nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Banda Aceh 1/5

Kobka. Přesně tak by se dala nazvat ta malá cimra bez oken o velikosti tři krát tři metry. V ní jedna postel potažená starým červeným už dlouho nepraným prostěradlem s několika dírami. Na něm dva polštáře.

Kdo si na ni lehne, uvidí strop, za který by se musel slušný řemeslník stydět, pokud by jej stvořil svýma rukama. Pár kusů nedbale upevněné staré dřevotřísky se spoustou děr, jednou tak velkou, že to vypadalo, jako by se jí někdy něco propadlo. Stěny se spoustou špinavých fleků. Naštěstí ne krvavých, takže se tam nikdo nemusí bát komárů.

V rohu stojí malý stůl. U něj jedna židle. Ta je asi tím nejhezčím v tom pokoji. Světlo z chodby sem přichází skulinou mezi větrákem a stěnou. Je vcelku malá, ale přesto by jí šla prostrčit ruka. To kdyby třeba někdo chtěl vzít něco z věcí sušících se na šňůře. Ale proč by to dělal?

Pak už jen odpadkový koš s modrým pytlíkem a vedle něj přenosný větrák. Bez něj by se tam baťůžkáři upekli.

Na něco málo, na jiné moc...

Těch několik prvních vět na této stránce jsem si napsal do deníku během jednoho z několika dnů, které jsme s Hankou strávili v hlavním městě Malajsie – Kuala Lumpur.

Trávili jsme tam ty dny mimo jiné i sháněním digitálního foťáku. Hanča si jej chtěla koupit již delší čas, a protože je v Asii takřka vše levnější než u nás v Evropě, řekla si, proč tak neučinit zrovna tady a teď, když jsme na naší cestě teprve pátým dnem, tedy na jejím úplném začátku.

Jak jsme tak ten foťák vybírali, Hanka dlouho přemýšlela, jestli má koupit levnější model od Nikonu, ale bez zvuku a s menším rozlišením fungující i na obyčejné tužkové baterie, anebo dražší, kvalitnější, ale také bohužel s jakousi podivnou baterkou, kterou nelze zaměnit za obyčejné tužkové baterky v případě, že by se jí vybila někde, kde není možné ji opět nabít. A že takových míst je při cestování spousta, není asi ani nutné vzpomínat.

Hanka dlouho váhala, ale nakonec se rozhodla. Koupila ten levnější s menším rozlišením, ale zato praktičtější. Jak moc udělala dobře nejen kvůli možnosti měnit baterie, ale i co se týče ušetřených peněz, se ukázalo až později. Tenkrát jsme totiž ještě nevěděli, že jej domů nakonec stejně nedoveze...

I když těžko říci, jak bychom se zachovali, kdybychom to věděli, protože i tak za ty necelé tři měsíce, co s ním Hanka fotila, nám „Mazlík“, jak jsme si hnedle po koupi nový foťák překřtili, po sobě zanechal mnoho krásných fotek na památku.

V onom pokoji a v okamžiku, kdy jsem si napsal těch několik prvních vět na této stránce do mého ještě novotou se lesknoucího deníku, mě napadlo, že napíšu příběh o naší cestě do Banda Acehu. Příběh, který měl v té době zatím jen začátek. Tedy vlastně i konec, ale ten zatím ještě ani jeden z nás netušil. Jedno bylo ale jisté. Měl končit darováním pětiset devadesáti pěti dolarů, které byly schovány v kapsičce, jež mi vždy, když cestuji, visí na krku pod tričkem.

Příběh začíná...

„Ve středu už odjíždíte, že?“ ptá se mě Raffy při večeři, která není romantickou při svíčkách z potěšení, ale z donucení, protože opět nejde v této části indonéského Banda Acehu elektřina.

Ostatně jako už několik posledních nocí, kdy se střídá večer, kdy máme elektřinu, s nocí, kdy ne, a tudíž nám nefunguje čerpadlo na vodu, takže se nemůžeme ani pořádně umýt vodou, co jsme přes den načerpali do zásoby. Musíme jí šetřit, protože nikdy nevíme, jak dlouho to potrvá. To by ale ještě nebylo tak zlé. Horší je, že nejdou přenosné větráky, díky nimž je v noci v místnostech vcelku snesitelně a dá se díky nim v klidu spát. Dělají totiž příjemný vánek a co víc, zabraňují moskytům v jejich letu, díky čemuž se člověk nerušeně vyspí, jak se říká, do růžova. Město má s elektřinou problémy od doby, co jeho část srovnala se zemí tsunami, která 26. prosince roku dva tisíce čtyři postihla jihovýchodní Asii.

„Jo, v pondělí už odjíždíme,“ odpovídám a nevím, jestli tomu mám být rád nebo ne.

„Však víš, jedeme na nedaleký ostrov Weh,“ dodávám k tomu. „Já vím,“ odpovídá Raffy. „Řekni mi o sobě něco. Proč jsi vlastně tady? Přece jsi sem nepřijel jenom proto, aby jsi dovezl ty peníze? Jste tady už skoro měsíc a ještě jsme neměli čas se trochu víc poznat.“ „To je pravda, ale dnes jej máme. Elektřina nejde, takže balit rýži jako obvykle nebudeme, můžeme si tedy o všem popovídat. Zajímá tě proč?“ „Zajímá.“

„Těch důvodů je moc, ale asi to bude cestou, na kterou jsem vykročil už před třemi roky.“

„Řekni mi něco o té cestě.“

„Byl jsi v armádě, Raffy?“ ptám se ho, protože si nejsem jist, zda pochopí, co je to civilní služba. Ale chápe to. Ví, co znamená nechtít jít do armády, ale muset. On neměl šanci na výběr. Já ji však měl a taky jsem si vybral.

„Víš, ta cesta začala už před třemi roky, aniž bych to nějak tušil, chápeš?“

„Já tomu rozumím. Každá velká cesta začíná, aniž bychom to tušili. Věděl jsi, že se narodíš? Myslím, že ne. A přesto to pro tebe bylo zatím to nejdůležitější...“

Ta cesta začala už před třemi roky

První březen onoho roku byl hodně teplý, takže už v osm hodin ráno o sobě dávalo sluníčko znát. Sjížděl jsem autem do údolí Říčky, kde jsem měl strávit následující rok a půl mého života výkonem civilní služby. Zdena Kaprálová v její knize Zítra bude líp o tomto nádherném místě píše: „Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem Říčky spatřila poprvé. Sjížděli jsme s Alešem autem z kopce dolů serpentinami po úzké silničce ve vysokém lese, když se před námi náhle otevřela vyhlídka. Aleš zastavil a vystoupili jsme z auta, abychom mohli obdivovat panoráma, které se před námi rozprostíralo. Byl to obrázek dokonalé pastorální krásy. Údolí bylo neširoké, kolem dokola lemované hlubokým lesem. Z východu do něj přitékala malá říčka, která se dělila do dvou ramen. Větší z nich pohánělo malebný mlýn, který stál v údolí jako památka na doby, kdy byl život plný poezie a půvabu. Druhé říční rameno se vinulo kolem usedlosti a na okraji velké, zářivě zelené louky se obě říčky opět spojovaly. Na březích rostly vysoké ztepilé břízy, vzduch voněl borovicemi, všechno bylo svěží, plné míru a pokoje.“

A podobný dojem zanechal příjezd do údolí i v mém srdci. V tom okamžiku jsem cítil, že to místo budu milovat. A to jsem o citované knize neměl v té době ještě ani ponětí.

Honza, správce Mlýna, už tam na mě čekal. Dostal jsem výkazy, do kterých jsem pak po rok a půl každý pracovní den psal, co a jak dlouho jsem tam ten den dělal. Hned ten první jsem měl v sadu předělat dvě ohniště, vykopat nějaké pařezy a pořezat dřevo na topení. To jsem také udělal a navečer po seznámení se s Kráťou, kterého jsem už v ten den začal přezdívat Mirkem Dušínem, jsem odjel domů a cestou přemýšlel nad tím, co mě tam asi čeká dál.

Někdo na civilce dělá s dětmi, stará se o jejich zábavu a růst. Jiný zase o blaho starších lidí v domově důchodců. A já se začal starat o starý mlýn. O to, aby nikomu jednoho dne nespadl na hlavu. Ale taky o sad, ve kterém děcka hrávají spousty her. O dřevo na topení v kamnech pro ty, kteří sem v zimě či v podzimním chladnějším počasí zavítají. V létě pak stavěl a boural tábor na louce za sadem. Někdy zajel nakoupit skupině ze zahraničí. A provedl spoustu skupin po okolních jeskyních, za což se mi většinou odvděčili tím, že mě zvali na jejich společné obědy a večeře.

Jeden se ani nenadál a přišel poslední den civilky. Skoro bych i řekl: „Bohužel...“ Seděl jsem na terásce a přemýšlel nad rokem a půl mého života, zády opřený o stěnu mého žlutého pokoje, který jsem si tam zbudoval z místnosti, jež do té doby sloužila jako sklad železa, protože jsem chtěl v údolí bydlet natrvalo a ne stále pendlovat mezi Brnem a Mlýnem. Věděl jsem, že mi civilka vzala svobodu. Ale také to, že mi dala mnohem víc. Vlastně bych možná měl vzít bonboniéru a donést ji s poděkováním na magistrát paní, která mně prvně nechtěla dovolit, abych tam svoji civilní službu vykonal, ale pak se po mé druhé návštěvě s bonboniérou v ruce rozhodla mě přeci jen na tu civilku ke skautům poslat. No nakonec byla myslím i ráda, protože si mohla napsat do výkazu další „bodík“ za přiděleného civiláka.

Dostal jsem totiž možnost strávit jeden a půl roku v poklidné oáze Horního mlýna, který, ač je opravdu hodně starý a rozlehlý, dokáže snad každému nabídnout to, co hledá. Opravdu dlouho se mi bude stýskat nejen po mém čajovém pokojíku, kam jsem večer zvával na čaj holky přijíždějící na Mlýn a hrával s nimi dámu na šachovém stolečku, kterému Kráťa uřízl nohy, aby bylo kam na pódiu stavět hrnky s čajem. Taky jsem poznal spoustu úžasných lidiček, kteří na Mlýně bydleli. Správce Honzu a jeho pohodovou ženu Hanku s dcérenkou Bárou, Kráťu, o kterém jsem už mluvil, Koumese, který tam dělal civilku přede mnou, Grizlyho, díky němuž jsem se málem dostal v rámci civilky i na Balkán. A pak ještě spoustu lidí, kteří tam přijeli třebas jen na víkend, ale kus svého kouzla tam zanechali na dlouhou dobu.

A hodně jsem se toho naučil. Vlastně jsem byl zedníkem, tesařem, truhlářem, malířem, klempířem, instalatérem a kdoví čím ještě. Taky jsem míval na starost skupiny, které přijely a chtěly udělat něco pro zvelebení mlýna. Takže když někdy někdo opovrhoval tím, že jsem na civilce, pouze jsem mu odvětil: „A kde jinde bys mohl skoro týden dohlížet na to, jak parta osmi spoře oděných dvacetiletých Belgičanek pracuje s krompáči a lopatami na zvelebení jednoho plácku?“

stránky autora

Další díly seriálu: Banda Aceh

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
Rubrika: Zážitky z cestování
Seriál: Banda Aceh
Galerie: 17 obrázků
Názory k článku: zatím žádné
3.4.2006
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 10.16
Co je to karma a jak funguje?


Galerie k článku







Fotogalerie k seriálu Banda Aceh
Zobrazit všechny obrázky — celkem 17 obrázků

Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.

Cestovatel
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist