Zdeněk Hübner V dvoumilionové Budapešti není právě snadné se vyznat i pro člověka, který tu není poprvé. S přáteli ji známe z let osmdesátých, kdy jsme sem cílili své „exilové“ jízdy za svobodymilovnými plackami a pro nadýchnutí se daleko čerstvějšího politického vzduchu. A přestože jsme ji celou projeli za neobyčejných okolností naposledy před třemi lety – tehdy autostopem s kurdským řidičem za volantem – spoléháme nyní raději na nejjistější dopravu podzemkou, které je letos právě rovných sto let. Mimochodem, na sklonku minulého století byla otevřena jako šestá na světě.
Městem jsme profičeli tak rychle, že zdejší sňatek Karla IV. s jeho třetí manželkou Annou Svídnickou jsme za pomoci chytrých příruček zaznamenali až kdesi na cestě k Tise. To už jsme z vlaku pozorovali nedozírnou maďarskou pustu, rovnou jako stůl, kde se oko nepotěší z jediné vlnovky, z jediného hřbítku. Vzpomínáme na Gruzínce, který se sem dostal poprvé v životě a během cesty po Maďarsku viditelně znervózněl. Tiše trpěl za volantem tiráku, obracel oči v sloup a naříkal: „Góry duša moja…“.
Szeged jsem si vždy spojoval s oblíbeným gulášem, ale z počátkem cest se pro mne stal synonymem pro město na konci světa. Odtud můžete už jen na jih do Srbska nebo na východ do Rumunska, vyberte si prosím. My jsme si pragmaticky (kvůli 40markovému srbskému vízu) zvolili Rumunsko, přestože jsme si tři roky tomu nazad svatosvatě slíbili, že s touto zemí už nebudeme mít v dohledné budoucnosti nic společného. Byli jsme tedy stejně nepoučitelní jako povstali sedláci Jiřího Dóži, kteří právě u obce Nagylak na dnešní maďarsko – rumunské hranici dobyli r.1514 jedno ze svých posledních vítězství. Dobře víme, že i nás čeká vysilující boj s nejistým výsledkem, a to boj s rumunskými celníky. Zodpovědně už teď prohlašuji, že až k Pacifiku na východ se nesetkáte s horším jednáním mužů zákona na hranici, než právě tady.
Pěšky lze hranici projít jen s pomocí kouzelného balíčku dolarů, a tak v zácpě dlouhé stovky metrů začíná už rutinní trpělivé hledání ochotného „převaděče“. Naše smlouvání s Turky se už začíná podobat dění na jejich orientálním bazaru, až máme štěstí na Maďara s dodávkou. Máme si s ním opravdu hodně co říct, z cizích jazyků neuměl o mnoho víc než jeho vůz, a tak aspoň co chvíli „köszönömujeme“ (děkujeme). On kreslí na papír své dětské zážitky z maďarského povstání (1956) a hrozí pěstí tu proti Moskvě, tu proti rumunským celníkům, jejichž země začínala v krásných dobách před první válkou až za Karpatami…
Za celou hodinu se stuha čekajících aut nepohnula ani o metr, a tak přicházíme na řadu až uprostřed noci. Naše dodávka vezoucí zboží z Itálie po dlouhém dohadování a přes pokus o symbolický úplatek odstavena kvůli údajně chybějícímu certifikátu – všechny cesty možná vedou do Říma, ale rozhodně ne do Rumunska. Zoufalého řidiče nezbývá než opustit a z duše si přát, aby oblíbené heslo zdejších celníků a našich pohraničníků z dob starého režimu „NEPROJDOU!“ neslavilo úspěch alespoň v našem případě. Kupodivu se nám načatou železnou oponou podařilo skutečně prorazit, ale zřejmě jsme po vyřízení všech celních formalit zvolili neúměrně rychlý krok, jinak bychom se záhy neocitli před hlavněmi tří ozbrojenců vynořivších se náhle z úkrytu noční tmy. S rukama nad hlavou se necítíme zrovna ve své kůži, připadám si, jako by čas Securitate ještě nevypršel. Tady asi sotva mohlo před sedmi lety dojít k nekrvavé revoluci dnes se ale Ceausescův duch už zase vznáší nad krajinou.
Po propuštění klopýtáme značně svérázným terénem a vzdorujeme hordám veksláků a mafie, pro kterou je noc jako den a která si tu snad dala dostaveníčko z celé východní Evropy Nezbývá než chránit si život, peníze a pochodovat raději tři hodiny než dvě. než jsme se vyčerpáním mohli bez obav svalit do kukuřičného pole.
Ještě není vyhráno. Dóža kousek~ odtud ztratil svou poslední bitvu. A my slavnostně obnovujeme svůj slib že do Rumunska…
