nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Belgie a Velká Británie I

Téma: Velká Británie

1. část

Je 4. července roku 1996, pozdní čtvrteční odpoledne. Od 16,30 hod začíná být před Střední průmyslovou školou textilní v Ústí nad Orlicí rušno. Pomalu se totiž sjíždějí a scházejí účastníci týdenního zájezdu do Velké Británie. Pardubická cestovní kancelář Poznání nabídla své služby za celkem přijatelnou cenu a tak se téměř půl roku dopředu zájezd připravoval. Pan ředitel SPŠT slíbil přispět na cestovní výlohy nemalou částkou z FKSP, leč podmínkou pro tento nezanedbatelný příspěvek byla odborná exkurze v některém textilním závodě. Ing. Marek, který dostal za úkol tuto exkurzi přes Textilní institut v Manchesteru zajistit, brzy poznal, že to nebude tak snadné. Na poslední chvíli byli do akce zapojeni ještě další lidé a tak doslova za vteřinu dvanáct exkurze přece jen byla z anglické strany přislíbena.

Krátce před sedmnáctou hodinou již zmíněného čtvrtečního odpoledne jsou škola i čekající autobus obsypány nejen netrpělivými účastníky zájezdu, ale především spoustou jejich zavazadel. Každý jen po očku pokukuje po zavazadlech svých kolegů, jestli to nejsou právě oni, kdo má ty nejobjemnější kufry či největší množství naditých tašek. Většina z nás si ale v duchu říká, že v tomto směru jsme na tom asi všichni stejně.

Potom teprve věnujeme pozornost autobusu. Zatím převládá nadšení z cizí značky autobusu - je značky SETRA, i když už jsou na něm vidět mnohá léta služby zákazníkům - pouze největší pesimisté konstatují, že cestování v něm nebude žádná pohoda. Jakmile po naložení zavazadel do spodního prostoru začnou nastupovat lidé, počáteční nadšení pomalu opadá. Uspořádání sedadel je také trochu jiné než v autobuse Karosa, proto neplatí připravený zasedací pořádek a každý hledá místo, jež by mu mělo sedm dní sloužit. Vzápětí malí i velcí vzrůstem poznávají, že nasoukat se do sedadel je pro někoho téměř nadlidský úkol. Čím vyšší člověk, tím větší problémy. Prostě místa mezi sedadly je velmi málo. Nechceme být jen nekompromisními kritiky záporů autobusu a tak mu nakonec musíme přiznat i jisté kladné stránky. Sedadla jsou přece jen o něco pohodlnější než v české Karose, na každém okně je roletka proti slunci a autobus má také klimatizaci. Všichni se modlíme, aby tato fungovala, protože kdyby sluníčko přidalo na výhřevnosti a klimatizace odmítla poslušnost, změní se pro 41 účastníků zájezdu, dva řidiče a průvodce jízda v nedobrovolnou saunu. Jen místo té vody by si každý sloužil vlastním potem. Okna autobusu jsou vyrobena v celku, takže při eventuální nefunkčnosti klimatizace si můžeme o možném otevření oken nechat jenom snít.

Úderem 17. hodiny vyrážíme. Slova se ujme pan průvodce. Představí se - jmenuje se Jan Romčák, je studentem zeměpisu a tělesné výchovy a k tomu si ještě přibral žurnalistiku, rok také pobýval ve Spojených státech amerických (to vše se ale dozvíme až později při eventuálních zpovědích) - a seznámí nás stručně s programem zájezdu. Každé dvě až tři hodiny nezbytná hygienická zastávka, hraniční přechod Rozvadov, průjezd Německem směr Norimberk, Würzburg, Frankfurt nad Mohanem, Kolín nad Rýnem a Cáchy, hned za nimi přechod do Belgie a pak kolem měst Liége, Brusel a Gent do Brugg. Tam bychom si měli zítra odpoledne na několik hodin odpočinout od únavného sezení.

První zastávka je na parkovišti Rudná, kde nejen učiníme zadost svým hygienickým i jiným potřebám, ale kde také ti nevzdělanější z nás na vlastní oči shlédnou šlapky a pasáky při honbě za zaměstnáním. Po půl hodině pokračujeme k hraničnímu přechodu Rozvadov, většina z nás jen tak nalehko zatím podřimuje. Odbavení se obejde bez problémů. A teď už se rychle uložit ke spánku, abychom zítra byli alespoň trochu při síle. Usínáme. Je pravdou, že všichni v tomto ohledu neslaví stejné úspěchy. Někdo usne téměř okamžitě, jiní, méně úspěšní, tak činí za pomoci prášků na spaní, piva apod. Do páté hodiny ranní se autobusem rozléhá jen různě hlasité pochrupávání.

V pátek brzy ráno zastavujeme na jednom z perfektně vybavených dálničních parkovišť. Ti, kteří se z nepohodlného spaní vzpamatují rychleji, provedou již zde nezbytnou ranní hygienu, ostatní zvládnou jen to nejnutnější a opět se zaboří do sedadel, aby pokračovali ve spánku. Jen největší "čilouši" mají chuť na poněkud předčasnou snídani a pak na pozorování rychle se měnící krajiny za okny autobusu. Jim především jsou určena upozornění průvodce typu "právě teď přejíždíme most přes řeku Lahn a otevírá se nám překrásný pohled na středověké jádro města Limburg" nebo "míjíme jedno z největších německých měst Kolín nad Rýnem" apod. Většina autobusu je ochotna vnímat až po další zastávce kolem osmé hodiny. To se také rozhlížíme po obloze, poněkud neodborně hodnotíme stav počasí a pokoušíme se předpovědět, jaké počasí nám je dnes předurčeno. Při přejezdu Německem bylo většinou pod mrakem, občas pršelo, až prvotřídně lilo, místy se jen cudně ukázala modř oblohy.

Po deváté hodině přejíždíme německo - belgickou hranici. Tady už není vůbec žádná kontrola, tato skutečnost pochopitelně souvisí s politickými úmluvami západoevropských států. Průvodce nám tedy stručně představuje Belgii, oficiálně Belgické království. Následuje množství encyklopedických informací i zajímavostí, které se člověk často dozvídá jen obtížně. Téměř všichni vědí, že Belgie je konstituční monarchií, méně z nás si však uvědomuje, že relativně v nedávné době došlo po tragické události ke změně na belgickém trůně. Král Baudoin I., vládnoucí zemi od roku 1951, tragicky zahynul na španělském pobřeží a tak ho vystřídal Albert II. Bez zajímavosti není ani to, že v Belgii se vyskytuje větší množství tropických nemocí než v jiných evropských státech. Tuto skutečnost ovlivnilo to, že africké Belgické Kongo (dnešní rozporuplný Zair) patřilo dlouho Belgii a volně migrující lidé přinášeli do Belgie právě tyto nemoci.

A pak už z dálnice sledujeme belgické roviny, nekonečné pastviny, občas předělené kanály. Pasoucí se krávy, koně a někde dokonce i osli nám nevěnují ani tu nejmenší pozornost. Zahlédneme i typická cihlová stavení, z dálky nás zdraví obrysy velkých měst. Po 13. hodině , po dvaceti hodinách strávených v autobuse, vystupujeme na záchytném autobusovém parkovišti v Bruggách. Jediným pohledem zjišťujeme, že počasí je zase takové nijaké, že lze i ten nevítaný déšť očekávat. To nás však neodradí od procházky jedním z nejkrásnějších, nejstarších a nevím jakých ještě nej belgických měst, Brugg.

Při výkladu jeho dějin můžeme jako u mnoha dalších evropských států začít již tolikrát uplatněným "již staří Římané". Za jejich působení v těchto končinách se město nazývalo Municipium Brugense, ve 3. stol. se zde připomíná římský most. Po pádu římské říše se tudy přehnaly nejrůznější národnostní skupiny, nechyběli mezi nimi ani bojovní Vikingové. I po nespočetných válkách a následných požárech lidé svá obydlí postavili znovu. Od konce 11. století se Bruggy stávají hlavním městem flanderského vévodství a začíná jejich nebývalý rozkvět. Bohatství jim přinesl především obchod - ve 13. stol. se staly členem obchodního sdružení zvaného hanza - a vedle obchodu jim k rozkvětu pomohla i výroba sukna. Ruku v ruce s hospodářským rozkvětem šel i rozkvět umění. Vždyť komu by nic neříkala jména jako bratři van Eyckové, Memling atd. Jenže období rozvoje trvalo poměrně krátce, zhruba dvě století. Úpadek Brugg zavinily změněné přírodní podmínky. V 15. století se mořské rameno Zwin, díky němuž byly Bruggy také prosperujícím přístavem, zaneslo pískem, takže dnes leží město asi 15 km od moře. Jeho úlohu v mezinárodním obchodu převzaly Antverpy.

Naše procházka městem začíná u jezírka lásky, kde si dávají dostaveníčka milenci. Původně zde ale byl středověký vnitřní městský přístav. Propleteme se mezi čekajícími drožkami , míjíme stylovou restauraci a branou vstoupíme do areálu tzv. dvora bekyní. Do něho se dříve uchylovaly šlechtičny, které nechtěly přímo vstoupit do řádu, chtěly ale žít v klidu a oddat se modlitbám. Dnes budovy slouží klášteru svaté Elizabety.

O Bruggách je známo, že jsou městem na malebných kanálech. I my se o tom okamžitě přesvědčujeme. Kanál přecházíme u dvora bekyní, u kanálů zastavujeme i na mnoha dalších místech, ať už u špitálu sv. Jana, či při ulici Dyver apod. Kanály se utápějí většinou v zeleni, zrcadlí se v nich malebné domky a hlavně jejich vody brázdí čluny plně obsazené mávajícími turisty. Jejich vody také příjemně ochlazují někdy nesnesitelně horký vzduch. Přílišné teplo ale není to, co by nás dnes trápilo, a tak celkem v pohodě absolvujeme celou procházku.

Další zastávka patří již zmíněnému špitálu sv. Jana, románsko-gotické stavbě pocházející z přelomu 12.- 13. století. Není tedy divu, že patří k nejstarším stavbám ve městě. Odsud je to jen skok k jednomu z nejvýznamnějších městských kostelů, ke kostelu P. Marie. Tento gotický kostel stavěný ve 13.- 15. století se řadí k největším nejen ve městě, ale i v samotné Belgii. Jeho věž se zvedá do výše 122 m. V interiéru přitahují pozornost uměnímilovných turistů obrazy hned několika významných malířů a pak především Michelangelova socha Madony s dítětem. Toto dílo z karrarského mramoru bylo původně určeno pro chrám v italské Sieně, jedna z bruggských rodin ho však zakoupila pro chrám P. Marie.

Hned za chrámem P. Marie připoutá i naši pozornost palác Gruuthuse. Ten pochází z 2. poloviny 15. století a jméno dostal podle svého majitele. Majitel patřil k nejbohatším ve městě, protože měl výsadní právo na vaření a dochucování piva v tomto domě. Prostě pivo se pilo, pije a bezpochyby pít bude. A stejně tak se na něm bohatlo, bohatne a bohatnout bude. Projdeme půvabným zákoutím hned za palácem a vyjdeme na ulici Dyver. Zde věnujeme pohled věži druhého významného městského kostela, katedrály svatého Spasitele, jehož věž na nás vykukuje za městskou zástavbou, znovu se ocitneme u kanálu a mnozí z nás projdou i místní bleší trh. Na mostě nad kanálem jsme upozorněni na jedinou sochu, která ho zdobí. Připadá nám skutečně dost povědomá. Ano, je to socha našeho katolického světce Jana Nepomuckého. Co má Jan Nepomucký společného s Bruggami? Prý někteří tvrdí, že se zde narodil. Usmějeme se, vždyť zjistit pravdu je tak problematické.

Kolem mnoha obchodů a obchůdků se vším možným - pochopitelně i s neodmyslitelnými flanderskými krajkami - dorazíme na hlavní náměstí zvané Markt. Naše oči se okamžitě obracejí k věži zvané Belfried (hodinová věž), jejíž stavba byla zahájena ve 13. století a věž byla vystavěna do výšky 83 m. U ní stojí rozlehlá tržnice pocházející ze stejné doby jako Belfried. Štítové řemeslnické domy na protější straně náměstí září svou upraveností a barevností.

Několik nezbytných fotografických záběrů a honem za dalšími překvapeními. Kratičkou uličkou s neuvěřitelným množstvím obchůdků dojdeme na druhé významné náměstí, na tzv. Hradní náměstí. Název nemá náhodný, vždyť právě zde do r. 1434 stála rezidence flanderských knížat. Její existence byla však vystřídána jinými, neméně významnými budovami. Nachází se tu klasicistní Justiční palác i nejstarší belgická radnice z r. 1376, jejíž fasáda přímo přetéká množstvím plastik zachycujících biblické i historické scény. My tady můžeme sledovat i něco ze současnosti. Stejně jako u nás i zde se na radnici konají svatby. A jednu právě vidíme vycházet. Nevěsta, ženich, ostatní svatebčané. Na tom není ještě nic neobvyklého. Jenže. Po různých blahopřáních předjede sportovní porsche, řidič elegantně vystoupí, též popřeje novomanželům a předá klíče od nablýskaného automobilu. Nevěsta s ženichem nasednou a odjedou. Kolik asi z nás si nahlas či potichu říká, že takovýto svatební dar by si také dalo líbit.

Ale na Hradním náměstí je ještě jedna významná stavba. Je zde především bazilika svaté Krve. Podle legendy byla postavena pro uložení několika kapek Kristovy krve dovezené r. 1149 z křížové výpravy do Svaté země. Původní podobu si dochovala spodní kaple sv. Basila (též krypta), horní vlastní bazilika byla přestavěna pozdně goticky se vstupní renesanční lodžií. Při vstupu do kaple na vás dýchne zvláštní pocit. Je to jakási směsice zvědavosti a úcty k čemusi neznámému, až nadpozemskému. V prostoru vás obklopí šero, z něhož vystupuje vyvýšené místo. K němu po schůdcích přistupují věřící i zvědavci, aby si prohlédli kapku Kristovy krve. V ozdobném pouzdře je uložena ona relikvie - zlatá kapka. Věřící pouzdro políbí, církevní hodnostář, který u této relikvie sedí, pouzdro otře a může přistoupit další. Chvíli v tichosti postojíme a pak vyjdeme na náměstí prozářené odpoledním sluncem.

I když na nás pomalu padá únava, i když jsme alespoň v rychlosti viděli nejznámější památky Brugg, nevzdáváme se a vyrážíme až téměř na druhou stranu města, k městským hradbám a ke známým větrným mlýnům. Uličky vroubené cihlovými domy nás neomylně dovedou až na vytoužené místo. Projdeme kolem starobylé Křížové brány a vyšplháme na vršek s větrným mlýnem sv. Jana. Tam sebou pleskneme do trávy a slastně přivřeme oči. Před nimi nám probíhá obraz Brugg minulých i současných. Žili a žijí v nich lidé se svými problémy a doufejme, že i nadále žít budou. A že především budou pečovat o krásu svého města, aby i budoucí generace nebyly o všechnu tu krásu ochuzeny.

Po typicky české svačině se vracíme stejnou cestou zpět. Zatímco při cestě sem jsme zvedali své oči spíše k domům, teď naši pozornost poutají chodníky. Proč zrovna obyčejné chodníky? Přesněji řečeno místa na chodníku, kde na okraji vozovky je mřížka nad kanálem. Ač je to neuvěřitelné, na těchto místech je vždy na chodníku nakreslen obrys psa. Proč? Že by bylo takto označeno místo pro psí potřebu? Snad.

O půl sedmé jsme všichni vzorně shromážděni v autobuse a očekáváme poslední kilometry po belgické pevnině. Směřujeme do přímořských lázní a přístavního města Oostende na pobřeží Severního moře. Odsud má po půlnoci odjíždět ten "náš" trajekt do britského Ramsgate. Řidiči musí dodržet předepsanou osmihodinovou přestávku v jízdě a tak před naloděním na trajekt máme ještě dost času projít se po městě. Kolem hlavního městského kostela a spletí ulic se dostaneme na mořské pobřeží. Přesněji řečeno ocitneme se na promenádě Alberta I., která se nachází na koruně až 10 m vysoké ochranné hráze. Od moře fouká studený vítr, lidé se choulí do teplého oblečení a kdo může, hledá útočiště v některé ze stylových hospůdek nebo v příjemném teple hotelového pokoje. My scházíme na malou písečnou pláž, abychom si našli alespoň pár mušliček. Naši pozornost však vzápětí zaujmou dva psi, kteří se zde i se svými pány právě objevili. Jeden malý, druhý velký, oba různých plemen. Okamžitě ale spolu najdou společnou řeč. Tou řečí je hra. Obyčejná psí hra. S neskrývanou radostí se honí, jeden se snaží druhého doběhnout v tom pravém i přeneseném slova smyslu. Smějí se jejich páni, smějí se i diváci.

Další díly seriálu: Belgie a Velká Británie

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
Rubrika: Cestopisy
Seriál: Belgie a Velká Británie
Téma: Velká Británie
Názory k článku: celkem 1 (poslední 7.6.2006 19:12)
13.2.2006
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 15.92
Co je to karma a jak funguje?


Názory k článku

 NadpisVloženoAutor
? 7.6.2006 19:12 Anonym
Cestovatel
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist