administrator Osud mne, milý příteli, přinutil po uplynutí jednoho roku, vrátit se k záhadě Chepamay a zde je tedy mé povídání.
Byl jsem již několik dnů v Darjeelingu. Toto město mně nebylo neznámé. Mělo býti v dobách britského panství na Indii útočištěm Angličanů před vedry a malárií jižnějších rovin Indie a Calloutty. V Darjeelingu měla býti přepychová sídla a hotely, postavené na severních svazích, ve kterých se za jasných dnů otvírá pohled na hřeben Himaláje a jednu z jeho osmitisícovek Kancencongu. Na jižních svazích se zelenají nekonečné čajovníkové plantáže.
Nad Darjeelingem se ale přehnala léta. Marně jsem hledal přepychové vily britské společenské smetánky či přepychové hotely. V Darjeelingu, v jedné z perliček britské královské koruny nezůstalo z oné doby téměř nic. Snad jen úzkokolejná dráha, po které stále ještě vyjíždí v nekonečných serpentinách vláček, přeplněný cestujícími, pro které čas nehraje důležitou roli a pro které může být tří hodinová cesta autobusem ze Siliguri do Darjeelingu drahá. Někdejší Anglická banka, dnes Bank of India, pompézní stavba s portálem ve stylu řeckých chrámů, dnes sešlá, zčernalá tropickými či spíše monzunovými dešti a plísní, zastrčená do svahu, zřejmě po úpravě komunikace. Třetí a poslední památka, jako hrad z kamenných kvádrů či vlajková loď, zkáze propadající někdejší radnice. Hodiny na věži se zastavily neznámo kdy a střecha budovy se již dávno propadla. Jen oválný znak na boční zdi hlásá, že již v minulém století zde vládl jiný pán, po němž zde zůstala přece jen veliká památka, angličtina.
V zemi, ve které se ještě dnes mluví 15ti národními jazyky, je uznáno 720 z 1652 dialektů a ve které vychází noviny v 53 jazycích, je angličtina jedinou řečí, která dnes všechny spojuje doma i se světem.
I náš hotýlek stojí na severním úbočí, žádná vyšší stavba nezakrývá pohled k severu, kde za jednoho rána, kdy mlhy ještě nezahalily výhled, se rozzářila Kančečonga, celá růžová, zbarvená paprsky vycházejícího slunce. Z čistého a útulného hotýlku jsem se vydával na toulky uličkami, z nichž každá je napůl bazarem. Šel jsem i nahoru, do klidnější části města, kde obchodníci nabízeli cennější i drahé umělecké předměty a starožitnosti.
Neměl jsem přesnou představu, co bych chtěl získat. Snad jen modlitební zvonek s písmeny buddhistické modlitby Óm maní padme húm a k němu hromovládný klín vajru. Větší bronzové sošky Buddhů byly příliš drahé a navíc nejsem vášnivý sběratel, spíše obdivovatel. Prošel jsem několik krámků, přeptal se na ceny a s díky odešel, stále nerozhodnut.
Zbýval již jen jeden den do odjezdu, místní dosažitelné pamětihodnosti jsem již navštívil a vydal jsme se proto na toulku, zda bych objevil něco v odlehlejších uličkách. A tak mne náhoda zavedla do krámku tibetského obchodníka. Starý muž v koutku obchodu mně nevěnoval pozornost, jen mladík, snad jeho vnuk pozoroval, o co projevím zájem. Brzo jsme se domluvili na ceně zvonku a vajry. V zasklených vitrinách přitahovaly můj pohled sošky Buddhů, malé i větší, běžné bronzové odlitky i jiné, jemně cizelované.
Snad mne má slabost pro osud Tibetu, druhý, poslední den pobytu, znova přivedla k těmto dvěma Tibeťanům. Jednu sošku bych si přece jen mohl zakoupit, aby mně připomínala tuto cestu do daleké Indie a současně byla i ozvěnou mé předešlé návštěvy Tibetu.
Z vitríny jsem vyndal dvě sošky, ale stále se mi nezdály být tím, co by uspokojilo moji představu, ani jedna nebyla jemně dopracována. Hledal jsem ve vitrině něco jiného, stále nerozhodnut a přece odhodlán něco zakoupit. Mezitím chlapec cosi promlouval se starcem, pak odešel dozadu a vrátil se s jedinou soškou.
Nikoli z bronzu, jako naprostá většina sošek všech velikostí. Hnědá soška, asi 15 cm vysoká, po způsobu Buddhy sedící bohyně, kolem hlavy bohatě zdobená, jemně hlazená tvář, od loktů bohatě zřasené zdobení, v rukou na klíně jakousi nádobku, dle chlapce nádobku na vodu života. Jemně vypracované detaily o nepředstavitelně trpělivé ruční práci umělce. Jakmile mně mladík sošku svěřil do rukou bylo zřejmé, že to je ono, po čem toužím. Záhadou zůstávalo, z čeho byla soška vyřezána. Prý “fishbone „ a jméno bohyně je prý Chepamay, tibetská soška bohyně dlouhého života. Krátce jsem dohodli její cenu, kupodivu velmi přijatelnou a já jsem si odvezl domů z daleké země můj poklad.
Záhadou zůstávalo její jméno, bohyně Chepamay. Po návratu jsem pátral, ale ani v Britské encyklopedii, ani ve stejně obsáhlé americké jsem vyluštění nenalezl. Prošel jsem řadu publikací o buddhismu a stále marně. Snad je Chepamay jen jakousi podružnější božstvo a mně nezbude, než se z ní radovat s nadějí, že i mně dopřeje dlouhého života.
Uběhl celý jeden rok a já jsem se vydal na další dlouhou cestu na dálný východ, do Číny.
Buddhismus se do Číny dostal v 1. století n. l. a pevně zde zakotvil, vedle konfucianismu a tacismu. Přizpůsobil se čínskému způsobu myšlení a pronikl v čínské podobě do Koreje, Vietnamu a Japonska. V Číně pak bylo v průběhu staletí postaveno mnoho klášterů, stup a pagod a má cesta po Číně mne vedla i k nim.
A v jednom s největších a nejzachovalejším lamaistickém chrámu mimo území Tibetu se neočekávaně rozuzlila záhada mé bohyně Chepamay. Ve velké klášterní prostoře jsem náhle stanul před nadživotní, pozlacené sedící soše bodhisatvy Avalckotéšvary. Sochy do nejmenších podrobností shodné s mojí Chepamay.
Má tajemná soška je patronkou Tibetu. V Číně je vůbec nejoblíbenějším božstvem. Avalokotéšvara vzal na sebe postavu ženy, bohyně GUANYIN (Kuan-jin), je i zde božstvem dlouhého života a štěstí.
Pak následovala další setkání v buddhistických svatyních, ale i u obchodníků a u stánků se suvenýry. Bronzové sošky tohoto božstva, zdaleka ne tak pečlivě cizelované.
Má Chepamay dnes již není obklopena tajemstvím. Přitahuje denně moji pozornost, její tajemně usměvavá tvář, s očima přivřenýma, zahleděná jako Buddha do vnitřního světla. Tvář odráží vnitřní klid, za kterým je již nirvána, kde je konce strastí.
Takový je, můj milý příteli, osud jedné sošky, vzniklé neznámo kde. Tajemstvím zůstane zahalen její tvůrce i místo a čas, kdy vyšla z rukou svého tvůrce, od kterého se vydala na cestu na druhý konec světa a stala se mojí Chepamay.
Dne 6. července 1999
