nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Banda Aceh 5/5

Večer pak přišlo to, co se muselo jednoho dne stát. Opouštíme Banda Aceh. Rozloučíme se s Fitri, u které nás ubytoval „Strýček“, muž, který si tak sám říká a je snad největším dealerem marihuany a piva v Banda Acehu, kde vládne prohibice, a slibujeme jí, že pokud se do Banda Acehu opět někdy vrátíme, tak ji budeme kontaktovat. Ujdeme s batohy asi dvě stě metrů na křižovatku, kde máme v plánu mávnout na labi labi, ale aniž bychom nějak mávali či dávali najevo, že potřebujeme rychle někam jet, zastaví nám Rahmat a ptá se, kam potřebujme. Když mu povíme o směru naší jízdy, tedy autobusovém nádraží a důvodu, proč tam jedeme, nabídne nám, že nás odveze. Někdy mám z takových nabídek nepříjemný pocit, protože stále čekám, co za to onen dobrodinec bude chtít, ale v tomto případě mám opravdový pocit, že nám chce pouze pomoci. Na nádraží jsme ani ne za pět minut. Má intuice nezklamala. Rahmat nám chtěl opravdu jen pomoci a jako by říci: „Vzpomínejte na Banda Aceh jen v dobrém.“ A to my budeme.

Půl hodiny poté už vyráží náš bus do Medanu, který jsme si tak nějak neoblíbili. Jsme v něm deset hodin nato. Ve městě je ještě stále tma. No bodejť by ne, v šest hodin ráno. Rychle se ztrácíme z dosahu malého autobusového nádraží. Řidiči rikš by nám nedali vůbec čas na to, abychom se zorientovali v mapě a vydali se směr jiné nádraží, odkud ještě dnes pojedeme do Bukit Lawang, ležící asi sto kilometrů od Medanu, pozorovat orangutany v centru, které jim pomáhá s návratem do volné přírody poté, co je jako své domácí mazlíčky opustili jejich majitelé. To ještě netušíme, že namísto nich pak budeme každý den z terasy našeho hostelu sledovat dělníky, jak na protějším svahu staví novou vesnici. Přes tu původní se totiž 2. listopadu 2003 přehnala rozvodněná řeka a ves zničila. Lidé říkají, že to byla největší přírodní katastrofa na Sumatře před tsunami za poslední desítky let, zahynulo při ní několik stovek obyvatel. Na to, aby všichni nalezli nový domov, je potřeba postavit tři sta padesát čtyři domů. Zatím jich stojí něco přes polovinu. A kde se postaví ty ostatní, zatím nikdo neví. Ani indonéská vláda, která dle místních stále jen slibuje a skutek utek. A dokud nebudou stát všechny domy, nebude se losovat o to, kdo který dostane, takže zatím bydlet v novém nebude nikdo. Všichni říkají, že je to tím, že se na Bukit Lawang zapomnělo. A to už mnohem dříve, než postihla Aceh prosincová katastrofa. Co se týče jí, tak v nápravě škod po ničivých vlnách se naštěstí neangažuje pouze indonéská vláda, ale též nespočet organizací z celého světa. Však jde o mnohem více než „pouze“ postavit tři sta padesát čtyři domů. Nicméně pravdou zůstává, že i v tomto případě je osud provincie v rukou indonéské vlády, protože devatenáct měsíců před tsunami zde bylo vyhlášené stanné právo. Takže nejen zahraniční pracovníci, ale i místní obyvatelé čekají, co vláda udělá s tím, že se v území, které měla ještě nedávno zcela pod kontrolou, pohybuje nespočet pro ni neznámých lidí.

O tom, co jsme zažili a viděli v Bukit Lawang, jsem pak napsal reportáž do časopisu Koktejl. Nebyla však nikdy otištěna, takže ji přikládám alespoň tady, ať se dozvíte něco více o tom, že

Není nad vlastnoručně vyřezané sošky

Do Bukit Lawang na indonéském ostrově Sumatra jsme přijeli obdivovat orangutany. Dostali jsme tu spoustu nabídek na vícedenní výlety do džungle s pozorováním volně žijících orangutanů i s raftingem na duších z náklaďáku po řece při cestě zpátky. Tyto nabídky jsme všechny odmítli. Ale ne tak tu, kterou nám nabídla Siti. Jen tak jako mimochodem se při prodeji talismanů zmínila o tom, že by nás její muž mohl naučit vyřezávat dřevěné sošky.

Tomu jsme neodolali a navečer přišli navštívit Siti a jejího muže Jansena k nim domů. Při pomalém popíjení čaje nám Jansen dává přednášku o poslání a historii dřevěných sošek. S tím souvisí i vědní obory jako je historie a geografie. Jansen je člověk sečtělý a scestovalý a je zřejmé, že musí být skvělý učitel. A to nejenom řezbářství, kterému se dle jeho slov učil sám, pouze základy odkoukal od svého otce. Bereme si den na rozmyšlenou, protože kurz není pro naši kapsu zrovna nejlevnější a navíc jsme chtěli Bukit Lawang co nevidět opustit. Ale kdo by si nechal ujít takovou příležitost? V pondělí ráno Jansenovi oznamujeme, že má dva nové žáky. Druhý den se s ním potkáváme před naším guesthousem, ze kterého to máme do naší nové „třídy“, staré dřevěné chatrče, jen sto metrů. Na dřevěné terásce, kde se budeme učit, člověk nesmí dojít až na kraj, jelikož by se mohl zřítit dírou do řeky. Po krátké ukázce broušení nožů nařežeme pětadvacet centimetrů dlouhé hranoly dřeva, ze kterých co nevidět vznikne pár sošek v batackém stylu. Hanka bude vyřezávat muže, já ženu. Teprve později se ukáže, jak je pracné vyřezat ony partie, co odlišují ženskou hruď od mužské.

Místa budoucího podstavce, kolen a brady nařežeme pilkou. „Tuk, tuk, tuk, tuk, tuk,“ napodobuje Jansen zvuk klepání dřevěnou paličkou, když nám ukazuje, jak rychle jí máme klepat, aby se nůž zaryl do dřeva tak, jak potřebujeme. K dlabání používáme speciální ostré nože, žádná dláta. Při tom se nám svěřuje s tím, jak vypadala jeho první soška. Prý příšerně. Teprve když vyřezal pátou, věděl, že je to ono. Až časem, kdy už dokázal vyřezat přesně to, co si přál, začal sám navrhovat a vyřezávat vlastní sošky v batackém stylu. Dělá to doteď před spaním. Zavře oči a někdy vidí tvary nové sošky. Potom usne. A pokud je do rána nezapomene, tak ví, že má jít a vyřezat ji.

Vyřezáváme z akašije, v Indonésii poměrně rozšířené dřeviny. Mohli bychom i z mahagonu, který roste všude okolo naší „třídy“, ale nevyřezáváme, protože je na začátek moc tvrdý. Hůř by se s ním nám, začátečníkům, pracovalo. Na druhou stranu více vydrží, takže je soška mnohem déle krásnou a nepoškodí ji jen tak nějaké škrábnutí nehtem, jak je tomu u měkké akašije. Jansen se pobaveně směje, když mu říkáme o tom, jak to vypadá s mahagonem u nás doma a že by to byly opravdu drahé sošky, kdybychom z něj chtěli po návratu domů vyřezávat. Tam budeme muset použít jiný materiál, třeba lípu. Když ten večer odcházíme nadšeni celodenní prací, Hanka drží v ruce její z půli rozpracovanou sošku a říká jí: „Jsi sice ještě škaredej, ale jsi můj.“

S Jansenem jsme se domluvili, že by naše sošky měly být dokončené po třech dnech práce. To, co nám zabere tři dny, on zvládne za jeden. Dalo by se tedy říci, že za měsíc vyřeže třicet sošek. Ale tak tomu není. Vyřezává totiž i složitější dvoudílné sošky s bambusovou schránkou na medicínu s namalovaným kalendářem, aby každý věděl, který den je pro něj nejlepší k jejímu užití. To se liší dle dne narození. Zvláštností je, že tento kalendář má sice pro nás obvyklých dvanáct měsíců, ale každý z nich má pouze třicet dnů. Tato soška mu zabere dva až tři dny práce dle velikosti. Orangutaní maska pak naopak spatří světlo světa za jedno odpoledne. Drobné talismany na krk nevyrábí. To dělají mladší kluci.

Původně jsme si mysleli, že je ve vesnici více řezbářů, protože nám byly sošky nabízeny od více lidí. Ale ukázalo se, že vše, co je tu k mání, vyřezával Jansen. A kolik toho za měsíc doopravdy vyřeže, nakonec záleží i na turistech. A těch je tu málo od výbuchu bomb na Bali. A od prosincové tsunami je to ještě horší. Lidé se teď bojí Sumatru navštěvovat. Takže vyřezává jen, když se sošek nedostává. Říká, že když ráno vidí do vesničky přijíždět nové turisty, kteří vypadají jako jeho budoucí zákazníci, vydá se do starého guesthouse a s radostí tam celý den vyřezává, protože tuší, že tentokráte něco prodá. Ale bohužel jsou i měsíce, kdy neprodá takřka nic. V lednu tohoto roku prodal jen jednu sošku za sto padesát tisíc rupií. To je zhruba tři sta devadesát korun.

Třetí den byly sošky opravdu vyřezané. S některými detaily nám Jansen pomohl trochu více. Nakonec i on sám chtěl, abychom měli ze sošek opravdovou radost a prvotní neúspěch nás neodradil od dalšího vyřezávání. A myslím, že není lepší školy než se dívat našemu učiteli pod ruky na jeho techniku. Veškerou práci dělá ručně speciálními ostrými noži. Už když jsme jej byli poprvé navštívit, řekl nám, že je tato práce uměním a k tomu nelze v žádném případě používat práci ulehčující nářadí, jakým je například malý soustruh. Na závěr jsme sošky zabarvili. Nejdříve jsme je naimpregnovali hypermanganem rozpuštěným ve vodě a po zaschnutí naleštili krémem na boty, který se dá i v Indonésii koupit v několika barvách. Postup je to velice jednoduchý a levný. I když pravdou je, že moje představy o přírodních barvivech byly trošku romantičtější. Ale na druhou stranu nemusí mít nikdo z turistů strach, že by se nějak poničily, kdyby se jim do batohů dostalo něco málo vody.

Při opouštění Indonésie zjišťujeme, že je opravdu velký rozdíl v kvalitě sošek. Hanka se totiž rozhodla, že si koupí ještě dvě jako dárek pro její příbuzné. Stavili jsme se pro ně na ostrově Samosir, uprostřed jezera Toba, domova lidí Toba Batak. Z tohoto kraje pochází i Jansen a jeho styl sošek. Ve vesničce Tuk Tuk jsme prošli na patnáct obchůdků se soškami. Nabízeli nám je za směšné ceny, ale my je nemohli koupit, protože když jsme srovnali jejich kvalitu s těmi, co vyrábí Jansen, byly na tom opravdu špatně. Poloviny těl nebyly asymetrické, místy měly nepovedené hluboké záseky od nože, nebyly řádně dobroušené. Bylo těžké najít ty, které by nás zaujaly. Ale povedlo se. I když jejich cena byla podstatně vyšší než těch se špatnou kvalitou a také vyšší než Jansenova. A to i přes to, že jsme tvrdě smlouvali. Inu za kvalitu se platí a není nad dobrého učitele.

A pár dnů nato jsme Indonésii opustili. Skoro jsme se do Malajsie i těšili. Trošku pokrytecky na jídlo. V Indonésii je totiž s jídlem pro vegetariány problém. Základem indonéských jídel jsou ryby a ty já nejím. Hanča sice vegetariánka není, ale na rybě si taky zrovna moc nepošmákne. Já to mám ale postavené tak, že když mě někdo, komu nedokážu říci kvůli problémům s jazykem, proč nejím maso, pozve na jídlo, ve kterém je i maso, nebo tak udělá někdo, kdo by vzhledem ke své chudobě nepochopil, jak může být někdo vybíravý v jídle, když je ho přeci tak málo, neodmítnu jej a pozvání přijmu. Pak se i snažím dávat najevo, že mi to chutná. Nechci lidem kazit jejich radost. Tak to bylo například i u Tiny a Imrama, když jsme jim bílili halu v jejich domě. Imram zašel na nákup a donesl kuře s rýží. Neprotestoval jsem.

Ale je pravdou, že byly v Indonésii chvilky, kdy jsme vzpomínali na malajské jídlo a lehce se přitom gurmánsky poplácávali po pupících. Malajské indické jídlo je totiž naprosto úžasné. V Georgetownu na ostrově Penang, kam se připlouvá lodí z Indonésie, jsme ho jídávali nejčastěji u našich kamarádů Maníků, na které jsme se při návratu už moc těšili. Moc dobře si nás pamatovali. Když jsme byli v Penangu poprvé a žádali tam o víza, tak jsme tam strávili deset dnů, po které jsme chodili minimálně na jedno jídlo denně do jejich restaurace. Udělali jsme tam s nimi i několik fotek a jednu jim darovali. Nejvíce si nás oblíbili dva z nich – Mini Mani a Maxi Mani.

Pravdou je, že Mini Mani si oblíbil hlavně Hanču, takže když nám dával jídlo na banánový list on, nejdříve vždy dostala ona. Bylo nám s nimi moc dobře, bylo fajn vědět, že někde ve světě máme místo, kde na nás každý den někdo čeká, a to nejen kvůli tomu, že za jídlo zaplatíme. Nakonec se nám později i stávalo, že po nás Maxi Mani, který vždy účtoval, chtěl o poznání méně, než jsme měli platit. Na rozloučenou jsme jim ještě před naším odjezdem do Indonésie věnovali fotky na památku. Holt, to je výhoda digitálního foťáku. A k fotkám jsme přidali slib, že se opět uvidíme. A ten se nám povedlo splnit. Vážně jsme se na ně moc těšili a skoro se i báli, když jsme šli poprvé po návratu do Malajsie k nim na jídlo, že už třeba budou pracovat jinde. Ale nepracovali, byli stále na stejném místě, takže jsme k nim mohli opět začít chodit každý den na jídlo. Stal se z toho pak vlastně takový náš malý rituál.

Po tom všem, co jsme v Asii za ty takřka tři měsíce zažili, se tu už cítíme naprosto bezpečně. Dalo by se říci, že už si tu připadáme jako doma. To je ale chyba. Druhý den po tom, co jsme se vrátili zpátky do Malajsie na ostrov Penang, jsme potkali Shorneho z Austrálie, kterého jsme viděli již před dvěma měsíci na lodi cestou do Indonésie. V Malajsii je nyní proto, že tu musí opět žádat o vízum, ostatně tak jako každý měsíc.

Další den navečer jej opět potkáváme a on nám s velkou radostí sděluje, že tentokráte již dostal vízum dvouměsíční. Jdeme s ním na večeři, trošku to oslavit a zapít indickým čajem k Maníkům do restaurace. To se protáhne, máme si toho tolik co povídat. Zrovna když nám vykládá o jeho plánu, jak získat nějaké peníze pro lidi v Acehu za pomoci malování a prodeje obrazů, se odkudsi vynoří někdo v motocyklové helmě a v mžiku bere Hančinu kabelu, co jí visela na židli. Uběhne pár kroků a sedá na nastartovanou motorku, na které sedí jeho komplic, a bleskově mizí. Odkopávám indonéské sandály, ve kterých se nedá utíkat, a ačkoli je mně i Shornemu jasné, že nemáme šanci je chytnout, tak se za nimi rozbíháme. Naděje umírá poslední. Co kdyby jim třeba zrovna došel benzín. Takové štěstí ale bohužel nemáme.

Hanča měla v brašně úplně všechny důležité věci – pas, peníze, kreditní kartu, digitální foťák, který koupila na začátku cesty v Kuala Lumpur, mobil a taky klíč od pokoje. Udělala velkou chybu, že neměla doklady a peníze v kapse na krku nebo v malé kapse schované pod oblečením, a ještě k tomu pověsila kabelu na židli. Teď za to musíme zaplatit. Vracíme se do hotýlku. Shornemu dáváme do ruky Alchymistu od Paula Coelho, aby si měl co číst, během čehož nám pohlídá pokoj, než se vrátíme. To pro jistotu, neb ti dva zlodějíčci mají i klíč od něj. Jdeme na policii nahlásit ztrátu. Ještě před tím ale zablokujeme kreditní kartu. Je kolem půlnoci, ale policisté nevypadají nějak nešťastně z toho, že je rušíme. Rovnou nám ale sdělují, že nám nemohou nijak pomoci. S tím jsme počítali, jen potřebujeme papír pro naši ambasádu, kam budeme muset volat druhý den ráno.

Nakonec vše dopadlo docela dobře. Ukázalo se, že jediná nenahraditelná ztráta jsou fotky, které byly uložené na kartě ve foťáku. Kartu jsme naposled zálohovali, když jsme opouštěli Banda Aceh. A to už je měsíc zpátky. Den nato, ve čtvrtek ráno, Hanka zavolala na ambasádu, kde se s naším konzulem Milanem Toušem domluvila, že zašle faxem kopii svého pasu a v neděli se v Kuala Lumpur, které leží na přímé trase do Singapuru, odkud oba odlétáme, staví pro cestovní průkaz, který jí poslouží při cestě domů jako náhrada za ukradený pas. Měli jsme velkou radost, že jí pan Touš takto vyšel vstříc, neboť si mohla ještě pár dní užít v Penangu, místě snílků a umělců, a nemusela hned spěchat do hlavního města Malajsie. V úterý nato už totiž odlétala domů. A já pak o dva dny později.

V singapurském hostelu jsem pak neváhal utratit půl jejich dolaru za zvážení mé tělesné schránky. Zhubla o dvanáct kilo. A sakra, doufám, že to mamka nepozná, jinak už mě nikdy nikam nepustí...

stránky autora

Další díly seriálu: Banda Aceh

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
Rubrika: Zážitky z cestování
Seriál: Banda Aceh
Galerie: 17 obrázků
Názory k článku: zatím žádné
1.5.2006
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 15.52
Co je to karma a jak funguje?


Galerie k článku







Fotogalerie k seriálu Banda Aceh
Zobrazit všechny obrázky — celkem 17 obrázků

Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.

Cestovatel
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist