nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Bukittinggi aneb Život na rovníku

Témata: Přírodní zajímavosti, Indonésie

Téměř stotisícové Bukittinggi (v indonéštině „vysoký kopec“) se nachází v západní části Sumatry pouhých 70 km jižně od rovníku, avšak díky své nadmořské výšce 930 m zde panuje příjemné svěží klima se snesitelnými denními teplotami okolo 25°C. Vzdálenost od hlavního města Sumatry, Medanu, je odhadem 670 km, a pokud byste se jako my rozhodli překonat tuto vzdálenost najednou, připravte se na úmorných 21 hodin jízdy autobusem.

Příjezd

Z městského autobusového terminálu jsme se opeletem přesunuli do centra města a nastalo hledání cenově přijatelného bydlení. Vystoupili jsme v ulici Jalan Ahmad Yani, kde jsme prošli několik hotelů či jiných ubytovacích zařízení, avšak sehnat slušný dvoulůžkový pokoj pod 90 000 IDR (cca 10 USD) se jevilo jako nadlidský úkol. Nakonec se úspěch dostavil, na pátý pokus jsme zakotvili v hotelu Srikandi a za 75 000 IDR dostali solidní pokoj s vlastním záchodem, sprchou a bez děr ve stěnách.

Na skútru za Rafflesií

Než jsme se stačili rozkoukat a vybalit si, zaklepal nám na dveře jakýsi mladík s tím, že je „průvodce“ a nabízí nám své průvodcovské služby v podobě výletů po okolních zajímavostech. Nejvíce nás lákala možnost na vlastní oči spatřit kvetoucí Rafflesii, největší květinu na světě – v okolí Bukittinggi totiž existuje jedna rezervace, kde údajně roste. Průvodce vytáhl mobilní telefon a na minutku se omluvil. Když se vrátil, sdělil nám, že jedna Rafflesie zrovna kvete a že můžeme klidně vyrazit hned. Vyžádal si zálohu 50 000 IDR a zbylých 90 000 IDR jsme mu měli dát na konci výletu (celkově tedy 140 000 IDR). Do odjezdu jsme si nechali 25 minut, které jsme využili k hygieně a přípravě nejnutnějších věcí s sebou.

Rýžová pole

Na hotelovou recepci jsme se vydali s pochybnostmi, jestli jsme náhodou nenaletěli podvodníkovi. Naše obavy se nakonec nenaplnily, průvodce nás už očekával i se svým bratrancem, ale přijeli na skútrech. Výběrem dopravního prostředku jsme byli celkem zaskočeni a navíc začalo pršet, takže žádné skvělé vyhlídky. Pořádně jsme se zabalili do pláštěnek, na hlavu nasadili helmy, nasedli každý k jednomu řidiči a vyrazilo se. Začátek jízdy nebyl díky sílícímu dešti a nepříjemnému větru nikterak příjemný, naštěstí šlo jen o několikaminutovou přeháňku a zbytek trasy skládající se z mnoha ostrých zatáček jsme si mohli náležitě vychutnat.

Přijeli jsme do vesničky Papuluh, kde průvodcův bratranec zůstal i s motorkou a nahradila ho jiná osoba se svým strojem, asi nějaký správce místní rezervace. Takže helmy na hlavu a opět nasedat! Projeli jsme vesnicí a posléze se dostali na uzoučkou pěšinku, která rozhodně nevypadala jako cesta pro motorky. Napravo vysoká tráva a bujná vegetace, vlevo prudký sráz a rýžová pole, kde pracovalo pár zemědělců. Cestička byla navíc samá nerovnost a chvílemi se zdálo, že to motorky nevyjedou a my budeme muset šlapat po svých.

Reklama:
Informace o očkování a zdravotních rizicích vaši cesty vám poskytnou specialisté center Očkování a cestovní medicíny Avenier. Více informací najdete na www.ockovacicen­trum.cz.

Zhruba po 0,5 km jsme zastavili v přírodní rezervaci Batang Papuluh a náš „nový průvodce“ hlásil, že Rafflesia Arnoldii roste jen 100 metrů odsud. Pravda, 100 metrů to skutečně bylo, ale do strmého kopce mezi hustou vegetací a liánami. Trocha námahy se rozhodně vyplatila a již z dálky jsme mohli zahlédnout velký červenooranžový květ, kterým se tento epifyt parazitující na vinné révě Tetrastigma vyznačuje. Rostlina nemá žádné listy ani kořeny, jen květ, ze kterého se line nepatrný zápach zkaženého masa.

Rafflesia Arnoldii

Rafflesie začínají kvést po dešti – ta naše kvetla první den a měřila „jen“ necelých 40 cm v průměru, protože její tuhé voskovité okvětní lístky nebyly ještě rozvité. Škoda, kdybychom ji viděli o dva tři dny později, dosahovala by možná dvojnásobné velikosti. Každopádně nás potěšilo, že jsme takovou vzácnost vůbec mohli vidět, Rafflesie totiž kvete pouze sedm dní a navíc se přesně neví kdy a kde. Poblíž kvetoucího exempláře rostlo ještě jedno poupě připomínající menší hlávku červeného zelí, takže jsme vlastně viděli rostliny dvě.

Indonéská večeře

Jelikož nám z výletu pěkně vytrávilo, projevili jsme přání dát si v Bukittinggi nějaké typické indonéské jídlo. Průvodce nás zavedl do jedné restaurace, kde podle něj dobře vařili. Dostali jsme velkou mísu rýže a dalších devět malých talířků s kuřetem, rybou a dalšími neidentifikova­telnými druhy masa, to vše v různých omáčkách, okořeněné či se zeleninou. Princip fungoval následovně – rýži platíte vždycky a dále už jen za talířky, jejichž obsah sníte či pouze ochutnáte. Docela jsme si pochutnali, ačkoli některé „delikatesy“ jsme si radši nechali ujít. Na večeři jsme pozvali i našeho průvodce, protože byl milý a ochotný – získali jsme od něj cenné informace týkající se dopravy po okolí a na kus papíru nám napsal pár základních indonéských frází, což se v zemi, kde drtivá většina obyvatel hovoří pouze indonésky, rozhodně hodí.

Danau Maninjau, jezero v kráteru sopky

Alarm na hodinkách byl nastaven na 7:00, ale už hodinu předtím nás úspěšně budil hlas muezzina z nedaleké mešity. K snídani jsme si koupili výborné kokosové buchty a následně si stopli projíždějící opelet, který nás hodil na autobusové nádraží. Díky pomoci vstřícných Indonésanů jsme našli místo, odkud vyjížděly spoje k jezeru Danau Maninjau. Hned nás „naverbovali“ do jednoho prázdného autobusu a tvrdili, že se pojede co nevidět, ale nakonec jsme čekali dlouhých 40 minut. Časové prostoje pokračovaly i po opuštění nádraží – nejdříve musel řidič u benzínové pumpy doplnit palivo a poté na 45 minut zastavil v okrajové části města, aby nabral další cestující.

Danau Maninjau

Když jsme opustili město a projeli krajinou malebných zemědělských vesniček, pastvin a rýžových polí, dostali jsme se k závěrečnému klesání k jezeru, což byl nezapomenutelný zážitek. Autobus se musel vypořádat se 44 ostrými serpentinami, které sotva dokázal vytočit. Celkově trasa z Bukittinggi měřila kolem 30 km a my ji s několika čekacími pauzami zvládli za „pouhé“ tři hodiny. Snad jedinou výhodou bylo, že jsme mohli pozorovat obyčejné lidi, vychutnat si nádhernou přírodu a i přes mlžný opar si z výšky prohlédnout obrovský sopečný kráter, ve kterém se jezero Maninjau nacházelo.

Vystoupili jsme na silnici lemované palmami a rýžovými políčky, mezi kterými vedla stezka k vodě. Po 200 m jsme dorazili na malou písčitou pláž, v jejíž těsné blízkosti stálo několik menších domků pro turisty. Smočili jsme si nohy v průzračně čisté vodě, chvilku si povídali s majitelem chatek a odpočívali. Při zpáteční cestě jsme mohli sledovat jednoho staršího zemědělce drobné postavy (byl snad o dvě hlavy menší než my) při práci, jak v hlubokém bahně sahajícím nad kotníky a s motykou v ruce poctivě okopává svůj pozemek – popravdě řečeno, nechtěl bych v Indonésii pracovat na poli.

Zemědělec

Kromě zemědělství je hlavním zdejším zdrojem obživy rybolov – na jezeře se prohání rybáři ve vydlabaných dřevěných loďkách a pobřežní vody jsou lemovány důmyslným systémem dřevěných rámových konstrukcí, v nichž jsou upevněny plovoucí rybářské sítě, které v podstatě slouží jako sádky.

Vydali jsme se na tříkilometrovou trasu po silnici do vesnice Maninjau, odkud nám měl jet autobus do Bukittinggi. Čas zbývající do odjezdu jsme využili k obhlídce nejbližšího okolí. Viděli jsme indonéské studenty, jak hrají na hřišti volejbal a se zájmem sledovali nacvičování slavnostního pochodu k blížícímu se výročí vzniku Indonéské republiky v podání několika desítek dětí ve slušivých uniformách a jejich učitelů.

Prohlídka Bukittinggi

Zpáteční cesta do Bukittinggi tentokrát proběhla bez zbytečných zastávek a trvala pouze 1,5 hodiny. V našem hotelu jsme si dali hodinový odpočinek a následně zamířili na pozdní oběd spojený s prohlídkou města.

Začali jsme na hlavním náměstí, kterému dominovala modrobílá věž s hodinami, Jam Gadang, jejíž střecha ve tvaru býčích rohů symbolizovala tradiční kulturu Minangkabau. Střechy ve stejném stylu spatříte na desítkách domů a domků v okolí, ať už se jedná o moderní či starší stavby.

Jam Gadang

Ulicemi Jalan Sudirman a Jalan Panorama jsme se dostali do Panorama parku, odkud byl i přes mírný opar krásný výhled do kaňonu Ngarai Sianok. V areálu se nacházelo pár stánků se suvenýry, ale většina už zavírala. Jeden prodejce a zároveň průvodce po okolních horách se s námi dal do řeči – zmínil se např. o silném zemětřesení, které oblast postihlo v létě 2007, kdy otřesy půdy poničily část kaňonu i s tamějšími vesnicemi. Dostal se i k tématu místní fauny. Říkal, že pokud počkáme do soumraku, uvidíme prý „flying foxes“. Nevěděli jsme, co chtěl těmi „létajícími liškami“ básník říci, ale po chvilce nám došlo, že asi myslí kaloně, obrovské býložravé netopýry s rozpětím křídel až 1,7 m a váhou přes 1,5 kg.

Bohužel, na kaloně nebyl čas, před západem slunce jsme ještě chtěli stihnout návštěvu pevnosti Fort de Kock a projít se po zdobené lávce pro pěší, která vedla nad ulicí Jalan Ahmad Yani. Navíc nás začali okusovat dotěrní moskyti, takže jsme v rychlosti vylezli na dvoupatrovou vyhlídkovou věž, ještě jednou si prohlédli kaňon a svižnější chůzí směřovali k pevnosti.

U vchodu nás zastavil hlídač, nepochopili jsme, jestli máme zaplatit vstup, anebo se už zavírá. Šlo nejspíše o variantu číslo dvě, ale domlouvejte se s člověkem, který vládne jen indonéštinou – nakonec nás však dovnitř pustil a nemuseli jsme nic platit.

Večerní Bukittinggi

Pevnost Fort de Cock postavili Holanďané v 1. polovině 19. století, ale dnes z ní zbyla jen menší bílá budova čtvercového půdorysu, na pohled nic extra. Mnohem větší dojem na nás udělala lávka pro pěší Limpapeh, z níž jsme měli celé město a okolní sopky jako na dlani. Na druhé straně jsme okoukli miniaturní ZOO, kde měli slony, velblouda, tygra a malé stádo jelenů. Nakonec jsme se dočkali i slibovaných kaloňů – když jsme se podívali na potemnělé nebe nad sebou, uviděli jsme několik tmavých siluet těchto velkých létajících savců, takže naprostá spokojenost.

Potřebovali jsme ještě napsat nějaké e-maily, a tak jsme navštívili internet nedaleko našeho hotelu. Zanedlouho však vypadla elektřina a všude se rozhostila černočerná tma. Výpadky proudu jsou tu asi na denním pořádku, předešlý den to bylo podobné. Zbytek cesty až na pokoj jsme absolvovali za svitu čelovek. Naneštěstí v hotelu světlo stále nesvítilo a navíc ani netekla voda, takže nezbývalo nic jiného, než odložit sprchu na ráno.

Rovník

Rovník

Před 7. hodinou jsme vyklidili pokoj, odevzdali klíče, nechali si velké batohy na recepci a vyrazili opeletem na nádraží, kde jsme na poslední chvíli stihli nastoupit do „public busu“ směr Medan. Měli jsme namířeno na rovník a k naší velké radosti jsme se dozvěděli, že nám tam zastaví. Zaplatili jsme každý 10 000 IDR a mohlo se jet.

Náš autobus zdaleka nedosahoval velikosti autobusů dálkových, v jeho vnitřním stísněném prostoru bylo umístěno přibližně 20 sedadel. Nicméně Indonésané jsou na rozdíl od nás drobní, a tudíž velmi skladní. Zatímco my si během jízdy připadali jako sardinky a prakticky se nemohli pohnout, oni se na sedadla naskládali v mnohem větším počtu, než bychom očekávali (napočítali jsme až 33 osob včetně dětí).

Po dvou hodinách mačkání jsme vystoupili a uviděli velkou bránu s nápisem „I Crossed the Equator“. Zaplatili jsme symbolické vstupné 1 000 IDR a u bílé čáry rozdělující zemi na dvě polokoule (opět doplněno nápisem „I Crossed the Equator“) mohli začít vymýšlet všelijaké pózy. Také jsme se vyfotili u velkého globu s nápisem „Equator“ a vydali se okouknout nedaleké muzeum věnované boji za indonéskou nezávislost, uvnitř byla např. expozice historických zbraní.

Indonéské děti

Hned jsme se stali terčem zájmu asi 30 malých dětí v uniformách, které za námi v muzeu neustále chodily, prohlížely si nás a smály se. Ochotně se nechávaly fotit a dělaly přitom různé opičky. Pořád na nás pokřikovaly „Hello“ a „What´s your name“, a když jsme jim řekli svá jména, dávaly nám papírky, abychom se jim podepsali. Připadali jsme si jako na autogramiádě filmových hvězd.

Nakonec jsme se přemístili ke stánkařům a koupili si dvě celkem pěkná trička s tradičním nápisem „I Crossed the Equator“ – alespoň jsme měli památku a zároveň hmatatelný důkaz toho, že jsme na rovníku skutečně byli.

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
6.3.2009
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 17.89
Co je to karma a jak funguje?


Galerie k článku

Rýžová pole
Rýžová pole
Rafflesia Arnoldii
Rafflesia Arnoldii
Danau Maninjau
Danau Maninjau
Zemědělec
Zemědělec
Jam Gadang
Jam Gadang
Večerní Bukittinggi
Večerní Bukittinggi
Fotogalerie k článku Bukittinggi aneb Život na rovníku
Zobrazit všechny obrázky — celkem 8 obrázků

Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.

Cestovatel
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist