Témata: Mystická, kultovní a poutní místa, Afrika
Zdejší šaman nás na okamžik zahlédl a nám bylo ihned jasné, že tím
naše návštěva končí.
Nenávistně zlostný pohled a neuvěřitelná, nepopsatelná vnitřní
síla nás sežehla od základů a hnala daleko pryč.
Kdo by snad nevěřil africkému voodoo, měl by se přijít podívat na
tohoto muže a udělat si tak objektivní názor. To už není člověk ale
samotný ďábel. Jestli tento člověk nežije z větší poloviny
v pekle, tak jen proto, že by se ho tam báli.
Samo peklo na nás plivlo ohnivou slinu a ohořelé surovou zkušeností
nás zahnalo dál.
Etiopie vítá cestovatele neskutečnými zajímavostmi. Časový posun je
oproti všem okolním zemím šest hodin, protože lidé začínají den za
úsvitu (pro nás zhruba v šest hodin ráno) kdy jim odbíjí první
hodina denní. V tuto dobu vstávají, vyrážejí na svá políčka, na
pastvu nebo jen polehávat a lenošit.
Jejich kalendář má třináct měsíců a píše se rok 1996. Přesto,
že je léto, blíží se vánoce a je období ortodoxního půstu. Cestování
Afrikou je zkrátka cestováním v čase. Z 3.8.2004 v Keni
jsme se ocitli ve 28.11.1996 v Etiopii a ještě o šest
hodin jinde, zatímco v Súdánu se právě píše rok 1425 a to ani
nemluvím o Izraeli, kde mají židé zhruba o tři tisíce let více
než my.
A tak jsme nasedli na další časovou smyčkou a dostali se tak
o osm let zpět do opravdu pohádkové etiopské krajiny, kterou nelze snad
ani ve snu lépe vymyslet. Uchvátila nás tu nejen fascinující příroda
plná vodopádů, hor, překrásných údolíček, ale také neuvěřitelně
nízké ceny a vynikající národní jídlo inžara, velká chlebová placka se
zeleninou. Ta se zdá být zpočátku nepoživatelná, brzy se však do ní
zamiluje každý a při nádechu nakyslé syrové vůně se začnou sbíhat
sliny na jazyku tak silně, že neodoláte zajít si na oblíbenou inžaru, kde
jen můžete.
A protože vše má dvě stránky tak i zde jsou ulice
i restaurace přeplněny pohlednými a příjemnými prostitutkami, které
po většinu času popíjí jedno ze šesti etiopských piv, nebo se stále
převlékají do různě vyšmelených hadříků. Mezi nimi běhají všudy
přítomné kozy, které ožírají vše na co přijdou a vyhublé děti
s kulatými bříšky zase bez přestání žebrají společně
s beznohými chudáky, plazícími se po udupané zemi, kterých si vůbec
nikdo nevšímá, neboť každý zde bojuje o přežití a to i v tak
krásné a plodné zemi jako je Etiopie.
Etiopie
Většinu území Etiopie vyplňuje Etiopská vysočina, rozdělená od severovýchodu k jihu Východoafrickou příkopovou propadlinou. Rozsáhlejší západní část tvoří náhorní plošina s masivy hor vyššími než 4000 m. V jejím centru ve výšce 2360 m leží i hlavní město Addis Abeba. Modrý Nil, který vytéká z jezera Tana na severozápadě, protíná plošinu kaňonovitým údolím. Na severu v pohoří Simen se tyčí nejvyšší etiopská hora Ras Dašan – 4620 m.
Zlomové údolí, široké v jižní části asi 50 km, charakterizují četná jezera, výlevy lávy a sopečné kužele. K severovýchodu se údolí rozšiřuje do širokých rovin řeky Havaš a klesá k jezerům na hranici s Džibutskem. Do 1500 – 2000 m je klima horké, tropické. Náhorní plošiny mají podnebí mírné.
Vegetace je nesmírně pestrá, od tropického deštného pralesa a savanových lesů v nízko ležících oblastech na jihozápadě, po vysokohorské lesy a louky na severu.
Zvěř je zastoupena kozorožci v horách, buvoli , zebrami, antilopami ve stepích, opicemi v pralesích, krokodýly v jezerech a řekách. Na území Etiopie žije obrovské množství domorodých kmenů, z nichž některé jsou stále neprozkoumané. Zatímco většina země je věčně zelená, na východě se nachází vyprahlá písečná poušť.
Úředním jazykem je amharština.
Polovina obyvatel vyznává Etiopské ortodoxní křesťanství, třetina Islám a zbytek tradiční animistické víry.To hlavní a nejzajímavější je však pro nás údolí Omo. Domov mnoha
zajímavých a velice nebezpečných domorodých kmenů, žijících ve
zbytcích deštných pralesů a jejich okolí.
Stopujeme, jdeme, zkrátka pomalu se přibližujeme našemu údolí jak
jen to jde. Cesta je dost náročná, ale zajímavá, protože potkáváme
množství kmenů, o kterých jsme ani nevěděli.
Bohatě zdobení domorodci z horských vesnic nás hostí plody
kaktusu, který pokrývá zdejší hory jako bodlinatý ježek neskutečných
rozměrů. Všichni nás zrazují od cesty do údolí a tím nás o to
více lákají. Nemůžeme se dočkat.
Varování se naplňuje už na stopnutém traku, kde se tísníme s asi
padesáti agresivními černochy, kteří se nám pokouší vybrat
v tlačenici batohy. Chytáme se s jedním uličníkem a chvilku se
v mumraji za jízdy škrtíme, což jej přesvědčuje o tom, že by
toho měl nechat.
Dorážíme do městečka Konso obehnaného domorodými vesnicemi tak
krásnými, že jsou pod ochranou Unesco. Obývá je zajímavý stejnojmenný
kmen, který si splétá vlasy do zvláštních copánků a nosí hábity
v jednotných barvách se třemi stejně barevnými proužky.
Zastavujeme se na kávu. Její pravý znalec a milovník si zde přijde na
své. Káva totiž pochází právě z Etiopie a servíruje se tu ta
nejlepší a nejkvalitnější. Při pití kávy probíhá celý rituál.
Příprava tohoto blahodárného nápoje se uskutečňuje na zemi. Na hliněnou
podlahu chýše se rozhodí čerstvá tráva na kterou se položí nádoba se
žhavými uhlíky. Na ně se potom položí zvláštní keramická konvička
specifického tvaru, ve které se vaří nejlepší kávička. Hrdlo je
poucpané trávou, která při nalévání působí jako sítko. Tradiční
keramické šálky jsou rozdány kolem konývky načež jsou podle počtu hostů
plněny a dle přání se ještě mohou doplnit větvičkou máty. Silná,
aromatická, sladká a vynikající káva potom zaplavuje tělo a mysl pocitem
dokonalého nápoje, který nemá obdoby. Kávy je všude kolem tolik, že ji
každé ráno v čajovnách posypávají na podlahu svých hliněných
zařízení. Výsledkem je specifická vůně, která vždy potěší.
Hory kolem nás skrývají neskutečné bohatství různorodosti a tradiční
nezkaženosti domorodých kmenů. Snad je tomu proto, že Etiopie nebyla nikdy
kompletně kolonizována s výjimkou několika let kdy se o to
pokoušela Itálie, která stihla ukrást vzácný obelisk z Aksumu.
(nedávno vrácený do Etiopie) Z Konsa vyrážíme pěšky a za nedlouho
se nám otevírá dech beroucí výhled na údolí Omo, kterým protéká
stejnojmenná řeka tvořící životní žílu mnoha kmenů jejichž je údolí
původním domovem.
Slézáme hory a dostáváme se do prvních vesniček nádherných
Hamarů. Ženy tohoto národa hned na první pohled zaujmou svými nádhernými
kůžemi pošitými mušlemi kauri, kterými se zde donedávna platilo. Jejich
náhrdelníky z kůže ladně překrývají nahá ňadra, ruce jsou zase
zdobeny různými kovovými pásky. Vlasy mají spletené do zvláštních
copánků, které barví směsí černěné hlinky, másla a popela. Hamarové
působí hrdě a nepřístupně. Dlouze si nás prohlíží přičemž jsou jen
málo komunikativní. Na fotoaparát reagují povětšinou negativně. Dokonce
ani buben zvláště nevítají, načež nabýváme dojmu, že tady
u hlavní cesty jsou již zkažení a čekají jen na obnosy rozdavačných
„dobrodruhů“ s propiskami, zrcátky a plnými kapsami
připravených peněz.
V první lokalitě jsme se trošičku pozdrželi a v podvečer se začali stahovat nebezpečně vyhlížející týpci z buše. Poučeni z předchozích zkušeností raději odcházíme několik kilometrů zpět a nocujeme na samotě. Ráno přicházíme mezi vesnice Arborů. Údolí Omo je skutečný klenot, ujdete několik desítek kilometrů a stojíte mezi domorodci dalšího , totálně odlišného kmene. Ženy Arborů se zdobí modro, bílo, červenými korálky a chodí nahé s výjimkou bederní kůže. Kolem nás se tradičně shromažďuje množství dětí, které pokřikují, smějí se a tahají nás za batohy. Největší atrakcí jsou Míšiny blonďaté, dlouhé vlasy. Zejména dívky a ženy si je nevěřícně hladí a leckdy se po Míše okamžitě vrhají, aby z vlasů spletli něco zajímavého. Na Míšině hlavě se tak vystřídalo mnoho dívek z mnoha kmenů, které vytvářely svá umělecká díla z vlasů dosud nevídané barvy.
Domorodé kmeny Surma a Mursi
Kmeny Surmů a Mursiů patří do skupiny Nilosaharských, východosúdánských, tzv. Surmických etnických skupin,kam patří také jihosúdánští Suri a Tirma.
Jsou to bezesporu jedny z nejzajímavějších kmenů světa. Největší zvláštností jsou hliněné talířky, které si ženy vkládají do proříznutého spodního rtu, když jsou připraveny ke svatbě. Při tomto rituálu jsou také odstraněny přední zuby, které by bránily správnému usazení kulatého talířku.
Talířky nenosí ženy ve rtech stále, nýbrž si je vytahují a většinu času tráví bez nich. Spodní ret jim potom visí až pod bradu. Tyto ženy nemohou mluvit, pouze huhlají a samozřejmě silně slintají.
Ženy si prořezávají a vytahují i ušní lalůčky, do kterých si talířky někdy také vkládají.
Další zvláštností těchto kmenů je úplná mužská nahota. Ženy chodí polonahé, omotané kolem pasu silnou látkou, avšak hluboko v pralese chodí také zcela nahé. Další ozdobou na tělech Surmů a Mursiů je tzv. jizvové tetování. Jsou to vlastně zářezy do kůže, do kterých sypou domorodci popel, aby vznikla estetická boulička. Ty potom tvoří celé obrazce na těle. Jizvové tetování bývá hlavně na zádech a břiše, ale také na končetinách nebo i v obličeji.
Surmické kmeny jsou velice nebezpečné. Obývají drsné končiny, kde přežije jen nejsilnější. Odvěká kmenová rivalita je v poslední době ještě podnícená snahou o islamizaci jihosúdánských kmenů. Přetrvávající válka v jižním Súdánu umožňuje i Surmům a Mursiům přístup k samopalům, které často zdobí jejich nahá těla. Přestože kmeny Suri a Tirma se Arabové snaží obrátit k Islámu a kmeny Surma a Mursi zase misionáři ke Křesťanství, vyznávají Surmické kmeny animismus. Kouzelníci těchto kmenů mají obrovskou vnitřní sílu,kterou velmi zřídka využívají k pozitivním účelům.
Tyto kmeny stále žijí velmi primitivním způsobem života a patří mezi nejméně zasažené civilizací.Další den se nám daří pokračovat a dokonce i stopnout džíp s etiopskými geology, kteří nás s malými zastávkami berou až do Jinky, cílového městečka před těžko prostupnou, nebezpečnou džunglí.
V okolí této větší vesnice se dvakrát týdně koná velký trh na
němž je údajně k vidění celá plejáda kmenů v jejich
nepřirozeném prostředí, což může být velice zajímavé. Právě proto
čekáme týden a navštěvujeme oba trhy. Ve středu je malé hliněné
náměstíčko skutečně přeplněné domorodci ze všech koutů okolí,
kteří překřikujíc jeden druhého, prodávají svou sklizeň nebo směňují
s ostatními za to, co k životu potřebují. Jsou tady krom
normálních Etiopanů také Tsamajové, se kterými jsme se na korbě džípu
vezli právě sem. Tento kmen je úplně odlišný od ostatních. Muži mají
zvláštní zženštilý image. Krátké barevné minisukně obepínají hubené
oholené nohy zdobené barevnými korálky. Tytéž ozdoby mají na hrudi a
rukou, zatímco na hlavě si vytvářejí zvláštní obrazce z vlasů a
barviv. Pro úplnost zdobení dominují velké kruhové náušnice
z těžkých barevných kovů. Muži jsou většinou hubení a pohlední,
naproti ženám, které jsou většinou plnoštíhlé, ale velice sympatické.
Na obtloustlých rukou si vytvářejí zajímavé kynoucí tukové
„bobule“ stahované užšími kroužky. Tento kmen není zdaleka
komunikativní a zachovává si svou hrdost a nezaměnitelné charisma. Muži
jsou ve skutečnosti dobří a tvrdí bojovníci a lovci.
Jsou tady také polonazí Dasenečové. Jejich roztomilé ženy oděné
pouze do bederních kožešin posedávají po trhu a směňují kůže.
Mile nás překvapilo, že na trh dorazilo také několik domorodců
z obávaného kmene Mursi, který obývá drsnou džungli odsud směrem
k nedalekému Súdánu. Dále za nimi žijí Surmové a Bumové. Na druhé
straně hranice se potom ukrývá mnoho dosud nepoznaných kmenů jako jsou
lidé Tirma nebo Suri. Z Etiopské strany je cesta téměř nemožná
kvůli neprostupnému deštnému pralesu a do jižní části Súdánu se kvůli
krvavé válce nadává povolení. A právě do těchto míst máme
namířeno. Krátce po trhu vyrážíme z Jinky vybaveni zásobami pěšky
do džungle vstříc novým setkáním s těmi snad nejzajímavějšími
lidmi Afriky.
Nejatraktivnější zvláštnost na kmeni Mursiů jsou hlinkové talíře,
které se vkládají ženám po svatbě do proříznutého spodního rtu.
Čtyři přední zuby jsou přitom vyraženy. Ty samé talíře si vkládají do
proříznutých ušních lalůčků. Mursiové to považují za ozdobu, ale
vyskytl se názor, že netradiční „zdobení“ vzniklo v době
kdy Arabové ze severu unášeli tyto ženy do svých rozsáhlých a početných
harémů, plných černošek snad všech kmenů. Dnes tak činí dívky opravdu
kvůli kráse, čím mají talíř větší, tím je dívka krásnější a
více se svému manželovi líbí. Bohužel když manžel umře, musí si dívka
ret uříznout, neboť už se nesmí nikomu líbit. Muži chodí zcela nazí,
přesto ne málo zdobení. Většinou nosí jizvové tetování na obličeji a
hrudi, celé tělo si holí ostrými kamennými břity a nakonec nádherně
pomalují bílou či žlutou hlinkou. Když jdou do města na trh, pomažou si
celé tělo i penis bílou hlinkou a z dálky tak vypadají jako
oblečení. Ženy chodí pouze v bederní kůži, kterou při cestě do
jiné vesnice přehodí přes jedno rameno. Hlouběji v pralese dál od
všech lidí chodí zcela nahé, což se mi ovšem nepodaří nikdy
vyfotografovat, protože už samotná přítomnost v těchto místech je
vskutku smrtelně nebezpečná a musíme pouze pomalu procházet kolem a
nedělat nic co by připravené bojovníky mohlo přimět k útoku.
Na druhou stranu chceme poznat ty nespoutané lidi, kteří nepřemýšlí
ale cítí, jednají instinktivně a žijí nyní. Neznají budoucí čas ani se
neohlíží do minulosti. Žijí vlastně v trvalém osvícení, až do
chvíle, kdy přijde vševědoucí misionář a ve jménu boha, kterého zná
možná pouze z knihy, jim káže změnit život od základu a pracovat pro
blaho jiných. Naštěstí tato tvrdá končina nenahrává falešným a dá se
s jistotou nazvat pravou divočinou.
Celou cestu počítáme s tím, že návrat je nejasný a nijak jej
neplánujeme. Žijeme ze dne na den a nikdy nemáme přesný plán nebo předem
naplánovanou cestu. Ale tady si naplno uvědomujeme, že konec respektive
začátek může přijít každou minutou. Hrubá a bolestivá svoboda rozdírá
srdce pocitem štěstí v němž je obsaženo trochu odcházejícího
strachu, který mizí do nenávratna.
Kniha nahá Afrika popisuje naši jedinečnou dvouletou cestu po celé Africe, která byla ve svém rozsahu a stylu naprosto výjimečná. Popisuje cestu stopem a pěšky přes 27 africký států a dalších několik zemí Asie a Evropy, které jsme během této cesty navštívili.
Kniha se zaměřuje zejména na divoké domorodé kmeny celého černého kontinentu. A to nejen na jejich exotický vzhled, ale také na jejich náboženství , problémy, nálady a myšlenky. 98 stran textu popisuje ty nejzajímavější události, které jsme právě mezi divokými kmeny zažili. Leckdy šlo o život, jindy byla setkání veskrze příjemná.
Páteř knihy tvoří 128 stran fotografií převážně nahých
domorodců celého kontinentu.
Kniha se také dotýká našeho potápění na těch nejlepších
afrických lokalitách mezi žraloky.
Nechte se unést unikátními fotografiemi nahých domorodců a skutečnými událostmi, které jsme mezi nimi prožili.
Nahá Afrika vyšla na konci roku 2006 u vydavatelství
Mladá Fronta.
Zahraničního vydavatele v současné době hledáme.
S knihou úzce souvisí také výstava Nahá Afrika, která právě
putuje českou zemí.
dokončení příště
![]() Nahá Afrika |
![]() Nahá Afrika | |
![]() Nahá Afrika |
![]() Nahá Afrika | |
![]() Nahá Afrika |
![]() Nahá Afrika- | |
Fotogalerie k seriálu Nahá Afrika Zobrazit všechny obrázky — celkem 18 obrázků |