nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Barevné Mexiko

Téma: Mexiko

mexiko03

Milý čtenáři, dovol abych Tě nazval přítelem a pozval Tě, abys mne doprovázel na cestu do minulosti, do říše vzpomínek. Posuňme čas zpět a vydejme se do daleké země, do které mne dovedla touha seznámit se s předkolumbovskými kulturami části Střední Ameriky.

Přistáli jsme, milý příteli, v Mexico City, v jednom z největších měst na světě, ve kterém snad již 20 milionů lidí bojuje o existenci.

Je prvý večer, jdeme ulicí, kolem zní cizí řeč, vše je jiné, tváře kolemjdoucích, občasné uniformy, na zemi sedící chlapec ,snad pěti, šestiletý, vyhrává na harmoniku a očima sleduje ještě mladší sestřičku, zda se snaží získat do napřažené dlaně almužnu. Vím, že za okamžik máme dojít na Zócalo, na veliké náměstí, do středu tohoto i někdejšího, aztéckého města. Před námi, na konci ulice De Mayo, ,ve které je náš hotel, nás vítá temná silueta katedrály. Náhle nám před očima zazáří explose barev.

Girlandy zlaté, zelené a červené, podtržené bílou. Barevné pásy, girlandy, kokardy, zvony a portréty. Zlaté zvony připomínající zvon svobody, který jednou za rok zazní z paláce z dob Cortésových. Včera se slavil státní svátek a výzdoba ještě zůstala - vítá i nás.

Všechny národy Mesoameriky milovaly barvy a já se chci pokusit vzdát této lásce hold. Pokusím se o to přesto, že mně byl vyměřen omezený čas k vnímáni a obdivu, avšak nesmírně více, než kdyby mi nebylo dopřáno nic.

Povedu Tě, milý příteli, když budeš ochoten mne následovat do minulosti s odleskem přítomnosti. Budeš mým mlčenlivým přítelem, ochotným naslouchat a zejména se snažit vidět totéž co já.

Je ráno, odcházíme opět na Zócalo, kde noční gejzíry barev ztratily svůj oslepující jas, pod kterým včera zmizely obrysy budov, jimi ozdobené. Paláce Zócala jsou ale stále více, než budovy reprezentující střed Mexico City, jsou kamennou historii. Jen katedrála je a byla monumentem bez barev.

Obrátíme se a vydáme se, milý příteli, po třídě Francisco Madero s očekáváním, odkud se vynoří posel ze spektra barev. Je tu - temně rudá stěna rámující před ní stojící kovové sochy mayských a aztéckých náčelníků. Důstojné postavy v nadživotní velikosti. Lesk kovu a rudé pozadí - nebyla by možná jiná volba barev, podtrhující vážný výraz tváří.

Musíme ale pokračovat, před námi probleskují jiné střípky barev. Na horizontu zeleň parku Alameda a blíže vlevo modro, bílo, žluté plošky - Casa de los Azulejos - domu právě letos 400 let starého, ze století ve kterém Cortés zničil barvami hýřící Tenochtitlán. Kdo ví, zda někdo spočítal, kolik barevných kachliček odívá několika poschoďový spíše palác než dům. Snad barvy jsou po čtyřech stech letech o něco málo světlejší, snad právě přitlumená modrá a žlutá jsou důstojná staletím, která prošla kolen od dob Aztéků po dnešek.

Rušná třída avenida Madero končí, zelený park Alamedo láká k posazení na lavičce, na trávníku nebo u fontány, ale ještě neusedáme, nejsme ještě unaveni.

Až za mořem, v daleké Itálii je kdesi lom, z jehož bílého mramoru vytvořili sochy velikáni tohoto uměni. Tam v Caraře byly vylámány bloky, dopraveny k moři, na mnoha lodích přepluly oceán a byly dopraveny až sem. Nic jiného, jen bílý mramor, bílá schodiště a bílý prostor kolem. Na bílém mramoru temné, kovové sochy a lucerny. Z bílého mramoru postavený Palacio de Bellas Artes - Palác krásných umění, secesní budova, které se váha mramoru stává osudnou, ponořila se již o 5 metrů do země. Není jedinou budovou, bořící se do země někdejšího aztéckého Tenochtitlánu, stojícího uprostřed jezera na bažinaté půdě.

Vstupujeme do paláce plného barev. Schodiště z barevných mramorů, skly oken proráží šípy barev a vzhůru po schodišti se blížíme k ochozům na jejichž stěnách slavní muralisté Orozco, Rivera, Siqueiros a Tamayo neponechali jediné místo volné, na které by nenanesli odstíny snad všech barev, které měla malířova paleta. Na freskách ožívá historie Mayů, Aztéků, dobývání Mexika Španěly i vize moderní doby. V paláci nám ještě nabídnou repliky sošek, masek, šperků, reprodukce a knihy. Také to je barevný svět, lákavý, jenom naše peněženky jsou poněkud útlé.

Více Ti nyní, milý příteli, nenabídnu. Snad venku pohled na hlavní poštu, palác připomínající architekturu Benátek. Posilníme se u pouličního stánku tortillou s ledvinkami a ostrou zeleninou a posedíme v parku Alamedo.

Až bude den končit vyjedeme do 43.poschodí asi nejvyšší budovy latinské Ameriky - Tore Latinoamericana. Budeme-li míti štěstí zakončíme dnešní putování za barvami zde. Opalizující opar smogu přikrývá dole milionové město. Barvy jsou z této výšky potlačené, budou se navracet s přibývajícím šerem. Skutečně se dole začaly objevovat žluté body světýlek, pak jako korálky náhrdelníku světla pouličních lamp, červenající se západ slunce se odrazil na celé ploše pod námi až k horám na obzoru. Sluneční kotouč žhne a již se dotýká obzoru. Zčervenal i daleký vršek Popocatepetlu, kontury budov dole již splývají a široké avenidy se změnily v proudy bílých a červených světel aut, tekoucí nepřetržitě, bílé a červené krvinky života velkoměsta. Den skončil.

Doufám, milý příteli, že včerejší den Tě uspokojil. Dnes věnujeme trochu pozornost barvám v životě někdejších obyvatel Mexika. Navštívíme Antropologické muzeum, které si získalo světovou pověst jak svými sbírkami, tak jejich uspořádáním. I když nejsme odborníky ve stavitelství a statice, usedneme u jezírka a budeme chvíli obdivovat obdélník střechy nad nádvořím. Veliká plocha střechy nad volným prostorem, podepřená. na vzdáleném okraji jediným sloupem, který prochází plochou střechy a jen v několika bodech je s ní spojen. Vše budí dojem, že se celá střecha volně vznáší v prostoru.

Bude-li to možné, ještě jednou se k mnoha památkám, sochám, reliéfům, maskám, ozdobám, obětním oltářům a dalším artefaktům mayských, aztéckých, olméckých a dalších kultur vrátíme. Dvakrát se zde dnes o něco déle zastavíme. Nejdříve u aztéckého tzv. Slunečního kamene, nebo Kalendáře. Bazaltový monolit 24 tun těžký, nízký, kruhový válec,o průměru 3,35 m. Vznikl v době, kdy vrcholil rozkvět říše Aztéků, zhruba 4 desítky let před příchodem Cortése. Několik set let ležel pohřben v troskách Tenochtitlánu a ztratil vše ze své původní barevné nádhery. Byl učiněn pokus přiblížit jeho někdejší, pravděpodobnou podobu. Zastavme se u jeho barevné repliky. Jasné, zářivé barvy, vycházející z barev peří papoušků, motýlích křídel, modrých tyrkysů a zlatožlutého jantaru. Nechme stranou výsledky vědeckého bádáni o přesnosti aztéckého kalendáře a nechme se unášet okouzlením z této barevné mozaiky, barevnější, než dětská stavebnice. Musela tenkrát vyvolávat radostné pocity při pohledu na tento záznam běžícího času.

Teotihuacán - Místo bohů. Zde v muzeu nacházíme barevnou rekonstrukci části pyramidy Quetzálcóatla, boha opeřeného hada, ozdobeného barevným peřím a lvím nákrčníkem. Nejen had sám, ale zejména barvy působily na věřící vzývající boha ztělesněného opeřeným hadem. Obarvený byl i celý chrám, stupně pyramidy, reliéfy, sochařská výzdoba připomínající gotické chrliče. Vše převážně červené. Měla snad červeň připomínat krev tisíců, obětovaných bohu slunce? Máš, milý příteli, jinou představu?

Červené stěny obytného paláce byly zbaveny této tíhy. Na červený podklad vykouzlil malíř světlé trsy keřů a květin, zachycené lehce, nadýchnutě, vyvolávající představu jejich pohybů ve vánku, veselí a radosti ze života. Mezi tyto stěny neměl pronikat duch lidských obětí, mezi nimi pulzoval život a ozýval se smích. Bylo to místo lidských radovánek a rozkoší.

Dnes, milý příteli, muzeum opustíme, pokusíme se sem vrátit po návratu z cesty na jih, na Yucatán.

Putování za barvami dnes zakončíme v katedrále na Zócalu, v největším chrámu tohoto kontinentu, postaveným v roce 1573 z příkazu španělského, katolického veličenstva Filipa II., z trosek Tenochtitlánu.

Ptáš se, můj příteli, jakou hru barev budu moci v šeru katedrály nabídnout? Něco nového, nebo jen barevná okna, zasklenou růžici nad vchodem či barevné oleje obrazů, tedy nic nového. Omyl, nabídnu Ti velké překvapení, nečekaný pohled, dosud nevídaný. Také katedrála se zdá ponořovat se do kdysi močálovité půdy hlavního města Aztéků. Od vchodu nás nevítá pohled do prostoru našich katedrál, ve kterých pohled letí vzhůru po pilířích do kopule s hlavou zvrácenou. Zde nikoli. Tvé kroky zastaví prvý oltář uzavírající čelní prostor a pohled vzhůru uvízne v mřížoví zelených trubek lešení, které vyplňují všechny volné prostory, podchody do sousedních lodí a končící kdesi pod kopulí. Mýlíš se, milý příteli. Katedrála se neopravuje, zelená síť trubek katedrálu podpírá, drží pohromadě aby se nezřítila při příštím, velkém zemětřesení, které městu neustále hrozí. Za sklem zavěšená olovnice stále zachycuje, jak se katedrála naklání. A nebezpečí číhá, vždyť nedaleko stoupá k obloze dým z kráteru Popokatepetlu.

Ptáš se opět, milý příteli, kde je zde v tomto šeru a změti trubek slíbené barevné kouzlo?

Chrám se začíná plnit věřícími, místa v lavicích před prvním oltářem jsou téměř obsazena. Nám budou stačit místa na okraji řady, možná že nebudeme chtít zůstat na celou mši. Oltář před námi je vysoký, churiguereskní styl je bohatě členitý, sochy a pilíře vystupují z pozadí, Před oltářem plápolají plamínky svíček a spoře ozařují oltář s kovovými odlesky. Ozývá se zvonění, přichází kněz s ministranty a před tím tiše preludující varhany se plně rozezní. Náhle nás oslňuje záře. Celý, vysoký oltář je zalit světlem reflektorů. Celý zlatý, pokryt tímto kovem pocházejícím z aztéckých, královských pokladů. Nemůže býti v katedrále nic působivějšího, než toto množství zlata, pokrývající celou stěnu vysokého oltáře. Září jako hrána do ráje a věřící klečí dole u jeho paty,aniž by vzpomněli, že toto zlato kdysi sloužilo jiným, pohanským bohům, že oltář vznikl díky zručným rukám indiánských řezbářů, kteří ještě nezapomněli na předchozí božstva, než jim Španělé vnutili boha jediného.

Můj milý příteli, můžeme dnes již jen uvažovat o tom, jaký běh dějin se odehrál zde na místě na kterém stojí katedrála, vévodící na jedné straně Zócalu, tam, kde byl střed Tenochtitlánu, ve kterém Montezuma II. přátelsky přijal Cortése. To by ale byla jiná kapitola. Pro nás dnešní barevný den končí. Odejdeme nyní do našeho hotýlku Rioja v ulici De Mayo. Zítra ráno odjíždíme na jih směr Yucatán, přes který se přehnal ničivý uragán.

Nepřijeli jsme jen za barvami, cílem naší cesty je navštívit i místa, která již svoji barevnou výzdobu ztratila a jsou dnes kamennými pomníky slávy zaniklých kultur a říší Mesoameriky. Pyramidy, paláce a stavby doslova vyrvané z objetí pralesa, který je před mnoha lety pohltil.

Ještě i dnes obklopuje pralesní zeleň a močál obří hlavy Olméků a místy zazáří nám neznámý květ popínavé rostliny. Jiskřivá červeň v moři zeleně, pak květ fialový a žlutý, podobají se motýlům a lákají kolibříky a hmyz. Navštívili jsme, milý příteli, několik míst, která nám neposkytla látku k naší úvaze. Barvy z nich čas odvál. Nejsou proto méně významná, ba naopak, jsou jedněmi z nejvýznamnějších památníků předkolumbovských kultur. Vyrvány pralesu svědčí dnes o vysokém stupni rozvoje mayských říší. Vznikly pozoruhodné stavby, pyramidy, chrámy, reliéfy, ornamenty, sochy a kultovní předměty. Nezůstalo téměř nic z oděvů vládců a kněží, tím méně obyčejných lidí.

Dnešní indiánští umělci a řemeslníci jsou velmi zruční. Stříbro, jantar, obsidián, polodrahokamy a textilní vlákna zpracovávají obdivuhodně. Šperky, sošky, náhrdelníky, náramky, opasky, koberečky, halenky a na nich tytéž vzory, jaké se používaly před staletími a jaké jsme spatřili na zdech chrámů. Popusťme uzdu fantazii a přenesme barvy, které indiánské ženy s citem sladily, upletly opasek či náramek, utkaly přehoz nebo koberec a přenesme tyto barvy na kamenné mozaiky a zdi mayských staveb. Pak bychom asi spatřili jak barevný byl tehdá svět mayských měst. Máš-li, milý příteli, tolik fantazie, oživ tyto mrtvé památníky postavami mayů, kteří tolik milovali barvy.

Něco z té barevné krásy poputuje a námi do daleké Evropy. Jantarový náhrdelník, barevný opasek, přívěsek z tygřího oka a stříbrný prstýnek s polodrahokamy. My budeme zítra pokračovat, cílem je karibská oblast. Karibik, to zní, milý příteli, romantickou dálkou. Vyvolává to představu bílých pláží, blankytného nebe, palem, modrozeleného moře a jachet s bílými plachtami. A vidíš, milý příteli, moře je skutečně modrozelené, písčitá pláž žlutobílá, palmy poskytují stín, bez kterého by nebylo možné na pláži zůstat. Slunce Karibiku je nemilosrdné, neopaluje ale spaluje kůži během několika minut. Barevná paleta zde nehýří, na to musíme počkat do chvíle, až sluneční kotouč klesne k obzoru. V těch chvílích žhne rudě, nízké mraky odrazí sluneční žár a zčervenají do barvy roztaveného železa. Červená mění své odstíny, je to úžas budící variace na téma rudě zapadajícího slunce, které se ponořuje do vod oceánu. Přistup ke mně, milý příteli, z tohoto místa bude mezi Tebou a rudým kotoučem černý vějíř palmové větve. Den končí, slunce se utápí v moři a my později se zahledíme do hlubokého temna oblohy, na které zde září mnohem více hvězd, než u nás doma.

Nepřijeli jsme ale z daleké země až sem, abychom odpočívali na pláži ve stínu palmy. Vydáme se, milý příteli, po strmých útesech na mořem k dominantě, k pevnosti či paláci z bílého kamene. Cestou překvapujeme zeleného leguána, který zvolna zmizí v porostu.

Tulum, mayská pevnost, někdejší obchodní centrum a město, jehož vznik nelze přesně určit, bylo budováno v 7. až 13. století uvnitř vysoké zdi z balvanů. Ta dodnes svědčí o nutnosti chránit kdysi Tulum proti nájezdům nepřátel. Žilo, bohatlo a dokazovalo svoji moc a význam výstavností budov, paláců a pevnosti vysoko na útesu nad mořem. V plné kráse je spatřil r. 1518 španělský velitel výpravy, plující kolem. Pevnost nad mořen vzbudila úctu Španělů, netroufli si město dobýt a velitel Juan de Grijalva napsal do lodního denníku. "Pevnost a budovy, natřené červeně, bíle a modře připomínají krásou a výstavnosti španělskou Sevillu".

Dnes těžko hledáme i malou barevnou plošku na kamenech toho, co zůstalo zachováno. Dole pod pevností, mezi vykopávkami rostou keře obsypané rudými květy. Podívej se příteli, jsou zde tytéž barvy, které spatřili Španělé. Rudé a červené květy, modrá obloha a nadýchaná bílá oblaka.

Nikam dnes nespěcháme, můžeme se posadit, několik málo turistů nás nebude rušit. Můžeme se posadit a pokusit se přenášet barvy květů a oblohy na stěny paláce nad modrozeleným mořem dole pod útesy. Časně ráno se s mořem rozloučíme.

Říkáš, milý příteli, že barev bylo na naší cestě již dost, že zde by bylo násilné mluvit o odstínech pralesa, přes jehož vršky můžeme hledět do dálky na všechny strany, z vrcholu mayské pyramidy. Říkáš, že přirozené jsou pestré barvy papoušků, sedících netečně v kleci, zbavených radosti z volnosti.

Máš pravdu, barvy jsou kolem nás neustále, zde i doma a důležité je jen jak citlivě je vnímáme a co nám říkají. Já jsem přitom sliboval cosi navíc.

Dovol mi proto malé ohlédnutí zpět do měst, kterými jsme projížděli. Ohlédnutí za kopulemi chrámů, pokrytých mozaikami keramických dlaždic. Náš zrak nepřitáhly zářivé barvy, byly spíše tlumené, důstojné. Překvapilo nás vidět mozaiky jinde, než pod našima nohama nebo na stěnách či vnitřku kopulí muslimských mešit.

Je ale jedno místo, plné barev, kterého Té na našem barevném putování zejména zde na jihu, nemohu ušetřit. Jsou to trhy, na které přijíždí zemědělci, řemeslníci a domorodci z širého okolí, nabízet i kupovat a mnohdy i vykonat pouť ke svatým. Tyto trhy jsou vždy přepestrá paleta a pokaždé jiná. Hromady ovoce a zeleniny, pomerančů, banánů, ořechů, oříšků, rajských jablek, sladkostí, hnědé i zdobené keramiky a nevídaného množství pestrého textilu, šátků, pásů, pokrývek, ubrusů, koberečků, sukní, halen a klobouků. Dle barev oděvů, klobouků a přehozů lze zjistit i kmenovou příslušnost přítomných Indiánů. Na to ale nejsme odborníci. Projdeme zato všechna tržiště v místech, ve kterých zastavíme a budeme se opět podivovat tomu, kolik odstínů má každá z barev, kterými tyto trhy až marnotratně hýří .

Můžeme se, milý příteli, uchýlit před palčivým sluncem a vedrem na chvíli do nedalekého kostelíka. Ani zde neunikáme indiánské zálibě v barvách. Všichni hodní svatí, včetně Krista na kříži nad oltářem jsou oděni dle představ Indiánů. Z Kristových boků splývá barevná suknice, hřeby v dlani zakrývá barevná kokarda ze které visí barevné stužky. Oděni jsou i ostatní svatí, Panna Maria, svatý s černou tváří, barvy kolem dokola. Několik soch svatých, neoděných, které jsme v jednom kostelíku spatřili v koutku, měli snad býti svatí, kteří nevyslyšeli prosby věřících.

Přiznávám se Ti, milý příteli, že nerad opouštím Yucatán, Indiány ze státu Campeche a Chiapas. Je to loučení definitivní i když současně splněný sen.

Zdá se mi, že Tvá pozornost ochabuje. Máš pravdu, i od dobrého je nutné si odpočinout, pro naše oči bylo barev tolik, že jsme téměř přestávali poznávat, co ještě stojí za pozornost.

Budeme proto chvíli přemítat a hovořit o dávných, zaniklých. kulturách Olméků, Mayů a Aztéků. Můžeme jíti ještě hlouběji do minulost. Půl tisíciletí před naším letopočtem začalo vznikat největší ceremoniální centrum této oblasti. V či mysli se tenkrát zrodila myšlenka právě z této hory a žádné jiné odstranit její vrchol, vytvořit prostranství větší, než náměstí velkých, moderních měst a na ploše šesti čtverečních kilometrů. začít budovat monumentální, stupňovité stavby, chrámy a paláce. Kdo byli tehdejší geniální jedinci, architekti, stavitelé a umělci, kteří rozhodli o tom, na kterém místě má ten či onen monument stát, aby nebyl narušen harmonický dojem celku. Bez technických pomůcek, počítačů, projektů a konkursů vybudovali stavby, které přežily dva a půl tisíce let a další staletí zde budou dokazovat sílu a schopnosti ducha těch které dnes nazýváme Zapotéky a toto místo Monte Albán – Bílá Hora.

Vydej se nyní sám mezi tehdejší paláce, observatoř, hřiště, hrobky a pátrej. Můžeš postát u zdi zdobené reliéfy lidských postav v pohybu a můžeš uvažovat, zda znázorňují tanečníky, nebo zmučené válečné zajatce - takové jsou dohady. Jaká je Tvá představivost? Jsou Tvé pocity zde radostné, nebo pohled na kamenné památníky vy volává spíš smutek nad pomíjejícností někdejší slávy. Stíny se prodlužují, kamenné stavby jsou temné, poslední návštěvníci odcházejí a čas již dávno odvál životy králů, kněží i lidu. Monte Albán je mrtvý pomník, i my se s ním musíme rozloučit to je náš denní úděl, přijít, obdivovat se a odejít navždy.

Nelučme se smutně, mám pro Tebe, milý příteli, i zde překvapení. Vystupme spolu po vysokých stupních na jeden z těch záhadných monumentů. Neboj se, přistup ke mně až na okraj terasy a pohleď dolů. Tam stojí strom a pohled na něj je odměnou za to, že jsi nelitoval námahy a ještě jednou vystoupal až sen. Košatý strom není jen zelený, celá koruna je obsypána trsy oranžových květů. Je to barevný výkřik do posmutnělého, již šerem zahaleného Monte Albénu.

Ráno odjíždíme dále na sever, trochu ponuré zakončení včerejšího dne ještě nevyprchalo, ještě nás v myšlenkách provází úvahy o minulosti Monte Albánu. Nechci rušit Tvé přemítání a počkám, než uzřím v Tvých očích otázku. Vím, zvědavost přece jen zvítězí a Ty víš, že mám připraveno další překvapení, třebas nebarevné. Ano, mám a jeho jméno je tajemné, opět jako by se vynořilo z mlhavé dálky dávných století - Teotihuacán.

Dovol mi, milý příteli, býti na chvíli kouzelníkem. Podávám Ti číši, piješ a souhlasíš, abych Ti zavázal oči. Nápoj Tě omamuje a já Tě jako ve snu vynáším kamsi vysoko, na vrchol, který není skálou ale obětištěm, nám již neznámých božstev. Snímám Ti z oči roušku a poskytuji Ti pohled vskutku dosud nevídaný. Vynesl jsem Tě na vrchol Pyramidy Slunce. Hluboko pod Tebou se rozprostírá Město bohů. Tak nazvali dvě řady stupňovitých staveb a dvě pyramidy Aztékové. V době jejich příchodu bylo toto ceremoniální město pět set let opuštěno. Nikdo neví, kdo tyto monumenty vybudoval. Chrámy, paláce, obětiště po obou stranách široké Svaté cesty s pyramidou v čele. Nikdo jiný než bohové, jak se Aztékové domnívali, nebyl schopen postavit vše to, co je pod Tebou. A je to jen zlomek, náznak někdejšího, životem kypícího místa, jakoby postaveného obry z jiné planety, kteří sem přilétli těžit vzácný obsidián.

Čtu v Tvých očích výčitku. Omlouvám se, nebudu citovat průvodce, naše putování by nás mělo zavést na cestičky, na kterých je nutné objevovat. Vraťme se proto dolů, mezi chrámy a pyramidy. Na jejich úpatí se staneme pokornými poutníky mezi obřími stavbami.

Je neděle, rodiny s dětmi se vydaly na výlet a obsypaly svah Pyramidy Slunce jako barevní mravenečci. Široká řeka všech barev se vlní vzhůru a tentýž proud teče zpět. Jako by se těm poutníkům mělo dostat odpuštění na vrcholu pyramidy.

My ale putujeme dále, spíše za tichem, kde by nás nerušily zástupy. Nemohu Tě příteli ani zde zklamat, mám v záloze jedno překvapení. V Chrámu jaguára se posadíme na stupně v patiu. Přemítejme, zda to byl chrám, obydlí kněze či královský letohrádek. Zbytky červené na stěnách by mohly svědčit o tom, že to zde nebylo prostředí ponuré, spíše naopak. Tvoji pozornost přilákaly reliéfy s hlavami ptačího dravce. Ne ve všech jamkách dravčích očí zanechaly nenechavé ruce návštěvníků temně zelené kotoučky z obsidiánu. Ty zbylé hledí na nás, stejně jako hleděly na postavy před mnoha sty léty. Kdyby tyto obsidiánové oči mohly, vypověděly by jednu z nejdelších historek z dávných dějin obyvatel Teotihuacánu.

Doufejme, že sem budou přicházet pouze lidé moudři a nevylámou z očních jamek dravců poslední kotoučky obsidiánu. Pak by se i toto místo stalo zcela mrtvým, bez zelených záblesků světel z očí - zůstaly by jen kamenné památníky bez náznaků života.

Toto bylo mé poslední překvapení na cestě. Zítra nás opět pohltí velkoměsto a otevře Ti další kapitolu. Mexiko City, kolem nás zní jazyk, kterému nerozumíme a tak se odsuzujeme sami do role němého. To mi ale nezabrání, abych Tě nezavedl do míst, která jsem Ti slíbil.

Již jsem Ti vyprávěl o několika poschoďové budově bez oken. Těžko bychom ji mezi mnoha jinými v univerzitním městě hledali. Ochotný student se nás ujímá, provází spletí cest, parky mezi budovami, bez jeho pomoci bychom bloudili. Konečně, budova známá nám z pohledů se před námi koupe v jezírku a nám se představuje ve dvojí podobě. Reálná tvář, bohužel bez jasného nebe a slunečního jasu nad námi, nejiskří barvami tisíců kamínků mozaiky, pokrývající ji celou, bez jediného volného místa bez barev. Druhá tvář je odleskem ve vodě jezírka. Koupe se mírně zvlněná, stojí v nebesky šedé hladině na hlavě - jako stál na hlavě z porculánu malý pavilon pana Li Po - vzpomínáš?

Budeme čekat, oblaka by se mohla aspoň na pár minut otevřít a slunce by mohlo vyslat své paprsky na stěnu, na které soupeří pan Kopernikus s Ptolemaiem o nadvládu na nazírání na vesmír. Obejděme zatím, milý příteli,knihovnu kolem dokola. Juan O’Gormann patři mezi kouzelníky a uměl si s barvami mozaiky pohrát. Máme dost času a,můžeme obdivovat umělcovu fantazii na mozaice Mexika v době předkolumbovské, na opačné straně budovy. Odpustíme mu i motiv komunizmu, s kterým Mexiko v minulosti koketovalo.

Zdá se, že čekáme marně, slunce jen mírně proráží oblaka a nám nezbývá, než se spokojit s tím co je. Jen studentkám v černých pláštěnkách a čtyřrohých čapkách se střapci nedostatek sluneční záře nevadí. Přibarvují si rty, prohlíží v zrcadle, smějí a nezaznamenaly, že se staly kořistí mého objektivu.

Provedu Tě dnes ještě po Pasco de la Reforma, reprezentativní třídě tohoto megalopolis. Barevné fasády moderních budov i celé stěny ze skla, podél alej klasických soch postav i železný, celý žlutě natřený abstraktní výtvor tohoto století. Unaveni, s plněnou tortillou v ruce se posadíme na lavičku v parku Alameda. Zítra si prohodíme přítomnost s minulostí.

Minulost má jméno Xochimilco. Vyslov to jméno několikrát a budeš míti dojem, že se Ti rozpouští na jazyku. Někdejší aztécké plovoucí zahrady, zásobující Tenochtitlán květinami.

Ptáš se, milý příteli, co mimořádného a barevného Ti mohu ještě dnes nabídnout, mluvím-li o době dávno minulé. Pestré květy by asi nebyly nic neobyčejného. Máš pravdu, za květy by nebylo nutné jezdit tak daleko. Sám ale nevím, zda nalezneme to co hledám, když jsme oba němí a rukama se zeptat neumíme. Ale jako vždy máme štěstí. V postraní ulici se objevuje přístaviště a nepředstavitelně barevné lodě připomínající trochu veliké gondoly. Čluny modré, červené a žluté s klenutou střechou, stejně barevnou. Na každý lze vstoupit pouze branou s květinovými a geometrickými ornamenty, jménem lodi a ozdobami v národních barvách, zelené, bílé a červené. Zdá se, že národní barvy mají ve výzdobě dominantní místo. Bohužel je všední den, mexické rodiny přijedou s dětmi až v neděli a lodě pak vyplují po kanálech. Dnes všechny kotví bez posádek, nedohlédáme na jejich konec, vidíme jen desítky lodí do ohbí kanálu. Můžeme jen snít, jak asi vyhlíží veselý weekend za zvuků mexické hudby na kanálech Xochimilca. Kdybychom se na chvíli mohli v neděli podívat na kanál z dálky, mohli bychom považovat čluny za kytice květů a barevné věnce vhozené do kanálu.

Dnes budeme míti čas zajít koncem dne za Zócalo. Z Cortésova, dnes vládního paláce vypochodují úderem šesté hodiny vojenské útvary, bubeníci a trubači. Barvy uniforem jsou tlumené a jediné co zazáří ve větru je veliká státní vlajka zeleno, bílá, červená s aztéckým symbolem, orlem s hadem v zobáku a sedícím na kaktusu. Červený západ slunce je zkryt za domy a jen jeho odlesky na mračnech nad námi napovídají a hře barev nad obzorem.

Milý příteli, jsem unavený a láká mne posezení v katedrále, skrýt se někde v šerém koutku a zaposlouchat se do tichých zvuků varhan.

Náš pobyt se chýlí ke konci. Vydáme se proto dnes na pouť za jinou září. Ne, mýlíš se příteli, nezapomněl jsem připojit "barevnou". Není jen záře to co vidíme, je i jiná, vnitřní a té dnes vzdáme hold i náš obdiv.

Přivedl jsem Tě sem, na veliké prostranství, na které lidé přicházejí s myslí obrácenou jediným směrem. Někteří klekají, po kolenou se sunou vpřed, jejich rty se pohybují a pravou rukou se křižují. Někteří již dosáhli vchodu a uvnitř pokračují po kolenou směrem k obrazu na protější stěně. Přivedl jsem Tě k bazilice Naší Paní Quadelupské, nejsvětější Panny Marie celé latinskoamerické oblasti. Jako indiánská princezna se zjevila v r.1531 indiánskému chlapci, její obraz v zářícím oválu se otiskl na chlapcův přehoz a ten visí na čelní straně kruhovitého chrámu. Nekárej mne příteli, odkládám čtení z průvodce a projděme se chrámem. Po stranách oltáře zasedli do vysokých rudých křesel kněží v zelených pláštích. Mši slouží kněz v bílém, z kopule zavěšené trsy světel září žlutě a zeleně. Oltářní stůl stříbřitě bílý a bokem dřevěný kříž s Kristem. Všemu v pozadí vévodí stěna z dřevěné mozaiky a na ní, nad i hlavami kněží obraz Naší Paní Quadelupské. Vlevo barevné vlajky, vpravo píšťaly varhan.

Zde ale není místo pro úvahu o barvách. Ty jsou zde jen jako zcela samozřejmá součást života věřících. Barvy baziliky se slévají do magické záře prostupující mysl a srdce poutníků. Zamysleme se i my, návštěvníci z daleké země, třebas nevyznávající ---. Jaká nesmírná síla víry sem přivádí věřící, mnohé zdaleka, aby zde přijali posilu z poselství, které zde prozařuje prostor baziliky. Pocítil jsi, můj příteli, závan jiné časomíry, než té která nás venku pohání z místa na místo? Snad se i Tvé myšlenky uvnitř chrámu aspoň na chvíli obrátily jiným směrem. Vzdejme dík…

Vzpomínáš, prvé okamžiky zde na Zócalu s barevnými girlandami?

Poslední noc v hotelu Rioja a snídaně v malé kavárně s výborným pečivem naproti. Dnes již nikam nepojedeme, zůstaneme zde na Zócalu. Již přišly obě skupinky indiánských tanečníků. Převlékají se do sukének, ozdob z peří, čelenek, kolem kotníků zvonečky a na těle dlouhá ptačí péra. Kdo ví, do jaké míry se jejich ústroj a ozdoby podobají aztéckým. Přichází turisté, zaznívá bubínek a kruh Indiánů se dává do tance. Ne k poctě bohů, ne s žádosti o bohatou úrodu, úspěšný lov nebo vítězství v boji. V jejich tvářích se neznačí extase, tančí pro peníze. Není zde Cortés ani katoličtí mniši, nikdo jim nebrání v pohanském projevu. Tančí, podupávají, kruh těl se stahuje do středu a opět rozevírá. Jsou vytrvalí, tančí zde denně, dlouhé hodiny. Život není v této zemi lehký a tito tanečnici subtilních postav možná nic jiného neumí.

Závan větru přivál vůni koření. Dva muži, jeden mladý a druhý šedovlasý a jedna žena, každý v ruce kalich ze kterého stoupá modrošedý dým. Zájemci o podkouření stojí ve třech řadách, muži, ženy všech věků, prvý ruce sepjaté v jamku, kolem nich. obchází muž či žena s kalichem. Podkuřují kolem hlavy, těla, z obou stran, za několik minut je ceremoniál u konce, podkouřený zaplatí a nastupuje další. Ano, můj příteli, jsme ve velkoměstě a ve 20. století, jenom nevíme, proč bychom se měli nechat podkouřit.

Zajisté jsi zvědavý, co jsem Ti připravil na samý konec našeho barevného putování. Doufám, že Tě nezklamu tam, kam Tě zavedu nebude o barvy nouze. Naopak, bude to opět gejzír, výbuch barev, opět všech odstínů, jaké umí malíř na své paletě vykouzlit. Zvu Tě do Palacio Nacional, postaveného Cortésem na troskách paláce Montezuny II. Ano, již končím s historií. Ozbrojená stráž nás vpouští do paláce, z dvorany vyjdeme po širokém schodišti do druhého poschodí a slíbené překvapení začíná. Při pravé straně arkády s pohledem do nádvoří. Na stěnách levé strany paláce, na ploše několika set čtverečních metrů fresky s epopejí mexického lidu a jeho boje za osvobození. Mám se zde znova vybavuje co vše jsme na naší cestě poznali, od neznámých budovatelů Teotihuacánu, mayských měst na Yucatánu, aztéckou slávu Tenochtitlánu, příchod Cortése a španělských mnichů, zničení aztécké kultury, zboření tohoto města, příchod křesťanství až po boj mexického lidu za národní samostatnost.

Zdá se mi, milý příteli, že váháš co obdivovat a nad čím se zamyslet. Malířově fantazii, zástupům postav, palácům a chrámů.m v pozadí, pestrosti barev či historickému odkazu. Máš pravdu, k těmto freskám by také bylo nutné se vracet, vše nelze postihnout najednou. Vždyť slavný Diego Rivera se svými pomocníky maloval tyto fresky plných 16 let, než mohl v roce 1945 říci - je hotovo.

Naše putování barevným Mexikem končí, nerad se s Tebou loučím. Omlouvám se Ti, pokud jsem byl někdy nudným průvodce, mé oči hledí na tento svět dlouho a má mysl je někdy zatížena věkem. Snažil jsem se ale, abych Tě upoutal a děkuji Ti, že jsi mi naslouchal.

Buď zdráv a snad se někdy opět setkáme.

Na den sv. artina, 11. listopadu A.D.1996

Redakce se omlouvá za horší kvalitu snímků. Časem se snad přeskenují...

Další díly seriálu: Dopisy příteli

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
27.4.2006
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 21.76
Co je to karma a jak funguje?


Galerie k článku

mexiko19
mexiko19
mexiko18
mexiko18
mexiko17
mexiko17
mexiko16
mexiko16
mexiko15
mexiko15
mexiko14
mexiko14
Fotogalerie k článku Barevné Mexiko
Zobrazit všechny obrázky — celkem 19 obrázků
Cestovatel
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist