nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Banda Aceh 4/5

Druhý den jsme navštívili centrum Spojených národů a pozeptali se na let zdarma do Medanu. Ale ještě před tím padlo naše rozhodnutí, že se před odletem do Medanu podíváme na ostrov Weh, kde bude možná naší pomoci také potřeba. Nic moc jsme o tom ostrovu nevěděli, koneckonců ani lidé z UN. V jejich středisku se dalo na nástěnce pouze dočíst, že ostrov s nádhernými plážemi doporučují všem, co v Banda Acehu pracují a chtějí z něj na pár dnů vypadnout někam relaxovat. Také tam bylo napsáno, že s jídlem tam může být problém a s bydlením jakbysmet. Jenže tam nenapsali, že za to může vyhlášení stanného práva v provincii Ach, nikoliv tsunami. To jsme se měli dozvědět až o pár dnů později, když jsme na ostrov dopluli.

Předtím jsme se ale ještě museli rozloučit se všemi, které jsme za ten krásný čas ve městě poznali. A loučení já nemám rád. Ostatně asi jako každý. Rozloučili jsme se s Tinou, Imramem a jejich malým synkem Rendym, kterým jsme věnovali část peněz, díky nimž se jim podařilo po necelých pěti měsících po tsunami opět nastěhovat do vlastního domku. Než se tak stalo, bydlelo jich v jednom stanu osm i s jejich stoletou babičkou. Za peníze mimo jiné nakoupili barvu a my jsme jim pak chodili pomáhat malovat jejich dům, ve kterém voda dosahovala téměř až ke stropu. Jednou nám došla barva, a tak zašel Imram koupit další kbelík. Jenomže koupil jiný odstín. Nevadilo, malovali jsme dál. Naši noví známí se nad konečným výsledkem jenom krásně usmívali. Byli tak šťastní, že bude mít Rendy opět svůj pokojík, že je vůbec nemohlo rozházet to, že je každá stěna jiná. Oni se koneckonců stále pěkně usmívají.

S Rosdianou, která se mě jednou při výuce angličtiny, když jsme se zrovna bavili o studiu a práci, zeptala, proč vlastně cestuji, a já jí odpověděl: „Dalo by se říci, že cestování je něco jako vysoká škola s každodenním studiem. Vždy, když se člověk probudí, tak ví, že se ten den něčemu novému naučí, nebo že se prostě dozví něco, co už možná věděl hodně dlouho, ale vůbec si to neuvědomoval. Přednášejících člověk potkává na cestách spousty. V levných restauracích, kde si dávají třeba jen rýži s mlékem, protože chtějí ušetřit, aby se nemuseli brzy vracet „domů“. Na nádražích, kde už čekají od pozdního odpoledne na noční vlak, aby nemuseli platit další setrvání v hotýlku. Na střešních terasách starých a špinavých hotýlků, kde třeba pouští s dětmi draky. Dávají se s nimi do řeči a zjišťují, že mnohé mají společné a v něčem jsou si přeci rozdílní. A tuto výuku mám moc rád...“

S mužem jménem Hanafiah. Před tsunami měl čtyři děti. Tři syny do dnešního dne pohřešuje. Dceru našel po třinácti dnech. Bohužel již nepatřila mezi živé. Svoji ženu již také nikdy neviděl. Od té doby špatně spí, protože když usne, zdá se mu, že na něj děti volají: „Táto, kde jsi? Pomoz nám!“ Když se přiřítila vlna, nebyl doma. Pracoval mimo město. Už si to asi nikdy neodpustí. Hanafiahovi stačila moje společnost a občasné přátelské poplácání po zádech. Tak jak nemám rád televizi, s ním jsem se na ni koukal. Já mluvil špatně indonésky, on vůbec anglicky, takže ta bedýnka, co stála v hale a běhaly v ní obrázky, byla pro nás pojítkem v čase, který jsme trávili společně. Bohužel jsem mu mohl pomoci pouze svojí společností.

Se všemi Filipínci, se kterými jsme strávili pod jednou střechou čtyři týdny našeho času stráveného v Banda Acehu. Těžké loučení bylo hlavně se Sharon a Raffym, díky nimž jsme se do centra dostali. Vždy když se s někým loučím, říkám si, že jej ještě někdy uvidím. V tomto případě bylo ale víceméně jasné, že už tomu tak nikdy nebude, a o to bylo loučení těžší...

Třetí den po mém rozhovoru s Raffym jsme opustili Banda Aceh. V labi labi jsme dojeli na hlavní náměstí k největší mešitě v tomto městě s názvem Mesjid Raya. A odtud pak jiným labi labi do přístaviště v Malahayati. Měli jsme zjištěno, kolik by nás měla cesta asi stát. Trošku nás tedy překvapilo, že chtěli o čtyři tisíce rupií na osobu více, než je běžná cena pro místní. Ale protože už v tomto hromadném taxíku nebyl dostatek místa a musel jsem jet až do přístavu ve stoje na zadní stupačce, dostali jsme moji jízdu za polovinu. Troška dobrodružství a sleva není nikdy k zahození.

Mohli jsme taky počkat na další labi labi a cenu více ukecat, ale nevěděli jsme, kdy přesně loď odplouvá, takže jsme nechtěli riskovat, že by tak učinila bez nás. Nakonec se ale ukázalo, že jsme tam asi o dvě hodinky dříve. Nevadí, už kdysi mi řekl jeden kluk, co jsem ho potkal v Mumbai na letišti: „Traveling is waiting.“ A to je svatá pravda. Zašel jsem koupit lístky a Hanka čekala u batohů. Mezi tím ji stihl kdosi pozvat k nim do stánku s občerstvením i s příjemným posezením ve stínu. Stáváme se středem pozornosti nejenom vojáků zde sedících. Ale to nám vůbec nevadí. Nejdříve si jen tak nezávazně povídáme a potom, nevím ani jak, máme najednou já a Rudi svoje ruce na stole a zkoušíme klasickou páku. Naštěstí jsou Indonésané opravdu slabší. A druhé štěstí je, že když prohrají v páce, tak nechtějí svoji sílu dokazovat jiným způsobem. Rvát bych se s nimi opravdu nechtěl, to už by nemuselo dopadnout dobře. Páka je vlastně jen taková hra. V okamžiku, kdy pokládám pravou ruku soupeře, objevuje se další voják a další ruka. „Vyměníme si ruky, pravačka potřebuje oddych,“ říkám mu a nastavuji svoji levou ruku. Chytáme se a za chvíli je i jeho levačka dole. Říkám si, že už snad bude klid a dál se budeme bavit, co nám naše slovíčka angličtiny dovolí. Ale kdepak.

Vojáci začnou někoho volat a během chvilky přichází týpek, co má asi o třicet kilo více než já, a těžko říci, jestli svalů nebo toho druhého, čím může člověk nabrat na hmotnosti. To už nevypadá dobře. Ale co, jedna prohra mi neuškodí, alespoň z toho nezpychnu. Tady sice zatím všechny porážím, ale u nás doma bych si ani neškrtl. Rambo dává svoji ruku na stůl. Sakra, má ji větší než já, tak s ním bych se vážně rvát nechtěl. A naštěstí ani nemusím. V okamžiku, kdy jej porážím, se jen usměje a spokojeně odchází. Sice nevím, proč se tak usmívá, když před kamarády prohrál, ale jsem rád, že tomu tak je. Netušíme, čím jsme si to zasloužili, dva z nich nám dělají doprovod až na loď. Zase mám ten divný pocit, že za to po nás budou něco chtít. Nevím, kde se to ve mně pořád bere, vždyť tady bylo zatím vše v naprosté pohodě. Asi zkušenosti z míst, kde je turista považován za chodící pokladničku. A samozřejmě, že po nás za doprovod nic nechtěli. Indonésané jsou prostě fakt jen tak báječně přátelští.

Cesta lodí na ostrov Weh je už narozdíl od cesty z Malajsie do Indonésie vyhlídkovou plavbou, takže si ji užívá i Hanča bez příznaků mořské nemoci. Na ostrově vládne naprostá pohoda, a protože tu není místa, kde bychom byli potřeba s naší pomocí a zbytkem peněz dovezených od skautů, které jsme ještě všechny v Banda Acehu neutratili, necháváme se do té pohody vlákat. Po čtyři dny strávené na ostrově se tedy věnujeme relaxování, plavání, šnorchlování, dopisování deníku a psaní reportu, o který nás požádali kamarádi z Filipín. Chtěli vědět, jak se nám to s nimi líbilo a co si myslíme o jejich práci. Ten report se nám podařilo odeslat až po našem návratu domů, ale myslíme, že i s odstupem času jim udělal velkou radost. Měli jsme je totiž opravdu rádi. Občas sice nebylo vše tak, jak bychom si představovali, ale co v životě tak je?

Poslední večer před návratem do Banda Acehu, odkud bychom chtěli pokračovat přímo do Medanu a odtamtud někam dál již jako turisté, se ptám Hanky, co si o tom všem myslí. O tom, co jsme v Banda Acehu dělali a penězích, které nám ještě zbyly. Máme několik možností, jak s nimi naložit. Už několik dní přemýšlíme nad tím, která z nich je nejlepší. Ale zatím v tom ještě stále nemáme jasno. Dát zbylé peníze Rosdiane a jejím kamarádkám s tím, ať za ně nakoupí věci pro některé své známé, kteří to potřebují? Nebo je odvézt do Posko Kasih Global, ať tam za ně nakoupí matrace pro děti, které ještě stále i po několika měsících od tsunami spí na holé zemi? Možná by bylo fajn ty peníze dát Honzovi Vašíčkovi z České katolické charity, ať s nimi naloží tak, jak sám nejlépe uzná za vhodné. Vždyť se možná někdy dostane do kontaktu s lidmi, jimž by moc rád pomohl, ale z peněz, které charita vybrala v České republice to nepůjde, a svých nebude mít dostatek.

„Co kdybychom se v Banda Acehu ještě na pár dnů zastavili, udělali s těmi penězi něco sami a pak jeli dál?“ ptám se jeden večer Hanky. Nevypadá, že bych ji s tímto nápadem nějak zaskočil. Myslím, že už si i docela dost zvykla na to, že ne vždy je všechno tak, jak jsem řekl den předtím. A to ne proto, že bych neplnil to, co řeknu, ale proto, že mě prostě jen napadne něco, o čem si myslím, že je to mnohem lepší nápad než ten, který jsme měli předchozí den. „Máš nějakej nápad?“ ptá se na oplátku Hanča a mně je jasné, že nebude proti tomu. „Ještě přesně nevím. Ale něco mě napadlo. Pamatuješ, jak jsme seděli předposlední odpoledne v Banda Acehu v restauraci vedle Jumbo internetu? Ještě než jsi tam došla, tak v televizi ukazovali záběry z města. Mimo jiné i to, jak jeden stařík zatlouká hřebík na stavbě svého nového obydlí kamenem přivázaným na kusu klacku. Napadlo mě, že bychom mohli nakoupit nářadí, co by se lidem při takových stavbách hodilo, a pak jim je rozdat. Trošku to souvisí i s tím, že jsme sem jeli stavět podobné domečky. To se nestalo, sami dobře víme proč, a tak mě napadlo, že bychom jim mohli k tomu dopomoci alespoň takto. Co si o tom myslíš?“ ukončil jsem otázkou svůj krátký monolog. Teď bylo na Hance, aby rozhodla co dál. „Myslím, že bychom měli dotáhnout do konce to, co jsme začali,“ byla její odpověď.

Vrátili jsme se do Banda Acehu, sešli se s Honzou z Charity, strávili s ním pěkný večer a utvrdili se v tom, že nakoupit nářadí a poté je rozdat, není zas tak špatný nápad. Na druhý den večer poté, co jsme splnili úkol, ke kterému jsme se rozhodli poslední večer na ostrově Weh, jsem napsal do deníku článek s názvem „Palu, gergaji, pahat, uaz, pensil“, který jsem později poslal skautům a skautkám na web: Ve čtvrtek ráno vstáváme docela pozdě, ale i přesto jsme řádně nevyspalí. Už včera ráno vypadla elektrika a dosud se ji nepodařilo znovu nahodit. Takže jsme spali v pokoji bez větráku, díky němuž nemůžou lítat komáři a i při teplotě přes třicet stupňů je tam díky jeho vrtuli alespoň nějaký ten vánek. Zítra večer už budeme opouštět Banda Aceh natrvalo, takže dnes máme v plánu utratit poslední peníze, co jsme sem přivezli. A to za sady nářadí určené pro stavby dřevěných domků, které pak odpoledne rozdáme těm, kteří už ve zničené zóně začínají nějaký ten provizorní či trvalý domeček stavět.

Nakupujeme asi až v pátém obchodě, kde mají to, co hledáme, a jsou navíc ochotni s námi o ceně smlouvat. Za stejné peníze, za jaké bychom u nás na Moravě nakoupili deset kladiv stejné kvality jako tu v Banda Acehu, se nám na pultě pomalu kupí deset sad nářadí. Každá sada obsahuje pilu, kladivo, dláto, malou a velkou štětku a tužku. Nejhorší to bylo s velkými dláty. Ta měli v obchodě pouze tři. A přestože prodavačův pomocník oběhl celou ulici s dalšími podobnými obchody, stále ještě jedno chybělo. Nedá se nic dělat, budeme muset koupit jedno menší.

Hodinku po nákupu už vystupujeme z labi labi, místního dopravního prostředku pro tolik lidí, kolik se vejde, co nás dovezlo na okraj zničené zóny. K moři je to přímou cestou ještě nějaký ten kilometr. Hanča nese pět rámových pil v ruce, zbytek včetně pěti menších je v batohu. Díky tomu, že jsou vidět, nás k sobě hnedle volají dva chlapíci středních let, kteří budují kostru domku pro jednoho z nich. Že prý mají jen starou pilu a hodila by se jim nová. To je fakt, na té jejich už chybí několik zubů. Když jim dáváme celou jednu sadu nářadí, neskrývají své díky. Přejeme jim hodně štěstí se stavbou a jdeme dál. Snaží se nás ještě požádat o plechy na střechu, ale s tím už jim bohužel nemůžeme pomoci. Jako druhé místo, kde věnujeme další sadu nářadí, si vybíráme tři chlapíky, co staví kostru domu ze starých prken, co kdesi našli. Tady je vidět, že na stavbu nemají asi téměř žádné peníze, takže jim nářadí, které by si jinak zřejmě nekoupili, přijde jistojistě vhod. Když rozdáváme osmou sadu, přichází pravidelný příval deště. Schováváme se v domě, který sice zemětřesení a tsunami zatím přežil, ale určitě ne na dlouho, protože má podlomené nosné sloupy.

Po dešti je venku nějak moc vylidněno. Míjíme spousty malých rozestavěných dřevěných domků, ale nikdo na nich momentálně nepracuje. Navíc už se začíná stmívat, takže to vypadá, že poslední dvě sady budeme muset rozdat druhý den. Ale vtom jdeme kolem dřepícího postaršího pána, který tam cosi tluče na zemi. No jo, on tam čepuje sloupek do vaznice. Vedle něj leží další část kostry malého domečku. Dozvídáme se od něj, že při tsunami přišel o celou rodinu, zbyl úplně sám. Když mu dáváme nářadí, sbíhají se jeho kamarádi kutící cosi opodál se starým železem. Nevěřícně na to koukají a vůbec nechápou, co se to tu děje. To nevadí, hlavně že pán nové nářadí využije. Poslední sadu pak věnujeme dvěma dělníkům stavějícím sociální příslušenství pro prozatímní stanovou vesničku. Než všichni tito lidé žijící momentálně ve stanech postaví své nové domky, bude už nářadí zřejmě nadobro zničené. Ale do té doby si jistě ještě mnohokrát, když s ním budou něco tvořit, vzpomenou na skauty z České republiky, kteří jim k němu dopomohli.

Cestou z rozdávání nářadí jsme se stavili na autobusovém nádraží pro lístky zpátky směr Medan. Bylo rozhodnuto. Ale ještě předtím jsme se chtěli zajít ještě jednou a naposledy podívat do Posko Kasih Global. Když se tam vracíme po necelém týdnu, tentokrát již pouze jako návštěvníci, děti si zrovna na terásce před vstupem do domu zpívají píseň, kterou máme tak rádi:

Aku anak Aceh Engkau anak Aceh Kita semua anak Aceh Aku cinta Aceh Engkau cinta Aceh Kita semua cinta Aceh Anak Aceh, ceria Anak Aceh, ceria Anak Aceh, ceria Cinta Aceh Disini senang Disana senang Dimana – mana hatiku senang o ... o ... Disini senang Disana senang Dimana – mana hatiku senang o ... o ... Kaki dihentak – hentak Tangan dilambai – lambai Pinggul digoyang – goyang Putar badan Happy ye... ye... ye... Happy ya... ya... ya... Aku senang jadi anak Aceh Siang jadi kenangan Malam jadi impian Cintaku semakin mendalam

Ale nedozpívají ji. Začnou křičet nadšením, že jsme opět zpátky. Taky je moc rádi vidíme. Opět se začínají vracet ty myšlenky, jestli bychom tu neměli ještě zůstat. Ale ne, už máme koupené lístky, a přece jsme si už řekli všechna pro i proti. V centru se zrovna slaví Maclinovy narozeniny, všude vládne pohoda. Všichni nás rádi vidí a my je také. Posedíme, pokecáme, uděláme ještě nějaké poslední fotky na památku a slíbíme si, že se opět někdy uvidíme. Těžko říci, jestli se to někdy stane, ale nutné je věřit a strašně moc chtít. Tedy alespoň tak se to zpívá v jedné písničce.

stránky autora

Další díly seriálu: Banda Aceh

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
24.4.2006
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 9.65
Co je to karma a jak funguje?


Galerie k článku







Fotogalerie k seriálu Banda Aceh
Zobrazit všechny obrázky — celkem 17 obrázků
Cestovatel
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist