Gol. Hodinku byla pohoda, ale potom jsme nějak sešli z cesty a museli pak dost horolezit, abychom se někam dostali. Popisovat se to nedá, ale je docela zázrak, že jsme živí. Přelezli jsme do dalšího údolí Dundini Gol a vystoupali 1 000 m na hřeben. Někde pod ním by měla vést cesta vedoucí do Gokshalu, který je z hřebenu vidět. Měla by, ale nevede, svině. Sešli jsme zase až Dundini Gol. Měli jsme toho dost a zabalili to tam pro ten den v rozvalinách baráku. Jsme tak unavený, že se po fajfce s normálním tabákem pěkně zkouříme.

14.7. - ráno potkáváme Pákistánce, ujišťují nás, že můžeme jít údolím dolů. Vyrazili jsme a po hodině slézáme strašným srázem k řece. Dál řeka mizí v kaňonu širokém 10 m a vysokém několik stovek metrů. Konec. Jdeme zpátky a Radek na mě shazuje asi 300 kg balvan. Bohužel jsem nemohl uhnout, kdybych se pustil, jdu do údolí. Naštěstí mi nic nezlomil, jen jsem měl sedřenou ruku a nohu a taky mi to strhlo hodinky, který jsem našel. Od místa, kde jsme spali, jsme lezli zase nahoru 800 m a přes hřeben slezli do Gokshalu. Tam nám místní pastevec ukazuje cestu. Lonely Planet totiž kecá, v průvodci je jen jedna cesta, ale v reálu jsou 2. V půl čtvrté opět stoupáme, abychom obešli neprůchodné údolí s vodopádem. Pak sestupujeme zase mnoho set metrů k řece, kde táboříme.

15.7. - vstáváme v 7, vaříme rýži. Po deváté vycházíme, cesta neustále mění břehy potoka, a tak po pár přeskocích o fous měníme pohorky za sandále a jdeme vodou. Za půl hodiny docházíme do Kasaviru, ani se nezastavujeme a pokračujeme. Cesta potom vede do stráně, tak se musíme zase přezout. Po 13 h jsme v Merinu, kde dáváme oběd. Dáváme fajfku a zhulíme se tak, že Radek vidí hvězdičky a já se nemůžu hýbat (upozornění: normální dýmkový tabák). Před půl třetí vyrážíme směr Booster. Nejdřív klesáme korytem potoka a pak stoupáme na hřeben. Za 2 a půl hodiny jsme u vysílače obehnaného zdí a ostnatými dráty - Booster. Pod námi je krásně vidět Chitral. Spíme u opuštěné chajdy na verandě, bylo tam strašně komárů.

16.7. - vstáváme v 7 a po osmé začínáme klesat do Chitralu, kde jsme v deset. Nějaký chlapík nás zve na jídlo a čaj, moc děkujeme. Ve městě kupujeme 5 chlebů a já se ukrutně přejídám a je mi pěkně blbě. Koupili jsme lístky na dodavku do Peshawaru a šli jsme do hospody na čaj. Cesta stála zase dost za hovno, ale přes den to ušlo. Večer dáváme v restauraci super jídlo za 77 Rs. (druhý den se z něj pěkně posereme...) a o půlnoci jsme v Peshawaru. Rozhodujeme se jít pěšky městem na vlakové nádraží. Po pár metrech nás zastavují vojáci s kalašnikovama, že tu nesmíme chodit sami, že je to moc nebezpečný. Prohledají nás a při té příležitosti Radkovi ukradnou tisíc rupií (= 20 $). Pak zastavili rikšu a ten nás po menší hádce o peníze dovez na nádraží.

17.7. - první vlak jel až v devět ráno,tak jsme chrápali na lavičce na nástupišti spolu s mnoha místními. Asi ve 4 přistavili "military train" a nějaký voják nás vyrazil. Taky jsme celou noc chodili srát do okolního křoví po tom super obědě. Vlak se dává do pohybu na minutu přesně a není ani moc narvanej. Ve 13 h jsme v Ráwalpindí, kousek od nádraží nám zastavuje dodávka a jedem asi půl hodiny do Islámabádu do čtvrti Aabpara, kde je kemp a nejlevnější ubytování v Islámabádu. Za 100 rupií na noc dostáváme bungalow, kde je akorát větrák, spí se na zemi. Odpoledne si jdeme nechat udělat pasová fota na íránská víza pro cestu zpět. Než nám je udělají, jdeme na internet za dobrou cenu. K večeři vaříme brambory a čaj a kecáme se spolubydlícími, 2 bratry z Austrálie, kteří jedou na motorkách z Anglie do Indie.

18.7. - skvěle jsme se vyspali a po snídani vyrazili do města. Hledáme českou ambasádu pro papír, který vyžaduje íránská ambasáda, něco jako zaručení se za nás. Jedeme do čtvrti ambasád, ale n francouzské nám oznamují, že česká je zhruba na druhém konci Islámabádu. Nakonec českou ambasádu nacházíme, ale není úřední den. Přesto si na nás pan velvyslanec najde chvilku a do druhého dne nám papír vystaví. Vydáváme se tedy prodloužit si pákistánská víza. Bereme si taxi za 50 Rs, abychom to stihli. Vyplnili jsme žádost, ofotili si pasy, naši žádost schválil nějaký důležitý boss a u přepážky dostali prodloužení o 2 týdny. Bereme pasy s asi 5 razítkama navíc a jdeme se najíst. Měníme taky 115 $ a dostáváme 6 270 Rs. Zpátky v kempu pereme, vaříme a žere nás tisíce komárů.

pokračování příště..

Další díly seriálu: Expedice Pákistán

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
Rubrika: Cestopisy
Seriál: Expedice Pákistán
Téma: Pákistán
Názory k článku: zatím žádné
22.4.2002
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 13.43
Co je to karma a jak funguje?


Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.

Cestovatel
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist