nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Banda Aceh 3/5

„Co uděláš, až se vrátíš domů?“ zeptal se mě Raffy, už když jsem za sebou zavíral dveře od domu. Šel jsem si postavit na terasu vnitřek stanu s moskytiérou, abych se v klidu vyspal. Ostatně tak, jako jsem to dělával po několik posledních nocí, kdy nešla v této čtvrti elektřina. „Budu psát o naší cestě. Hlavně o Acehu, aby se na něj nezapomnělo. A taky o tobě, Raffy. Dobrou noc.“ „Selamat tidur,“ popřál mi dobrou noc Raffy indonésky, ač je sám z Filipín a za nějaký měsíc, až tu skončí svoji práci, se tam opět vrátí. „Selamat tidur juga,“ odpověděl jsem také indonésky, přestože jsme spolu běžně komunikovali v angličtině.

V době tohoto rozhovoru s Raffym jsme byli v Asii druhým měsícem, čtvrtým týdnem v Banda Acehu. S Hankou jsme se potkali v Singapuru. Každý jsme tam přiletěli z jiného časového pásma, takže zatímco jí se chtělo několik prvních dní spát už v šest odpoledne, já jsem koukal do stropu ještě ve dvě ráno. Ale po týdnu jsme se aklimatizovali a časy denních rytmů si sjednotili. Tou dobou už jsme byli na cestě do Georgetownu na ostrově Penang, kde jsme žádali o víza do Indonésie. Než jsme však sedli v Kuala Lumpur do autobusu směr Penang i s novým Hančiným foťákem, stihli jsme ještě navštívit nejvyšší dvojčata – mrakodrapy - na světě. V jejich suterénu jsme prošli pečlivou bezpečnostní kontrolou a pak se nechali rychlovýtahem vyvézt na lávku ve čtyřicátém prvním patře, která spojuje obě věže. Poslouchali jsme řeč paní průvodkyně v šátku a docela nás překvapilo, jak se lehce usmála, když prohlásila, že jsou to momentálně nejvyšší dvojčata na světě.

I přes menší nedorozumění s otevíracími hodinami na indonéském velvyslanectví v Penangu jsme nakonec dostali do našich pasů indonéská víza. Cesta z malajského Penangu do indonéského Medanu trvala čtyři a půl hodiny lodí a pak ještě dvacet minut autobusem. Myslím, že asi tak polovině cestujícím bylo na palubě špatně. Loď je sice moderní, ale je malá a pluje opravdu rychle, takže na vlnách nadskakuje stále nahoru a dolů. Hanča by vám mohla vyprávět... Do Banda Acehu jsme si na doporučení našich nových přátel Sharon a Raffyho z Filipín koupili letenky na 26.března. Jak jsme se totiž dozvěděli později, tak nejen zaměstnanci humanitárních organizací, ale i dobrovolníci z celého světa, se tam nejčastěji dopravují letecky, a to většinou z Medanu. To bylo i pro nás lepší než cestovat po zemi autobusem, neboť by nás zřejmě přes přísně vojensky střeženou hranici provincie bez řádných povolení nepustili. Nutno říci, že letenka je neuvěřitelně levná a letadlo není žádná rachotina, čehož se Hanča docela bála. Ani se jí nedivím, pravdou totiž je, že v Indonésii jsou letecká neštěstí poměrně častým jevem.

Ale ještě než jsme odletěli, tak jsme si vzali necelý týden na rozkoukání se v místním prostředí. A to na ostrově Samosir uprostřed jezera Toba, největšího jezera v Jihovýchodní Asii, které leží v kráteru sopky a je domovem přátelských lidí Toba Batak. Ubytovali jsme se tam v hotýlku za směšných dvacet tisíc rupií, což je zhruba padesát dva korun. Za tyto peníze jsme měli pokoj i s koupelnou a moskytiérou přes postele, což byl docela velký rozdíl v porovnání se sousední Malajsií, kde jsme měli nejlevnější pokoj takřka za dvojnásobek a ještě k tomu bez koupelny a v hotelu, který byl večer plný takzvaných „krátkodobých návštěvníků a návštěvnic“.

Náš hotýlek je centrem noční zábavy ve vesničce Tuk Tuk. To je milé, protože jsme díky tomu mohli strávit mimo jiné i jeden večer batackých tanců s místními indonéskými dívkami. Shodou okolností jsme se na tomto večírku potkali s Aničkou a Vláďou, dvojicí z Trutnova, se kterými jsme si neuvěřitelně podobní, tedy alespoň pro místní obyvatele, kteří měli velký problém nás rozeznat, díky čemuž vznikaly pro nás dosti komické situace. Stále platí ono známé „Svět je malý a o náhody v něm není nouze“. S našimi „dvojčátky“ jsme pak sice strávili už jen jeden den a další večer, ale i tak setkání s nimi patřilo k těm nezapomenutelným. Celou dobu jsme se pak těšili, že je ještě někdy někde na naší cestě potkáme. Bohužel se tak nestalo, ale doma to jistě vyjde. Čeho jsem si ale na ostrově cenil mnohem více než zábavných a seznamovacích večerů, bylo molo přímo naproti břehu našeho hotýlku, které mi úplně učarovalo. Těm, co na něm pracovali, navíc ani nevadilo, že jsem je tam po celé jedno odpoledne fotil. Za tu dobu jsem na něm viděl nejen umývat nádobí z hotýlků a prát prádlo, ale i malé děti, které vždy, když připlula loď, na ni naběhly a pak z ní skákaly do vody. No spíše byly shazovány posádkou. Ale jim se ta hra očividně líbila. A když loď odplula, tak bylo vidět, jak se vzadu drží pneumatik, které slouží k šetrnému narážení lodi na mola, a plují s ní někam do daleka. Objevily se pak opět až tak za půl hodinky, když odněkud samy připlavaly nazpátek.

A pak jsme odletěli do Banda Acehu. Na jeho letišti jsme se opět setkali se Sharon a Raffym. Seznámili jsme se s nimi v autobuse, který odvážel pasažéry připlouvající lodí do Indonésie z přístavu do Medanu. Rozhodli jsme se připojit k jejich filipínskému týmu a pomáhat s nimi lidem v tomto tsunami poničeném městě. Jejich tým se stará o blaho padesáti devíti rodin, tedy asi tří set lidí, kterým zajišťují každý den jídlo, starají se o volný čas jejich dětí, učí je anglicky, a když je možnost, vypomůžou jim i jiným způsobem. Cestou do Banda Acehu jsme v letadle seděli na pravé straně, takže by nás, kdybychom to nevěděli, ani nenapadlo, že toto město bylo postiženo tak velkou přírodní katastrofou. Dívali jsme se totiž na stranu města odvrácenou od moře. Proto jsme byli moc rádi, když nás druhý den naložila Fauqiah i s dalšími třemi příbuznými, kteří zbyli jako jediní z velké, asi padesátičlenné rodiny, do jejich auta, jež také bylo poničeno při tsunami, chybí mu okna a zadní dveře, a provezli nás Banda Acehem. Cestou nám ukazovali základy domů, v nichž dříve žili jejich příbuzní. Myslím, že moc dobře věděli, že pokud to vše uvidíme na vlastní oči, tak se budeme snažit pomáhat ještě aktivněji.

Dle článku v místních novinách zemřelo v tomto městě, v němž před tsunami žilo dvě stě šedesát tři tisíc obyvatel, takřka osmdesát tisíc lidí. Tedy více jak čtvrtina obyvatel. A přibližně ze čtvrtiny města zůstaly pouze základy domů. Když jsme tím územím procházeli, tak jsme pouze podle nich a mramorových dlažeb mohli usuzovat, jací lidé tam žili. A pak ještě podle „mandi“, což je zděná či betonová nádrž na vodu přímo v koupelně, obložená kachličkami, o velikosti asi metr krát metr a podobné výšce, ze které lidé nabírají vodu plastovými nádobkami a polévají se jí při své očistě. Tyto nádrže přetrvaly řádění vody právě díky kvalitě betonu, ze kterého se dělají. V této naprosto zničené oblasti zbylo ještě spousta věcí, které kdysi někomu patřily. Viděli jsme na zemi ležet promočená vysvědčení, certifikáty a staré fotografie. Kusy oblečení zamotané do větví stromů. Trosky motorek a aut. Červenobílé indonéské vlajky vlající ve větru nad tím vším. A spousta nápisů na troskách zdí a domů, ve kterých lidé psali o svých ztracených nadějích a přáních.

Ale viděli jsme i optimistické věci. Lidi, kteří začínají v této zóně na základech starých domů stavět nové malé dřevěné domky. Je tu stále teplo, stěny domů jsou tenké, nepotřebují izolace, střechy jsou slabé konstrukce, nenesou v zimě sníh, koupelny jsou jednoduché pouze s mandi a studenou vodou, teplá by neochladila, okna s jedním sklem, takže postavit tady dům je naštěstí mnohem jednodušší a levnější než u nás. Náš původní záměr byl postavit jedné či dvěma rodinám takové malé dřevěné obydlí. Jsem vyučený tesař a Hanča šikovná dcérenka, takže bychom to zvládli. Ale pak jsme se z mnoha důvodů rozhodli naši energii směřovat k práci ve filipínském centru s názvem Posko Kasih Global. Jedním ze specifik provincie Aceh, kde indonéská vláda devatenáct měsíců před příchodem tsunami vyhlásila stanné právo, aby tak zabránila odtržení této provincie bohaté na ropu a plyn od Indonésie, byla totiž nemožnost svobodného pohybu cizinců. Život v centru má svá určitá pravidla. Běžně se pracuje pět dnů v týdnu a víkend je volný. Avšak někdy i o víkendu se dělá program pro ty starší, na jejichž zábavu se přes týden nedostává, protože se věnujeme převážně dětem. Na ty je „machr“ právě Raffy. Myslím, že nejenom já mu závidím, jak to s nimi umí. Je mu čtyřiatřicet a když se objeví někde, kde jsou děti, tak on i ony ožijí a najednou je odevšad slyšet smích a křik.

Přes týden byl program vždy takřka stejný. V sedm jsme vstávali a dopoledne věnovali přípravě programu na odpoledne nebo nějaké návštěvě u někoho, kdo nás požádal o nějakou pomoc. Nebo jsme rozváželi jídlo do chudších center, distribuovali olej či jeli nakupovat. Ve dvě odpoledne jsme ale museli být zpět, protože začínal odpolední program pro děti, kterých za námi přicházelo na čtyřicet.

O víkendu jsme byli často zváni do rodin, kde se něco slavilo. To byla vždy velká sláva se spoustou lidí. A těch otázek, co na nás měli. Naštěstí jsme měli v centru k dispozici Vintu, Budhio, Paula a Sauta, Indonésany, kteří nabídli tomuto centru pomoc tím, že mimo jiné tlumočí místním lidem, kteří mají s angličtinou velké problémy. Ale základní fráze indonéštiny jsme se naučili i my. A to se nám často, když jsme se pohybovali po Banda Acehu sami, hodilo. Když jsme o víkendu nedělali program pro lidi my, ani jsme nebyli nikam pozváni, našli jsme si nějakou práci u někoho, kdo potřeboval naši pomoc.

Již třetí den pobytu v Banda Acehu jsme měli možnost si sami vyzkoušet na vlastní kůži, jaké to je žít v místě, kde je zemětřesení něčím, co lidé zažívají v poslední době poměrně často. Odpoledne jsme byli na trhu a já si tam koupil nové batikované kalhoty. Když jsem je ukázal Sharon, smála se, že má úplně stejné a že v nich večer budeme spolu tancovat, abychom pobavili ostatní. Je pár minut po jedenácté večer a Sharon stojí v hale a tancuje. Ostatní se smějí, a tak se přidávám. Díky tomu ani necítíme, že se třese podlaha. Člověk si to ani neuvědomí, zvláště když to ještě nikdy nezažil.

Zemětřesení.

Jedno tu bylo před týdnem a netrvalo ani půl minuty. Tohle tak rychle nekončí a naopak zesiluje, takže vybíháme bosí z domu, kdyby náhodou jeho chatrná konstrukce nevydržela. Vše se třese jako v silném větru a půda se houpe pod nohama. Člověk si připadá jako na moři. Je to prý od prosince nejsilnější zemětřesení. V lidech je stále strach, že se vlna opět vrátí. Několik kilometrů od pobřeží, kde dříve stály domy a zbrzdily tak ničivou sílu vlny, už takřka nic nebraní tomu, aby vlna došla až sem, kam se v prosinci naštěstí nedostala. Nikdo nepanikaří. Ale protože si všichni dobře pamatují, co se stalo minule a jaká byla na silnicích zácpa, takže se všichni nedostali zavčas pryč, je nutné se odtud dostat co nejrychleji. Bereme boty, pasy a letenky, to nejdůležitější, co budeme potřebovat, kdyby se tu opět něco stalo, a míříme na letiště. Je tam bezpečné místo. Je daleko od pobřeží a dá se z něj v případě největší nouze rychle evakuovat.

Na letišti jsme mezi prvními. Po chvíli se ale cesta kolem něj zaplní a auta jezdí okolo nás tam a zpátky. Jsou jich nekonečné řady. Některá jsou přeplněná, v některých sedí lidé jen v nočních košilích, s dětmi v šátcích, jiným sedí lidé na střechách a v rukou drží malé tašky s věcmi. Přemýšlím nad tím, že kdyby z toho byl zase nějaký průšvih a všichni humanitární pracovníci a dobrovolníci odtud museli z bezpečnostních důvodů odejít, tak by to nebylo vůbec dobré, jelikož bychom jim tím vlastně ukázali, že se tu fakt nedá žít a veškerá pomoc tak stejně nemá smysl. Možná je i dobře, že tam na letišti stojíme s nimi. Neboť přestože si o nás myslí, když nás potkávají v ulicích, že jsme boháči, tak tady večer vidí, že když se začne třást zem, tak jsme na tom všichni stejně. Z rádia se dozvídáme, že zemětřesení mělo sílu 8,2 stupně a jeho epicentrum bylo kousek od ostrova Nias, čtyři sta kilometrů od nás. Po pár hodinách čekání začínají lidé pomalu odjíždět. My jedeme spát k Hasanovi, našemu řidiči. Vracíme se domů až ráno, abychom mohli za světla zkontrolovat, jestli je dům v pořádku.

Měli jsme tu za sebou i oslavu narozenin, i když pravdou je, že samotná párty se krapánek nepovedla. Tak jsme si užívali její přípravu, že se posunula večeře. A protože zrovna ten den přijela posila filipínskému týmu i s pastorem, chtěli se někteří trošku vytáhnout a ukázat, jak to tu chodí. To se jim díky naší zdlouhavé přípravě džusů moc nepovedlo. Ale jak jim pak chutnaly. Jako hlavní část večírku měly být hry. Když jsme je začali hrát, tak všichni, kdo se připojili, rázem ožili. Nejdříve jsme je rozdělili do dvou skupinek a měli se řadit dle výšky od největšího po nejmenšího. Dle délky kalhot a potom i vlasů. Dle věku a pak se seřadit podle abecedy v závislosti na prvním písmenu jejich jména.

Hra byla vyrovnaná, ale jak už to tak bývá, na konci každé hry se musí najít vítěz. A my ho měli, takže jsme se vrhli na hraní Twistra. Skvělá hra. Holky to po chvíli vylepšily tím, že začaly hrát všechny čtyři naprosto stejně oblečené. Zajímalo by mě, co se jim na tom tak líbilo. Co nám ostatním klukům, kteří jsme se na ně jen dívali, není třeba dodávat. Trička měly červená, přesně ta, co se dají koupit na marketu a je na nich mapka provincie Aceh i s nápisem. Kalhoty taktéž červené batikované ze stejného obchodu. Za třináct tisíc rupií, což je asi třicet korun, když se dobře smlouvá, je to výborný kup. Já bych jim mohl ve stejném modrém triku a modrých kalhotách, které jsem si koupil právě to odpoledne před naším prvním zemětřesením, dělat rozhodčího.

Bohužel na to už nedošlo, protože zrovna když jsme byli v nejlepším a fotili holky, kterým to úžasně seklo, opět vypadla elektrika. Holt, co se dá dělat, v nejlepším se má skončit, či jak se to říká. Všichni se rozprchli do pokojů spát. Zašel jsem si jako už tolikrát na zadní terasu, koukal na protější domek a přemýšlel nad lidmi žijícími v Banda Acehu a nad jejich úsměvem. Kde se v nich bere ten optimismus, který z nich vyzařuje? Někteří z nich přišli o všechno a o všechny, a přesto se stále smějí. Možná se mi to jen zdá. To si ale nemyslím. Možná věří tomu, že tsunami byla pro ně a jejich město zkouškou, ve které musí všichni obstát.

Za chvíli vrzly dveře a stín od světla petrolejky z haly, který jimi prošel jako první, byl Hančin. „Nad čímpak přemýšlíš, Molišku?“ zeptala se mě a přisedla si. „Tak nějak nad vším, co myslíš, líbila se jim ta oslava?“ „Asi jak kterým,“ řekla mi to, co jsem si také myslel. „Možná je na čase, abychom opět zvedli kotvy, co myslíš?“ zasadil jsem jí brouka do hlavy. „Taky bych řekla.“

stránky autora

Další díly seriálu: Banda Aceh

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění do 2 minut i z mobilu
Krytí koronaviru či pojištění storna zájezdu
Sjednat
Rubrika: Zážitky z cestování
Seriál: Banda Aceh
Galerie: 17 obrázků
Názory k článku: zatím žádné
17.4.2006
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 10.09
Co je to karma a jak funguje?


Galerie k článku







Fotogalerie k seriálu Banda Aceh
Zobrazit všechny obrázky — celkem 17 obrázků

Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.

Cestovatel
TOPlist